ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4656.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 4656/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné SMART Financial, s.r.o. , se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, identifikační číslo osoby 47678721, zastoupené Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem se sídlem v Olomouci, Vídeňská 635/8, proti povinné P. N. , pro 26.156,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 18 Nc 306/2007, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 30. 5. 2008, č. j. 9 Co 52/2008-20, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením ze 6. 9. 2007, č. j. 18 Nc 306/2007-4, okresní soud nařídil podle rozhodčího nálezu rozhodce P. J. ze 14. 6. 2007, sp. zn. 0407/2007, (pravomocného 25. 6. 2007 a vykonatelného 29. 6. téhož roku) k vymožení tam specifikované pohledávky s úroky z prodlení, smluvní pokuty za období od září 2006 do června 2007 a nákladů rozhodčího i exekučního řízení, exekuci (výrok I.), jejímž provedením pověřil navrženého soudního exekutora (výrok II.), povinné zakázal nakládat se svým majetkem (výrok III.), a návrh, jímž se oprávněná domáhala nařízení exekuce k vymožení smluvní pokuty ve výši 1.063,- Kč za každý započatý měsíc z prodlení od měsíce července 2007 do úplného zaplacení jistiny 26.156,- Kč, zamítl (výrok IV.). Poslední výrok svého rozhodnutí odůvodnil závěrem, že smluvní pokuta, byť byla sjednána za prodlení s placením peněžitého závazku (podobně jako v případě úroků z prodlení) procentní částkou za každý den (správně měsíc) prodlení, není příslušenstvím pohledávky (§121 odst. 3 občanského zákoníku) a nemá ani charakter opětujícího se plnění ve formě v budoucnu splatných dávek (§154 odst. 2 a §160 odst. 2 o. s. ř.). U tohoto způsobu sjednání smluvní pokuty nárok na její zaplacení vzniká samostatně a je splatný každým dalším (jednotlivým) dnem (správně měsícem) prodlení, a to až do doby poskytnutí řádného plnění či jiného způsobu zániku závazku. Smluvní pokutu proto nelze rozhodnutím soudu či jiným exekučním titulem přiznat do budoucna a nelze ani její výši stanovit tak, že bude známá až po jeho vydání v závislosti na době trvání prodlení. Jelikož smluvní pokuta je samostatným nárokem, platí pro ni navíc obecná zásada, podle níž lze exekuci, nejde-li o výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy pro opětující se dávky podle §284 odst. 2 o. s. ř., nařídit jen k vymožení pohledávek, které jsou splatné, nikoliv pohledávek splatných do budoucna.
K odvolání oprávněné směřujícímu pouze do zamítavého výroku, krajský soud usnesení soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku IV., potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že stanoví-li napadený výrok exekučního titulu povinnost žalované uhradit smluvní pokutu počínaje měsícem září 2006 do zaplacení jistiny (v době vydání rozhodčího nálezu neuhrazené) do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu, je splatnost smluvní pokuty stanovena natolik neurčitě a nepřesně, že takový titul pro absenci materiální vykonatelnosti nelze vykonat.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost dovozuje s poukazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ze skutečnosti, že v jiné, skutkově obdobné věci (sp. zn. 9 Co 921/2007), rozhodl týž krajský soud ve stejném obsazení senátu dne 27. 12. 2007 při posouzení materiální vykonatelnosti exekučního titulu, ukládajícího zaplacení (i v budoucnu splatné) smluvní pokuty za období ohraničené pojmem „až do úplného zaplacení v tomto exekučním řízení taktéž vymáhané jistiny....“, opačně než v předmětné věci.
Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, podle něhož je exekuční titul materiálně nevykonatelný pro neurčité a nepřesné stanovení splatnosti smluvní pokuty. Podle jeho názoru ke splnění požadavku uvedení lhůty není nutné uvést konkrétní datum, nýbrž dostatečně určitým je takový údaj, podle něhož lze v budoucnu rozhodný den spolehlivě určit – např. „do zaplacení“. Smluvní pokutu je možno stanovit nejen jako jednorázovou paušální částku, kterou musí dlužník v případě porušení závazku uhradit, ale i jako běžící, tedy neurčitý soubor dílčích plnění. V tomto případě dlužníkova povinnost splnit závazek řádně a včas v důsledku jejího porušení a nastalého prodlení nezaniká a trvá dál až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy zanikne jiným způsobem, přičemž povinnost, jejíž splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, je dlužník zavázán plnit, není-li sjednáno jinak, i po jejím zaplacení. Proto, dovozuje oprávněná s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 847/2001, každým dalším dnem po dobu, po kterou trvá prodlení, dlužník opětovně porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas, a proto za každý další den prodlení vzniká věřiteli další právo na smluvní pokutu. V závěru dovolání pak opětovně zdůrazňuje, že „na základě ustanovení §544 občanského zákoníku v platném znění se nevyžaduje stanovení konkrétní (celkové) výše smluvní pokuty předem, nýbrž požadavku určitosti vyhovuje i takové ujednání, podle nějž lze v budoucnu (v případě porušení smluvní povinnosti) výši pokuty vyčíslit způsobem stanoveným ve smlouvě.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani samotný dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolatelka napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
V rozsudku z 27. 9. 1975, sp. zn. 1 Cz 62/1975, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2-3, ročník 1977, pod poř. č. 7, Nejvyšší soud vyslovil závěr, že plnění v budoucnu splatného opětujícího se plnění nemůže soud uložit, je-li tato ukládaná povinnost závislá na tom, zda dojde k další skutečnosti, která je předpokladem vzniku přiznávaného nároku.
O takový případ jde v souzené věci, kdy (samostatná, jak správně zdůrazňuje okresní soud) povinnost platit smluvní pokutu za každý další (po právní moci exekučního titulu) započatý měsíc z prodlení od července 2007 nevzniká sama o sobě prostým plynutím doby, ale teprve za přistoupení skutečnosti další, o níž v době vydání exekučního titulu nemohlo být – a nebylo – jisto, zda (vůbec) nastane, totiž, že jistina pohledávky nebude ani v těchto dalších měsících uplynulých po právní moci vykonávaného rozhodčího nálezu zaplacena.
Dovolatelčin odkaz na rozsudek sp. zn. 29 Odo 847/2001 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2003, pod poř. č. 36), řešící otázku promlčení práva na zaplacení smluvní pokuty sjednané procentní sazbou ze stanovené částky, je nepřípadný, jelikož v souzené věci byl návrh na nařízení exekuce částečně zamítnut nikoli proto, že smluvní pokuta byla sjednána procentní sazbou (vyčíslenou částkou 1.063,- měsíčně), nýbrž z důvodů jiných, výše uvedených.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu