ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.5219.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 5219/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení v Písku , se sídlem v Písku, Husovo nám. 2078, proti povinnému M. V. , za účasti bývalé manželky povinného L. V., zastoupené JUDr. Jiřím Duškem, advokátem se sídlem v Písku, Velké náměstí 119, pro 47 879,- Kč s příslušenstvím, zřízením soudcovského zástavního práva, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 E 914/2004, o dovolání L. V. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 2. 2005, č. j. 6 Co 197/2005-19, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 21. 5. 2004, č. j. 2 E 914/2004-8, kterým okresní soud nařídil podle vykonatelných platebních výměrů oprávněné ze dne 21. 3. 2002, č. 17/2002 a ze dne 11. 6. 2003, č. 33/2003, pro částky 6 686,- Kč a 41 193,- Kč výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinného ve společném jmění manželů ve výroku uvedených, a dále nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že bývalá manželka povinného nebyla výlučnou vlastnicí postižených nemovitostí v době podání návrhu na výkon rozhodnutí (12. 5. 2004). Podle smíru uzavřeného před Okresním soudem v Písku, na základě kterého bylo dohodnuto, že se bývalá manželka povinného stává vlastnicí postižených nemovitostí, bylo možné provést zápis vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí, k čemuž však – jak sama odvolatelka uvedla - nedošlo.
V dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“, bývalá manželka povinného namítá, že v době podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí již byla výlučnou vlastnicí nemovitostí, a to na základě usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 24. 9. 2003, č. j. 6 C 929/2002-19, jímž byl schválen smír o vypořádání zaniklého společného jmění manželů. Vlastnicí nemovitostí se stala ke dni právní moci tohoto usnesení (31. 10. 2003). Nejedná se totiž o převod nemovitostí na základě smlouvy, když pouze v takovém případě přechází vlastnické právo vkladem do katastru nemovitostí. V době zahájení exekučního řízení povinný již nebyl vlastníkem nemovitostí, a pokud soud přesto výkon rozhodnutí nařídil, jednal v rozporu s hmotným právem – s §133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a §7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před 1. 4. 2005 (čl. II, bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem (včetně jeho obsahového vymezení) je pak dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Dovolatelka argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neuvedla a ani hodnocením námitek v dovolání obsažených k takovému závěru dospět nelze.
Podle §338b odst. 2 o. s. ř. je pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva rozhodující stav v době zahájení řízení.
V předmětné věci bylo řízení o výkon rozhodnutí zahájeno dnem 12. 5. 2004. Oprávněná k návrhu doložila výpis z katastru nemovitostí ze dne 14. 4. 2004, z něhož vyplývalo, že sporná nemovitost se nachází ve společném jmění povinného a L. V. O skutečnosti, že ohledně předmětné nemovitosti byl schválen soudní smír mezi povinným a dovolatelkou v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů, se soud výkonu rozhodnutí dověděl z odvolání manželky povinného ze dne 14. 6. 2004.
Z ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že výrok pravomocného rozsudku (schválený smír má účinky pravomocného rozsudku - §99 odst. 3 o. s. ř.) – je závazný jen pro účastníky řízení, nestanoví-li zákon jinak. Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a u něhož ani zákon nestanoví, že by pro něj bylo pravomocné rozhodnutí soudu závazné, nepůsobí. Taková osoba pak může uplatňovat svá práva bez zřetele k tomu, jak o nich bylo pravomocně rozhodnuto v jiném řízení, a ani soud nemůže vůči ní vycházet ze závěru, že o nich bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001).
Jestliže o vlastnictví ke sporné nemovitosti bylo rozhodnuto v řízení, jehož účastníkem oprávněná nebyla, a rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů nepatří k takovým rozhodnutím, o kterých by zákon stanovil, že jsou závazná pro každého, soud výkonu rozhodnutí při posuzování otázky vlastnického práva k předmětné nemovitosti nemohl k rozhodnutí vydanému v takovém řízení přihlížet.
Manželka povinného, má-li za to, že je výlučným vlastníkem nemovitosti, může své právo uplatnit prostřednictvím vylučovací žaloby (§267 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Pro rozhodnutí o vylučovací žalobě je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku, nikoliv stav v době zahájení řízení o výkon rozhodnutí. Pozdější vlastník nemovitosti, který nabyl vlastnictví k nemovitosti s účinky před zahájením řízení o výkon rozhodnutí, tak dosáhne toho, že bude rozhodnuto o vyloučení nemovitosti z výkonu rozhodnutí. V takovém případě soud výkon rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. f) o. s. ř. zastaví.
Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, proto Nejvyšší soud bez jednání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Protože dovolání L. V. bylo odmítnuto a ostatním účastníkům řízení podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, rozhodl dovolací soud, že na jejich náhradu nemá žádný z účastníků právo (§146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5, věty první, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2010
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu