ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1861.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1861/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M., s. a d. u. o. s., zastoupené advokátkou, proti žalovanému P. K., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 182/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2007, č. j. 62 Co 213/2007-225, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 29.5.1998 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr \"ze strany zaměstnance dle §54 odst. 1 b)\" zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že neobdržel náhradu mzdy za měsíc duben, a to i přes písemnou urgenci ze dne 12.5.1998 a další písemné upozornění ze dne 26.5.1998.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaný pracoval u žalobkyně na základě manažerské smlouvy ze dne 17.12.1997 jako předseda jejího představenstva a že se této funkce dne 26.2.1998 písemným prohlášením vzdal. Dne 7.4.1998 bylo žalovanému nabídnuto u žalobkyně nové pracovní uplatnění ve funkci referenta, které dne 10.4.1998 odmítl. Dopisem ze dne 18.5.1998 byl žalovaný upozorněn, že s ohledem na odmítnutí nabídky nového pracovního místa a na to, že nevykonává žádnou práci, mu nepřísluší mzda ani náhrada mzdy. Za měsíc duben 1998 obdržel náhradu mzdy za čerpání dovolené a nemocenské dávky.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 25.3.1999 č.j. 19 C 206/98-30 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 1.000,- Kč. Z provedeného dokazování dovodil, že žalovaný, který u žalobkyně pracoval na základě manažerské smlouvy ze dne 17.12.1997 jako předseda představenstva, se této funkce vzdal písemným prohlášením dne 26.2.1998. Jeho pracovní poměr u žalobkyně však nadále trval a žalovaný po dohodě s novým předsedou představenstva vykonával do 31.3.1997 částečně práce spojené s předáváním agendy předsedy představenstva. Nabídku žalobkyně na nové pracovní uplatnění ve funkci referenta ze dne 7.4.1998 žalovaný odmítl a dopisem ze dne 29.5.1998 zrušil se žalobkyní okamžitě pracovní poměr, neboť \"neobdržel náhradu mzdy za měsíc duben\". Podle názoru soudu prvního stupně je uvedené okamžité zrušení pracovního poměru neplatné, když důvod okamžitého zrušení pracovního poměru není skutkově vymezen tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným; žalovaný neuvedl rok, v němž v měsíci dubnu neobdržel mzdu, ani to, že žalobkyně je jeho zaměstnavatelem.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 16.8.1999 č.j. 16 Co 328/99-41 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že pracovněprávní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je pro neurčitost skutkového vymezení jeho důvodu neplatný pouze tehdy, není-li možné jeho neurčitost odstranit ani výkladem. Z kontextu listiny ze dne 29.5.1998 a z odkazů v ní uvedených lze podle názoru odvolacího soudu bez pochybnosti dovodit, že žalovaný učinil úkon směřující k okamžitému skončení pracovního poměru z toho důvodu, že mu žalobkyně nezaplatila náhradu mzdy za duben 1998. Protože důvody, na nichž soud prvního stupně založil své rozhodnutí ve věci, neobstojí a z jiných hledisek se soud prvního stupně věcí nezabýval, posoudil jeho rozsudek, pro nedostatek (relevantních) důvodů, jako nepřezkoumatelný.
Obvodní soud pro Prahu 6 poté rozsudkem ze dne 10.10.2000 č.j. 19 C 206/98-79 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 16.050,- Kč k rukám advokáta. Po doplnění dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že poté, co se žalovaný písemně vzdal funkce předsedy představenstva, jeho pracovní poměr neskončil a že žalobkyně (jako zaměstnavatelka) měla neprodleně, po vzdání se žalovaného funkce předsedy představenstva, splnit svoji nabídkovou povinnost. Protože však \"pracovní nabídku\" učinila žalobkyně až dopisem ze dne 7.4.1998, zavinila, že žalovaný v tomto období nemohl vykonával pro žalobkyni práci. Na straně žalobkyně tím vznikla překážka v práci a žalovaný měl podle ustanovení §130 odst. 1 zákoníku práce zejména za toto období nárok na náhradu mzdy. Nebyla-li mu mzda za toto období vyplacena, důvodně okamžitě zrušil pracovní poměr.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.5.2001 č.j. 19 Co 149/2001-97 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.150,- Kč k rukám advokáta. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovanému vznikl nárok na \"výplatu mzdy\" za duben 1998, neboť \"v tomto měsíci žalovaný, vyjma dnů pracovní neschopnosti a dovolené, do zaměstnání řádně docházel a neporušil žádnou ze svých pracovních povinností\". Vznikl mu tak nárok na \"náhradu mzdy\", když vzdáním se funkce jeho pracovní poměr neskončil. Bylo povinností žalobkyně nabídnout žalovanému další pracovní zařazení na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popř. na jinou, pro něho vhodnou práci, což žalobkyně učinila teprve dopisem ze dne 7.4.1998. Tím, že tuto nabídku žalovaný odmítl, využil pouze možnosti dané mu zákonem.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 13.9.2002 č.j. 21 Cdo 1850/2001-127 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že činnost statutárního orgánu nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, že právní vztah mezi žalobkyní, která je sdružením ve smyslu ustanovení §9a zákona č. 83/1990 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), a jejím statutárním orgánem se řídí stanovami (statutem), popřípadě smlouvou mezi sdružením a statutárním orgánem. Skutečnost, že fyzická osoba je statutárním orgánem sdružení, však nebrání tomu, aby navázala s tímto sdružením také pracovní poměr či jiný pracovněprávní vztah, ale jen tehdy, není-li jeho náplní výkon činnosti statutárního orgánu; obsah takového pracovněprávního vztahu nemůže být shodný s obsahem činnosti předsedy představenstva a může se týkat jen činností od práce předsedy představenstva odlišných. Uložil soudu prvního stupně, aby v dalším řízení z tohoto pohledu posoudil, zda došlo ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným ke vzniku pracovního poměru, který by bylo možno ukončit okamžitým zrušením.
Obvodní soud pro Prahu 6 poté rozsudkem ze dne 24.9.2004 č.j. 7 C 182/2002-160 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 26.425,- Kč \"na účet\" advokáta. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný vykonával pro žalobkyni nejen činnosti související s výkonem funkce předsedy představenstva, ale i \"další činnosti ve smyslu manažérských smluv, které současně stanovily i mzdové podmínky pro jeho činnost, a podílel se i na zpracování úkolů přijatých a ustanovených na zasedáních představenstva žalobkyně\". Mezi žalobkyní a žalovaným proto vznikl pracovněprávní vztah, který skončil okamžitým zrušením ze strany žalovaného jako zaměstnance na základě dopisu ze dne 29.5.1998. Otázka platnosti tohoto okamžitého zrušení pracovního poměru již byla vyřešena \"v předchozím řízení se závěrem, že okamžité zrušení je platné\".
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.5.2006 č.j. 62 Co 162/2006-191 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že se náležitě nevypořádal s tím, zda mezi žalobkyní a žalovaným vznikl pracovní poměr, neboť z důkazů, které provedl, neučinil odpovídající skutková zjištění, ani tyto důkazy řádně nezhodnotil, a uložil mu, aby se v dalším řízení podrobně zabýval veškerými listinami a přitom se vypořádal s případnými rozpory z nich plynoucími ve smyslu věrohodnosti a nevěrohodnosti. Soud prvního stupně pochybil též tím, že v odůvodnění svého rozsudku \"pouze konstatoval, že platnost okamžitého zrušení pracovního poměru byla již řešena v předchozím řízení se závěrem, že toto okamžité zrušení je platné\", a že je proto rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný.
Obvodní soud pro Prahu 6 poté rozsudkem ze dne 10.11.2006 č.j. 7 C 182/2002-203 znovu žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 40.920,50 Kč \"na účet\" advokáta. Z výsledků dokazování dovodil, že \"žalovaný vykonával pro žalobkyni jednak činnost vyplývající z funkce předsedy představenstva a jednak další činnosti druhově odlišné a nepoměrně rozsáhlejší a že tyto činnosti vykonával v pracovněprávním poměru, a jako druh práce lze označit operativní řízení provozu žalobkyně\". Žalovaný totiž jako předseda představenstva vykonával spolu s ostatními členy představenstva působnost kolektivního statutárního orgánu, především rozhodovací a řídící činnosti, ale \"i řadu odlišných činností, kterou lze charakterizovat jako operativní řídící činnost, která vyplývala z úkolů, které mu zadávalo představenstvo a dále z povinností stanovených v organizačním řádu správního aparátu a v manažerských smlouvách\". Tyto úkoly se týkaly zejména \"hospodaření s finančními prostředky, realizace rozhodnutí představenstva o vypořádání odborových svazů z majetku žalobkyně, realizace rozhodnutí představenstva o delimitaci finančních prostředků, rozpracování usnesení valné hromady, uzavírání obchodních smluv, zpracování koncepčních materiálů, přípravy odborných a věcných podkladů pro rozhodování orgánů žalobkyně apod\". Soud prvního stupně dovodil, že \"tato činnost žalovaného z hlediska druhu práce koresponduje s činností, kterou v obchodních společnostech vykonává výkonný ředitel či manažer, aniž je současně jejím statutárním orgánem\", a že \"vůle účastníků, aby žalovaný tyto činnosti vykonával v pracovním poměru, je zřejmá i z usnesení č. 5 představenstva ze zasedání z 25.6.1996, z usnesení č. 12 ze zasedání valné hromady z 31.7.1996 a z faktického chování účastníků po celou dobu výkonu funkce žalovaného\". Protože žalobkyně žalovanému nezaplatila náhradu mzdy za měsíc duben 1998, kdy trval jeho pracovní poměr, došlo k naplnění zákonných předpokladů pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného jako zaměstnance podle ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zákoníku práce.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.8.2007 č.j. 62 Co 213/2007-225 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.639,- Kč k rukám advokáta. Ztotožnil se se skutkovým i právním posouzením věci soudem prvního stupně a dovodil, že podle manažerských smluv bylo povinností žalovaného zabezpečovat celkovou strategii a koncepci s nakládáním majetku žalobkyně ve prospěch odborových svazů a jeho delimitaci členům žalobkyně vypořádáním podle jejich majetkových podílů, zastupovat žalobkyni vůči třetím osobám, plnit úkoly vyplývající pro žalovaného z platných právních předpisů, statutu žalobkyně či vnitřních norem a zabezpečovat a realizovat úkoly, které mu uloží představenstvo a valná hromada žalobkyně, a že žalovaný tedy vykonával pro žalobkyni \"řadu jiných činností, než které vyplývaly z jeho funkce předsedy představenstva a jak je to vymezeno v §4 organizačního řádu žalobkyně\". Odvolací soud uzavřel, že \"sama žalobkyně označila uzavření manažerské smlouvy se žalovaným jako pracovněprávní vztah předsedy představenstva\", že \"tuto skutečnost vzala na vědomí i valná hromada\", a že s uvedeným závěrem \"koresponduje i to, že žalovaný ukončil dohodou pracovní poměr u předchozího zaměstnavatele právě z důvodu uzavření nového pracovního poměru\". Shodně odvolací soud dovodil též to, že jsou naplněny předpoklady pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §54 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, neboť žalovaný neobdržel náhradu mzdy za měsíc duben 1998.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že žalovaný jinou činnost než činnost statutárního orgánu pro žalobkyni nekonal a že tento závěr nevyplynul ani z provedeného dokazování. Konkrétní činnosti, které žalovaný pro žalobkyni zabezpečoval, vždy vykonával z důvodu své \"funkce statutárního orgánu\", což vyplývá i ze zápisů z jednání orgánů žalobkyně, na základě kterých byly žalovanému ukládány úkoly; plnění úkolů vyplývajících z výkonu funkce předsedy představenstva nespočívá jen v účasti na jednání představenstva, ale plnění všeho, co z činnosti představenstva vyplývá a co mu bylo v souladu se statutem a organizačním řádem příslušnými ustanoveními orgánů uloženo. Soudy tedy ze zjištěného skutkového stavu dovodily nesprávný právní závěr v tom směru, že výkonem funkce člena statutárního orgánu je výhradně výkon činnosti tohoto statutárního orgánu jako kolektivního orgánu; soud prvního stupně zúžil činnost statutárního orgánu pouze na účast jednání představenstva, popřípadě na úkony, které činí statutární orgán jako celek, což odporuje ustanovením čl. 5 a čl. 10 Statutu žalobkyně, podle nichž statutární orgán řídí činnost žalobkyně a rozhoduje o všech záležitostech žalobkyně, které nejsou svěřeny do pravomoci valné hromady. Protože činnost představenstva a každého jejího člena nespočívá pouze v účasti na jednáních představenstva, ale ve výkonu všech činností, které je možné podřadit pod \"řízení činnosti\" žalobkyně, nemůže být v pracovněprávním vztahu ani sjednána jako druh práce \"operativní řídící činnost\". Všechny činnosti, z nichž soudy dovodily sjednání jiného druhu práce, jsou obsahově totožné s obsahem činnosti předsedy představenstva, a žalovanému tak nemohl vzniknout u žalobkyně další (pracovněprávní) vztah, protože chybí podstatná náležitost, a to sjednaný druh práce. Na právním posouzení věci nemůže změnit nic ta skutečnost, že žalobkyně sama nejprve posuzovala výkon funkce statutárního orgánu jako pracovněprávní vztah. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl. Uvedl, že žalobkyně zpochybňuje pouze skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci rozhodující, a že námitky žalobkyně tak nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., který však v daném případě není způsobilým dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. přípustné, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr se žalobkyní dopisem ze dne 29.5.1998 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen \"zák. práce\").
Žalobkyně je - jak bylo za řízení zjištěno - sdružením ve smyslu ustanovení §9a zákona č. 83/1990 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) a tedy právnickou osobou [§2 odst.3 zákona č. 83/1990 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) a §18 odst.2 písm.d) občanského zákoníku].
Právní úkony právnické osoby ve všech věcech v občanskoprávních a obchodněprávních vztazích a právní úkony právnické osoby jako zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích činí její statutární orgány (srov. §20 odst.1 občanského zákoníku a §9 odst.1 větu první zák. práce), tedy ti, kteří jsou k tomu oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem. Kdo je statutárním orgánem sdružení založeného podle zákona č. 83/1990 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), určují jeho stanovy [srov. §6 odst.2 písm.d) zákona č. 83/1990 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)].
V projednávané věci bylo mimo jiné zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že podle Statutu žalobkyně jsou jejími orgány valná hromada, představenstvo a revizní komise (Článek 5 odst.1), že představenstvo je \"statutárním a výkonným orgánem\" žalobkyně a rozhoduje o všech jejích záležitostech, které nejsou statutem svěřeny do pravomoci valné hromady nebo které si valná hromada nevyhradí k rozhodnutí (Článek 10 odst.1), že v čele představenstva je předseda, který může být pro výkon funkce uvolněn na základě rozhodnutí valné hromady (Článek 10 odst.3) a že v čele \"správního aparátu\" žalobkyně stojí správní ředitel, který řídí jeho činnost (Článek 14 odst.1) a kterého jmenuje a odvolává (ve smyslu ustanovení §27 zák. práce) představenstvo (Článek 12 odst.3). Podle Organizačního řádu správního aparátu žalobkyně řídí činnost správního ředitele, který stojí v čele správního aparátu, předseda představenstva (§2 odst.1); předseda představenstva dále zejména zajišťuje plnění programových cílů unie a koncepce žalobkyně, odpovídá za rozpracování usnesení orgánů žalobkyně a za jejich plnění a rozhoduje \"o vzniku, změně nebo zániku pracovněprávních vztahů zaměstnanců, jakož i o jejich základní mzdě, pokud nejsou tyto otázky svěřeny představenstvu nebo valné hromadě\" žalobkyně (§3). Žalovaný, který byl zvolen předsedou představenstva žalobkyně dne 28.2.1996 a který byl \"plně\" uvolněn pro výkon této funkce, uzavřel se žalovanou tzv. manažerskou smlouvu dne 30.6.1996 (na období od 1.7. do 31.12.1996), dne 8.1.1997 (na období od 1.1. do 31.12.1997) a dne 17.12.1997 (na období od 1.1. do 31.12.1998), v nichž byla stanovena práva a povinnosti žalovaného při výkonu funkce předsedy představenstva žalobkyně, způsob odměňování žalovaného a výši jeho mzdy; za žalobkyni při uzavření smluv jednali místopředseda představenstva a správní ředitel. Povinnosti žalovaného při výkonu funkce předsedy představenstva žalobkyně byly v manažerských smlouvách vymezeny tak, že \"zabezpečuje celkovou strategii a koncepci s nakládáním majetku žalobkyně ve prospěch odborových svazů a jeho delimitaci členům žalobkyně vypořádáním podle jejich majetkových podílů\", že \"zastupuje žalobkyni vůči třetím osobám\", že \"je povinen postupovat při výkonu své funkce s péčí řádného hospodáře, plnit úkony vyplývající pro něj z platných právních předpisů, statutu žalobkyně či vnitřních norem\", že \"zabezpečuje a realizuje úkoly, které mu uloží představenstvo a valná hromada žalobkyně, které za výkon své funkce také odpovídá\".
Podle zjištění soudů žalovaný nevykonával u žalobkyně žádné jiné činnosti, než jaké byl povinen konat (jako předseda představenstva žalobkyně) podle Statutu, Organizačního řádu nebo tzv. manažerských smluv. Všechny žalobcem vykonávané činnosti představují podle svého obsahu a smyslu jednání (zastupování) žalobkyně \"navenek\" (ve vztazích občanskoprávních a obchodních) či \"dovnitř\" (ve vztazích pracovněprávních), včetně obchodního vedení sdružení, a tedy obsah funkce statutárního orgánu. Protože všechny vykonávané činnosti spadaly do výkonu funkce předsedy představenstva, nemůže obstát právní názor odvolacího soudu, podle kterého \"žalovaný vykonával pro žalobkyni řadu jiných činností, než které vyplývaly z jeho funkce předsedy představenstva\". Činnost předsedy představenstva jakožto statutárního orgánu žalobkyně nelze omezovat - jak správně uvádí dovolatelka - jen na samotnou účast při jednání představenstva žalobkyně (jako kolektivního orgánu) nebo na úkony provedené tímto orgánem jako celkem. Do náplně funkce předsedy představenstva žalobkyně nepochybně náležela celá škála činností, které žalovaný vykonával spolu s dalšími osobami (místopředsedou nebo členy představenstva, popř. se správním ředitelem) nebo které konal sám. Dovodil-li soud prvního stupně, že žalovaný vykonával u žalobkyně kromě \"působnosti kolektivního statutárního orgánu\" též práci druhově vymezenou jako \"operativní řídící činnost\", nepřípustně tím z náplně funkce předsedy představenstva žalobkyně vyňal činnosti, které do ní podle své povahy nepochybně náleží a které jsou její nedílnou součástí.
Na uvedeném závěru nic nemění to, že žalobkyně (původně) považovala výkon funkce předsedy svého představenstva za výkon funkce v pracovním poměru a že z tohoto (chybného) názoru vycházela též při sjednávání tzv. manažerských smluv se žalovaným. Žalobkynin \"omyl\" o právním postavení předsedy představenstva nemůže mít za následek, že by žalovaný mohl - v rozporu se zákonem - vykonávat funkci statutárního orgánu v pracovněprávním vztahu a nebo že by snad sjednáním tzv. manažerských smluv mohl být mezi účastníky založen pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah.
Protože žalovaný nevykonával pro žalobkyni činnosti odlišné od náplně funkce předsedy představenstva a protože činnosti statutárního orgánu nemohou být vykonávány v pracovněprávním vztahu, spočívá rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu