ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.502.2008.2
sp. zn. 20 Cdo 502/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné V. z. p. Č. r. , proti povinnému Z. S. , zastoupenému advokátem, srážkami ze mzdy, pro 17.103,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 22 E 850/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2006, č. j. 15 Co 395/2005-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 31. 1. 2005, č. j. 22 E 850/2004-5, jímž okresní soud nařídil podle platebních výměrů VZP ČR, OP VZP Žďár nad Sázavou se sídlem v Novém Městě na Moravě ze dne 15. 9. 2003 č. 4240300784 a 2140300783, k uspokojení pohledávek oprávněné ve výši 17.103,- Kč výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy povinného. Dospěl k závěru, že platební výměry byly povinnému doručeny prostřednictvím veřejné vyhlášky, a to v souladu s §53b zákona č. 48/1997 Sb. Ta byla vyvěšena v sídle UP dne 25. 9. 2003 a sejmuta dne 9. 10. 2003. Povinný přitom neprokázal, že oprávněné oznámil adresu, na které se zdržoval (Havlíčkův Brod, Kyjovská 3187). Dále odvolací soud uzavřel, že není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladových rozhodnutí.
Povinný napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž namítal, že v roce 2003 vážně onemocněl, ve dnech 19.2. - 25.3.2003 byl hospitalizován ve Fakultní nemocnici v M., v pracovní neschopnosti byl až do 15.5.2003. Od 25.3.2003 do 30.11.2004 bydlel na ubytovně, kam mu také od 1.12.2004 byla pošta běžně doručována. Vzhledem ke svému velmi závažnému zdravotnímu stavu povinný nemůže předložit listinné důkazy o tom, že adresu sdělil oprávněné, lze tak ale dovodit z toho, že listiny jiných orgánů mu doručovány do H. B. byly. Na adrese ve Ž. bydlela jeho bývalá manželka, která jeho kontaktní místa znala a sdělovala. Pokud odvolací soud neprovedl důkaz rozhodnutím MěÚ ve Ž.ze dne 16. 9. 2003, č. j. ST/20061/13/154/03/D, kterým povinný chtěl prokázat, že ostatní orgány mu na adresu v H. B. doručovaly a tedy ji znaly, zatížil řízení vadou při zjišťování skutkového stavu. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal věc a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Povinný však netvrdil, že napadené usnesení na nesprávném právním posouzení věci spočívá; vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nim patří i výtka, že odvolací soud neprovedl důkaz rozhodnutím Městského úřadu ve Ž.) přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – vyjma výjimečného případu, o který zde nejde, kdy otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu – založit nemohou. Dovolací soud je zohlední jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), a tento předpoklad v projednávaném případě, kdy napadené rozhodnutí není zásadního právního významu, naplněn není.
Lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu; Nejvyšší soud je proto bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Povinný v dovolacím řízení úspěšný nebyl, oprávněné dle obsahu spisu náklady řízení nevznikly; tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2010
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu