ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4609.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 4609/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v právní věci žalobkyně KOSMOPOL, spol. s r. o. , se sídlem v Kopřivnici, Havlíčkova 494, IČ 190 14 651, zastoupené Mgr. Lukášem Stočkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 18, proti žalované EFIOS spol. s r. o. , se sídlem ve Valaškém Meziříčí, Krásno nad Bečvou, Masarykova 671/33, IČ 479 72 611, zastoupené JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem se sídlem v Přerově, Čechova 2, o zaplacení 275.625,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 12 C 113/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. dubna 2008, č. j. 11 Co 677/2007 - 284, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.726,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet JUDr. Květoslava Hlíny, advokáta se sídlem v Přerově, Čechova 2.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 20. 4. 2007, č. j. 12 C 113/2005 - 217, zamítl (poddlužnickou) žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 275.625,- Kč s 10 % p.a. úrokem z prodlení od 16. 6. 2000 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 5. 1999, č. j. 50 E 1140/99 - 8, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2000, č. j. 11 Co 945/99 - 19, byl nařízen výkon rozhodnutí pro oprávněnou (žalobkyni) proti povinnému D. M. pro částku 396.750,- Kč s příslušenstvím přikázáním pohledávky, kterou má povinný za žalovanou na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 4. 1999; současně soud zakázal dlužníku povinného, aby povinnému platil. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne 1. 7. 1999, právní moci nabylo dne 3. 6. 2000 a s doložkou právní moci bylo žalované doručeno dne 28. 7. 2000. Přesto žalovaná zaplatila v době od 1. 7. 1999 do 30. 9. 2000 povinnému D. M. částku 275.625,- Kč, aniž se podřídila tzv. arrestatoriu (§313 odst. 1 o. s. ř.). Soud prvního stupně - stejně jako v předchozím řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 26/2002 (v němž rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 27. 1. 2003, č. j. 12 C 26/2002 - 60, jímž žaloba byla zamítnuta, a potvrzující rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2003, č. j. 11 Co 261/2003 - 82, byly rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, č. j. 20 Cdo 903/2004 - 128, zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) - dovodil, že smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 4. 1999 je absolutně neplatná, neboť D. M., který byl podílovým spoluvlastníkem pronajatých nemovitostí, ji se žalovanou uzavřel bez souhlasu či pověření druhého spoluvlastníka, předmět nájmu byl ve smlouvě vymezen neurčitě, nebylo požádáno o udělení souhlasu s jejím uzavřením a příslušný správní orgán neudělil předchozí souhlas s nájmem místností k provozování obchodu a služeb ve smyslu §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb. Protože žalovaná v rozhodném období nebytové prostory na základě neplatné smlouvy ze dne 1. 4. 1999 užívala, vzniklo jí plněním bez právního důvodu bezdůvodné obohacení ve výši peněžité částky, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy vzhledem k účelu a způsobu užívání. Pohledávka žalobkyně tedy v době, kdy žalované bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, existovala. Okolnost, že by pohledávka zanikla některým ze zákonem stanovených důvodů žalovaná netvrdila, a pokud v srpnu 2005 provedla zápočet, je tento úkon pro dané řízení bezpředmětný (jde o vztah mezi žalovanou a D. M.), a nedůvodná je i vznesená námitka promlčení, neboť žalobkyně se zaplacení uvedené částky domáhá poddlužnickou žalobou podle §315 o. s. ř., jež soudu byla doručena dne 12. 2. 2002 (vykonávané rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 6. 2000). Soud prvního stupně proto dovodil, že poddlužnická žaloba je co do základu uplatněného nároku důvodná. Vzhledem k tomu, že výši bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované nelze stanovit částkou, která se rovná sjednanému nájemnému v neplatné smlouvě o nájmu nebytových prostor, vyzval okresní soud žalobkyni podle §118a odst. 3 o. s. ř. (a to opakovaně i poté, co jeho rozsudek ze dne 16. 1. 2006, č. j. 12 C 113/2005 - 171, jímž žalobě vyhověl, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2006, č. j. 11 Co 216/2006 - 203, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení z důvodu, že žalobkyni sice podle §118a odst. 3 o. s. ř. poučil o nutnosti doplnění důkazů o výši bezdůvodného obohacení, ale pochybil, pokud žalobě vyhověl, aniž žalobkyně svoji procesní povinnost splnila) k označení či předložení důkazů k prokázání jejího tvrzení, že má vůči žalované pohledávku ve výši požadované částky, přičemž ji současně poučil o následcích nesplnění této výzvy; jelikož žalobkyně tuto výzvu nesplnila, soud prvního stupně žalobu z důvodu neunesení důkazního břemene (ohledně prokázání výše bezdůvodného obohacení) zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 4. 2008, č. j. 11 Co 677/2007 - 284, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 7. 2008, č. j. 14 Co 677/2007 - 294, odvolací řízení ohledně částky 51.188,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 16. 6. 2000 do zaplacení zastavil, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se - s odkazem na závěry učiněné již ve svých předchozích rozhodnutích - ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně a žalobkyní navržené důkazy (dva znalecké posudky) neprovedl, neboť se vzhledem k §205a odst. 1 o. s. ř. jednalo o nepřípustné novoty.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce je podle jejího názoru dán tím, že „řízení je postiženo vadou, že v rozhodování odvolacího soudu nebyly beze zbytku a ve všech souvislostech vyřešeny podstatné náležitosti ve vazbě na platnost nájemní smlouvy a povinnost žalované respektovat exekuční výměr“. Dovolatelka poté, co zrekapitulovala celý průběh řízení, namítá, že předmětná nájemní smlouva byla uzavřena v souladu se zákonem č. 116/1990 Sb., a je tedy platným právním úkonem, neboť předmět nájmu, doba jeho trvání i výše nájemného byly dohodnuty určitě, přičemž z kolaudačního rozhodnutí vyplývá, že souhlas k užívání objektu 202 byl dán národním výborem v roce 1986, včetně povolení k pronájmu. Dne 18. 1. 1999 pak vlastník ideální poloviny nemovitosti Ing. M. P. podal na Městský úřad v Kopřivnici žádost o souhlas s pronájmem nebytových prostor, „který byl dne 19. 1. 1999 vydán pro objekt čp. 192, což se rozumí pro přízemní budovu potravin bez popisného čísla a dvoupodlažní budovu, ve které se nacházejí další nebytové prostory“. V této souvislosti žalobkyně vyslovila názor, že zákon č. 302/1999 Sb. se na objekt postavený v roce 1986 „pro obslužné účely s nebytovými prostorami nevztahoval“.
Dále poukázala na to, že žalovaná předmět nájmu užívala jako prodejnu od 1. 4. 1999 do 19. 4. 2002, že smluvní strany založený vztah respektovaly a práva a povinnosti z něho plynoucí plnily a že si nechala zpracovat znalecký posudek (č. 196-2007) na určení obvyklého nájemného za užívání ideální poloviny předmětné nemovitosti ve vymezeném období a rovněž znalecký posudek (č. 65-2008) o určení výše bezdůvodného obohacení za užívání ideální poloviny předmětné nemovitosti ve vymezeném období, které předložila v odvolacím řízení, k nimž se však krajský soud „nevyjádřil“. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo pro nepřípustnost odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání v dané věci není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobkyně v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrzen, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Jak z obsahu spisu vyplývá, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 5. 2005, č. j. 20 Cdo 903/2004 - 128, (jímž zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2003, č. j. 11 Co 261/2003 - 82, a rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 27. 1. 2003, č. j. 12 C 26/2002 - 60, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení) dospěl k závěru, že „otázku platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor, jež byla uzavřena před 3. 12. 1999 v rozporu s ustanovením §3 odst. 2, věty druhé, zákona č. 116/1990 Sb. bez předchozího souhlasu obecního (městského) úřadu, vyřešil odvolací soud v souladu s rozsudkem (velkého senátu) Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 1/2005 pod č. 7, a proto kritéria zásadního právního významu proto nesplňuje“. Od tohoto závěru nemá dovolací soud důvod se odchýlit; námitky dovolatele, jimiž znovu zpochybňuje právní závěry soudů obou stupňů o předběžné otázce, že předmětná smlouva o nájmu nebytových prostor je absolutně neplatná, proto přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají.
K otázce, zda v řízení o poddlužnické žalobě lze posuzovat platnost (existenci) závazkového vztahu, z něhož vznikla pohledávka povinného vůči poddlužníku, se Nejvyšší soud rovněž vyjádřil ve shora citovaném rozsudku, přičemž zaujal a odůvodnil závěr, že „není pochyb o tom, že přikázaná pohledávka je identická s tou, jejíž vyplacení se žalobkyně v tomto řízení domáhá, a že vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě (§79 odst. 1 o. s. ř.) bez dalšího umožňuje nárok žalobním petitem uplatněný, tj. nárok D. M. vůči žalované, posoudit podle hmotněprávních norem upravujících vydání plnění z bezdůvodného obohacení, pakliže soudy obou stupňů dospěly - v rámci řešení předběžné otázky - k závěru o neplatnosti smlouvy o nájmu; právní kvalifikace nároku (pohledávky) jako plnění nájemného z titulu smlouvy o nájmu nebytových prostor, i když je v žalobě uvedena, totiž není pro soud závazná“.
Přípustnost dovolání v dané věci podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilá založit ani námitka dovolatelky, že odvolací soud „se nevyjádřil“ ke dvěma znaleckým posudkům, které v odvolacím řízení předložila, neboť nenavrhla-li provedení těchto listinných důkazů již v řízení před soudem prvního stupně (ačkoliv byla řádně poučena podle §118a odst. 3 o. s. ř.), nemohlo k nim být v odvolacím řízení ve smyslu §205a odst. 1 o. s. ř. přihlédnuto.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v potvrzujícím výroku o věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení má právo na náhradu nákladů tohoto řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.352,50 Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §10 odst. 3, §12 odst. 1 písm. a) bod 1., §3 odst. 1 bod. 5., snížená podle §14 odst. 1 na polovinu a o dalších 50 % podle §18 odst. 1] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalované vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.074,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaného ve výši 6.726,50 Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu