ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1231.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1231/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce MgA. J. J. , zastoupeného JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se sídlem v Brně, Gorkého č. 11, proti žalované Státní filharmonii Brno, příspěvkové organizaci se sídlem v Brně, Komenského nám. č. 8, IČ 00094897, zastoupené Mgr. Janem Šarmanem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská č. 12, o určení trvání pracovního poměru na dobu neurčitou, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 130/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2008 č.j. 15 Co 43/2007-103, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jana Šarmana, advokáta se sídlem v Brně, Pekárenská č. 12
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „pracovní poměr žalobce k žalované založený pracovní smlouvou ze dne 1.3.1996 trvá a je pracovním poměrem založeným na dobu neurčitou“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 30.6.1995 úspěšně ukončil studium na konzervatoři v Brně a dne 1.3.1996 s ním žalovaná uzavřela pracovní smlouvu, na jejímž základě byl sjednán pracovní poměr na dobu určitou do 31.7.2001. Vzhledem k tomu, že v době uzavření pracovní smlouvy byl žalobce absolventem ve smyslu ustanovení §30 odst. 2 zák. č. 65/1965 Sb., je toho názoru, že pracovní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a jeho pracovní poměr k žalované stále trvá.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23.8.2006 č.j. 49 C 130/2004-78 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 7.574,75 Kč k rukám advokátky JUDr. Zity Krásné. Dovodil, že pracovní smlouva ze dne 1.3.1996 je platná, neplatná je však ta část pracovní smlouvy, podle níž došlo k uzavření pracovního poměru na dobu určitou. Žalovaná věděla, že žalobce je absolventem; pracovní smlouva byla uzavřena 1.3.1996 a žalobce absolvoval konzervatoř 30.6.1995, od ukončení školy tedy neuběhly více než dva roky. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou trvá, neboť žalovaná „neprokázala v souladu s ustanovením §30 odst. 3 zákoníku práce, že žalobce písemně požádal o sjednání pracovního poměru na dobu určitou“.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10.6.2008 č.j. 15 Co 43/2007-103 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 15.974,75 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Šarmana. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně potud, že žalobce bylo třeba v předmětné době považovat za absolventa, a došlo-li tedy mezi ním a žalovanou k uzavření pracovní smlouvy, podle které byl sjednán pracovní poměr na dobu určitou do 31.7.2001, je toto ujednání ohledně doby trvání pracovního poměru neplatné a pracovní poměr byl v té době tedy sjednán na dobu neurčitou. Dne 8.6.2001 však byl uzavřen dodatek k pracovní smlouvě, jímž došlo ke sjednání doby trvání pracovního poměru do 31.7.2004; protože v této době již nebylo možno žalobce považovat za absolventa, neboť celková doba zaměstnání v pracovním poměru přesáhla 2 roky po úspěšném ukončení studia, změnil se tímto dodatkem pracovní poměr, „který byl původně s ohledem na výše uvedené sjednán na dobu neurčitou, na pracovní poměr sjednaný na dobu určitou do 31.7.2004“. Podle názoru odvolacího soudu z obsahu dodatku je zřejmé, že se „nejedná pouze o návrh smlouvy či o potvrzení převzetí tohoto návrhu“, a proto nemůže obstát námitka žalobce, že jeho podpis na uvedené listině „vyjadřuje pouze to, že předmětnou listinu převzal“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že dodatkem ze dne 8.6.2001 došlo ke změně pracovního poměru sjednaného na dobu neurčitou na pracovní poměr sjednaný na dobu určitou do 31.7.2004. Žalobci „nebyl dán prostor, aby se k takovému závěru odvolacího soudu vyjádřil, popř. navrhl důkazy, které by takový závěr soudu vyvrátily, a proto je řízení postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle jeho názoru předmětnou dohodu o změně pracovní smlouvy ze dne 8.6.2001 nelze považovat za platnou a řádně sjednanou, neboť nejde o dohodu smluvních stran, „když ze strany žalobce došlo toliko k potvrzení převzetí“, jestliže u jeho podpisu na listině je připojeno slovo „převzal“. Namítá dále, že „ke změně pracovního poměru sjednaného na dobu neurčitou na pracovní poměr sjednaný na dobu určitou by mohlo dojít pouze za předpokladu, že by oběma smluvním stranám bylo známo, že původní ujednání o době určité bylo neplatné“. Podle „jazykového vyjádření“ předmětné dohody „mělo dojít k prodloužení pracovního poměru, přičemž z logického hlediska nelze prodloužit pracovní poměr uzavřený na dobu neurčitou“. Ze samotného vyjádření „Vaše pracovní smlouva se prodlužuje“ nelze podle názoru žalobce uvažovat o dohodě, nýbrž o jednostranném právním úkonu, a proto „nejasnosti ohledně výkladu pak musí jít k tíži žalované jako zhotovitele listiny“. Dovolatel má zároveň za to, že „tzv. dodatkem žalovaná využila omylu žalobce o době trvání pracovní smlouvy“, neboť jí muselo být jasné, že pracovní poměr na dobu určitou nelze s absolventem sjednat, a „na místě tedy bylo užití §49a občanského zákoníku“. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolací soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že dohodu ze dne 8.6.2001 o změně pracovní smlouvy podepisovaly obě strany v přesvědčení, že měněný pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou do 31.7.2001. Tento omyl však „není tzv. omylem podstatným ve smyslu §49a občanského zákoníku“, protože ani jedna ze stran o tomto omylu nevěděla. Jestliže si žalobce navíc neověřil, jaká je skutečná povaha jeho pracovního poměru, nemůže se nyní účinně dovolávat svého tehdejšího omylu. Protože žalobce „v roce 2001 již nebyl chráněn absolventskou lhůtou podle tehdy platného §30 zákoníku práce“, „je nutné uzavřít, že na základě dohody ze dne 8.6.2001 byl pracovní poměr žalobce časově omezen do 31.7.2004“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce pracoval u žalované od 1.3.1995 do 28.2.1996 na základě pracovní smlouvy ze dne 20.2.1995 jako vedoucí skupiny 2. houslí. V mezidobí žalobce dne 30.6.1995 vykonáním závěrečné absolventské zkoušky ukončil specializační studium na Konzervatoři Brno. Dne 1.3.1996 uzavřeli účastníci novou pracovní smlouvu na dobu určitou do 31.7.2001. V listině ze dne 8.6.2001 podepsané ředitelem žalované a žalobcem, nadepsané „Dohoda o změně pracovní smlouvy“, účastníci „se dohodli na následující změně pracovní smlouvy uzavřené dne 1.3.1996“ – „Vaše pracovní smlouva se prodlužuje do 31.7.2004“.
Podle ustanovení §30 odst. 2 písm. a) zák. práce (ve znění účinném v době uzavření pracovní smlouvy ze dne 1.3.1996, t.j. poté, co vstoupil v účinnost zákon č. 287/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 238/1992 Sb., o některých opatřeních souvisejících s ochranou veřejného zájmu) nelze pracovní poměr na dobu určitou sjednat s absolventy středních a vysokých škol, odborných učilišť a učilišť vstupujícími do pracovního poměru na práci odpovídající jejich kvalifikaci; absolventem se rozumí zaměstnanec, jehož celková doba zaměstnání v pracovním nebo obdobném poměru nedosáhla po úspěšném ukončení studia (přípravy) dvou let, přičemž se do této doby nezapočítává doba vojenské základní (náhradní) služby a civilní služby nahrazující tuto službu, doba mateřské a další mateřské dovolené a doba, po kterou zaměstnavatel podle §127 odst. 2 omluvil nepřítomnost muže v práci, protože mu příslušel rodičovský příspěvek.
Podle ustanovení §30 odst. 3 zák. práce zákaz podle odstavce 2 neplatí v případech, kdy fyzická osoba písemně požádá zaměstnavatele o sjednání pracovního poměru na dobu určitou.
V projednávané věci bylo zjištěno, že žalobce byl ke dni 1.3.1996, kdy s ním žalovaná uzavřela pracovní smlouvu, osobou uvedenou v ustanovení §30 odst.2 zákoníku práce, a nebylo prokázáno, že by sám žalobce požádal žalovanou o sjednání pracovního poměru na dobu určitou. Tato smlouva (dohoda) účastníků nemůže být neplatná podle ustanovení §242 odst.1 písm. a) zákoníku práce, neboť se svým obsahem nebo účelem nepříčí zákonu, neobchází jej a ani se jinak nepříčí zájmům společnosti. Neplatné je – jak k tomuto závěru dospívá v projednávané věci rovněž odvolací soud - jen ujednání o době trvání pracovního poměru (a pracovní poměr je tudíž ve smyslu ustanovení §30 odst.1 zák. práce sjednán na dobu neurčitou) tehdy, jestliže zaměstnavatel sjedná pracovní poměr na dobu určitou s osobami uvedenými v ustanovení §30 odst.2 zákoníku práce, aniž by tyto osoby písemně požádaly zaměstnavatele o sjednání pracovního poměru na dobu určitou, nebo kdyby tu byl jiný důvod jeho neplatnosti ve smyslu ustanovení §242 odst.1 písm. a) zákoníku práce (srov. k tomu též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1.8.2002 sp. zn. 21 Cdo 1874/2001 uveřejněného v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod poř. č. 181).
Za tohoto stavu je pro posouzení věci podstatné, jaký význam pro trvání pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 1.3.1996 má obsah listiny ze dne 8.6.2001 nadepsané „Dohoda o změně pracovní smlouvy“. S názorem žalobce, že tato listina je pouze jednostranným projevem vůle žalované, nelze vyslovit souhlas.
Podle ustanovení §240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.
O obsahu právního úkonu mohou - tak, jako v projednávané věci dovozuje žalobce - vzniknout pochybnosti. Pro takový případ ustanovení §240 odst. 3 zák. práce formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby výklad projevu vůle směřoval pouze k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V projednávané věci je obsah listiny ze dne 8.6.2001 zcela jednoznačný. Z listiny – již ze samotného jejího nadpisu - vyplývá, že obsahuje dohodu o změně pracovní smlouvy, na které se - jak je zřejmé i z dalšího jejího textu - účastníci „dohodli“, a kterou opatřili svými podpisy. Neodpovídá skutečnosti, že v dohodě před podpisem žalobce „je zcela jednoznačně připojeno“, jak tvrdí dovolatel, slovo „převzal“. Z formulace „Vaše pracovní smlouva se prodlužuje...“ a z okolnosti, že jméno žalobce zde není mechanicky předepsáno, lze vzhledem k dalšímu jazykovému vyjádření usuzovat pouze na formulační a stylistickou neobratnost, nikoliv však na to, že by šlo o jednostranný právní úkon žalované.
Dovolatel dále namítá, že „žalovaná využila omylu žalobce o době trvání pracovní smlouvy“, neboť smlouvu připravila, i když si „musela být vědoma“, že pracovní smlouvu na dobu určitou nebylo nožné v daném případě sjednat. Jeho názor, že za tohoto stavu bylo „na místě užití §49a občanského zákoníku“ a „v intencích tohoto ustanovení“ dovozuje neplatnost tohoto právního úkonu, nelze sdílet.
Právní úprava pracovněprávních vztahů, jež byla (v době, na kterou byl dohodou ze dne 8.6.2001 uzavřen pracovní poměr mezi účastníky) obsažena především v zákoníku práce (zákoně č. 65/1965 Sb. v tehdy platném znění – dále jen „zák. práce“), vycházela - jak dovodila ustálená judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.9.2001 sp. zn. 21 Cdo 2708/2000, který byl uveřejněn pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002) - z úplné samostatnosti pracovního práva vůči jiným právním odvětvím (z tohoto důvodu zákoník práce obsahoval rozsáhlá obecná ustanovení, zejména vymezení subjektů pracovněprávních vztahů, způsobilosti k právním úkonům, zastoupení, úpravu právních úkonů, včetně jejich neplatnosti, zajištění práv a povinností z pracovněprávních vztahů, uspokojení nároku, lhůty a doby atd.), a právní předpisy proto ani nevymezovaly vztah mezi zákoníkem práce na straně jedné a občanským zákoníkem či obchodním zákoníkem na straně druhé a neupravovaly analogické používání zákoníku práce v občanskoprávních (obchodně právních) vztazích či občanského (obchodního) zákoníku ve vztazích pracovněprávních. Z uvedeného je třeba vycházet rovněž při úvaze o tom, jaký vliv na právní úkon mohla mít skutečnost, byl-li právní úkon uzavřen v omylu.
Podle ustanovení §245 odst. 1 zák. práce od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoníku stanoveno nebo účastníky dohodnuto.
Podle ustanovení §245 odst. 2 zák. práce odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li tímto zákoníkem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
Podle ustanovení §245 odst. 3 zák. práce účastník, který jednal v omylu, který druhému účastníku musel být znám, má právo od smlouvy odstoupit, jestliže se omyl týká takové okolnosti, že by bez něho ke smlouvě nedošlo.
I když zákoník práce ani jiné právní předpisy obecně nestanoví náležitosti pracovněprávních úkonů, lze [kromě jiného i z ustanovení o jejich neplatnosti - srov. zejména §242 odst. 1 písm. a) až e) zák. práce] dovodit, že se jedná o právní skutečnosti, které spočívají v určitém lidském chování, pro které je charakteristická jednota (shoda) vůle a projevu. Obecná teorie práva v tomto směru hovoří o náležitostech vůle, náležitostech projevu a náležitostech poměru projevu a vůle.
Základním předpokladem vzniku právního úkonu je především svobodná a vážná vůle jako psychický vztah jednajícího subjektu k zamýšlenému (chtěnému) následku. Další náležitostí vůle je požadavek, aby byla omylu prostá. I když zákon, jak ze shora uvedeného vyplývá, stanoví stejné právní následky pro omyl obecně, právní teorie rozlišuje omyl ve vůli a omyl v projevu (spočívající v neshodě vůle a projevu). Omyl ve vůli spočívá v nesprávné nebo nedostatečné představě o právních následcích, které nastanou z právního úkonu; nestačí tedy omyl v pohnutce, tj. ve vnitřních cílech jednání, které ještě nejsou vůlí, ale jen vedou k utváření vůle a k jejímu určitému obsahu, zůstávají však skryty, a proto druhá strana o nich neví. Omyl ve vůli, který byl vyvolán druhým účastníkem nebo mu musel být znám, působí vadnost právního úkonu jen jestliže se týká takové okolnosti, že by bez něho ke smlouvě nedošlo (§245 odst. 3 zák. práce).
Uzavřel-li zaměstnanec dohodu o změně pracovního poměru, protože měl nesprávnou představu o důvodech změny pracovního poměru, způsobenou tím, že mu zaměstnavatel poskytl (záměrně) v tomto směru nepravdivé údaje, a byla-li taková nesprávná představa rozhodující pro jeho vůli akceptovat návrh této dohody, pak je odůvodněn závěr, že zaměstnanec jednal v omylu (v tzv. omylu ve vůli), který musel být zaměstnavateli (jako druhému účastníku dohody) znám. Právním následkem omylu není neplatnost právního úkonu, jak se žalobce mylně domnívá. Právní úprava obsažená v Zákoníku práce spatřuje v omylu důvod k odstoupení od smlouvy (dohody), týká-li se omyl takové okolnosti, že by bez něho ke smlouvě (dohodě) nedošlo (§245 odst. 3 zák. práce).
V projednávané věci žalobce tvrdí, že při uzavření „Dohody o změně pracovní smlouvy“ ze dne 8.6.2001 žalovaná využila jeho omylu o době trvání pracovní smlouvy ze dne 1.3.1996, neboť tuto smlouvu připravila „v rozporu s ust. §30 odst. 2 zákoníku práce, ačkoliv si musela být vědoma, že pracovní smlouvu na dobu určitou nelze se žalobcem sjednat“. Za této situace je třeba dovodit, že - kdyby takové jednání žalované bylo opravdu prokázáno – uzavřel by žalobce „Dohodu o změně pracovní smlouvy“ v důsledku nesprávné představy, že dosavadní pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou, a mohl by proto z tohoto důvodu pro omyl ve vůli od „Dohody o změně pracovní smlouvy“ odstoupit. Žalobce ale, jak z obsahu spisu vyplývá, neučinil vůči žalované jednostranný právní úkon, kterým by od „Dohody o změně pracovní smlouvy“ ze dne 8.6.2001 odstoupil.
Dovolatel rovněž namítá, že soudy obou stupňů měly daný případ posoudit „v intencích §7 odst. 2 zákoníku práce“, neboť jednání žalované podle jeho názoru „směřovalo k poškození žalobce ve smyslu krácení jeho práva na pracovní poměr sjednaný na dobu neurčitou a rovněž obcházení zákonných ustanovení upravujících způsoby zániku pracovního poměru na dobu neurčitou“. Ani s tímto názorem žalobce nelze souhlasit.
Podle ustanovení §7 odst.2 zákoníku práce nikdo nesmí výkon práv a povinností vyplývajících z pracovního poměru zneužít na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu. Za zneužití práva ve smyslu citovaného ustanovení lze považovat takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). Okolnost, že v projednávané věci žalovaná uzavřela se žalobcem dne 8.6.2001 „Dohodu o změně pracovní smlouvy“, kterou se pracovní smlouva žalobce „prodlužuje do 31.7.2004“, na základě níž došlo – s ohledem na výše uvedené – ke změně pracovního poměru žalobce na dobu neurčitou na pracovní poměr na dobu určitou, nemůže představovat jednání, jehož účelem by nebylo vykonat právo (uzavřít v souladu se zákonem pracovní poměr na dobu určitou), ale způsobit žalobci v rozporu s ustálenými dobrými mravy újmu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu