ECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.813.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 813/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného R. Z ., proti povinnému P. B ., za účasti soudního exekutora Mgr. Petra Kociána, se sídlem v Brně, Příkop 6, přihlášených věřitelů 1) VŠEOBECNÉ ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNY , se sídlem v Praze 3 - Vinohradech, Orlická 2020/4, IČ 41197518, 2) Okresní správy sociálního zabezpečení Nymburk , se sídlem v Nymburku, U Prádelny 384, 3) Finančního úřadu Nymburk , se sídlem v Nymburku, Bedřicha Smetany 55, 4) CORSAIR (Luxembourg) N° 11, S.A. , se sídlem Lucemburk 2, Boulevard Konrad Adenauer, L-1115, Velkovévodství lucemburské, a vydražitele P. J ., pro 155.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 Nc 5311/2004, o dovolání soudního exekutora Mgr. Petra Kociána, se sídlem v Brně, Příkop 6, proti usnesení Krajského soudu v Praze z 11. 7. 2007, č. j. 20 Co 266/2007-197, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Usnesením z 29. 3. 2007, č. j. 7 Nc 5311/2004-168, okresní soud rozhodl, že rozdělovaná podstata ve výši 466.000,- Kč se po úhradě nákladů exekuce vzniklých soudnímu exekutorovi Mgr. Petru Kociánovi ve výši 85.801,25 Kč vydá správci konkurzní podstaty povinného Ing. M. T. s tím, aby, nebude-li použita v rámci konkurzního řízení, ji vrátil soudu k provedení rozvrhového řízení. Výši nákladů exekuce okresní soud – jak plyne z odůvodnění jeho usnesení – zjistil z příkazu k úhradě nákladů exekuce z 10. 8. 2005, č. j. 37 Ex 1566/04-13, ve spojení s usnesením okresní soudu z 23. 9. 2005, č. j. 7 Nc 5311/2004-88, jímž bylo rozhodnuto o námitkách povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce.
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání povinného usnesení okresního soudu změnil – pouze – tak, že výše částky, která bude soudnímu exekutorovi vyplacena z rozdělované podstaty, činí 535,50 Kč; „v dalším“ krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Své rozhodnutí (s poukazem na „R 86/2005“) odůvodnil závěrem, že je-li soudní exekuce ve stadiu rozvrhu podstaty v době, kdy je na majetek povinného prohlášen konkurz, nemůže soud pokračovat v exekuci vydáním rozvrhového usnesení, ale musí podle §14 odst. 1 písm. e) zákona o konkurzu a vyrovnání vydat rozdělovanou podstatu – poté, co uspokojí pohledávku nákladů, vztahujících se k rozdělované podstatě – správci konkurzní podstaty. Náklady prodeje jsou náklady spojené s dražbou placené státem. Vzhledem k povaze těchto nákladů, tj. nákladů spojených s odhadem ceny nemovitosti a jejím prodejem, jde o náklady týkající se podstaty, které jsou také podle §337c odst. 1 písm. a) o. s. ř. z podstaty uhrazovány. O náhradě těchto nákladů se proto zvlášť nerozhoduje. Náklady, které vynaloží soudní exekutor na prodej nemovitosti (znalečné a hotové výdaje, a to pouze náklady spojené s dražbou), jsou náklady týkající se podstaty a uspokojují se v první skupině. O těchto nákladech soudní exekutor nerozhoduje příkazem k úhradě, ale musí vydat rozhodnutí, která předpokládá občanský soudní řád, tedy usnesení o znalečném, o přiznání nákladů třetím osobám apod. Tyto náklady pak pouze v rámci rozvrhu oznámí soudu, jemuž současně předloží pravomocná rozhodnutí o jejich přiznání a doklad o jejich úhradě. Rovněž uplatní náklady uhrazované paušální částkou podle §13 vyhl. č. 330/2001 Sb., pokud souvisí s prováděnou dražbou. Ostatní náklady soudního exekutora, jako odměna, náhrady za ztracený čas, jsou pohledávkou soudního exekutora, která se uspokojuje v rozvrhu rozdělované podstaty ve třetí skupině podle §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejde o pohledávku za podstatou. V projednávané věci soudní exekutor uplatnil jako pohledávku za podstatou z prodeje nemovitosti pouze hotové výdaje spojené s doručením písemností ve výši 535,50 Kč. O nákladech spojených s vypracováním znaleckého posudku soudní exekutor nerozhodl usnesením podle §139 odst. 2, 4 o. s. ř., nemohl proto doložit pravomocné usnesení o znalečném. Protože soudní exekutor doložil jako pohledávku za podstatou pouze částku 535,50 Kč, odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně – pokud jde o výši částky, jež bude soudnímu exekutorovi z rozdělované podstaty vyplacena – změnil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal soudní exekutor dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v závěru odvolacího soudu, týkajícím se náhrady hotových výdajů, a „stejně tak nemůže přijmout nedostatečně odůvodněné nepřiznání odměny exekutora za činnost, kterou prokazatelně provedl a měl by mít za provedenou práci na odměnu nárok.“ Odměna byla stanovena v souladu s ustanovením §6 v návaznosti na ustanovení §5 vyhlášky č. 330/2001 Sb. Právo na náhradu hotových výdajů je právem na náhradu výdajů účelně vynaložených např. na zajištění materiálních vstupů a činnost některých osob, jejichž služeb exekutor při své činnosti využil, např. znalec, tlumočník apod. Tyto výdaje exekutor řádně vyúčtoval v exekučním příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to v souladu s tehdy účinným zněním vyhlášky č. 330/2001 Sb., tedy před její novelizací vyhláškou č. 291/2006 Sb., jež zavedla paušální náhradu. V rámci příkazu k úhradě nákladů exekuce byla vyúčtována i odměna znalce za vyhotovení znaleckého posudku, který byl nutným nákladem pro stanovení nejnižšího podání. Exekuční řád nezná usnesení o znalečném, a stejně tak nehovoří o nutnosti předkládat pravomocné usnesení o znalečném soudu k rozvrhovému jednání ani o nutnosti předkládat soudu i doklad o úhradě faktury znalci. Nemůže tedy být k tíži exekutora, že nevydal a nepředložil soudu takovéto rozhodnutí a že šel cestou příkazu k úhradě nákladů exekuce, jenž je jediným rozhodnutím exekutora o nákladech a hotových výdajích, které má oporu v exekučních předpisech.
Dovolatel „nenachází důvod, proč by měla být část výdajů exekutora uhrazena jako pohledávka za podstatou a část nikoli.“ Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí publikované pod R 21/81 považuje za zavádějící. Nesouhlasí s tezí, že z nákladů vynaložených jím na prodej nemovitosti se uspokojí v první skupině pouze náklady spojené s dražbou. Kromě nákladů uvedených krajským soudem měl i další náklady, jež je nutno zahrnout do jeho odměny, jako např. náklady na mzdy zaměstnanců, náhradu za ztrátu času exekutora a zaměstnanců, na telefonické hovory, elektronickou poštu, peněžní ústav, u nějž je deponován výtěžek dražby, náklady na provoz dražební místnosti atd. Podle jeho názoru ustanovení §337c odst. 1 písm. a) o. s. ř. „jistě nemíní privilegovat stát před ostatními účastníky rozvrhu, ale privileguje náklady na uskutečnění dražby, tedy náklady, bez jejichž vynaložení by k realizaci nuceného prodeje dražbou nemohlo dojít. Tyto náklady by měly být tomu, kdo je účelně vynaložil uhrazeny.“
Dovolání – přípustné podle §238a odst. 1 písm. f) a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. – není důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že v daném případě, kdy byl po prodeji nemovitosti pravomocným usnesením o udělení příklepu a po zaplacení nejvyššího podání prohlášen na majetek povinného konkurz, rozhodne soud jen o uspokojení pohledávky nákladů řízení vzniklých soudnímu exekutorovi v souvislosti s prováděním dražby, a o vydání zbytku rozdělované podstaty správci konkurzní podstaty, s tím, že ostatní náklady soudního exekutora, jako jeho odměna, náhrada za ztrátu času apod., budou jako jeho pohledávka uspokojeny v rozvrhu rozdělované podstaty ve třetí skupině, neboť „nejde o pohledávku za podstatou“.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jak se z obsahu spisu podává, usnesení okresního soudu bylo vydáno 29 3. 2007 a o odvolání proti tomuto rozhodnutí rozhodoval krajský soud 11. 7. téhož roku, tj. za účinnosti zákona č. 120/2001 Sb. před novelou provedenou zákonem č. 347/2007 Sb.
Ústavní soud v několika svých rozhodnutích (srov. např. nález Ústavního soudu I ÚS 1562/09 ze dne 24. 9. 2009) uzavřel, že exekuční řízení uskutečňované na základě usnesení soudu o nařízení exekuce vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. je třeba posoudit podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007. Protože se o takový případ v souzené věci jedná, je třeba odkázat na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu zákona č. 120/2001 Sb. (účinného do 31. prosince 2007), ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2006, pod č. 31. Nejvyšší soud v jeho bodě XVIII. zaujal názor, že pohledávku exekutora na náhradu nákladů exekuce je třeba připodobnit k pohledávce oprávněného (nákladů oprávněného), která se v rozvrhu při exekuci prodejem nemovitostí uspokojuje ve třetí skupině podle §337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. Skutečnost, že v exekučním řízení se úkony exekutora považují za úkony soudu (§52 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.), z nákladů exekuce náklady řízení „vzniklé státu“ nečiní. Dovolací soud nemá důvod se od tohoto názoru v projednávané věci odchýlit.
Dovolatelův argument, že mu nemůže být k tíži, že nevydal a nepředložil soudu pravomocné rozhodnutí o přiznání znalečného, a že „šel cestou příkazu k úhradě nákladů exekuce“, pak pomíjí skutečnost, že jím vydaný příkaz k úhradě nákladů exekuce z 10. 8. 2005, č. j. 37 Ex 1566/04-13 (č. l. 12 spisu), byl k námitkám povinného (č. l. 13) usnesením okresního soudu z 23. 9. 2005, č. j. 7 Nc 5311/2004-88, právě v části náhrady hotových výdajů soudního exekutora v rozsahu 18.331,95 Kč (tedy v částce představující odměnu znalce včetně DPH /č. l. 15, 16/) zrušen, a to pravomocně ke dni 4. 10. 2005. Tuto skutečnost sice krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení výslovně neuvedl, dovolací soud však k ní nemůže nepřihlédnout.
Ostatní námitky dovolatele jsou nedůvodné, jelikož napadené rozhodnutí je ve vytýkaných směrech v souladu s usnesením Krajského soudu v Praze z 15. 12. 2004, sp. zn. 20 Co 471/2004, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 2005, pod poř. č. 86, na něž ostatně odvolací soud opakovaně odkazuje.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem odst. 6 o.s.ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2010
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu