ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4522.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 4522/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobkyně V. B ., zastoupené JUDr. Janem Součkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, proti žalovaným 1) PNS Grosso s.r.o ., (dříve Transpress spol. s r.o.), se sídlem v Praze 9, Horních Počernicích, Paceřická 1/2773, IČ 485 92 153, zastoupené Mgr. Markem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 30/126, a 2) České pojišťovně a.s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČ 452 72 956, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Tomaštíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, o vyloučení spoluvlastnického podílu na nemovitosti z výkonu rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 59/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2008, č. j. 17 Co 485, 486/2007 - 136, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 po připuštění změny žaloby rozsudkem ze dne 25. 4. 2007, č. j. 10 C 59/2006 - 100, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 6. 2007, č. j. 10 C 59/2006 - 113, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby z výkonu rozhodnutí vedeného oprávněnou Českou pojišťovnou a.s., u téhož soudu pod sp. zn. 5 Nc 1172/2004 a z exekuce vedené oprávněnou PNS Grosso s.r.o., dříve Transpress, spol. s r.o., pod sp. zn. 5 Nc 1725/2004, v obou proti povinnému J. Š., byly vyloučeny dvě ideální třetiny pozemku parc. č. 2170 (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 1463 m2 a parc. č. 2171 (ostatní plocha) o výměře 591 m2, obou zapsaných na listu vlastnictví č. 10123 v obci a katastrálním území Kutná Hora u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kutná Hora, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2008, č. j. 17 Co 485, 486/2007 - 136, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze stejného skutkového stavu jako soud prvního stupně, tedy že žalobkyně a J. Š. jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí - žalobkyně v rozsahu ideálních 2/3 (a to na základě rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 1998, č. j. 26 Co 381/97 - 120, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2000, č. j. 23 Cdo 1681/98 - 149, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti společnosti Textil Středočeský kraj v likvidaci uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání ideálních 2/3 předmětných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 18. 5. 2005, č. j. 6 C 1504/2002 - 105, jímž bylo určeno, že J. Š. není vlastníkem ideálních 2/3 předmětných nemovitostí), a J. Š. v rozsahu ideální 1/3. K návrhu právního předchůdce první žalované byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 10. 2004, č. j. 5 Nc 1725/2004 - 11, nařízena exekuce na majetek povinného J. Š. k vymožení peněžité pohledávky, jejímž provedením byla pověřena soudní exekutorka JUDr. Marcela Dvořáčková, která exekučním příkazem ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 19 EX 1473/04, nařídila provedení exekuce prodejem ideální 1/3 předmětných nemovitostí, a následně dne 24. 5. 2006 tento příkaz zrušila. Usnesením ze dne 26. 7. 2004, č. j. 5 Nc 1172/2004 - 7, nařídil Obvodní soud pro Prahu 2 k návrhu druhé žalované exekuci na majetek povinného J. Š. k vymožení peněžité pohledávky, jejímž provedením pověřil soudní exekutorku JUDr. Marcelu Miklovou. Z výpisu z katastru nemovitostí vyplývá, že na spoluvlastnické podíly žalobkyně k předmětným nemovitostem nebyla nařízena exekuce jejich prodejem. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vylučovací žaloba není důvodná; byť v katastru nemovitostí není výslovně uvedeno, že vlastnické právo je omezeno pouze do jedné třetiny, vyplývá tato skutečnost již z toho, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitostí v podílu 2/3, a veškerá zapsaná omezení se tak týkají pouze povinného. Poukaz žalobkyně na předchozí rozhodnutí soudů, jimiž jejím vylučovacím žalobám bylo vyhověno, nepovažoval odvolací soud za relevantní, neboť dvě z těchto rozhodnutí „vycházela v toho, že žalobkyně nebyla v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník předmětných nemovitostí (tím byl J. Š.), byť jí byl pravomocně přiznán restituční nárok“. V současné době však nelze dovodit, že by kdokoli mohl uspokojit své nároky proti J. Š. z majetku žalobkyně, neboť její vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu je v katastru nemovitostí řádně vyznačeno. Uzavřel, že byly-li obě exekuce nařízeny pouze na majetek jmenovaného, majetku žalobkyně se netýkají, což dokládá i skutečnost, že exekučním příkazem soudní exekutorky (jenž následně zrušila) bylo nařízeno provedení exekuce pouze prodejem ideálního 1/3 spoluvlastnického podílu J. Š.
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], přičemž za zásadní po právní stránce považuje otázku, „zda má vlastník nemovitostí právo se excindační žalobou bránit zajišťujícím omezením vyplývajícím ze zahrnutí své nemovitosti do nařízenou exekucí dotčeného nemovitého majetku, nebo zda musí vyčkávat až na realizační úkony k samotnému prodeji svého majetku v exekuci“. Oproti soudům obou stupňů dovozuje, že „vlastník má právo bránit se excindační žalobou už proti samotnému zahrnutí svých podílů mezi nemovitosti dotčené cizí exekucí, dojde-li k takovému vyznačení v katastru nemovitostí podle §44 odst. 3 zák. č. 120/2001 Sb.“ Poukazuje na to, že v době nařízení exekucí ještě nebyla v katastru nemovitostí vyznačena jako spoluvlastnice předmětných nemovitostí; samotný pozdější zápis jejího spoluvlastnického práva proto už nemohl zpětně změnit dříve vyznačené omezení na obou celých pozemcích. Není tudíž právního ani logického důvodu, proč by skuteční vlastníci měli strpět taková dlouhodobá a objektivně nedůvodná omezování svých vlastnických práv cizí exekucí; „vázat možnost obrany až na okamžik, kdy exekutor zahájí úkony k prodeji dotčené nemovitosti“, je podle dovolatelky „citelným a bezdůvodným omezováním práv vlastníka“. Dovolatelka proto nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že za stavu, kdy exekuce jsou vedeny na majetek povinného, není její spoluvlastnické právo nijak ohroženo, neboť zápis změny spoluvlastníka nic nemění na katastrálně zapsaném omezení dispozice s oběma celými pozemky. Naopak má za to, že jedině změnou zápisu v katastru nemovitostí bude její „vlastnické právo ochráněno a přestane být omezováno v možnosti nakládání s oběma jejími spoluvlastnickými podíly“, a že není důvodu, proč by spoluvlastník neměl právo dovolat se soudní ochrany „proti blokaci dispozičního práva již proti uživatelsky a cenově znehodnocujícím omezením svých práv od okamžiku, kdy je nařízená exekuce v katastru nemovitostí vyznačena na jeho spoluvlastnickém podílu, přestože se ho týkat nemá“. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz článek II., bod 12. část první zákona č. 7/2009 Sb.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ust. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení otázek právních (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje se skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle §267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.
Podle §154 odst. 1 o. s. ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
Smyslem (účelem) excindační (vylučovací) žaloby podle §267 o. s. ř. je poskytnout právní ochranu osobám, které mají k majetku (k věcem, právům nebo jiným majetkovým hodnotám), jenž byl postižen výkonem rozhodnutí (exekucí), takové právo (právní vztah), které nepřipouští, aby nařízený výkon rozhodnutí (exekuce) byl proveden a aby se tak postižený majetek stal zdrojem pro uspokojení oprávněného (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3463/2006).
Rozhodovací praxe soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1222/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č. 89, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2125/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000 pod č. 139 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1058/2003) a právní teorie (srov. Kurka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a.s. 2004, str. 825) jsou zajedno v tom, že při rozhodování o excindační žalobě soud zohledňuje skutečnosti, k nimž nebylo možné při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) přihlédnout, neboť tu v té době ještě nebyly. Přejde-li tedy z jakýchkoliv důvodů po nařízení exekuce a po vydání exekučního příkazu na prodej nemovitosti vlastnické právo z povinné osoby na jinou osobu, nebrání tato skutečnost sama o sobě provedení exekuce prodejem nemovitostí. Osoba, která se stala novým vlastníkem nemovitosti a jejíž věc byla postižena exekucí, se může po vydání exekučního příkazu bránit pouze postupem podle §267 odst. 1 o. s. ř., tj. žalobou proti oprávněnému na vyloučení nemovitosti z exekuce. Pravomocné rozhodnutí soudu o žalobě podle §267 odst. 1 o. s. ř. je důvodem k zastavení exekuce §268 odst. 1 písm. f) o. s. ř. v rozsahu vydaného exekučního příkazu, jímž se nemovitost postihuje prodejem [srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 318/2006, které bylo uveřejněno v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 5016, s touto právní větou: „Pro posouzení existence práva nepřipouštějícího výkon rozhodnutí (exekuci) je rozhodující stav v době rozhodnutí soudu o vylučovací žalobě“.].
Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že v době rozhodnutí odvolacího soudu, tj. dne 12. 2. 2008, nebyl v exekučních řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 Nc 1172/2004 a pod sp. zn. 5 Nc 1725/2004 vydán exekuční příkaz na prodej ideálních 2/3 spoluvlastnických podílů žalobkyně k předmětným nemovitostem (tuto skutečnost žalobkyně netvrdila a ani neprokazovala), a že by tak byly exekucemi postiženy tyto její spoluvlastnické podíly k označeným pozemkům, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, dospěl-li k závěru, že vylučovací žaloba není důvodná.
Otázka, „zda má vlastník nemovitostí právo se excindační žalobou bránit zajišťujícím omezením vyplývajícím ze zahrnutí své nemovitosti do nařízenou exekucí dotčeného nemovitého majetku, nebo zda musí vyčkávat až na realizační úkony k samotnému prodeji svého majetku v exekuci“, tudíž rozhodnutí odvolacího soudu nečiní (nemůže činit) po právní stránce zásadně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na skutkovém závěru, že vlastnické právo žalobkyně k 2/3 ideálním spoluvlastnickým podílům k předmětným nemovitostem je v katastru nemovitostí řádně vyznačeno a že exekucemi nebyly tyto její spoluvlastnické podíly k označeným pozemkům postiženy; na základě těchto zjištění pak učinil právní závěr, že veškerá zapsaná omezení se týkají pouze ideálního spoluvlastnického 1/3 podílu povinného J. Š. a nikoliv majetku žalobkyně v rozsahu ideálních 2/3 nemovitostí.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, a dovolání žalobkyně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami uplatněnými v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. července 2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu