ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4533.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 4533/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné F. P. S. Ltd. , zastoupené advokátkou, proti povinné L. Z., a. s. , se správcem konkursní podstaty Mgr. M. S., advokátem, pro peněžité i nepeněžité plnění, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. EXNc 4302/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2007, č. j. 20 Co 63/2007-56, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud k návrhu správce konkursní podstaty povinné usnesením ze dne 8. 11. 2006, č. j. EXNc 4302/2005-39, zastavil exekuci nařízenou usnesením ze dne 4. 7. 2005, č. j. EXNc 4302/2005-14, podle vykonatelného konečného rozhodčího nálezu rozhodčího soudu ve Stockholmu ze dne 30. 12. 2004, k vymožení peněžitého i nepeněžitého plnění, s tím, že podkladové rozhodnutí nelze vykonat (§268 odst. 1 písm. h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“,), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a oprávněnou zavázal k úhradě nákladů exekuce soudnímu exekutorovi ve výši 7 735,- Kč.
Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením k odvolání oprávněné usnesení o zastavení exekuce (výrokem I.) potvrdil v části, jíž byla zastavena exekuce nařízená pro vymožení nepeněžitého plnění (povinností vydat úplný soupis majetku a poskytnout právo přednostního zajišťovacího nároku, uvedených v bodech a/ a b/ usnesení o nařízení exekuce ze dne 4. 7. 2005), dále rozhodnutí okresního soudu (výrokem II.) změnil tak, že návrh na zastavení exekuce k vymožení peněžitých plnění zamítl a (výrokem III.) rozhodnutí zrušil ohledně nároku resp. povinnosti k náhradě nákladů řízení a nákladů exekuce, neboť k zastavení exekuce jako celku nedošlo.
Odvolací soud uzavřel, že exekuce nařízená k vymožení nepeněžitého plnění musí být zastavena, neboť výrok podkladového rozhodnutí je neurčitý, nevykonatelný a nerespektuje kogentní normy českého právního řádu. Je v rozporu s veřejným pořádkem České republiky (čl. V bod 2. písm. b/ vyhlášky č. 74/1959 Sb., o Úmluvě o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, dále též jen „Úmluva“), aby byla správci konkursní podstaty povinné nařizována povinnost, jež je v rozporu s právním řádem a veřejným pořádkem ČR. Konkrétně v projednávané věci je po něm požadováno, aby porušoval své povinnosti z konkursního zákona (zajištěním přednostního pořadí oprávněné v konkursním řízení a vyhotovením soupisu veškerého majetku úpadce /vykázal aktiva/ původně ve vlastnictví společnosti L., a. s.). Odvolací soud uvedl, že podle §17 odst. zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen „zákon č. 328/1991 Sb.“), je úpadce povinen sestavit a odevzdat správci konkursní podstaty seznam majetku a závazků (aktiv), s nímž se v rámci konkursního řízení mohou seznámit přihlášení věřitelé i ti, kdo na tom prokáží právní zájem; není však prakticky proveditelné, aby dnešní povinná zpětně dohledávala majetek v původním vlastnictví třetí osoby, včetně majetku prodaného, vyměněného, zastaveného, zatíženého břemenem nebo jinak zcizeného od 15. 8. 2001 do prohlášení konkursu na povinnou dne. Exekuční titul ani nestanoví, jakým způsobem má povinná požadovaná plnění provést. K zastavení exekuce pak může soud přistoupit i bez návrhu.
Rozhodnutí odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku (výroku č. I.) napadla oprávněná dovoláním. Jeho zásadní právní význam spatřuje v tom, že „odvolací soud nevyřešil právní otázku, kdy je možno odepřít uznání a výkon cizího rozhodčího nálezu pro rozpor s veřejným pořádkem České republiky dle čl. V odst. 2. písm. b) Úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, publikované ve Sbírce zákonů ČR pod č. 74/1959 Sb.“ resp. „nedostatečně se vypořádal s tím, z jakého důvodu se předmětný nález příčí veřejnému pořádku a nemůže být proto na území ČR uznán a vykonán“. Zásadní právní význam dále spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, konkrétní rozhodnutí odvolacích soudů však neuvádí.
Dovolání podává z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v nesprávné aplikaci a výkladu dle čl. V odst. 2. písm. b) Úmluvy. Trvá na tom, že v daném případě nedojde ke kolizi s normami českého práva ani k porušení veřejného pořádku ČR resp. nejedná se o „rozpor s veřejným pořádkem“ ve smyslu výkladu, obsaženého ve stanovisku č. 26/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o materiální nevykonatelnosti podkladového rozhodčího nálezu, není pravdou, že je prakticky neproveditelný, neboť dohledat zpětně majetek v původním vlastnictví třetí osoby lze, jelikož jde o majetek vložený do majetku povinné dle Jednomyslné akcionářské dohody ze dne 31. 7. 2001, uzavřené oprávněnou a jediným akcionářem povinné, jež se řídí právem provincie A., stát K. Z téže dohody vychází i povinnost poskytnout oprávněné právo přednostního zajišťovacího nároku k blíže označeným aktivům povinné, tj. povinnost uzavřít zástavní smlouvy na movitý i nemovitý majetek. Problematika zajišťovacích institutů v kanadském právu je založena na principu tzv. neomezené všeobecné plovoucí zástavy, mezi jejíž hlavní zásady patří, že může zahrnovat i budoucí majetek dlužníka, jakmile je v průběhu času nabyta, odpadá tedy nutnost identifikovat a zastavovat každou nabytou věc, a že dlužník může s předmětem zástavy nakládat v rámci běžného obchodního provozu, dokud nenastane skutečnost, jejíž existence opravňuje věřitele k realizaci zajištění. Odvolací soud se dle názoru dovolatelky nevypořádal s tím, že Úmluva je ve smyslu čl. 10 Ústavy nadřazena zákonu o konkursu a vyrovnání, a stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Dovolatelka následně popisuje okolnosti předcházející vydání podkladového rozhodčího nálezu, kdy oprávněná za účelem nákupu aktiv společnosti L., a. s. (které měly být vloženy do společnosti povinné k navýšení jejího kapitálu emisí nových akcií, jejichž část měla oprávněná následně nabýt) poskytla jedinému akcionáři povinné (M. – A. a. s.) půjčku. K zajištění splnění svých povinností jediný akcionář povinné vystavil směnku vlastní s prohlášením, že: „Vypůjčovatel bere na vědomí a souhlasí s tím, že ve formě pokračujícího zástavního nároku je tímto veškerý majetek vypůjčovatele jakékoli povahy a druhu, kdekoli se nacházející, zastaven a specificky zatížen ve prospěch splátky jistiny, úroků a veškerých dalších částek dlužných podle podmínek této směnky a věřitel a případný následný držitel této směnky vlastní může zaregistrovat svůj nárok na vlastnické právo k veškerému takovému majetku.“ Dovolatelka usuzuje, že byly-li povinnosti v podkladovém rozhodnutí stanoveny v souladu s principy obecně uplatňovanými v kanadské jurisdikci, nemohou být tudíž ani v rozporu s veřejným pořádkem ČR. Podle ní není možné, aby jen proto, že právo provincie A., K., je v otázce právní úpravy zajištění závazku založeno na odlišných institutech než česká právní úprava, české soudy v těchto rozdílnostech spatřovaly rozpor s veřejným pořádkem. Navrhla, aby Nejvyšší soud výrok I napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
V projednávané věci bylo zjištěno, že v době po prohlášení konkursu na majetek povinné (s účinky ke dni 30. 3. 2004) navrhla oprávněná svým podáním, doručeným soudu dne 20. 6. 2005, nařízení exekuce rozhodčího nálezu, vydaného dne 30. 12. 2004 rozhodčím soudem ve Stockholmu. Jedná se o tzv. konečný nález, v jehož bodě 1. rozhodčí soud „tímto prohlašuje, že společnost F. má právo na přednostní zajišťovací nárok k aktivům společnosti L. a k veškerému jmění společnosti M. jakékoli povahy a druhu zjištěnému k 15. srpnu 2001. Tento nárok existuje až do doby, kdy bude půjčka ve výši 204.170.000,- Kč společně s šestiprocentním (6%) ročním úrokem splatným a vypočítaným v první den každého kalendářního měsíce každého roku od 10. srpna 2002 (včetně) do data úplného uhrazení (včetně) splacena v plné výši.“ V bodě 2. tzv. konečného nálezu rozhodčí soud „tímto nařizuje správci konkurzní podstaty společnosti M. a správci konkurzní podstaty LZ poskytnout společnosti F. okamžitě po vydání konečného nálezu právo přednostního zajišťovacího nároku k aktivům společnosti L. a veškerému jmění společnosti M. jakékoli povahy a druhu zjištěnému v souladu s prohlášením v bodě 1 výše.“ V bodě 3. tzv. konečného nálezu rozhodčí soud „tímto stanovuje že společnost F. má nárok na vykázání aktiv L., která byla vedena v majetku nebo případně prodána, vyměněna, zastavena, zatížena břemenem nebo jinak zcizena od 15. 8. 2001, včetně majetku, který byl prodán, vyměněn, zastaven, zatížen břemenem nebo jinak zlikvidován od 30. 1. 2004.“ Dále pak tzv. konečný nález rozhodčího soudu obsahuje body 4. – 11., týkající se jednak povinností k peněžitému plnění, a jednak povinností, jejichž exekuci oprávněná nenavrhla.
Usnesením ze dne 4. 7. 2005, č. j. EXNc 4302/2005-14, okresní soud nařídil exekuci podle vykonatelného konečného rozhodčího nálezu rozhodčího soudu ve Stockholmu ze dne 30. 12. 2004 -
a)
a) k vymožení povinnosti vydat úplný soupis (vykázání aktiv) veškerého majetku úpadce L. Z., a. s., který byl původně ve vlastnictví společnosti L., a. s., včetně toho, který byl případně prodán, vyměněn, zastaven, zatížen břemenem nebo jinak zcizen od 15. 8. 2001 do dne prohlášení konkursu;
b) k vymožení povinnosti poskytnout oprávněné právo přednostního zajišťovacího nároku (zástavní právo) k majetku společnosti L., a. s., který byl původně ve vlastnictví společnosti L., a. s., včetně toho, který byl případně prodán, vyměněn, zastaven, zatížen břemenem nebo jinak zcizen od 15. 8. 2001 do dne prohlášení konkursu, tj. k vymožení povinnosti uzavřít zástavní smlouvy na movitý i nemovitý majetek, který byl původně ve vlastnictví společnosti L., a. s., a který je nyní ve vlastnictví úpadce L. Z., a. s.;
v bodech c) až f) pak nařídil exekuci k vymožení blíže specifikovaných peněžitých plnění a provedením exekuce pověřil JUDr. J. P., soudního exekutora.
V průběhu exekučního řízení Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 25. 8. 2006, č. j. 20 Co 728/2005, k návrhu správce konkursní podstaty povinné zrušil usnesení soudního exekutora JUDr. J. P. ze dne 19. 7. 2005, č. j. 071 EX 1032/05-6/Pa, o uložení pokuty povinné ve výši 5 000,- Kč k vymožení nezastupitelného nepeněžitého plnění (vydat soupis aktiv a poskytnout oprávněné právo přednostního zajišťovacího nároku), neboť po prohlášení konkursu exekuci nelze provést (§14 zákona č. 328/1991 Sb.). V souvislosti s tím krajský soud vyslovil pro další řízení závazný právní názor o nezbytnosti zastavení exekuce s odkazem na čl. V bod 2. písm. b) Úmluvy.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu (výroku) usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Oprávněná sice argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má (pokud jde o posouzení materiální nevykonatelnosti podkladového rozhodčího nálezu) po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu přednesla, avšak k závěru o splnění této podmínky hodnocením námitek v dovolání obsažených nelze dospět. O existenci dovoláním otevřené právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak starší (srov. zhodnocení uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1981, pod poř. č. 21, str. 160/498 a zprávu uveřejněnou v téže Sbírce, č. 6, ročník 1984, pod poř. č. 27, str. 130/318), tak současná (viz usnesení uveřejněné v téže Sbírce, č. 1, ročník 2000, pod poř. č. 4, str. 14/44) judikatura zdůrazňuje, že nezbytným předpokladem pro nařízení exekuce je, aby práva a jim odpovídající povinnosti byly ve vykonávaném rozhodnutí či jiném titulu určeny přesným a nepochybným způsobem. Soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, č. 9, ročník 2004, pod poř. č. 183) také formulovala a vysvětlila závěr, že není-li možné dovodit z rozhodnutí náležitosti materiální vykonatelnosti podle §261a odst. 1 o. s. ř. ani výkladem s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti či ke způsobu exekuce, nelze takové rozhodnutí vykonat; soud návrh na nařízení jeho výkonu zamítne. Tomu odpovídající závěr dovodila také literatura (Kůrka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Linde. Praha 2004, str. 72, 310), jestliže zdůraznila, že z povahy exekučního řízení plyne, že okolnosti chybějící titulu z hlediska požadavku materiální vykonatelnosti soud v exekučním řízení již zásadně zjišťovat nemůže, a že tedy v exekučním řízení není přípustné titul navržený k exekuci o tyto okolnosti doplňovat, a to ani rešeršemi do nalézacího řízení, ani (až na výjimky) k příslušnému právnímu předpisu, natožpak tyto okolnosti zjišťovat dokazováním. To, co má povinný plnit, musí korespondovat s těmi způsoby exekuce, které jakožto přípustné předjímá ustanovení §59 zákona č. 120/2001, o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů exekučního řádu (str. 101 uvedené publikace).
Uvedeným kritériím (požadavkům na určitost návrhu) neodpovídá dikce užitá v podkladovém rozhodčím nálezu, je-li v jeho bodě 2. správci konkurzní podstaty nařízeno poskytnout oprávněné právo přednostního zajišťovacího nároku k aktivům společnosti L. a veškerému jmění společnosti M. jakékoli povahy a druhu…“.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani to, že v tzv. petitu návrhu (bod V, písm. b/, na č. l. 4) na nařízení exekuce oprávněná tuto povinnost „poskytnout oprávněné právo přednostního zajišťovacího nároku“ dále vymezila jako „povinnost uzavřít zástavní smlouvy na movitý i nemovitý majetek, který byl původně ve vlastnictví společnosti L. a. s., a který je nyní ve vlastnictví úpadce – společnosti L. Z. a. s.“. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že závěr odvolacího soudu o nedostatku materiální vykonatelnosti podkladového rozhodčího nálezu je v souladu s dosavadní judikaturou.
Navrhuje-li oprávněná dále nařízení exekuce „k vymožení povinnosti vydat úplný soupis (vykázání aktiv) veškerého majetku úpadce.“ (viz bod V, písm. a/ návrhu), nemá návrh v této části oporu v exekučním titulu, jelikož rozhodčí nález, stanovící v bodě 3. pouze to, že „oprávněný má nárok na vykázání aktiv L.“ žádnou povinnost k „vydání úplného soupisu veškerého majetku úpadce“ neobsahuje. I z tohoto důvodu je v konečném důsledku závěr odvolacího soudu správný.
Protože již z těchto důvodů bylo třeba nařízenou exekuci zastavit, Nejvyšší soud – aniž se zabýval posouzením věci z hlediska dovoláním namítnuté otázky stran (ne)správnosti výkladu a použití ustanovení čl. V odst. 2., písm. b) Úmluvy – dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2010
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu
Z