ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1288.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1288/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně PhDr. B. M. , proti žalované Pedagogicko-psychologické poradně, Bruntál, příspěvkové organizaci se sídlem v Bruntále, Krnovská č. 998/9, IČ 60802774, zastoupené Mgr. Miroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Bruntále, Partyzánská č. 16, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 9 C 187/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. prosince 2008, č. j. 16 Co 272/2008-266, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 31. 8. 2006 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce „pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně“. Naplnění důvodu výpovědi spatřovala žalovaná v tom, že žalobkyně „opakovaně a v zásadě soustavně nedodržuje stanovenou pracovní dobu od 7:30 do 16:00 s přestávkou na jídlo a oddech v trvání 30 minut v době od 12:00 do 12:30“. V období ode dne 22. 5. 2006 do dne 30. 6. 2006 žalobkyně neodpracovala v rámci stanovené pracovní doby 25,10 hodiny a ode dne 3. 7. 2006 do dne 30. 8. 2006 neodpracovala 3,58 hodiny, celkem 28,68 hodin, což představuje 3,59 pracovní směny.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že požádala žalovanou o povolení čerpat náhradní volno dne 14. 2. 2006 z důvodu provedení psychologických testů studijních předpokladů žáků Základní školy AMOS o. p. s. v Bruntále, přičemž provádění těchto testů není v předmětu činnosti žalované. Nadřízená žalobkyně Mgr. P. K. žalobkyni povolila čerpat náhradní volno s tím, že poskytnuté volno žalobkyně „tzv. napracuje“ a v evidenci docházky má vyznačit den 14. 2. 2006 jako přítomnost na pracovišti. Dne 12. 4. 2006 oznámil žalobkyni ředitel žalované, že „s ní zahajuje řízení pro porušení pracovní kázně“, kterého se měla žalobkyně dopustit tím, že „14. 2. 2006 provedla psychologické testy žáků ZŠ v Bruntále a tento den si formálně zapsala jako přítomnost na pracovišti“. Dopisem ze dne 17. 5. 2006 ředitel žalované zrušil žalobkyni pružnou pracovní dobu a stanovil jí pracovní dobu od 7.30 do 16.00 hodin, zakázal jí opouštět pracoviště v pracovní době z jakýchkoliv i pracovních důvodů bez písemného souhlasu ředitele a oznámil jí, že mzda za 14. 2. 2006 jí nebude uhrazena. Opatření o zrušení pružné pracovní doby žalobkyně nedodržovala a k výkonu práce nastupovala v době od 6.30 do 15.00 hodin. Podle názoru žalobkyně nerespektováním takového opatření nemohlo dojít k porušení pracovní kázně.
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 22. 5. 2008 , č. j. 9 C 187/2006-203, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení 11.196,09 Kč k rukám „právního zástupce“ žalované. Z výsledků dokazování vzal za prokázáno, že „existovala dohoda o formální evidenci přítomnosti žalobkyně na pracovišti dne 14. 2. 2006“, že však žalobkyně zároveň se svou nadřízenou dohodla „nadpracování v době jarních prázdnin“. Již tím, že žalobkyně tuto dohodu nedodržela, dopustila se porušení pracovní kázně. Jestliže žalovaná v reakci na danou situaci zrušila žalobkyni pružnou pracovní dobu a stanovila jí pevnou pracovní dobu, postupovala v souladu s vnitřními předpisy, které jí to umožňovaly, a postupu žalované nelze nic vyčítat. Stanovená pevná pracovní doba nebyla ničím, co by „žalobkyni mohlo jakkoli ohrozit na životě, zdraví a nijak nesnižuje důstojnost zaměstnance“. Pociťovala-li žalobkyně přesto stanovení pevné pracovní doby jako diskriminační, „správným postupem by bylo, pokud by se upuštění od této diskriminace domáhala způsobem stanoveným zákonem“. Žalobkyně však „vzala svým způsobem právo do vlastních rukou a svévolně se rozhodla pevnou pracovní dobu nerespektovat“. Tím se každý den, kdy z práce odcházela dříve, než bylo stanoveno, dopustila méně závažného porušení pracovní kázně.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 12. 2008, č. j. 16 Co 272/2008-266, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že „výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem žalované ze dne 31. 8. 2006 je neplatná“, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 11.693,- Kč a České republice – Okresnímu soudu v Bruntále, pobočce v Krnově, na nákladech řízení před soudem prvního stupně 1.913,- Kč. Vyšel z toho, že na zavedení pružné pracovní doby není právní nárok a že záleží výhradně na rozhodnutí zaměstnavatele, který ji může zavést po projednání s příslušným odborovým orgánem, a pokud u něj odborová organizace nepůsobí, může o tom rozhodnout výhradně sám. Změna formy pracovní doby z pružné pracovní doby na tzv. pevnou pracovní dobu provedená dopisem žalované ze dne 17. 5. 2006 „však představuje zneužití výkonu práva ve smyslu §7 odst. 2 zákoníku práce“, neboť zákoník práce neupravuje možnost použití změny formy pracovní doby jako sankce za porušení pracovní kázně. Cílem změny formy pracovní doby ve vztahu k žalobkyni nebylo dosažení smyslu a účelu sledovaného právní normou (stanovení pracovní doby s ohledem na povahu práce vykonávané žalobkyní, provozní podmínky pracoviště nebo lepší využívání pracovní doby či uspokojování osobních potřeb žalobkyně), nýbrž bylo vedeno přímým úmyslem způsobit žalobkyni újmu (sankce za porušení pracovní kázně, jehož se měla dopustit nenadpracováním pracovního volna poskytnutého dne 14. 2. 2006). Jestliže žalobkyně nerespektovala změnu formy pracovní doby provedenou dopisem žalované ze dne 17. 5. 2006, „nemohla se tím dopustit porušení pracovní kázně“, a proto nebyly ani splněny podmínky pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že „se v případě změny formy pracovní doby žalobkyně jednalo o opatření naprosto legální a dokonce legitimní, ke kterému bylo přistoupeno pouze ve snaze o zajištění možnosti reálné kontroly nad řádným výkonem práce ze strany žalobkyně“. Není-li na zavedení pružné pracovní doby právní nárok, nemůže být dost dobře vyloučeno, aby pružná pracovní doba byla rozhodnutím zaměstnavatele zrušena. Vytýká odvolacímu soudu, že z odůvodnění rozhodnutí „není vůbec zřejmé, o jakou konkrétní újmu by se snad mělo jednat a na základě jakých skutečností byl tento závěr učiněn“, jestliže odvolací soud dovodil, že „opatření žalované (spočívající ve změně pracovní doby žalobkyně) bylo vedeno přímým úmyslem způsobit žalobkyni újmu“. Ze strany odvolacího soudu přitom nebylo provedené dokazování žádným způsobem doplněno či zopakováno, „ale i přesto byl dovozen závěr o údajném přímém úmyslu žalovaného způsobit žalobkyni blíže nespecifikovanou újmu“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl, neboť hodnocení odvolacího soudu je správné a při rozhodování vycházel z provedených důkazů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru učiněné dopisem ze dne 31. 8. 2006 je třeba i v současné době posuzovat podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Podle ustanovení §7 odst. 2 zák. práce výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů účastníků pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
V posuzované věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 10. 1992 jako psycholožka na odloučeném pracovišti žalované v K. Na den 14. 2. 2006 požádala o pracovní volno z důvodu provedení psychologických testů studijních předpokladů žáků Základní školy AMOS o. p. s. v Bruntále. Čerpání pracovního volna jí její nadřízená povolila s tím, že v evidenci docházky si má uvedený den vyznačit jako odpracovaný a podle možností ho napracovat. Třebaže žalobkyně tvrdila, že udělené volno napracovala, nebyla schopna sdělit, kdy k tomu došlo. Žalovaná nepřítomnost žalobkyně na pracovišti posoudila jako neomluvenou absenci a jako jedno z opatření zrušila žalobkyni pružnou pracovní dobu a stanovila jí pevnou pracovní dobu, kterou však žalobkyně nerespektovala. Pro nerespektování pevné pracovní doby žalovaná žalobkyni opakovaně upozornila na porušování pracovní kázně a dala jí z tohoto důvodu výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce pro opakované méně závažné porušení pracovní kázně.
Jak správně uvádí odvolací soud, objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu.
Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Za zneužití výkonu práva (nyní výkon práva v rozporu s dobrými mravy) ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce lze tedy považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). K tomuto právnímu názoru se dovolací soud při v podstatě nezměněné právní úpravě i nadále hlásí a neshledává žádné důvody k jeho změně.
V projednávané věci důvodem výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce byla skutečnost, že žalobkyně nerespektovala rozhodnutí žalované o změně formy pracovní doby z pružné na pevnou pracovní dobu od 7.30 hodin do 16.00 hodin a k výkonu práce nastupovala od 6.30 do 15.00 hodin, neodpracovala proto celou pracovní směnu a tím se dopouštěla méně závažného porušení pracovní kázně. Z výsledků dokazování však odvolací soud správně dovodil, že cílem změny formy pracovní doby z pružné na pevnou provedené žalovanou nebylo dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou (ustanovením §83 a násl. zák. práce), tj. stanovení pracovní doby s ohledem na povahu práce, kterou žalobkyně vykonávala, provozní podmínky žalované, lepší využívání pracovní doby nebo uspokojování osobních potřeb žalobkyně, ale - jak vyplývá z dopisu žalované ze dne 17. 5. 2006 - toto opatření bylo sankcí za porušení pracovní kázně, kterého se žalobkyně měla dopustit tím, že nenapracovala pracovní volno, které jí bylo poskytnuto na den 14. 2. 2006. Správně proto odvolací soud dospěl k závěru, že, nerespektovala-li žalobkyně změnu formy pracovní doby provedenou dopisem žalované ze dne 17. 5. 2006, jež byla pro rozpor s ustanovením §7 odst. 2 zák. práce ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce neplatná, nemohla se dopustit porušení pracovní kázně.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. dubna 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu