ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1844.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1844/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci zástavního věřitele M. M. , zastoupeného Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská č. 77, proti zástavní dlužnici L. B. , zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova č. 50, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 11 E 24/2004, o dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2006, č. j. 12 Co 640/2005-69, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 5. 2005, č.j. 11 E 24/2004-20, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Třebíči dne 16. 12. 2004 (doplněnou podáním ze dne 28. 1. 2005) se zástavní věřitel domáhal, aby soud nařídil „k uspokojení jeho pohledávky v částce 200.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % z částky 200.000,- Kč od 1.10.2004 až do zaplacení, jakož i pro náklady řízení, soudní prodej zástavy – nemovitostí zástavních dlužníků: objekt bydlení čp. 34 na parc. st. č. 82 o výměře 191 m2, parc. St. č. 82 o výměře 191 m2, zapsané na LV č. 777 u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální území Želetava“. Uvedl, že „půjčil zástavním dlužníkům dne 20.4.2004 částku 200.000,- Kč“; že „zástavní dlužníci se zavázali půjčku vrátit do 30.9.2004“; že „zástavní dlužníci uzavřeli dne 20. 8. 2004 zástavní smlouvu, ve které k zajištění závazku zajistili předmětné nemovitosti“; že „do dnešního dne dluh neuhradili“, a že proto „požaduje uspokojení své pohledávky a jejího příslušenství prodejem zastavených nemovitostí proti zástavním dlužníkům“.
Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 24. 5. 2005, č. j. 11 E 24/2004-20, nařídil prodej zástavy, „a to nemovitostí zapsaných na LV č. 777 pro obec a k. ú. Želetava, budovy část obce Želetava, čp. 34, bydlení, na pozemku pč. St. 82 zastavěná plocha a nádvoří, pozemku pč. st. 82, zastavěná plocha a nádvoří, k uspokojení pohledávky zástavního věřitele ve výši 200.000,- Kč s 3 % úrokem z prodlení ročně z částky 200.000,- Kč za dobu od 1. 10. 2004 do zaplacení, na základě zástavní smlouvy ze dne 20. 8. 2004“; současně zástavním dlužníkům uložil povinnost zaplatit zástavnímu věřiteli „společně a nerozdílně“ na náhradě nákladů řízení částku 7.650,- Kč k rukám advokáta Mgr. Mimochodka. Dospěl k závěru, že „hmotněprávní podmínky pro povolení prodeje zástavy byly zcela splněny“; že „zástavní věřitel prokázal jak samotný vznik a existenci závazkového právního vztahu mezi ním a zástavními dlužníky, tak i skutečnost, že tato pohledávka byla zajištěna zástavním právem na nemovitosti ve vlastnictví zástavních dlužníků“ a že „soud se zásadně nezabývá skutečnostmi, zda vzniklá pohledávka i nadále skutečně trvá“.
K odvolání zástavní dlužnice Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 6. 2006, č. j. 12 Co 640/2005-69, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a zástavním dlužníkům uložil povinnost zaplatit zástavnímu věřiteli „společně a nerozdílně“ na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.325,- Kč k rukám jeho advokáta Mgr. Mimochodka. Vycházel ze závěru, že „soud nepřihlédne k obraně zástavního dlužníka, že zajištěná pohledávka splněním, započtením nebo z jiného důvodu zanikla, neboť to pro rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy není významné“; že „v případě, že zajištěná pohledávka zanikla, soud zastaví výkon rozhodnutí prodejem zástavy podle ust. §268 odst. 3 o. s. ř.“; že „soudní prodej zástavy má dvě fáze, první fází je řízení o soudním prodeji zástavy a druhou fází je řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy“; že „v první fázi soudního prodeje zástavy, tedy v řízení o soudním prodeji zástavy, soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje a kdo je zástavním dlužníkem“; že „jiné skutečnosti nejsou v tomto řízení významné“; že „doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání“; že „to však neznamená, že by zástavní dlužník nemohl při soudním prodeji zástavy uplatňovat další skutečnosti nebo že by osvědčení skutečností ve smyslu ust. §200z odst. 1 o. s. ř. nemohlo být zpochybněno“; že „k tomu však nemůže dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy, bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem vůbec podán, a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (§268 odst. 3 o. s. ř.) nebo vylučovací žaloby dle §267 o. s. ř.“.
Žaloba zástavního věřitele původně směřovala proti zástavním dlužníkům L. B. a J. B. Vzhledem k tomu, že J. B., poté, co ve věci rozhodl odvolací soud, dne 23. 8. 2006 zemřel, Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 26. 10. 2009, č. j. 21 Cdo 1844/2008-99, rozhodl, že v řízení bude na jeho místě pokračováno s L. B.
Proti usnesení odvolacího soudu podala zástavní dlužnice dovolání. Namítá, že „pohledávka ve výši 200.000,- Kč, k jejímuž uspokojení soud prodej zástavy nařídil, nikdy nevznikla“; že je proto „vyloučeno splnění zákonné podmínky ’doložení zajištěné pohledávky’ pro nařízení prodeje zástavy“; že „zástavní věřitel byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 21. 11. 2005, č. j. 1 T 118/2005-918, odsouzen za trestný čin podvodu a zpronevěry mimo jiné pro skutek, z jehož popisu vyplývá, že zástavním dlužníkům částku 200.000,- Kč nepůjčil a že zástavní dlužníky uvedl v omyl“; že „soud by měl být uvedeným rozhodnutím trestního soudu vázán dle §135 odst. 1 o. s. ř.“; že „odvolací soud její návrh na doplnění dokazování zamítl“; že „odvolací soud přitom odkázal na právní závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 12. 2004, ve věci sp. zn. 21 Cdo 1476/2004“; že „judikát dovolacího soudu zjevně reaguje v konkrétnější rovině na skutkově odlišné situace, kdy obrana zástavních dlužníků spočívá na tvrzení o zániku pohledávky, která v minulosti vznikla“; že „v této věci však pohledávka vůbec nevznikla“; že odvolací soud paradoxně „chrání pachatele trestného činu vůči jeho oběti“ a „nepřihlíží k nesporné realitě“; že „naprostá absurdita rozhodnutí se projevuje v povinnosti zástavních dlužníků hradit zástavnímu věřiteli náklady řízení“; že „zástavním dlužníkům musí být dán prostor pro účinnou obranu již v první fázi řízení“; že „jde o otázku zásadního právního významu, kterou dovolací soud dosud neřešil“ a že „v důsledku nesprávného právního názoru odvolacího soudu je řízení zatíženo vadou (neprovedením důkazu rozsudkem OS v Jindřichově Hradci), která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil „se závazným právním názorem“ zpět k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání zástavní dlužnice proti usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé, je třeba posoudit podle ustanovení §237 o. s. ř.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, jak má zástavní věřitel při soudním prodeji zástavy doložit zajištěnou pohledávku z půjčky; tuto otázku odvolací soud vyřešil jinak, než jak je řešena v konstantní judikatuře soudů. Vzhledem k tomu, že posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání zástavní dlužnice proti usnesení odvolacího soudu ve výroku o věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve výroku o věci samé ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §200y odst. 1 o. s. ř. řízení o soudním prodeji zástavy je zahájeno na základě žaloby, kterou se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li zvláštní právní předpisy soudní prodej zástavy.
Podle ustanovení §200z odst. 1 o. s. ř. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem.
Podle ustanovení §200z odst. 2 o. s. ř. ve věci může být rozhodnuto bez nařízení jednání jen za podmínek uvedených v ustanovení §115a o.s.ř. nebo tehdy, jsou-li skutečnosti uvedené v odst. 1 doloženy listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.
Podle ustanovení §200za odst. 3 o. s. ř. podle vykonatelného usnesení o nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §152 obč. zák.); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky (srov. §155 odst. 1 větu druhou obč. zák.). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §165 odst. 1 obč. zák.). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy (srov. §165a odst. 1 obč. zák.).
Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud vykonatelným usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, která začíná podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení §251 a násl. o. s. ř.; je-li prodávanou zástavou nemovitá věc, užijí se na výkon rozhodnutí prodejem této zástavy ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (srov. §338a odst. 1 o. s. ř.).
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení §200z odst. 1 o. s. ř. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy - jak správně uvádí odvolací soud - prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že žalobu doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 23 Co 672/2003, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 89, ročník 2004).
To, že v řízení o soudním prodeji zástavy soud zkoumá jen skutečnosti uvedené v ustanovení §200z odst. 1 o. s. ř. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy (bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí zástavním věřitelem podán), a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (srov. například §268 odst. 3 o. s. ř.) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §267 o. s. ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR‚ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37, ročník 2005).
Podle ustálené judikatury soudů je smlouva o půjčce považována za tzv. reálnou smlouvu. Znamená to mimo jiné, že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 110, ročník 2004). Z pohledu doložení zajištěné pohledávky v řízení o soudním prodeji zástavy ve smyslu ustanovení §200z odst. 1 o. s. ř. z toho vyplývá, že zástavní věřitel musí soudu doložit nejen to, že uzavřel smlouvu o půjčce, ale také skutečnost, že předmět půjčky (půjčené peníze nebo jiné věci určené podle druhu) dlužníku opravdu odevzdal. Bez toho, že by bylo doloženo odevzdání předmětu půjčky dlužníku, nelze považovat tvrzenou zajištěnou pohledávku z půjčky ani za prokázanou (postavenou v řízení najisto), ani za osvědčenou (pravděpodobnou) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58, ročník 2008].
Zástavní věřitel v projednávané věci doložil zajištěnou pohledávku z půjčky tím, že soudu prvního stupně předložil úředně ověřenou kopii smlouvy o půjčce ze dne 20. 8. 2004 (s notářsky legalizovaným podpisem věřitele i obou dlužníků), aniž by také předložil doklady o tom, že sjednaný předmět půjčky (částku 200.000,- Kč) také skutečně dlužníkům předal (odevzdal). Předmětným zástavním právem podle tvrzení zástavního věřitele zajištěná pohledávka proto nebyla z hlediska ustanovení §200z odst. 1 o. s. ř. v řízení náležitě doložena.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu ve věci samé a v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu