ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.5397.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 5397/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, IČ 41197518, proti povinnému M. Ž. , zastoupenému Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, pro 35.182,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 73 Nc 3202/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. prosince 2007, č. j. 14 Co 563/2007 - 44, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 16. 8. 2004, č. j. 73 Nc 3202/2004 - 3, kterým Okresní soud Plzeň-město nařídil podle vykonatelných platebních výměrů VZP ČR, OP VZP Plzeň-město ze dne 23. 3. 2004, č. 4240400366 a č. 2140400365, k vymožení částky ve výši 35.182,- Kč, včetně nákladů exekuce a nákladů oprávněné určených v příkazu exekutora, exekuci na majetek povinného, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Zdeněk Zítka, Exekutorský úřad Plzeň-město. Odvolací soud k námitkám povinného, že mu exekuční tituly nebyly doručeny, neboť v roce 2004 se v místě svého trvalého bydliště nezdržoval, že oprávněná nevyčerpala při doručování oznámení o zahájení správního řízení a zejména při doručování platebních výměrů všechny dostupné prostředky ke zjištění jeho pobytu, že mu neustanovila opatrovníka a že doručení veřejnou vyhláškou je až krajní možností, která se má užít jen ve výjimečných případech, zjistil, že exekuční tituly mu byly doručeny veřejnou vyhláškou ze dne 29. 3. 2004, a to v souladu s §53b zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a s §26d zák. č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, podle nichž se za den doručení považuje poslední den lhůty (stanovené od 7. 4. 2004 do 22. 4. 2004). Uzavřel, že povinnému byly platební výměry doručeny v souladu s citovanými předpisy a že postup orgánu, který přistoupil k doručení veřejnou vyhláškou, „není soud v rámci exekuce oprávněn přezkoumávat, neboť jeho oprávnění směřuje podle §275 odst. 2 o. s. ř. pouze k přezkoumání správnosti potvrzení o vykonatelnosti titulu“, jehož nesprávnost však zjištěna nebyla.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci, přičemž za zásadní po právní stránce považuje otázky, „zda je soud oprávněn při rozhodnutí o nařízení exekuce přezkoumávat to, zda byly při doručování exekučního titulu splněny zákonné podmínky a předpoklady pro doručení formou veřejné vyhlášky“, a „zda je při doručování písemnosti veřejnou vyhláškou podle zák. č. 48/1997 Sb. a podle zák. č. 592/1992 Sb. nezbytné ustanovit osobě neznámého pobytu opatrovníka“. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat postup oprávněné při doručování exekučních titulů. V této souvislosti - stejně jako v odvolání - poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1638/2006 a sp. zn. 20 Cdo 1020/99, v nichž dospěl k závěru, že okolnosti významné pro závěr, že je podkladové rozhodnutí vykonatelné, zjišťuje soud i v případě, že je opatřeno doložkou vykonatelnosti, je-li její správnost účastníkem zpochybněna; vystanou-li pochybnosti o tom, zda se exekuční titul stal vykonatelným, zejména byl-li řádně doručen povinnému, je soud oprávněn a povinen provést potřebná zjištění. Z toho dovolatel dovozuje, že odvolací soud „mohl a měl přezkoumávat, zda byly exekuční tituly prostřednictvím veřejné vyhlášky řádně doručeny či nikoliv“. Má za to, že doručování veřejnou vyhláškou „je sice možné, avšak jen při splnění zákonných podmínek, a teprve jsou-li tyto podmínky splněny, lze rozhodnutí považovat za řádně doručené“. Dále namítá, že doručování veřejnou vyhláškou správní řád (zák. č. 71/1967 Sb.) konstituuje jako výjimečnou a mezní možnost, ke které lze přistoupit pouze tehdy, pokud jsou vyčerpány všechny dostupné prostředky ke zjištění pobytu účastníka řízení, a další šetření by bylo na újmu rychlosti řízení, a že doručením písemnosti veřejnou vyhláškou není dotčena povinnost správního úřadu ustanovit účastníku neznámého pobytu opatrovníka podle §16 odst. 2 správního řádu (viz komentáře ke správnímu řádu). Byť zvláštní zákony (§53b zák. č. 48/1997 Sb. a §26d zák. č. 592/1992 Sb.) upravují doručování veřejnou vyhláškou „pro případy pojistného na zdravotní pojištění“ speciálním způsobem, je třeba uvedené komentáře vztáhnout i na doručování veřejnou vyhláškou podle těchto zvláštních zákonů. Poukazuje rovněž na §53 odst. 1 zák. č. 48/1997 Sb., podle kterého se na rozhodování o pojistném vztahují obecné předpisy o správním řízení, nestanoví-li zákon jinak. Zdůrazňuje, že o existenci platebních výměrů se vůbec nedozvěděl, povědomost získal až na základě exekučního řízení, resp. dopisu oprávněné, a že oprávněná nevyčerpala při doručování oznámení o zahájení správního řízení a zejména při doručování platebních výměrů všechny dostupné prostředky ke zjištění jeho pobytu a že mu neustanovila opatrovníka, přičemž vydání veřejné vyhlášky ze dne 29. 3. 2004 nepředcházel ani pokus o doručení těchto rozhodnutí poštou. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (článek II, bod 12 části první zákona č. 7/2009 Sb.)
a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a s §130 exekučního řádu přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím - jako v projednávaném případě - usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně nařídil exekuci, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „exekuční řád“), přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ačkoliv dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět nelze.
Povinný zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že exekuční tituly jsou formálně vykonatelné, a namítá, že oprávněná nevyčerpala při doručování oznámení o zahájení správního řízení a zejména při doručování platebních výměrů všechny dostupné prostředky ke zjištění jeho pobytu a že mu neustanovila opatrovníka, přičemž vydání veřejné vyhlášky ze dne 29. 3. 2004 nepředcházel ani pokus o doručení těchto rozhodnutí poštou. Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že soud ve výkonu rozhodnutí (exekuci) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaných rozhodnutí, včetně postupu orgánu v řízení, jež jejich vydání předcházelo. Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4). Nejvyšší soud již také ve své rozhodovací činnosti opakovaně vysvětlil, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do vykonávacího řízení nepřenášejí (srov. např. usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003) a soud výkonu rozhodnutí se jimi nezabývá. Odvolacímu soudu nelze proto vytýkat, že se s výhradami dovolatele, zpochybňujícími zejména postup oprávněné při vydání exekučních titulů nevypořádal, resp. uzavřel, že postup orgánu, který přistoupil k doručení veřejnou vyhláškou, není soud v rámci exekuce oprávněn přezkoumávat.
Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na skutkovém závěru, že „exekuční tituly byly povinnému doručeny veřejnou vyhláškou ze dne 29. 3. 2004, a to v souladu s §53b zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a s §26d zák. č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, podle nichž se za den doručení považuje poslední den lhůty (stanovené od 7. 4. 2004 do 22. 4. 2004)“, nelze mu důvodně vytýkat nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] v otázce formální vykonatelnosti exekučních titulů. Okolnost, že exekuční tituly byly povinnému veřejnou vyhláškou ze dne 29. 3. 2004 doručeny, povinný v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně nezpochybnil, a proto jeho výtkou, že „mohl a měl přezkoumávat, zda byly exekuční tituly prostřednictvím veřejné vyhlášky řádně doručeny či nikoliv“, se krajský soud důvodně nezabýval; byť se v odvolacím řízení v exekučních věcech uplatní zásada úplné apelace (§254 odst. 4 o. s. ř.), i pro ně platí, že k novým skutečnostem smí odvolací soud přihlédnout jen tehdy, jestliže byly v odvolání namítány (§212a odst. 3 o. s. ř.).
Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že otázka, která podle dovolatele činí rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.), a to „zda je při doručování písemnosti veřejnou vyhláškou podle zák. č. 48/1997 Sb. a podle zák. č. 592/1992 Sb. nezbytné ustanovit osobě neznámého pobytu opatrovníka“, není způsobilá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť právní úprava podle §53b zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění účinném od 1. 7. 2002, a podle §26d zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění účinném od 1. 7. 2002, měla (a má i za platnosti zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, účinného od 1. 1. 2006) při doručování písemností přednost před právní úpravou obsaženou v obecných ustanoveních zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, která tudíž aplikovat nelze.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve stejném znění, není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2010
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu