ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1000.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1000/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. P. , zastoupeného JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská č. 66, proti žalovanému Sokolovská uhelná, právní nástupce, a.s. se sídlem v Sokolově, Staré náměstí č. 69, IČ 26348349, o 41.584,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 7 C 174/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. října 2008, č. j. 12 Co 460/2008-73, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni‚
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 41.584,- Kč s úroky z prodlení z částek, za dobu a ve výši, jež vyčíslil. Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl zaměstnancem žalovaného, který s ním dopisem ze dne 9. 5. 2006 rozvázal pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce. Na základě žalobcovy žaloby Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 24. 4. 2007, č. j. 10 C 348/2006-30, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobci dopisem ze dne 9. 5. 2006 je neplatná; rozsudek nabyl právní moci dne 2. 5. 2007. Pracovní poměr u žalovaného ukončil žalobce dohodou ke dni 30. 4. 2007. Žalovaný sice žalobci zčásti vyplatil náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru, přes opakované ústní a písemné výzvy však dosud nezaplatil žalobou požadovanou částku. Ta sestává z částky 19.000,- Kč, představující prémie z tržeb za období leden až září roku 2006, částky 4.000,- Kč, představující roční prémie za období květen až říjen roku 2006, částky 8.000,- Kč, představující prémie ve výši dvojnásobku prémií za období květen až říjen roku 2006, částky 8.000,- Kč, představující roční prémie za období listopad 2006 až duben 2007 a částky 2.584,- Kč, představující nevyčerpaný žalobcův podíl v sociálním fondu.
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 2. 4. 2008, č. j. 7 C 174/2007-51, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel z toho, že v důsledku neplatné výpovědi dané zaměstnavatelem náleží zaměstnanci náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku, nikoliv mzda. Nárok na vyplacení prémií z tržeb splatných v letech 2006 a 2007 žalobce nemá, neboť prémie je složkou mzdy, která zaměstnanci náleží za vykonanou práci, a vzhledem k tomu, že žalobce pro žalovanou vykonával práci pouze do dne 10. 5. 2006, příslušela by mu prémie pouze za období od ledna 2006 do 10. 5. 2006 [„nárok žalobce na roční prémii za květen (do 10.5.) 2006 byl uspokojen“]. Navíc je prémie nenárokovou složkou mzdy a k tomu, aby se stala složkou mzdy nárokovou, je třeba, aby ji přiznal vedoucí zaměstnanec, a o tom žalobce nepředložil žádný důkaz. Soud prvního stupně neshledal důvodný ani nárok na vyplacení částky 2.584,- Kč ze sociálního fondu, neboť žalobce měl zůstatek svého podílu ve fondu vyčerpat ke dni skončení pracovního poměru (ke dni 30. 4. 2007) a jeho žádosti podané po skončení pracovního poměru již nemohlo být podle ustanovení čl. III, odst. 4 podnikové kolektivní smlouvy vyhověno.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 10. 2008, č. j. 12 Co 460/2008-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Souhlasil se skutkovým i právním posouzením věci, jak je učinil soud prvního stupně, a připomněl, že žalovaný vyplatil žalobci jak náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, tak i část prémií odpovídající skutečnosti, že žalovaný v květnu 2006 odpracoval 36,4 hodiny (183,- Kč). Stejně jako soud prvního stupně rovněž dovodil, že ustanovení kolektivní smlouvy žalovaného upravujících podmínky čerpání zůstatku fondu při skončení pracovního poměru umožňovaly čerpat podíl tak, aby byl zůstatek ke skončení pracovního poměru vyčerpán, přičemž nevyčerpaný zůstatek propadá ve prospěch rezervy rozpočtu.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že v souvislosti s neplatným ukončením pracovního poměru mu sice náleží náhrada mzdy, ta mu ale byla poskytnuta pouze zčásti. Kolektivní smlouva o prémiích uvádí jednoznačně, že na ně má zaměstnanec nárok „automaticky“; jen v případě, že by měly být sníženy či nepřiznány, musí o tom předem vedoucí organizace rozhodnout a vydat písemné rozhodnutí. Protože v případě žalobce žádné takové rozhodnutí vydáno nebylo, nárok na výplatu prémie mu náleží. Výplatu nelze ani vázat na skutečně odpracované dny, jednak z toho důvodu, že se jedná o náhradu mzdy, jednak z toho důvodu, že práce žalobci nebyla přidělována v důsledku jednání žalovaného, který mu protiprávně zamezil přístup na pracoviště. Vzhledem k tomu, že žalobce neměl možnost se seznámit s obsahem poslední kolektivní smlouvy („po dobu výpovědní lhůty měl zakázán přístup do firmy“), nemohl ani vědět, jaká je úprava čerpání sociálního fondu a ani možnost zjistit stav svého konta v tomto fondu. Výplatnice, kde je tento údaj uváděn, od žalovaného obdržel až po ukončení pracovního poměru; nároky uplatnil, „jakmile tyto dostal“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou oprávněnou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že směřuje proti rozsudku, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné (otázku nároků zaměstnance při neplatném rozvázání pracovního poměru posoudil odvolací soud jinak, než je řešena v judikatuře dovolacího soudu), přezkoumal rozsudek odvolacího soudu
bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá po žalovaném nároků v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru výpovědí ze dne 10. 5. 2006 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělkuode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci, nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Ustanovení §61 zák. práce upravuje práva a povinnosti účastníků pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, které učinil zaměstnavatel a jehož platnost zaměstnanec neuznává (a podal proto u soudu žalobu o určení jeho neplatnosti), a v němž panuje (až do rozhodnutí soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) nejistota, zda pracovní poměr skutečně skončil (podle zaměstnavatelem učiněného rozvázání pracovního poměru), nebo zda bude (může) pokračovat. Jestliže soud žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl a zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále, a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy (§61 odst. 1 zák. práce). Podle ustálené soudní judikatury (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 12. 1975 sp. zn. 4 Cz 42/1975, uveřejněný pod č. 33 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977, a bod IX. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004) má zaměstnanec při neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele vždy nárok na náhradu mzdy, jejíž rozsah je odvislý od toho, zda zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. V případě, že takové oznámení učiní, přísluší mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, popřípadě až do dne dřívějšího (ještě před pravomocným ukončením řízení o neplatnosti rozvázání pracovního poměru učiněného) platného skončení pracovního poměru jiným způsobem. Závěr o tom, jaký měl zaměstnanec průměrný výdělek přitom není skutkovým zjištěním, ale výsledkem aplikace právního předpisu, tj. právním posouzením (právním závěrem). Při objasňování průměrného výdělku zaměstnance tedy soud nemůže ve smyslu ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř. vycházet z údajů zaměstnance a zaměstnavatele o tom, kolik podle jejich názoru průměrný výdělek činil, i kdyby se obsahově shodovaly; za svá skutková zjištění může soud vzít jen shodná tvrzení zaměstnance a zaměstnavatele o skutečnostech, rozhodných pro zjištění průměrného výdělku (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Jestliže zaměstnavatel přistoupil k rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem, aniž by pro to byly splněny zákonem stanovené předpoklady nebo naplněny v zákoně uvedené důvody, má to za následek nejen neplatnost rozvázání pracovního poměru (kterou však musí, jako v projednávaném případě, určit svým pravomocným rozhodnutím soud), ale také závěr o tom, že zaměstnavatel (zaměstnanec jednající v rámci plnění úkolů zaměstnavatele jeho jménem) tímto jednáním, popřípadě též tím, že po neplatném rozvázání pracovního poměru nepřiděloval zaměstnanci práci, porušil právní (zákonem stanovenou) povinnost. Zaměstnanec má proto nárok, aby mu byla poskytnuta vedle náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zák. práce rovněž náhrada škody, která mu vznikla porušením této právní povinnosti ze strany zaměstnavatele (§187 odst. 2 zák. práce).
Z důvodu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení §187 odst. 2 zák. práce má zaměstnanec nárok na náhradu veškeré majetkové újmy, která nespočívá ve ztrátě na výdělku (tato újma je hrazena pomocí náhrady mzdy podle ustanovení §61 zák. práce) a která u zaměstnance nastala v důsledku toho, že s ním zaměstnavatel neplatně rozvázal pracovní poměr, popřípadě že mu po neplatnémrozvázání pracovního poměru nepřiděloval prácipodlepracovní smlouvy, ačkoliv mu zaměstnanec oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2343/2003, uveřejněného pod číslem 74 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, a bod IX. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004).
V projednávané věci však odvolací soud (ani soud prvního stupně, jehož skutkové a právní závěry převzal) uvedeným způsobem nepostupoval. Žalobce se domáhal nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru za dobu ode dne 1. 9. 2006 (neplatné skončení pracovního poměru) do dne 30. 4. 2007 (skončení pracovního poměru dohodou). S ohledem na výše uvedené má žalobce za tuto dobu nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 zák. práce, případně podle ustanovení §187 odst. 2 zák. práce na náhradu veškeré majetkové újmy, která nespočívá ve ztrátě na výdělku. Náhrada mzdy příslušízaměstnanci ve výši průměrného výdělku (srov. §61 zák. práce). Průměrný výdělek pro pracovněprávní účely zjišťuje zaměstnavatel z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období (srov. §17 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku – dále též jen „zákon o mzdě“). Podle odstavce 2 tohoto ustanovení pokud není dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí; průměrný výdělek se zjišťuje k prvnímu dni následujícího kalendářního měsíce. Pro stanovení průměrného výdělku tak mají význam tři základní skutečnosti - rozhodné období, hrubá mzda dosažená v rozhodném období a odpracovaná doba v rozhodném období. Hrubou mzdou dosaženou v rozhodném období je vždy hrubá mzda zúčtovaná zaměstnanci k výplatě v bezprostředně předcházejícím kalendářním čtvrtletí. Z uvedeného je zřejmé, že do základu pro výpočet průměrného výdělku se zahrnují pouze ty částky, které mají povahu mzdy. Při úvaze, které částky náleží do základu pro výpočet průměrného výdělku, není z hlediska určení, zda se v konkrétním případě jedná o mzdu či o jiné hmotné plnění, rozhodující, jak je takové plnění označeno, podstatná je okolnost, zda lze plnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci podřadit pod pojem mzdy tak, jak je tento pojem vymezován zákonem o mzdě.
Žalobce i žalovaný v řízení shodně tvrdili, že žalobci již byla (podle žalovaného zcela, podle žalobce zčásti) náhrada mzdy podle ustanovení §61 zák. práce vyplacena. Soudy však přehlédly, že objasňování průměrného výdělku je otázkou právní, nikoli skutkovou, a proto nelze vycházet ohledně jeho výše z tvrzení (případně shodných) účastníků. Pro posouzení projednávané věci bylo proto nezbytné v první řadě určit (podle §17 zákona o mzdě)průměrný výdělek žalobce způsobem v zákoně uvedeným. Teprve po objasnění průměrného výdělku a jeho porovnání s částkami žalobci již vyplacenými bylo možno učinit závěr, zda žalobci skutečně již byla v plném rozsahu poskytnuta náhrada mzdy podle ustanovení §61 zák. práce. V souvislosti s určováním průměrného výdělku žalobce je třeba též posoudit, zda částky, jichž se žalobce touto žalobou domáhá, mají (měly) být zahrnuty do výpočtu průměrného výdělku nebo zda se nejedná o jiné nároky; v takovém případě nutno dále posoudit, zda je možno takový nárok přiznat jako náhradu škody v režimu ustanovení §187 odst. 2 zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, a §243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. července 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu