ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1513.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1513/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně L. V., proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Marii Cilinkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova č. 1, o 224.410,- Kč s úrokem z prodlení a o vzájemné žalobě o 1.357.668,- Kč,za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČ 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 211/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2008, č. j. 16 Co 215/2008-163, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá .
II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 224.410,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení od 9. 7. 2003 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaný - její zaměstnanec - dne 13. 2. 2003 jako řidiči nákladního kamionu při pracovní cestě způsobil zaviněně dopravní nehodu. Přitom žalobkyni způsobil celkovou škodu 244.915,- Kč. Z této částky bylo žalobkyni pojišťovnou uhrazeno 20.505,- Kč. K úhradě škody se žalovaný zavázal ve škodním protokolu ze dne 24. 6. 2003.
Žalovaný se proti žalobkyni domáhal vzájemnou žalobou a samostatnou žalobou (vedenou původně u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 159/2006 a usnesením ze dne 27. 9. 2006, č. j. 6 C 211/2005-54, spojenou ke společnému projednání pod sp. zn. 6 C 211/2005) zaplacení částky 71.400,- Kč na bolestném, 26.268,- Kč na náhradě za ztrátu na výdělku a 1.260.000,- Kč za ztížení společenského uplatnění. Svůj nárok opíral o tvrzení, že byl u žalované zaměstnán jako řidič a při plnění úkolů byl vyslán na pracovní cestu do Maďarska, kde 13. 2. 2003 havaroval. Přitom utrpěl značná poranění, v jejichž důsledku se pohybuje pomocí invalidního vozíku a má vleklé zdravotní potíže.
Okresní soud v Novém Jičíně – poté, co usnesením ze dne 23. 11. 2005, č. j. 6 C 211/2005-22, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2006, č. j. 16 Co 71/2006-37, zastavil řízení o žalobě na zaplacení 224.410,- Kč s příslušenstvím – rozsudkem ze dne 30. 4. 2008, č. j. 6 C 211/2005 – 137, žalobkyni uložil zaplatit žalovanému 71.400,- Kč na bolestném, 26.268,- Kč na náhradu za ztrátu na výdělku a 1.260.000,- Kč za ztížení společenského uplatnění a rozhodl, že žalobkyně je povinna spolu s vedlejším účastníkem zaplatit na nákladech řízení žalovanému 73.505,70 Kč k rukám advokátky JUDr. Marie Cilínkové a České republice „na účet Okresního soudu v Novém Jičíně“ 6.900,- Kč. Vyšel z toho, že žalovaný pracoval u žalobkyně jako řidič a že dne 13. 2. 2003 utrpěl pracovní úraz při služební cestě, když havaroval se svěřeným vozidlem v Maďarsku. Následkem tohoto úrazu utrpěl rozsáhlá zranění, v jejichž důsledku byl dlouhodobě práce neschopen a nakonec ukončil pracovní poměr u žalobkyně dne 10. 2. 2004 dohodou. Zabývaje se otázkou případného vyvinění žalobkyně z odpovědnosti za škodu vzniklou žalovanému v souvislosti s pracovním úrazem, uvedl, že „žalobkyně v průběhu celého řízení se soudem nespolupracovala, k jednání se nedostavovala, na výzvy soudu nereagovala, nedokládala potřebné listiny, ze kterých by soud mohl ověřit, zda žalovaný byl žalobkyní řádně přeškolován, seznamován s bezpečnostními předpisy, zda znalost předpisů byla ze strany žalobkyně vyžadována, kontrolována. Nebylo možno ani zjistit, zda žalovaný nastoupil náročnou pracovní cestu řádně odpočatý, jak před touto pracovní cestou pracoval, zda měl volno či nikoliv apod.“. Soud prvního stupně uzavřel, že má za to, že se žalobkyni nepodařilo „pro naprostou její pasivitu zprostit se odpovědnosti tak, jak má na mysli ustanovení §191 odst. 1 zákoníku práce, a to v jakékoliv výši, a to i s ohledem na skutečnost, že v současné době již v Maďarské republice neexistuje žádný spis o šetření předmětné dopravní nehody“.
K odvolání vedlejšího účastníka a správce konkurzní podstaty žalobkyně Mgr. R. P. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 10. 2008, č. j. 16 Co 215/2008-163, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 1.357.668,- Kč zamítl, žádnému z účastníků ani vedlejšímu účastníku a České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů odvolacího řízení 54.310,- Kč a že žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; odvolání správce konkurzní podstaty odmítl. Vyšel z toho, že při zkoumání, zda se zaměstnavatel podle ustanovení §191 odst. 1 písm. a) zák. práce zprostí odpovědnosti za pracovní úraz zaměstnance, u něhož je řízení vozidla předmětem pracovního vztahu, osvědčuje seznámení zaměstnance s dopravními předpisy zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. Protože na bezpečnost a plynulost silničního provozu včetně dodržování pravidel silničního provozu, dohlíží policie, není ani třeba zkoumat kontrolu znalostí a dodržování těchto pravidel zaměstnavatelem. S odkazem na ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. připomněl, že je na řidiči, aby situaci v provozu na pozemní komunikaci přizpůsobil svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu a aby posoudil, zda je schopen v jízdě pokračovat bez přiměřeného odpočinku; uzavřel, že jestliže zaměstnanec - řidič před započetím jízdy spoléhá na to, že ji může bezpečně vykonávat, ačkoliv ví o okolnostech, které by mohly mít negativní vliv na jeho schopnost ovládat motorové vozidlo, těmto okolnostem nepřizpůsobí ani režim své jízdy, zejména zařazováním častějších zastávek s přiměřenou dobou odpočinku, jde v případě pracovního úrazu - dopravní nehody způsobené ztrátou kontroly nad vozidlem v důsledku náhlé indispozice vyvolané výše uvedenými okolnostmi - o zaviněné porušení právních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Žalobkyni se tak podařilo zprostit se odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem podle ustanovení §191 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, aniž by byla povinna předkládat potřebné listiny o tom, že byl žalovaný žalobkyní řádně proškolen a seznamován s bezpečnostními předpisy, či zda znalost předpisů byla ze strany žalobkyně vyžadována a kontrolována.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v daném případě došlo k úplnému zproštění odpovědnosti žalobkyně za škodu způsobenou pracovním úrazem dle §191 odst. 1 písm. a) zák. práce. Namítá, že žalovaný „objektivně neměl dostatek prostoru a možností, aby mohl kamion odstavit, což by bylo jediným možným řešením, které by zabránilo mikrospánku“, že „zaviněně neporušil žádný předpis k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, tj. konkrétně ust. §4 písm. c) ani ust. §5 odst. 1, písm. b) zák. č. 361/2000 Sb.“, že „mikrospánek by měl být považován za pracovní úraz stejně tak, jako to judikatura dovodila u infarktu myokardu a u jiných cévních příhod nebo úžehu či úpalu“, a že „mikrospánek skutečně nemusí mít žádné předchozí projevy, které by poškozenému umožnily rozpoznat hrozící nebezpečí a uskutečnit potřebné opatření k jeho odvrácení“. V závěrečné fázi bezprostředně před postižením mikrospánkem žalovaný „žádné jeho příznaky nepociťoval - pokud by je pociťoval, opětovně by zastavil alespoň při kraji vozovky“. Dle názoru dovolatele měl být jeho případ z hlediska liberace zaměstnavatele „posouzen nanejvýše dle ust. §191 odst. 2, písm. c), tj. částečné zproštění odpovědnosti maximálně v rozsahu 2/3, tj. odškodnění žalobce ve výši minimálně 1/3“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť odvolací soud rozhodl zcela v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 1239/2000, které na tento případ plně dopadají.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s .ř. ); dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu pouze z důvodů, které dovolatel v dovolání označil.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že úraz, ze kterého žalovaný dovozuje nárok na náhradu škody, se stal dne 13. 2. 2003 - podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do dne 30. 9. 2003, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 247/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Podle ustanovení §191 odst. 1 písm. a) zák. práce zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda byla způsobena tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány.
S názorem dovolatele, že žalovaný „objektivně neměl dostatek prostoru a možností, aby mohl kamion odstavit, což by bylo jediným možným řešením, které by zabránilo mikrospánku“, a že „zaviněně neporušil žádný předpis k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, tj. konkrétně ust. §4 písm. c) ani ust. §5 odst. 1, písm. b) zák. č. 361/2000 Sb.“, dovolací soud nesouhlasí.
Otázkou porušení právních nebo ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, seznámení s nimi a soustavného vyžadování a kontrolování jejich znalosti a dodržování ve smyslu ustanovení §191 odst. 1 písm. a) zák. práce ve vztahu k tzv. „mikrospánku“ řidiče motorového vozidla se – jak správně uvedl odvolací soud - již dovolací soud zabýval. Byl přijat názor, že vzhledem k tomu, že právními i ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci se rozumí kromě jiných i dopravní předpisy (srov. §273 odst. 1 zák. práce), je řádné seznámení s nimi podmínkou rozhodující o tom, zda se zaměstnavatel bude moci zprostit odpovědnosti za pracovní úraz vzniklý porušením takových předpisů. I když s obsahem právních i ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zaměstnance zpravidla seznamuje zaměstnavatel, zákoník práce ani jiný právní předpis nevylučují, aby toto seznámení prováděl v dostatečné míře jiný subjekt (orgán) odlišný od zaměstnavatele. V oblasti dopravních předpisů je úroveň dosažené odborné způsobilosti prověřována zkouškami; provádění zkoušek (popř. ve stanovených případech přezkušování) z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel bylo svěřeno policii. P olicie také podle ustanovení §2 odst. 1 písm. i) zákona č. 283/1991 Sb., o policii, dohlíží (dohlížela) na bezpečnost a plynulost silničního provozu a spolupůsobí (spolupůsobila) při jeho řízení. Proto při zkoumání, zda se zaměstnavatel podle ustanovení §191 odst. 1 písm. a) zák. práce zprostil odpovědnosti za pracovní úraz zaměstnance, u něhož je řízení vozidla předmětem pracovního vztahu, osvědčuje seznámení zaměstnance s dopravními předpisy již zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. Protože na bezpečnost a plynulost silničního provozu, včetně dodržování pravidel silničního provozu, dohlíží policie, není ani třeba zkoumat kontrolu znalostí a dodržování těchto pravidel zaměstnavatelem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1239/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod poř. č. 52, roč. 2002).
Povinností řidiče motorového vozidla je dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). V ustanovení §5 odst. 2 písm. c) citovaného zákona je stanoveno, že řidič nesmí řídit vozidlo mimo jiné v případech, kdy je jeho schopnost k řízení vozidla snížena v důsledku jeho zdravotního stavu. Na řidiči tak je, aby posoudil případnou existenci zdravotní indispozice (nebo její potenciální nebezpečí) a tomu přizpůsobil své chování; za určitých okolností by tedy nesměl jízdu buď vůbec vykonat anebo v ní pokračovat, popřípadě v ní pokračovat bez přiměřeného odpočinku. Úvaha řidiče o schopnosti k řízení vozidla musí být založena a musí vycházet z konkrétních okolností, které zná anebo které by znát měl, jako kupř. že lidský organismus po pracovním výkonu, při dlouhodobějším výkonu a při nedostatečném spánku nebo jiném odpočinku je v zátěžových situacích náchylnější k únavě. Namítá-li žalovaný, že „mikrospánku“ nemohl zabránit, přehlíží, že k tomu, aby zaměstnanec dostál své povinnosti dodržovat právní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci [§135 odst. 2 písm. a) zák. práce], je na něm, aby on sám z hlediska výše uvedených zásad posoudil, zda je za daných okolností vůbec schopen v plnění pracovního úkolu (řízení motorového vozidla) pokračovat a zda tedy nemá výkon této práce přerušit, anebo, pokud bude v práci pokračovat, za jakých podmínek (jaká učiní opatření k tomu, aby nadále splňoval předpoklady pro řízení motorového vozidla). Jestliže tedy zaměstnanec - řidič před započetím jízdy nebo v jejím průběhu spoléhá na to, že ji může bezpečně vykonávat, ačkoliv ví o okolnostech, které by mohly mít negativní vliv na jeho schopnost ovládat motorové vozidlo, a přesto těmto okolnostem nepřizpůsobí ani režim své jízdy, zejména zařazováním častějších zastávek s přiměřenou dobou odpočinku, jde v případě pracovního úrazu - dopravní nehody způsobené ztrátou kontroly nad vozidlem v důsledku náhlé indispozice vyvolané výše uvedenými okolnostmi - o zaviněné porušení právních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dopravních předpisů) - srov. obdobně již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1239/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod poř. č. 52, roč. 2002.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani tvrzení dovolatele, že žalovaný „objektivně neměl dostatek prostoru a možností, aby mohl kamion odstavit, což by bylo jediným možným řešením, které by zabránilo mikrospánku“. Bylo-li náplní práce žalovaného řízení motorového nákladního vozidla – kamionu, bylo jeho povinností (jak vyplývá z výše uvedeného) nejen aktuálně reagovat na dopravní situaci (včetně jeho zdravotního stavu), ale také před nastoupením cesty se již připravit na předpokládanou zátěž a předem si již naplánovat (po zjištění potřebných informací), kdy a kde bude moci učinit nezbytnou přestávku za účelem udržení se v dostatečně dobrém zdravotním stavu (kondici) tak, aby mohl své pracovní úkoly řádně plnit bez ohrožení zdraví svého i jiných osob (a samozřejmě také bez ohrožení majetku zaměstnavatele). Okolnost, zda a jak jsou případně právním předpisem stanoveny „povinné“ přestávky a jejich délka, nemá v této souvislosti žádný význam. Porušení takto stanovené povinnosti (dodržovat přestávky a jejich délku) by totiž bylo jen porušením další právní povinnosti řidiče, povinnosti odlišné od zákazu řídit vozidlo, je-li jeho schopnost k řízení vozidla snížena v důsledku jeho zdravotního stavu, o jehož porušení se v projednávané věci jedná.
Vzhledem k uvedenému nemohou obstát ani další námitky dovolatele, že „mikrospánek skutečně nemusí mít žádné předchozí projevy, které by poškozenému umožnily rozpoznat hrozící nebezpečí a uskutečnit potřebné opatření k jeho odvrácení“, a že „v závěrečné fázi bezprostředně před postižením mikrospánkem žalovaný žádné jeho příznaky nepociťoval - pokud by je pociťoval, opětovně by zastavil alespoň při kraji vozovky“. Odhlédaje od toho, že ve své výpovědi před soudem prvního stupně dne 29. 11. 2006 uvedl, že „bylo již po půlnoci a předtím jsem asi 2x na cestě zastavil, neboť na mě přicházel spánek, obešel jsem auto, ale nakonec jsem mikrospánku nezabránil“, a že tedy příznaky nedostatečné zdravotní způsobilosti pociťoval, je – jak výše uvedeno - pouze věcí řidiče, aby přizpůsobil režim své jízdy všem okolnostem i s ohledem na svůj zdravotní stav.
Důvodná proto nemůže být ani dovolatelova námitka, že „mikrospánek by měl být považován za pracovní úraz stejně tak, jako to judikatura dovodila u infarktu myokardu a u jiných cévních příhod nebo úžehu či úpalu“. Jestliže totiž – jak výše vysvětleno - úvaha řidiče o schopnosti k řízení vozidla musí být založena a musí vycházet z konkrétních okolností, které zná anebo které by znát měl, zejména okolností, které by mohly mít negativní vliv na jeho schopnost ovládat motorové vozidlo, jimž by měl přizpůsobit režim své jízdy, např. zařazováním častějších zastávek s přiměřenou dobou odpočinku, nemůže vést skutečnost, že se řidič takovým způsobem nezachoval a v důsledku tím vyvolaného „mikrospánku“ způsobil dopravní nehodu, k závěru, že se jedná o pracovní úraz, který má zaměstnavatel povinnost odškodnit.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalovaným uplatněných dovolacích důvodů správný; protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. v této části zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni ani vedlejšímu účastníku v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. září 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu