ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.191.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 191/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. J. F., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O., a.s., o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 41/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. června 2008, č. j. 16 Co 125/2008-54, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 22. 3. 2007 (který žalobce převzal dne 26. 3. 2007) žalovaný sdělil žalobci, že s ním podle ustanovení §52 písm. a) zák. práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí „z důvodu organizačních změn - útlum dolu P., závod D.“; v důsledku uvedené skutečnosti se žalobce stal nadbytečným a žalovaný nemá možnost jej dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru učiněná žalovaným dopisem ze dne 22. 3. 2007 doručeným žalobci dne 26. 3. 2007 je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že podle jeho přesvědčení nedošlo u žalovaného k organizační změně tak, jak to uvedl ve výpovědi z pracovního poměru, ale „pouze k organizační změně podle ustanovení §52 písm. c) nadbytečnost zaměstnance“. Taková výpověď však nemohla být žalobci dána, protože v době předání výpovědi, tj. dne 26. 3. 2007, „požíval právní ochranu podle §53 odst. 1 písm. a) zák. práce” ve formě zákazu výpovědi, neboť byl uznán dočasně práce neschopným.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 28. 2. 2008, č. j. 25 C 41/2007-41, určil, že „výpověď z pracovního poměru ze dne 22. 3. 2007 podle §52 písm. a) zákoníku práce“, je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení 10.996,- Kč k rukám advokáta. Souhlasil s tím, že závod D. byl součástí žalovaného - jeho organizační jednotkou, že však v tomto směru nedošlo k žádné změně a že závod „D. D.“ je i nadále organizační složkou; „pouze byly provedeny organizační změny v rámci tohoto subjektu“. Ve vztahu k tvrzenému „útlumu“ závodu D. žalovaného uvedl, že „útlum je dlouhodobý proces, kdy dochází postupně k snižování počtu zaměstnanců, přičemž není zrušena nějaká konkrétní část závodu D., ale dochází k postupnému snižování rozsahu činnosti a omezování v počtu zaměstnanců“. Uzavřel, že nedošlo ke zrušení části zaměstnavatele žalobce, jak má na mysli ustanovení §52 písm. a) zák. práce, ale že došlo ke zrušení místa, které zastával žalobce, tj. vrchního mistra energetiky na povrchu D. D., a to k 1. 1. 2004 na základě příkazu č. 20/03 ředitele ze dne 23. 12. 2003.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 6. 2008, č. j. 16 Co 125/2008-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 9.877,-Kč k rukám advokáta. Stejně jako soud prvního stupně vyšel z toho, že důvod k výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. a) zák. práce je dán jen tehdy, jestliže zaměstnavatel nadále nehodlá provozovat (relativně samostatnou) činnost, kterou se část zaměstnavatele dosud podílela na plnění úkolů (předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného, a jestliže proto pozbyl možnost přidělovat zaměstnanci působícímu ve zrušované části práci podle pracovní smlouvy. V případě žalovaného tomu tak ale nebylo, neboť v rámci útlumu závodu D. byly sice zrušeny podstatné části tohoto závodu, zejména úsek těžby a příprav, kde však žalobce nepracoval (naopak pracoval jako energetik); útlum závodu D. tak nelze považovat za zrušení části zaměstnavatele. I kdyby byla výpověď z pracovního poměru daná dopisem ze dne 22. 3. 2007 hodnocena jako výpověď podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce z důvodu nadbytečnosti, byla by rovněž neplatná, neboť byla dána žalobci v ochranné době, kdy žalobce byl uznán dočasně práce neschopným.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá že se v jeho případě jedná o zrušení části zaměstnavatele, neboť závod D. přestal ode dne 1. 4. 2007 existovat, zejména nevyvíjel žádnou činnost spočívající v těžbě a nebylo proto zapotřebí ani jiných obslužných činností, které s provozem tohoto závodu souvisely. Žalovaný „nehodlá provozovat relativně samostatnou činnost - těžbu uhlí a s tím související obslužné činnosti, které až dosud provozoval na závodě D., aniž by tyto činnosti byly přesunuty do jiných jeho organizačních složek“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť v době dání výpovědi nebyl u žalovaného změněn předmět činnosti a energetické provozy, kde byl žalobce zaměstnán, nadále vykonávaly původní činnost.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné (právní otázka povahy „útlumu“ zaměstnavatele ve vztahu k výpovědi z pracovního poměru pro zrušení zaměstnavatele nebo jeho části dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech vyřešena), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §52 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen zák. práce), zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část.
Důvod uvedený v ustanovení §52 písm. a) zák. práce patří [spolu s důvody uvedenými v ustanovení §52 písm. b) a c) zák. práce] mezi tzv. organizační důvody, pro které zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, a které se od sebe odlišují podle toho, jaká organizační změna u zaměstnavatele nastala. O důvod rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. a) zák. práce jde tehdy, ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část, aniž by práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešla podle zákoníku práce nebo zvláštních právních předpisů na přejímajícího zaměstnavatele. Dojde-li ke zrušení zaměstnavatele nebo jeho části, znamená to, že zaměstnavatel v důsledku této organizační změny pozbyl možnost zaměstnance dále zaměstnávat, neboť nemá (objektivně vzato) možnost mu přidělovat práci podle pracovní smlouvy buď vůbec nebo ve své zrušené části, v níž zaměstnanec dosud pracoval (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 727/96, který byl uveřejněn pod č. 34 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Částí zaměstnavatele se ve smyslu ustanovení §52 písm. a) zák. práce rozumí organizační jednotka, útvar nebo jiná složka zaměstnavatele, která vyvíjí v rámci zaměstnavatele relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na plnění úkolů (na předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného; takováto složka zaměstnavatele má vyčleněny určité prostředky (například budovy, stroje, nářadí, zařízení apod.) a prostory k provozování této činnosti, zpravidla je uvedena ve vnitřním organizačním předpisu zaměstnavatele (např. v organizačním řádu) a v jejím čele zpravidla stojí vedoucí zaměstnanec zaměstnavatele (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1053/96, uveřejněný pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). O důvod rozvázání pracovního poměru spočívající ve zrušení části zaměstnavatele podle ustanovení §52 písm. a) zák. práce se proto jedná v případě, spočívá-li organizační změna ve zrušení organizační jednotky, útvaru nebo jiné složky zaměstnavatele, která představuje část zaměstnavatele, a jestliže proto zaměstnavatel pozbyl možnost přidělovat zaměstnanci působícímu ve zrušované části práci podle pracovní smlouvy.
Proto dovolací soud již dříve, za předchozí (avšak obsahově shodné) právní úpravy v zákoně č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, dospěl k závěru, že z důvodu zrušení své části může zaměstnavatel rozvázat se zaměstnancem pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce [nyní §52 písm. a) zák. práce] jen tehdy, jestliže nadále nehodlá provozovat (relativně samostatnou) činnost, kterou se část zaměstnavatele dosud podílela na plnění úkolů (předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného, a jestliže proto pozbyl možnost přidělovat zaměstnanci působícímu ve zrušované části práci podle pracovní smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3133/2005, na který poukazuje dovolatel i odvolací soud).
Uvedené však neznamená, že by rozhodujícím pro posouzení, zda splnění předpokladů pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. a) zák. práce, bylo pouhé zjištění o tom, zda zaměstnavatel hodlá či nikoli provozovat (relativně samostatnou) činnost, kterou se část zaměstnavatele dosud podílela na plnění úkolů (předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného, jak se domnívá dovolatel. Podstatné pro naplnění předpokladů uvedeného výpovědního důvodu totiž je samotné zrušení zaměstnavatele nebo jeho části. Kdyby totiž zaměstnavatel pouze pozbyl možnost přidělovat zaměstnanci působícímu v jeho části práci podle pracovní smlouvy, aniž by zároveň došlo ke zrušení takové části zaměstnavatele, byl by dán (jak správně uvádějí soudy obou stupňů) výpovědní důvod podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce pro nadbytečnost zaměstnance vzhledem k rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
Zrušení zaměstnavatele nebo jeho části představuje takové opatření zaměstnavatele, na základě kterého buď zaměstnavatel zcela přestane podnikat (provozovat svůj podnik) nebo vykonávat jiné činnosti, pro které dosud zaměstnával fyzické osoby v pracovním nebo obdobném poměru (aniž musí zaměstnavatel právnická osoba zaniknout), anebo se takové opatření týká jen organizační jednotky, útvaru nebo jiné složky zaměstnavatele, která vyvíjí v rámci zaměstnavatele relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na plnění úkolů (na předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného. Nemůže se tedy jednat o takové organizační opatření, jehož důsledkem není, že zaměstnavatel nebo jeho část přestane zcela podnikat nebo vykonávat jiné činnosti, pro které dosud zaměstnával fyzické osoby v pracovním nebo obdobném poměru. Přijme-li zaměstnavatel opatření (soubor opatření), jimiž sleduje „útlum“ zaměstnavatele nebo jeho části, nejedná se zpravidla o situaci, kdy zcela přestane podnikat (provozovat svůj podnik) nebo vykonávat jiné činnosti, ale o to, že postupně snižuje své aktivity (celkově nebo ve vztahu k některé organizační jednotce). Jinak řečeno jedná se o jakési postupné „odumírání“ všech nebo některých (týkajících se části zaměstnavatele) jeho aktivit.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že organizační opatření, jímž (jimiž) zaměstnavatel sleduje „útlum“ svých výrobních nebo jiných činností, aniž zároveň dochází k úplnému zastavení činnosti zaměstnavatele nebo jeho části, není zrušením zaměstnavatele nebo jeho části ve smyslu ustanovení §52 písm. a) zák. práce.
V projednávané věci odvolací soud za situace (skutková zjištění soudů dovolacímu přezkumu nepodléhají – srov. §241a odst. 2, 3 a §242 odst. 3 o. s. ř.), kdy byly provedeny organizační změny v rámci žalovaného s tím, že nejdříve byl D. D. začleněn do V. D. L. jako závod D., následně od 1. 9. 2006 byl závod D. součástí V. D. P. (do 31. 3. 2007), dnem 1. 4. 2007 byla zřízena vnitřní organizační složka žalovaného nezapsaná do obchodního rejstříku „Dukla-útlum“ a přitom byly zrušeny některé podstatné části původního závodu Dukla (zejména úsek těžby a příprav) správně dovodil, že u žalovaného nedošlo ke zrušení části zaměstnavatele a že proto nebyl naplněn výpovědní důvod podle ustanovení §52 písm. a) zák. práce použitý v dopise žalovaného ze dne 22. 3. 2007 (ve výpovědi z pracovního poměru).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který žalobce zastupoval, nepředložil soudu osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty vydané příslušným správcem daně (srov. §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.). Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu