ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1226.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1226/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Z. L., zastoupené JUDr. Richardem Čičkem, advokátem se sídlem v Praze, Milady Horákové č. 28, proti žalované Centrum Holdings s.r.o. se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Jankovcova č. 1037/49, IČ 25273663, zastoupené Mgr. Liborem Štajerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hellichova č. 1, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 568/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2008, č.j. 35 Co 481/2007 - 178, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 14.11.2005 žalovaná (její právní předchůdkyně) sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru v souladu s ustanovením §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce z důvodu závažného porušení pracovní kázně. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně neoprávněně užívala „služební automobil Ford Focus II Trend 1.6, SPZ: 4A9 5126 k soukromým účelům, čímž byla společnosti způsobena škoda“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 4.2.2005 ve funkci „Manažerka řízení lidských zdrojů“ a že jí byl na základě předávacího protokolu ze dne 8.6.2005 předán k užívání služební automobil zn. Ford Focus II Trend 1.6, SPZ 4A9 5126. Namítá, že nikdy nejednala způsobem, který je uveden ve výpovědi, neboť každý měsíc vyplňovala knihu jízd, v níž uváděla množství ujetých kilometrů a místa, ze kterých a kam jela, přičemž kniha jízd byla kontrolována „odpovědným pracovníkem žalované“, který po provedené kontrole „bez jakýchkoliv námitek“ údaje odsouhlasil a souhlas vyjádřil podpisem na knize jízd. Náhrady za použití vozidla žalobkyně uhradila srážkou ze mzdy a jsou uvedeny na výplatních páskách. Na údajné porušení pracovní kázně „ve vztahu k užívání vozidla“ ji žalovaná nikdy ústně, ale ani písemně před sepsáním výpovědi z pracovního poměru neupozornila.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 19.4.2007, č.j. 6 C 568/2005-146 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 7.646,-Kč na účet advokáta JUDr. Pavla Musila, Ph.D. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně „se soustavně, dlouhodobě, vědomě a po celu dobu, co užívala předmětné služební vozidlo“, dopouštěla jednání, jež je jí ve výpovědi vytýkáno a jehož důsledkem byla majetková újma žalované. Žalobkyně porušovala pracovní kázeň tím, že vědomě nesprávně, nepravdivě v knize jízd vykazovala jako služební jízdy své soukromé jízdy služebním automobilem, a to ke škodě zaměstnavatele a ke svému vlastnímu prospěchu, neboť „část takto ujetých kilometrů nemusela zaplatit, i když se jednalo o jízdy výlučně soukromé“. V řízení totiž bylo prokázáno, že žalobkyně ve sledovaném období, tj. od převzetí vozidla dne 8.6.2005 do října 2005 používala vozidlo k soukromým cestám z místa bydliště do zaměstnání a zpět, a v knihách jízd vykázala ještě „další údaje, které nemohla doložit (za situace, kdy byl shledán rozpor údajů knihy jízd s jejím pracovním kalendářem)“ a nevyhověla pak ani „výzvě zaměstnavatele obsahující požadavek nápravy“, „výslovně tento požadavek odmítla“. Toto jednání žalobkyně zhodnotil soud prvního stupně jako závažné porušení pracovní kázně, neboť přihlédl zejména ke skutečnostem, že žalobkyně své povinnosti porušovala soustavně dlouhodobě a vědomě, že její pracovní náplní byla „personální agenda na pracovišti“, tedy, že na ní ze strany zaměstnavatele byl „kladen zvýšený požadavek morálního kreditu“, a její jednání ke škodě zaměstnavatele je tedy nutno hodnotit „zvláště přísně“. Podle názoru soudu prvního stupně nelze akceptovat úvahu žalobkyně, že „výše popsaným způsobem postupovala s vědomím a souhlasem svého nadřízeného finančního ředitele F. R.“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.2.2008, č.j. 35 Co 481/2007-178 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 10.073,75 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10.639,- Kč, vše k rukám advokáta JUDr. Richarda Čička. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, dospěl však k závěru, že jednání žalobkyně je třeba hodnotit jako méně závažné porušení pracovní kázně. Dovodil zejména, že „oběma stranám sporu bylo zřejmé, že výpověď byla žalobkyni dána z důvodu, že vykazovala jako služební své soukromé jízdy z místa bydliště do zaměstnání a zpět“, což bylo zjištěno z výpovědi ředitele žalované Ing. M. Č., který žalobkyni soukromé jízdy vykazované jako služební vytkl, a z výpovědí Ing. P. T. a M. B., kteří se žalobkyní „jednali o nápravě“; zároveň však z textu výpovědi nelze podle názoru odvolacího soudu dovodit, že „by se vztahovala i na neuposlechnutí příkazu shora uvedených osob k opravě knihy jízd“, „ani to, že se vztahovala i na jiné žalobkyní nesprávně vykazované jízdy, konkrétně cestu do Německa a cesty dne 31.6. a 31.9.2005, tedy v neexistujících dnech“, neboť „ze žádného zjištění soudu I. stupně neplyne, že žalobkyni byly vytýkány konkrétně tyto jízdy“. Při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně přihlédl odvolací soud ke skutečnosti, že žalobkyně jízdy z místa bydliště do zaměstnání a zpět vykazovala v knize jízd, a „bez ohledu na to, zda jako soukromé či služební“, že je její nadřízený po celou dobu, tj. po dobu několika měsíců, bez připomínek schvaloval, že žalobkyně tak „mohla mít důvodně za to, že její zaměstnavatel toto akceptuje, i když šlo o postup nesprávný“; že „k práci žalobkyně neměl žalovaný žádné výhrady, a k tomu, že škoda nebyla ve výpovědi blíže specifikována“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť podle jejího názoru závěry odvolacího soudu „nejsou v souladu s provedeným dokazováním a nemají v obsahu spisu oporu“. Zdůraznila, že při kontrole správnosti údajů vykazovaných v knize jízd v září 2005 zjistila nedostatky ve způsobu vykazování jízd a prostřednictvím generálního ředitele M. Č. žalobkyni chyby v knize jízd ústně vytkla a vyzvala ji k odstranění nedostatků. Generální ředitel žalované jí „vytýkal nejen cesty ze zaměstnání a do místa bydliště a zpět, které žalobkyně vykazovala jako jízdy služební, ale vytýkal jí všechny jízdy v celkovém rozsahu 6584 km“, „což představovalo částku 17.799,- Kč, jako neoprávněný příjem žalobkyně z jejích jízd služebním vozidlem k soukromým účelům“. Žalované tak vznikla škoda, neboť tuto částku nemohla řádným způsobem odečíst z pravidelné měsíční mzdy žalobkyně jako náhradu za použití vozidla pro soukromé jízdy. Žalobkyně svým jednáním a chováním „dala najevo svůj přezíravý postoj k cizímu majetku a hodnotám a v rámci použití prostředků žalované stavěla své výhradně osobní zájmy nad zájmy žalované“. Nesouhlasí ani s hodnocením intenzity porušení pracovní kázně odvolacím soudem, neboť má za to, že ze strany žalobkyně „se jednalo o úmyslné jednání, vedené záměrem obohatit se na úkor zaměstnavatele“, a zdůrazňuje, že jako zaměstnavatel byla uvedena v omyl, že se jedná o služební cesty, a „v důsledku tohoto omylu zaměstnavatel proplácí pohonné hmoty za soukromé cesty zaměstnankyně“. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Za dovolacího řízení dosavadní žalovaný ATLAS.CZ, a.s. se sídlem v Praze 3, Vinohradská č. 1597174, IČ 25731416 dnem 1.7.2008 zanikl a pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22.10.2008, č.j. 6 C 568/2005-230 bylo rozhodnuto, že v řízení bude na jeho místě pokračováno s Centrum Holdings s.r.o. se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Jankovcova č. 1037/49, IČ 25273663 (§107 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Dovolací soud proto s touto právnickou osobou pokračoval v dovolacím řízení na místě žalovaného.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaná dala žalobkyni výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 14.11.2005 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2005 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v §46 odst. 1; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobkyně pracovala u žalované jako „manažerka lidských zdrojů“ na základě pracovní smlouvy ze dne 4.2.2005, ve které bylo rovněž ujednáno (bod 6.1), že „zaměstnanec má nárok...od 1.6.2005 na služební automobil“. Dne 8.6.2005 bylo žalované „předáno do užívání služební vozidlo“ SPZ 4A9 5126 s tím, že „podmínky používání služebního vozidla jsou upřesněny v interní směrnici o používání služebních vozidel v organizaci“. Ve směrnici č. 2005/1 ze dne 21.3.2005 potom bylo kromě jiného uvedeno, že „služební motorové vozidlo je zaměstnanci poskytováno za účelem vykonávání pracovní pozice“, že „rozsah používání služebního motorového vozidla pro soukromé účely je předmětem dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem“, a že „cesta do a ze zaměstnání se striktně považuje za soukromou cestu a musí být evidována v knize jízd“. Dopisem ze dne 14.11.2005 žalovaná sděluje žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce z důvodu závažného porušení pracovní kázně, za které považuje „ neoprávněné užívání služebního automobilu Ford Focus II Trend 1.6, SPZ: 4A9 5126 k soukromým účelům, čímž byla naší společnosti způsobena škoda“.
Vzhledem k tomu, že mezi účastníky bylo sporné, kterými okolnostmi je vymezován použitý výpovědní důvod po stránce skutkové, odvolací soud - protože „samotný text výpovědi nedostatečně vymezuje výpovědní důvod“ – se správně zabýval výkladem projevu vůle žalované obsaženým ve výpovědi ze dne 14.11.2005 z hledisek ustanovení §240 odst. 3 zák. práce; přitom přihlížel k právnímu názoru vyjádřenému již dříve v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.1996, sp.zn. 3 Cdon 946/96 uveřejněném pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1997. Zejména připomenul, že, není-li možné ze samotného znění písemné výpovědi z pracovního poměru pro neurčitost či nesrozumitelnost projevu vůle dovodit, v čem spočívá skutkové vymezení výpovědního důvodu, je výpověď z pracovního poměru daná zaměstnanci neplatným právním úkonem jen tehdy, jestliže nelze ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána, a dovodil, že „oběma stranám bylo zřejmé, že výpověď byla žalobkyni dána z důvodu, že vykazovala jako služební své soukromé jízdy z místa bydliště do zaměstnání a zpět“.
Dovolatelka v tomto směru zejména namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že důvodem výpovědi byla jen skutečnost, že žalobkyně uváděla v knize jízd cestu z místa bydliště do zaměstnání jako cestu služební a nikoli soukromou, neboť „v rámci soudního řízení bylo prokázáno“, že „byly zaměstnankyni vytýkány nedostatky knihy jízd resp. služební jízdy fiktivní a nadhodnocené údaje o počtu ujetých kilometrů, což v celkovém rozsahu činí nadhodnocení „služebně“ ujetých kilometrů o 6.584 km.“. Namítá tedy nesprávnost skutkových zjištění odvolacího soudu v tomto směru.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru).
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že „výpověď byla žalobkyni dána z důvodu, že vykazovala jako služební své soukromé jízdy z místa bydliště do zaměstnání a zpět“, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování (zejména z pracovní smlouvy ze dne 4.2.2005, interní směrnice o používání služebních vozidel, z knihy jízd vykazované žalobkyní, z níž vyplývá, že jako služební vykazovala žalobkyně jízdy z místa bydliště do zaměstnání a zpět; a z výpovědí svědků M. Č. – bývalého generálního ředitele žalované, který žalobkyni „výslovně vytkl soukromé jízdy z místa bydliště do zaměstnání a zpět vykazované jako služební“, F. R. – finančního ředitele a přímého nadřízeného žalobkyně a Ing. P. T. a M. B., kteří se žalobkyní „jednali o nápravě, aniž by konkrétně uvedli, které jízdy měli na mysli“), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, mají uvedená skutková zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že soud vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, logický rozpor.
Za opodstatněnou lze považovat námitku dovolatelky, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil intenzitu porušení pracovní kázně jako méně závažné porušení pracovní kázně, neboť dovozuje, že „ze strany žalobkyně se jednalo o úmyslné jednání, vedené záměrem obohatit se na úkor zaměstnavatele“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí - jak správně uvádí rovněž odvolací soud - na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Tyto právní závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 ročník 1996 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001) a dovolací soud ani nyní neshledává žádné důvody na nich cokoliv měnit.
Při hodnocení, jaké intenzity dosáhlo porušení pracovní kázně žalobkyní uvedené ve výpovědi ze dne 14.11.2005, odvolací soud přihlédl – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – k tomu, že „bylo prokázáno, že žalobkyně mohla používat auto, které jí bylo dáno k dispozici jako služební, k soukromým účelům“ (srov. §6 bod 6.1 pracovní smlouvy ze dne 4.2.2005), že však „musela soukromé jízdy jako takové vykazovat v knize jízd“, že žalobkyně jízdy služebním autem z místa bydliště do zaměstnání a zpět v knize jízd vykazovala bez ohledu na to, zda jako jízdy soukromé či služební, a že po dobu několika měsíců knihu jízd bez připomínek schvaloval její nadřízený finanční ředitel F. R., a proto podle názoru odvolacího soudu „mohla mít žalobkyně důvodně za to, že zaměstnavatel její postup akceptuje“. Dále vzal odvolací soud v úvahu, že žalobkyně vykazovala jízdy z místa bydliště do zaměstnání a zpět jako jízdy soukromé „do října 2005, výpověď dostala až v listopadu 2005“, že žalovaná k práci žalobkyně neměla žádné výhrady a že škoda, která měla žalované jednáním žalobkyně vzniknout, nebyla ve výpovědi blíže specifikována.
S tímto vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce nelze souhlasit, neboť odvolacím soudem uvažované skutečnosti nejsou vzhledem k okolnostem případu úplné a neposkytují náležitý podklad pro závěr o intenzitě porušení pracovní kázně, tedy že by tu byly takové skutečnosti, které by umožňovaly posoudit jednání žalobkyně jako méně závažné, či spíše závažné porušení pracovní kázně. Odvolacímu soudu je třeba v první řadě vytknout, že náležitě nezohlednil skutečnost, že žalobkyně byla povinna užívat služební automobil v souladu s podmínkami uvedenými v interní směrnici č. 2005/1 (jak bylo zdůrazněno v protokolu o převzetí vozidla dne 8.6.2005), tedy s tím, že cesta do zaměstnání a zpět se „striktně“ považuje za soukromou cestu, že nepřihlédl k situaci, která vznikla po zjištění nesprávného vykazování soukromých jízd a k postoji žalobkyně k případné nápravě vzniklé situace, a že rovněž nezohlednil skutečnost, že žalované (přesto, že „škoda nebyla ve výpovědi blíže specifikována“) vznikla (musela vzniknout) škoda neuhrazením soukromých cest, které jsou podle zjištění odvolacího soudu skutkovým důvodem výpovědi. Odvolací soud se tak v důsledku neúplného a nepřesného vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce těmito okolnostmi nezabýval.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu