ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.4770.2008.2
sp. zn. 20 Cdo 4770/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky, Ministerstva obrany ČR , Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany ČR se sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471, proti povinné Z. P. , zastoupené JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 7, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 71 E 903/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 30. 6. 2008, č. j. 10 Co 253/2008-87, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni z 9. 1. 2008, č. j. 61 Co 474/2007-240, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město z 13. 3. 2007, č. j. 73 Nc 4228/2005-201, se ruší a věc se okresnímu soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 3. 4. 2008 okresní soud k návrhu povinné na úplné zastavení výkonu rozhodnutí tento výkon do částky 101.961,02 Kč částečně zastavil, návrhu tedy nevyhověl v plném rozsahu. Své rozhodnutí s poukazem na ustanovení §330 odst. 2 obchodního zákoníku odůvodnil závěrem, že povinná neurčila (resp. toto určení neprokázala), zda jednotlivými platbami plnila na jistinu či na úrok z prodlení, a že tak „neunesla důkazní břemeno, jež by potvrzovalo jiný způsob výpočtu úroků z prodlení a tedy povinnost zaplacení dluhu v menším rozsahu než požaduje oprávněná.“
K odvolání, jímž povinná navrhla změnu rozhodnutí soudu prvního stupně tak, aby výkon rozhodnutí byl zastaven zcela, rozhodl shora označeným usnesením krajský soud tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně (jímž – posuzováno podle jeho obsahu – byl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí ve zbývající části, přesahující částku 101.961,02 Kč zamítnut) potvrdil; oproti okresnímu soudu sice dovodil, že nejde o obchodněprávní, nýbrž o občanskoprávní závazek, přesto však dospěl ke shodnému závěru, že návrhu nelze vyhovět v plném rozsahu, a to s odůvodněním, že i po novelizaci občanského zákoníku, provedené s účinností od 1. 1. 1992 zákonem č. 509/1991 Sb., „nutno akceptovat zásadu, že nejprve je splatné příslušenství a teprve poté jistina“, a v důsledku tohoto právního názoru pak uzavřel, že určení účelu jednotlivých plateb povinná skutečně neprokázala.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje (pouze) z ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. (s odůvodněním, že „z výše uvedeného textu /dovolání/ vyplývá celá řada složitých právních otázek, reflektujících problematiku určení způsobu plnění dlužníkem...“), povinná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v názoru odvolacího soudu, že i po novelizaci občanského zákoníku provedené s účinností od 1. 1. 1992 zákonem č. 509/1991 Sb., „nutno akceptovat zásadu, že nejprve je splatné příslušenství a teprve poté jistina“, a v důsledku toho pak v závěru, že dovolatelka, která plnila prostřednictvím soudního vykonavatele, jenž ji i oprávněnou informoval, že jednotlivá plnění budou započítávána nejdříve na úhradu jistiny a teprve poté příslušenství, určení účelu jednotlivých plateb neprokázala.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné je, jelikož napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.), daný tím, že otázka, zda při nedostatku určení účelu plateb, tedy určení, zda dlužník plnil na jistinu dluhu či naopak na jeho příslušenství, je nutno aplikovat zásadu přednosti či zásadu poměrnosti, v něm byla vyřešena v rozporu s dosavadní judikaturou.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnosti), ani vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že i po 1. 1. 1992 platí zásada priority, podle níž je při nedostatku určení účelu jednotlivých plateb nejprve splatné příslušenství a teprve poté jistina.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (v souzené věci práva hmotného), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Dovolání je důvodné.
V usnesení z 29. 4. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1594/2008, Nejvyšší soud uzavřel, že ve vykonávacím řízení, jehož účelem je vymožení již přisouzené (judikátní) pohledávky, je pro posouzení, zda (při nedostatku určení účelu plateb, tedy určení, zda dlužník plnil na jistinu dluhu či naopak na jeho příslušenství) aplikovat zásadu přednosti či zásadu poměrnosti, rozhodné jedině to, jak splatnost jistiny dluhu a splatnost jeho příslušenství stanovil exekuční titul (§161 odst. 1 a §261a odst. 1 in fine o. s. ř ). V souzené věci splatnost jistiny pohledávky i jejího příslušenství určily rozsudky Okresního soudu Plzeň-město z 13. 3. 2001, sp. zn. 24 C 13/20005-59, a z 20. 8. 2002, sp. zn. 24 C 13/2000 shodně, a to lhůtou „ to vše do tří dnů od právní moci“. Za tohoto stavu se uplatní (obdobně, jelikož není důvodu rozlišovat případy, kdy jde o dvě pohledávky /jistiny/ se stejnou splatností, od případů, kdy je v týž den splatná jistina i její příslušenství) závěr přijatý judikaturou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004) i literaturou (srov. Kůrka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, s. 505, a Tripes, A., Exekuce v soudní praxi, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2001, s. 357), že totiž při stejné splatnosti – v souzené věci splatnosti jistiny i úroků z prodlení – je třeba aplikovat zásadu poměrnosti (proporcionality).
Dospěl-li odvolací soud k závěru opačnému, že totiž i po 1. 1. 1992 platí při absenci určení účelu plateb zásada priority, je jeho právní posouzení věci nesprávné. Protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), aniž se musel zabývat dalšími argumenty dovolání, podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (byť ten zásadu priority aplikoval z jiného důvodu, a to pro – nesprávné – použití ustanovení §330 odst. 2 obchodního zákoníku), dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o.s.ř.).
V novém usnesení soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu