ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1774.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1774/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po F. H., zemřelém, za účasti 1) Ing. D. H. , 2) V. H. , obou zastoupených advokátem, a 3) V. N. , vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 50 D 91/2007, o dovolání Ing. D. H. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2008, č. j. 24 Co 260/2008-201, takto:
Dovolání Ing. D. H. se odmítá .
Odůvodnění:
O dědictví po F. H., zemřelém (dále též jen „zůstavitel“), bylo rozhodnuto Okresním soudem v Mělníku usnesením ze dne 28.6.2001, č. j. D 651/2004-44, a po dodatečném projednání dědictví usnesením ze dne 13.8.2004, č.j. 50 D 486/2004-59. Soud vždy vycházel ze závěru, že dědici zůstavitele jsou ze zákona jeho manželka V. H. a děti Ing. D. H. a V. N.
Návrhem ze dne 12.12.2006 se V. H. domáhala dodatečného projednání dědictví po zůstaviteli ohledně „pozemku KÚ J., parcela č. 1349 o výměře 468 m2“.
Okresní soud v Mělníku usnesením ze dne 18.2.2008, č. j. 50 D 91/2007-138, návrh V. H. na dodatečné projednání dědictví zamítl, rozhodl o odměně a o náhradě hotových výdajů soudní komisařky JUDr. J. K., notářky v M., a o náhradě nákladů mezi účastníky řízení. Vycházel ze závěru, že „účastníci neprokázali nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku“.
K odvolání Ing. D. H. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13.11.2008, č. j. 24 Co 260/2008-201, usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 18.2.2008, č. j. 50 D 91/2007-138, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že „i když je zůstavitel v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán, nelze bez dalšího z tohoto zápisu vycházet jako ze skutečnosti, která vlastnické právo zůstavitele potvrzuje“; že „vlastnické právo je zapsáno na základě listiny, která zjevně nabývacím titulem není“; že „nejde totiž o žádné rozhodnutí, které by konstitutivně zakládalo vlastnictví“; že „tato listina však není způsobilá být důkazem, který by mohl vypovídat o existenci takových skutečností, které by mohly vést k závěru, že nastaly podmínky vydržení“.
Proti tomuto usnesení podal Ing. D. H. dovolání. Namítá, že „to, že v daný okamžik neexistuje platný nabývací titul k nemovitosti, neznamená, že nemovitost není možné v rámci dědického řízení projednat“; že „žádný soud nedal odpověď, koho za vlastníka považuje, když si nikdo jiný nárok nedělá a nikdo jiný není pravděpodobnějším vlastníkem než zemřelý, resp. pozůstalí“; že „pokud by si někdo jiný dělal k nemovitosti nárok, nemá fakticky šanci se právní cestou domoci svého práva, neboť dědicové nejsou pasivně legitimovaní (věc nespadá do dědictví), zemřelý není také pasivně legitimovaný, a proto každá žaloba na určení vlastnictví bude zamítnuta, když neexistuje žalovaná strana“. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR usnesení odvolacího osudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12., 15. a 16. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“) a zůstavitel F. H. zemřel, tedy v době před 31.12.2000, je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě Ing. D. H. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně zamítající návrh na dodatečné projednání dědictví po zůstaviteli.
Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání podaného proti usnesení odvolacího soudu Ing. D. H. v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení §239 o.s.ř. nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. podmiňuje přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu tím, že jde o usnesení ve věci samé, není dovolání v dané věci z hledisek uvedeného zákonného ustanovení přípustné, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není usnesením ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.5.2004, sp. zn. 30 Cdo 839/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 88, ročník 2006).
Protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu trpělo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., není dovolání v posuzovaném případě přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání Ing. D. H. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu