ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4569.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 4569/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněných: a) D. G ., b) L. T. a c) J. T ., d) L. U. a e) J. U ., f) Ing. M. V . a g) Mgr. H. V ., h) Z. M ., i) A. K . a j) K. K ., zastoupených JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Havlíčkova 584, proti povinnému městu Rakovník , se sídlem v Rakovníku, Husovo náměstí 27, zastoupenému Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze, Maiselova 15, o uložení povinnosti, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 Nc 2439/2006, o dovolání oprávněných proti usnesení Krajského soudu v Praze z 29.5.2007, č.j. 22 Co 269/2007-135, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávnění jsou povinni zaplatit povinnému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Ivana Chytila.
Odůvodnění:
Shora uvedeným usnesením okresní soud zastavil exekuci nařízenou k vymožení nepeněžitého plnění (splnění povinnosti zdržet se rušení oprávněných hlukem) a nařízenou také na majetek povinného k vymožení nákladů exekuce (výrok I.); k náhradě nákladů exekuce zavázal povinného (výrok II.) a uložil mu náhradu nákladů řízení oprávněných (výrok III.). Své rozhodnutí s poukazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odůvodnil závěrem, že exekuční titul byl rozsudkem Nejvyššího soudu z 22. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2296/2006, zrušen.
V odvolání směřujícím jen do výroků o nákladech exekuce a náhradě nákladů řízení povinný navrhl změnu usnesení soudu prvního stupně tak, aby „právo na úhradu nákladů řízení nebylo přiznáno nikomu z účastníků“. Oprávnění se v odvolání domáhali změny usnesení okresního soudu tak, aby exekuce byla zastavena pouze částečně, a to v části týkající se vymožení nepeněžitého plnění; pokud jde o exekuci nařízenou na majetek povinného k vymožení „nákladů vynaložených oprávněnými k vymáhání nároku“, ta měla podle odvolatelů „nadále probíhat“.
Krajský soud „v části výroku I., kterou byla zastavena exekuce nařízená na majetek povinného,“ usnesení soudu prvního stupně potvrdil, ve výroku o nákladech exekuce je změnil tak, že k jejich zaplacení zavázal oprávněné, o nákladech účastníků rozhodl tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z nich, a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo ani na náhradu nákladů odvolacího řízení. Pokud jde o (odvoláním oprávněných napadené) zastavení té části exekuce, jež byla na majetek povinného nařízena k vymožení nákladů exekuce, podle názoru krajského soudu (odůvodněného závěrem – viz třetí odstavec zdola na třetí straně dovoláním napadeného rozhodnutí na č.l. 136 – že zastavením exekuce exekuční řízení končí, takže soud musí rozhodnout i o nákladech řízení a nákladech exekuce) „soud prvního stupně rozhodl správně, když zastavil i tuto část exekuce“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali oprávnění dovolání, jehož přípustnost s poukazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. dovozují z rozporu napadeného rozhodnutí s dosavadní judikaturou, zejména usnesením z 23. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2562/2004, v němž Nejvyšší soud ČR vyslovil závěr, že zánik exekutorova oprávnění ve smyslu §51 písm. b) exekučního řádu se výslovně týká provádění exekuce, že však účinky nařízení exekuce pro náklady zůstávají zachovány, nejsou-li zákonem předepsaným způsobem soudem změněny. Dovolatelé namítají, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že řízení trpí vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřují v nesprávném řešení otázky, v jakém rozsahu měla být exekuce zastavena. Ta podle nich totiž měla být zastavena jen v části, týkající se vymožení nepeněžitého plnění, nikoli však již v části zbývající, týkající se vymožení nákladů exekuce (jež v tomto směru měla podle jejich názoru pokračovat). V daném případě vydal soudní exekutor dne 27. 9. 2006 (tedy asi pět týdnů po nařízení exekuce a pět měsíců před tím, než bylo usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce potvrzeno rozhodnutím odvolacího soudu), exekuční příkaz pro vymožení nákladů exekuce v částce 14.280,- Kč přikázáním pohledávky povinného u peněžního ústavu. Tuto skutečnost, tedy vydání exekučního příkazu, však exekutor soudu nesdělil (v soudním spise se tento příkaz nenachází) a naopak na č. l. 117 okresnímu soudu zaslal vyúčtování nákladů exekuce ve smyslu §89 exekučního řádu, jako by žádné předchozí rozhodnutí o nákladech exekuce neexistovalo. Nedostatek sdělení exekutora v tomto směru považují dovolatelé za vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Jsou-li náklady exekutora kryty exekučním příkazem vydaným po nařízení exekuce, pak lze podle jejich názoru těžko připustit, že vedle toho může exekutor požadovat ještě náklady exekuce ve stádiu jejího zastavení ve smyslu §89 exekučního řádu. K otázce vymáhání nákladů exekuce podle exekučního příkazu však exekutor oprávněným sdělil, že byla-li exekuce zcela zastavena, tyto náklady exekuce vymáhat nemůže.
Povinný navrhl odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelé – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelé napadli – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Oprávnění napadenému rozhodnutí sice přisuzují po právní stránce zásadní význam, k závěru o splnění této podmínky však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro zastavení exekuce i v části nařízené k vymožení jejích nákladů, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Předně nutno zdůraznit, že odkaz dovolatelů na rozhodnutí (přesněji řečeno na jednu větu jeho odůvodnění, „doplněného na vysvětlenou k argumentům dovolatelky“) Nejvyššího soudu ČR z 23. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2562/2004, se kterým má být napadené usnesení v rozporu (z čehož oprávnění dovozují přípustnost dovolání), je nepřípadný, jelikož uvedeným rozhodnutím Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné dovolání směřující proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v (nemeritorním) výroku o nákladech řízení (nebylo tedy rozhodováno o částečném zastavení exekuce k vymožení jejích nákladů). Soudní praxe se sjednotila v závěru, že právní mocí rozhodnutí, kterým se exekuce končí, zaniká i účinnost příkazu k úhradě nákladů exekuce jako podkladu k vymáhání nákladů, a že k jeho zrušení není v usnesení o zastavení exekuce třeba zvláštního výroku. Komentář k exekučnímu řádu (viz. Kasíková. M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.BECK, 2007, s. 309) připomíná, že stanovisko Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2006, pod poř. č. 31 připouští možnost, aby příkaz k úhradě (v jednotě s náhradovým výrokem obsaženým v usnesení o nařízení exekuce) mohl být použit jako exekuční titul v další exekuci, nebude-li exekuce, v níž byly vydány, úspěšně skončena, že však na druhé straně pro případ zastavení exekuce dovozuje, že o nákladech exekuce i účastníků vždy rozhodne soud znova, a že tak příkaz exekutora k úhradě nákladů exekuce ztrácí své opodstatnění v případech, kdy je zřejmé, že exekuce nebude provedena. Uvedený komentář uzavírá, že dosavadní praxe soudů přisvědčuje druhému z uvedených postupů, a že soudy v konečném rozhodnutí, z něhož je zřejmé, že exekuce již nebude prováděna, určí náklady znovu. Příkazy k úhradě nákladů exekuce společně s usnesením o jejím nařízení proto nejsou v dalších exekucích jako exekuční tituly uplatňovány, neboť exekučním titulem je samo usnesení, jímž byla exekuce skončena. Ve světle uvedených závěrů se pak jeví jako právně nevýznamná argumentace uplatněná v třetím odstavci třetí strany dovolání (čl. 144), jíž oprávnění namítají, že „jsou-li náklady exekuce, a tedy i náklady exekutora, kryty exekučním příkazem vydaným ve stádiu po nařízení exekuce, lze pak těžko připustit, že vedle toho může exekutor požadovat ještě náklady exekuce ve stádiu jejího zastavení ve smyslu §89 exekučního řádu“.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Protože dovolání bylo zamítnuto, vzniklo procesně úspěšnému povinnému podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 2.000,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §10 odst. 3, §12 odst. 1, písm. b/, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), sníženou o 50% podle §18 odst. 1 vyhlášky na částku 1.000,- Kč, a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu