ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1924.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1924/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. R. , zastoupeného JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami VII, ul. 28. října č. 184, proti žalované Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČ 47116617, o 124.602,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 65/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2007 č.j. 17 Co 396/2007-42, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 124.062,- Kč s 9% úrokem "ode dne podání žaloby" do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u obchodní společnosti CZ GRALOM PLUS s.r.o. a "jejích právních předchůdců" jako dělník v lomu v Drahenickém Málkově a že v roce 2000 u něho byla zjištěna nemoc z povolání. Vzhledem k tomu, že na majetek jeho zaměstnavatele byl poté prohlášen konkurs, žalobce jednal o odškodnění své nemoci z povolání se správcem konkursní podstaty a za účasti žalované s ním uzavřel dohodu o narovnání, na základě které mu byla vyplacena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.11.2002 do 31.7.2005 ve výši 558.773,- Kč a za období od 1.8.2000 do 30.10.2002 ve výši 602.585,20 Kč. Dohodnutá náhrada za ztrátu na výdělku byla žalobci vyplacena jednorázově, a proto zaplatil na dani z příjmu fyzických osob vyšší částku, než kdyby mu náhrada byla pravidelně (v souladu se zákonem) vyplácena každý měsíc. S poukazem na "publikovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č.j. 21 Cdo 2023/2004 ze dne 14.6.2005" žalobce požaduje náhradu škody ve výši rozdílu na dani z příjmů, která mu byla sražena při jednorázové výplatě, a která by mu byla sražena, kdyby mu náhrada za ztrátu na výdělku byla placena měsíčně. Protože zaměstnavatel žalobce úpadce CZ GRALOM PLUS s.r.o. "ztratil právní subjektivitu tím, že byl zrušen konkurs na majetek této obchodní společnosti po splnění rozvrhového usnesení", přešla podle ustanovení §1 odst.2 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb. povinnost nahradit tuto škodu na žalovanou.
Žalovaná namítala, že žalobce se domáhá náhrady škody, která mu vznikla následkem porušení povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení §205b odst.3 zákoníku práce platit mu náhradu za ztrátu na výdělku pravidelně jednou měsíčně, a že na náhradu této škody se nevztahuje - jak vyplývá z ustanovení §2 vyhlášky č. 125/1993 Sb. - zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29.5.2007 č.j. 27 C 65/2007-26 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že zaměstnavatel CZ GRALOM PLUS s.r.o., který byl pro případ odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání pojištěn u žalované, dosud nezanikl, neboť sice konkurs vedený na jeho majetek byl zrušen po splnění rozvrhového usnesení, avšak zaměstnavatel dosud nebyl vymazán z obchodního rejstříku; žalobci proto dosud nemohl vzniknout "přímý nárok" proti žalované. Žaloba by nemohla být podle názoru soudu prvního stupně důvodná, i kdyby žalobcův zaměstnavatel již zanikl. Povinnost zaměstnavatele vyplácet náhradu za ztrátu na výdělku jednou měsíčně vyplývá z ustanovení §205b odst.3 zákoníku práce a porušení této povinnosti zakládá odpovědnost zaměstnavatele za škodu podle ustanovení §187 odst.2 zákoníku práce. Protože se nejedná o náhradu škody vzniklou zaměstnanci následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, "nedopadá na daný případ režim vyhlášky č. 125/1993 Sb. a tedy zaměstnavateli a po jeho zániku bez právního nástupce ani samotnému zaměstnanci pro tento případ nevzniká právo na plnění od příslušné pojišťovny".
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.11.2007 č.j. 17 Co 396/2007-42 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co zjistil, že zaměstnavatel CZ GRALOM PLUS s.r.o. byl ke dni 5.6.2007 vymazán z obchodního rejstříku a zanikl, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce se nedomáhá žádného z nároků, na který se vztahuje zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Žalobce požaduje náhradu škody z odpovědnosti zaměstnavatele podle ustanovení §187 odst.2 zákoníku práce, tedy z důvodu obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu a nikoliv odpovědnosti vzniklé v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání; v případě "zániku zaměstnavatele bez právního nástupce" proto poškozenému nevzniká právo na plnění od příslušné pojišťovny.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že uplatňoval proti svému zaměstnavateli CZ GRALOM PLUS s.r.o. nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení §195 zákoníku práce, že se přihlásil se svými nároky "do konkursního řízení" a že mu jednorázovou výplatou náhrady vznikla škoda, neboť musel odvést na dani z příjmů fyzických osob více, než kolik by musel zaplatit při pravidelném placení náhrady jednou měsíčně. Názor soudů ve svých důsledcích znamená, že "žádný subjekt neodpovídá za škodu, jež žalobci vznikla"; taková "situace by ovšem nastat neměla, neboť odporuje samotnému přirozenému právu", protože žalobce "by se neměl ocitnout v takovém právním vakuu, kdy by se nemohl řádně domoci svého práva ani vůči svému bývalému zaměstnavateli, ani vůči jinému odpovědnému subjektu, na který ze zákona přešla povinnost k náhradě škody vzniklé onemocněním nemocí z povolání žalobce". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná souhlasí s názorem soudů o tom, že "ve sporu není věcně pasivně legitimována". Žalobci vznikla škoda tím, že mu byla vyplacena náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jednorázově za delší časové období a že proto "vzhledem k progresivní sazbě daně z příjmů fyzických osob" zaplatil vyšší daň, než jakou by musel zaplatit, kdyby mu náhrada za ztrátu na výdělku byla zaměstnavatelem placena pravidelně jednou měsíčně. Zaměstnavatel je povinen nahradit tuto škodu podle ustanovení §187 odst.2 zákoníku práce a nevztahuje se na ni zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci řešily soudy - mimo jiné - právní otázku, zda má zaměstnanec při zániku zaměstnavatele, jehož práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu nepřešla na jiného (přejímajícího) zaměstnavatele, právo na náhradu škody, za kterou zaniklý zaměstnavatel odpovídá podle ustanovení §187 odst.2 zákoníku práce, vůči pojišťovně, u níž byl zaměstnavatel zákonně pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení podle §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na dobu vzniku škody - i v současné době (srov. též §364 odst.1 a 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 628/2004 Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004 Sb., č. 169/2005 Sb., č. 253/2005 Sb. a č. 342/2005 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2005 (dále jen "zák. práce").
Zaměstnavatelé, kteří zaměstnávají alespoň jednoho zaměstnance, jsou - s výjimkou státu (organizačních složek státu) - pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání pojištěni, a to buď u České pojišťovny, akciové společnosti (nyní České pojišťovny, a.s. se sídlem v Praze 1, Spálená č. 75/16, IČ 45272956), jestliže s ní měli sjednáno toto pojištění ke dni 31.12.1992, nebo, v ostatních případech, u Kooperativy, československé družstevní pojišťovny, akciová společnost (nyní Kooperativy pojišťovny, a.s., Viena Insurance Group se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČ 47116617); bližší podmínky a sazby pojistného stanoví vyhláškou Ministerstvo financí (srov. §205d odst.1 a 7 zák. práce). Tito zaměstnavatelé mají právo, aby z důvodu tohoto zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání za ně příslušná pojišťovna nahradila škodu, která vznikla zaměstnanci při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce (podle ustanovení §190 a násl. zák. práce) [srov. §2 odst. 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění pozdějších předpisů].
Nepřejdou-li při zániku zaměstnavatele práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu na jiného zaměstnavatele, má poškozený právo přímo vůči příslušné pojišťovně, aby mu škodu nahradila v témže rozsahu, v jakém by mu ji byl povinen nahradit sám pojištěný zaměstnavatel (srov. §205d odst.8 zák. práce).
Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem (§9 a 10 zák. práce) [srov. §187 odst.2 zák. práce].
V projednávané věci se žalobce domáhá náhrady škody, která mu (podle jeho tvrzení) vznikla tím, že mu byla vyplacena (z důvodu odpovědnosti jeho zaměstnavatele za škodu způsobenou nemocí z povolání) po lhůtě splatnosti náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jednorázově za delší časové období a že proto, s ohledem na progresi sazby daně z příjmů fyzických osob, zaplatil z vyplacené náhrady vyšší daň, než jakou by musel zaplatit, kdyby mu náhrada za ztrátu na výdělku byla zaměstnavatelem placena (v souladu s ustanovením §205b odst.3 zák. práce) pravidelně jednou měsíčně. Za škodu tím vzniklou zaměstnavatel odpovídá podle ustálené judikatury soudů z důvodu tzv. obecné odpovědnosti podle ustanovení §187 odst.2 zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.7.2005 sp. zn. 21 Cdo 2023/2004, který byl uveřejněn pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006).
Zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení §205d zák. práce se týká odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, upravené v ustanoveních 190 a násl. zák. práce, a dopadá na odškodnění nároků, vypočtených v ustanovení §193 odst.1 zák. práce. Zanikne-li odpovědný zaměstnavatel, aniž by jeho práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu vůči poškozenému zaměstnanci přešla na jiného (přejímajícího) zaměstnavatele (tzv. "bez právního nástupce"), z ustanovení §205d odst.8 zák. práce vyplývá, že poškozený zaměstnanec se může svých nároků z důvodu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání domáhat přímo vůči pojišťovně, u níž byl zaniklý zaměstnavatel ve smyslu ustanovení §205d odst.1 zák. práce pojištěn.
Z uvedeného vyplývá, že poškozený zaměstnanec má přímo vůči pojišťovně (ve smyslu ustanovení §205d odst.8 zák. práce) právo na náhradu škody jen v takovém rozsahu a pouze v podobě, v jaké u ní byl ze zákona pojištěn pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání jeho (zaniklý) zaměstnavatel. Pro případ své obecné odpovědnosti za škodu podle ustanovení §187 odst.1 a 2 zák. práce zaměstnavatel není ze zákona (podle ustanovení §205d odst.1 zák. práce) pojištěn; poškozený zaměstnanec proto nemůže mít nárok na náhradu škody z důvodu této odpovědnosti přímo vůči pojišťovně, i když jeho zaměstnavatel, který mu odpovídá za tuto škodu, zanikl "bez právního nástupce".
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že v takovémto případě zůstane žalobcův nárok na náhradu škody neuspokojen. Zanikne-li zaměstnavatel, aniž by jeho práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu vůči zaměstnanci přešla na jiného (přejímajícího) zaměstnavatele, zůstávají neuspokojeny všechny nároky zaměstnance, nestanoví-li zákon jinak; universální povinnost státu uspokojit všechny dosud neuspokojené nároky zaměstnanců proti zaměstnavatelům, kteří zanikli "bez právního nástupce", byla zrušena již dnem 29.5.1992 (srov. Čl. I bod 21. a Čl. III body 7., 8. a 9. zákona č. 231/1992 Sb.). Není-li tu ze zákona žádný subjekt, který by měl právní povinnost uspokojit takové dosud neuspokojené nároky zaměstnanců, jde o přirozený následek takové právní úpravy, že zaměstnanci nemůže být požadované plnění přiznáno a uhrazeno.
Z uvedeného vyplývá že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaných podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu