ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1462.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1462/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Z. B., zastoupeného JUDr. Otto Hradilem, advokátem se sídlem v Uničově, Olomoucká č. 16, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu státní příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Valdštejnské náměstí č. 162/3, IČ 75032333, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 36/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2008, č. j. 16 Co 124/2008-565, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 19. 12. 2005 žalovaný sdělil žalobci, že s ním „rozvazuje pracovní poměr výpovědí dle §46 odst. 1 písmeno f) a dle §46 odst. 1 písmeno e) zákoníku práce v platném znění“. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že „v poměrně krátké době soustavně několikráte porušil pracovní kázeň méně závažným i závažným způsobem“, „z jeho způsobu chování a vystupování zcela nepokrytě vyplývá, že nehodlá respektovat svého přímého nadřízeného, že nerespektuje ani ředitele územního odborného pracoviště, že soustavně a zřejmě i systematicky porušuje pracovní kázeň a snaží se tak narušit pracovní i mezilidské vztahy na pracovišti, že nedodržuje zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci“, „že odmítl podepsat dohodu o změně pracovní smlouvy, aby mohl být vysílán na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu“ a tak nesplnil bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon své práce.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná a že pracovní poměr trvá. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „výpověď podal zaměstnavatel – non subjekt“ (organizační složka nemá právní subjektivitu), že „jménem zaměstnavatele non subjektu jednala osoba k tomu neoprávněná ani nepověřená ve smyslu §9 odst. 1 ZP“ (Mgr. P. K. nebyl ředitelem ÚOP v Olomouci ke dni 19. 12. 2005, protože ke dni 2. 12. 2005 byl odvolán z funkce ředitele ÚOP v Olomouci a byl pověřen řízením ÚOP v Olomouci), že „s výpovědí nesouhlasily odborové orgány, jichž je žalobce členem“ (žalobce je členem výboru Základní odborové organizace evid. č. 20-0135-3805, Odborového svazu státních orgánů a organizací [dále jen ZOO I]), je místopředsedou výboru Odborové organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu [dále jen OO II]), že „ze strany žalovaného šlo směrem k žalobci o diskriminační jednání odporující ust. §1 odst. 4 ZP za účelem dosažení skončení jeho pracovního poměru“ (žalovaný se snažil vytvořit takové pracovní podmínky a takové pracovní prostředí, aby žalobce ponížil a psychicky deptal), že „žalovaný potrestal žalobce výpovědí v rozporu s ust. §7 odst. 3 ZP za to, že se zákonným způsobem domáhá svých práv“ (žalobce po žalovaném požadoval, aby projednal jeho stížnost na výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu s jeho zástupcem, tj. odborovým orgánem, domáhal se na žalovaném doplatku platu včetně náhrady škody, která žalobci vznikla v důsledku toho, že mu žalovaný neumožnil konat práci), že „žalobce se nedopustil žádného porušení pracovní kázně a zásadně nesouhlasí s tvrzením žalovaného o údajném porušování pracovní kázně“ (smyšlená porušení pracovní kázně jsou jen represivními kroky žalovaného v důsledku žalobcových legitimních kroků a domáhání se práv v souladu s právními předpisy). Není pravdou, že by napadl F. Ch., naopak ze strany jmenovaného šlo o provokaci. Nesouhlasí také s výpovědním důvodem „žalobcova neakceptace dodatku k pracovní smlouvě s ujednáním o souhlasu s vysíláním na služební cesty“. Jedná se o uměle vytvořený zástupný problém, „který má žalovanému sloužit jako záminka k výpovědnímu důvodu podle §46 odst. 1 písm. e) s tím, že žalobce údajně nesplňuje bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon práce“. Místem výkonu práce žalobce (sjednaným v pracovní smlouvě) je „SH Šternberk“ a nutnost pracovních cest z reálné potřeby zajištění výkonu práce nevyplývá, že by tuto práci bylo nutno konat „mimo SH Šternberk“.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 12. 2007, č. j. 11 C 36/2006-511, vyhověl žalobě, že výpověď z pracovního poměru ze dne 19. 12. 2005 je neplatná, žalobu na určení, že pracovní poměr žalobce u žalovaného nadále trvá, zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení 3.126,- Kč a České republice „na účet Okresního soudu v Olomouci“ náklady řízení 1.212,- Kč. Po provedeném dokazování měl za prokázáno, že žalovaný dal dopisem ze dne 19. 12. 2005 žalobci výpověď z pracovního poměru pro čtyři méně závažná porušení pracovní kázně, která byla specifikována v dopisech žalovaného ze dne 7. 11. 2005, 9. 11. 2005, 16. 11. 2005 a 17. 11. 2005, z důvodu závažného porušení pracovní kázně, kterého se žalobce dopustil fyzickým napadením Mgr. Ch. dne 16. 11. 2005 a z důvodu, že žalobce nesplňoval předpoklady pro výkon práce, protože odmítl podepsat se žalovaným dohodu o změně pracovní smlouvy ohledně vysílání na pracovní cesty. Žalobce byl členem odborového svazu dvou odborových organizací, které nedaly souhlas k výpovědi z pracovního poměru žalobci. Nejprve dovodil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 19. 12. 2005 byla dána k tomu oprávněným subjektem, neboť Mgr. P. K. byl sice od 1. 12. 2005 odvolán z funkce ředitele ÚOP Olomouc, ale s účinností od 2. 12. 2005 byl ministrem kultury pověřen řízením ÚOP Olomouc, a proto měl stejná oprávnění jako ředitel ÚOP Olomouc, tedy i oprávnění rozvázat s žalobcem pracovní poměr. Poté soud prvního stupně dospěl k závěru, že „výpověď z pracovního poměru je neplatná dle ust. §59 odst. 4 zákoníku práce“ pro odmítnutí souhlasu příslušného odborového orgánu s výpovědí dle §46 odst. 1 písm. a) zák. práce“ [správně §46 odst. 1 písm. f) zák. práce] a podle §59 odst. 2 zák. práce, neboť žalovaný nepožádal příslušný odborový orgán o souhlas s výpovědí z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce. Navíc se podle jeho názoru žalobce nedopustil ani tří méně závažných porušení pracovní kázně, ani závažného porušení pracovní kázně tím, že by fyzicky napadl Mgr. Ch. Skutečnost, že žalobce odmítl uzavřít dohodu o svém vysílání na pracovní cesty nemůže být důvodem výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce, neboť jde o dohodu jako dvoustranný právní úkon, k jejímuž uzavření nelze jednu stranu nutit. Žalobu v části, ve které se žalobce domáhal určení, že jeho pracovní poměr u žalovaného nadále trvá, jako nadbytečnou zamítl s odůvodněním, že pokud je určeno, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, vyplývá z této skutečnosti, že pracovní poměr nadále trvá.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 10. 2008, č. j. 16 Co 124/2008-565, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení u soudu prvního stupně, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení České republice – Okresnímu soudu v Olomouci 1.212,- Kč a žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.887,- Kč. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že námitka žalobce, že výpověď z pracovního poměru mu dal „non subjekt“, nebyla důvodná, protože „výpověď byla žalobci dána Národním památkovým ústavem, který je jeho zaměstnavatelem a za který jednal Mgr. P. K., pověřený řízením územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Olomouci“ a tento vedoucí organizačního útvaru žalovaného byl oprávněn činit právní úkony směřující ke skončení pracovního poměru zaměstnanců územního odborného pracoviště žalovaného v Olomouci. Ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že „jednání žalobce uvedená ve výpovědi z pracovního poměru, v nichž žalovaný spatřuje soustavné méně závažné porušování pracovní kázně a kterých se měl žalobce dopustit ve dnech 26. 10. 2005, 1. 11. 2005 a 2 . 11. 2005, nemají povahu porušení pracovní kázně“ ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) část věty za středníkem zákoníku práce. Za správný považoval odvolací soud i názor soudu prvního stupně, že „odmítnutím podpisu návrhu na změnu pracovní smlouvy spočívající v ujednání možnosti žalovaného vysílat žalobce na pracovní cesty“ nedošlo k naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce (nesplňování požadavků pro řádný výkon sjednané práce bez zavinění zaměstnavatele). Odvolací soud však nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že „nebylo prokázáno, že se žalobce dopustil závažného porušení pracovní kázně tím, že dne 16. 11. 2005 fyzicky napadl přímého nadřízeného Mgr. F. Ch. při plnění jeho pracovních povinností“. Na rozdíl od soudu prvního stupně – poté, co zopakoval dokazování výslechem žalobce a svědků Mgr. F. Ch., H. G. a M. P. – „vzal za prokázáno, že žalobce dne 16. 11. 2005 ve snaze pořídit si kopii zápisu o provedení orientační dechové zkoušce na alkohol odstrčil svého nadřízeného zaměstnance Mgr. F. Ch., který s pořízením kopie žalobcem nevydal souhlas a chtěl si vzít originál zápisu z kopírovacího stroje zpět, následkem čehož Mgr. Ch. upadl přes židli a stůl a byl 10 dnů v pracovní neschopnosti“. Odvolací soud o věrohodnosti výpovědi svědků nepochyboval, protože jejich výpovědi „jsou ve vzájemném souladu, nevykazují žádné podstatné rozpory a jsou ve všech podstatných částech shodné s jejich dřívějšími výpověďmi učiněnými u soudu prvního stupně i v řízení o přestupku vedeném ohledně tohoto skutku se žalobcem u Městského úřadu Šternberk“; okolnost, že přestupkové řízení bylo zastaveno nemůže na tomto hodnocení důkazů nic změnit. Naopak, vylíčení uvedených událostí žalobcem „se jeví“ odvolacímu soudu jako nepravděpodobné a jeho výpověď hodnotil jako nevěrohodnou a účelovou. Jednání žalobce ve vztahu k Mgr. Ch. kvalifikoval jako zaviněné porušení jedné ze základních povinností zaměstnanců, uvedených v ustanoveních §73 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Z hlediska intenzity odvolací soud zhodnotil toto porušení pracovní kázně žalobce jako závažné, „neboť v daném případě je nutno akcentovat zejména úmyslnou formu zavinění, jakož i způsob a intenzitu porušení konkrétních povinností žalobce, který se svévolně, v přímém rozporu s vydanými pokyny svého nadřízeného zaměstnance pokusil opatřit si kopii dokumentu zaměstnavatele a aktivně se fyzicky postavil nadřízenému vedoucímu zaměstnanci ve snaze zabránit mu v odebrání dokumentu svévolně drženého žalobcem“. Odvolací soud uzavřel, že „takové jednání zaměstnance vůči nadřízenému vedoucímu zaměstnanci zaměstnavatele nelze v pracovním poměru připustit a s ohledem na způsob a okolnosti porušení povinností žalobce je opodstatněn závěr, že na žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnával“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že napadené rozhodnutí „spočívá na nesprávném posouzení věci, po skutkové i právní stránce, co do subjektu, který vůči žalobci učinil vytýkaný právní úkon“, tj. výpověď z pracovního poměru, neboť výpověď z pracovního poměru ze dne 19. 12. 2005 „zaslal nikoliv žalovaný, který vystupuje i v daném řízení, ale výpověď je vyhotovena na hlavičkovém papíře územního odborného pracoviště a i jeho jménem je učiněna, tj. jménem územního odborného pracoviště“. Navíc je řízení postiženo vadou, která mohla mít z následek nesprávné rozhodnutí ve věci, „když soud sám řádně dalšími důkazy nezjistil oprávněnost žalovaného činit své právní úkony prostřednictvím svého územního odborného pracoviště“. Podle názoru dovolatele jsou ve věci slyšení svědci nevěrohodní, zejména pro jejich vztah k žalovanému – jejich zaměstnavateli a soud měl při svém rozhodování vycházet i z jiných důkazů, než jenom z výpovědi tří svědků. Odvolacímu soudu dále vytýká, že „nevyhodnotil celkové jednání žalovaného vůči žalobci jako diskriminační, i když konstatoval, že dalších pět důvodů uváděných jako porušení pracovní kázně ze strany žalobce nejsou porušením pracovní kázně ze strany žalobce“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu pouze z důvodů uplatněných v dovolání.
Dovolatel v první řadě namítá, že napadený rozsudek „spočívá na nesprávném posouzení věci, po skutkové i právní stránce, co do subjektu, který vůči žalobci učinil vytýkaný právní úkon“, neboť výpověď z pracovního poměru ze dne 19. 12. 2005 „zaslal nikoliv žalovaný, který vystupuje i v daném řízení, ale výpověď je vyhotovena na hlavičkovém papíře územního odborného pracoviště a i jeho jménem je učiněna, tj. jménem územního odborného pracoviště“.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 19. 12. 2005, podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 31. 12. 2005, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 431/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §9 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může v mezích své působnosti písemně pověřit další své zaměstnance, aby činili určité právní úkony v pracovněprávních vztazích jeho jménem. V písemném pověření musí být uveden rozsah oprávnění pověřeného zaměstnance.
Podle ustanovení §240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.
Neurčitost projevu vůle nelze předem považovat za neodstranitelnou pomocí jeho výkladu. Závěru o tom, že projev vůle je neurčitý (a že právní úkon, k němuž projev vůle směřoval, je pro neurčitost neplatný), musí vždy předcházet výklad projevu vůle. Projev vůle je totiž neurčitý, jen jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu.
Vzniknou-li pochybnosti o určitosti projevu vůle, pokusí se soud - jak vyplývá z výše uvedeného - vždy odstranit tuto vadu výkladem projevu vůle; vychází přitom z výsledků dokazování a přihlédne též ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
V projednávané věci uvedeným způsobem odvolací soud postupoval, když vycházel z toho, že výpověď z pracovního poměru ze dne 19. 12. 2005 dal žalobci k tomu oprávněný zaměstnanec žalovaného. Namítá-li dovolatel ve prospěch jiného názoru, že výpověď je vyhotovena na hlavičkovém papíře územního odborného pracoviště a i jeho jménem je učiněna, pak přehlíží, že v závěru je výpověď jednoznačně označena názvem žalovaného včetně uvedení jeho identifikačního čísla a adresy, pouze s dodatkem, že se jedná o „územní odborné pracoviště v Olomouci“ s uvedením jeho adresy. Tento postup je zcela v souladu s požadavky na jednání jménem zaměstnavatele, neboť, jak uvedl v napadeném rozsudku již odvolací soud (tento závěr dovolatel nenapadá), vedoucí organizačního útvaru žalovaného byl podle jeho organizačního řádu oprávněn činit i právní úkony směřující ke skončení pracovního poměru zaměstnanců tohoto územního odborného pracoviště. Je proto logické, že ve výpovědi z pracovního poměru je tato skutečnost uvedena, a také označení osoby, která výpověď z pracovního poměru podepsala („pověřený řízením územního odborného pracoviště“) je v souladu s jejím faktickým postavením v organizační struktuře žalovaného.
Dovolatel dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že se dopustil jednání, které je mu vytýkáno ve výpovědi z pracovního poměru, jež mělo spočívat v tom, že dne 16. 11. 2005 fyzicky napadl přímého nadřízeného Mgr. F. Ch. při plnění jeho pracovních povinností. Zpochybňuje tak skutkové zjištění odvolacího soudu v uvedeném směru.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly z řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, kterému svědkovi měl soud uvěřit, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že „žalobce do svého nadřízeného aktivním pohybem strčil tak, že Mgr. Ch. přepadl přes židli a stůl na zem a způsobil si zranění s následnou desetidenní pracovní neschopností“, učinil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování, zejména z výpovědi svědků Mgr. Ch., M. P. a H. G., které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř. („jejich výpovědi jsou ve vzájemném souladu, nevykazují žádné podstatné rozpory a jsou ve všech podstatných částech shodné s jejich dřívějšími výpověďmi před soudem prvního stupně i v přestupkovém řízení“, na čemž nic nemění okolnost, že přestupkové řízení vedené pro stejný skutek proti žalobci bylo zastaveno). Vysvětlil, proč neuvěřil verzi, podle níž se Mgr. Ch. ve snaze vytrhnout zápis o provedené orientační dechové zkoušce na alkohol svezl k zemi, neboť asi nezvládl překotný pohyb směrem k žalobci s telefonem v jedné ruce při současné snaze vytrhnout zápis, kterou ve své výpovědi uvedl žalobce (toto vylíčení příčiny pádu Mgr. Ch. se jeví jako nepravděpodobné a výpověď žalobce jako nevěrohodná a účelová). Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o. s. ř.
Obstát nemůže ani tvrzení dovolatele, že „celkové jednání žalovaného vůči žalobci mělo být vyhodnoceno jako diskriminační“, protože „dalších 5 důvodů uváděných jako porušení pracovní kázně ze strany žalobce v přezkoumávané výpovědi nejsou porušením pracovní kázně ze strany žalobce“.
Touto námitkou žalobce (oproti jeho označení tohoto důvodu) neuplatňuje, že by byl diskriminován ve smyslu ustanovení §1 zák. práce; netvrdí, že by s ním nebylo zacházeno stejně jako s jinými zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky včetně odměňování za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, odbornou přípravu a příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání (§1 odst. 3 zák. práce) nebo, že by byl diskriminován z důvodu pohlaví, sexuální orientace, rasového nebo etnického původu, národnosti, státního občanství, sociálního původu, rodu, jazyka, zdravotního stavu, věku, náboženství či víry, majetku, manželského a rodinného stavu nebo povinností k rodině, politického nebo jiného smýšlení, členství a činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, v odborových organizacích nebo organizacích zaměstnavatelů (§1 odst. 4 zák. práce). V této námitce lze spatřovat výtku závadného jednání žalovaného ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce, podle kterého výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů účastníků pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Otázkou, v čem lze spatřovat postup, který je v rozporu s ustanovením §7 odst. 2 zák. práce, a jaké důsledky má pro vzájemné právní vztahy účastníků pracovního poměru, se již dovolací soud v minulosti zabýval a zaujal stanovisko, že chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku není zneužitím výkonu práva (nyní výkon práva v rozporu s dobrými mravy) ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce, i když je jeho vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu. Za zneužití výkonu práva ve smyslu uvedeného ustanovení lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněném pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). K tomuto právnímu názoru se dovolací soud při v podstatě nezměněné právní úpravě i nadále hlásí a neshledává žádné důvody k jeho změně.
V projednávané věci důvodem výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce byla mimo jiné skutečnost, že žalobce dne 16. 11. 2005 fyzicky napadl přímého nadřízeného Mgr. F. Ch. při plnění jeho pracovních povinností; toto jednání žalobce (tento skutek) bylo v řízení prokázáno. Porušil-li tedy žalobce své povinnosti zaměstnance vyplývající pro něj z pracovní smlouvy a právních předpisů (a tento závěr odvolacího soudu je – jak výše uvedeno – správný) a dal-li žalovaný žalobci z tohoto důvodu výpověď z pracovního poměru, nelze dovodit, že by jednání žalovaného nesměřovalo k dosažení účelu, smyslu a výsledku sledovaného ustanovením §46 odst. 1 písm. f) zák. práce a že by bylo v rozporu s dobrými mravy vedeno jen přímým úmyslem způsobit žalobci újmu (srov. obdobně ve vztahu k okamžitému zrušení pracovního poměru rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007, pod pořadovým číslem 32). Žalovaný pouze využil svého oprávnění dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru v případě, je-li naplněn některý z výpovědních důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobcem uplatněných dovolacích důvodů správný; protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. v této části zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. září 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu