ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1924.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1924/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně J. P., proti žalovanému Protool s. r. o. se sídlem v České Lípě, Chelčického č. 1932, IČ 00658251, zastoupenému JUDr. Pavlem Kolínským, advokátem se sídlem v České Lípě, Pátova č. 777, o neplatnost skončení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 11 C 36/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 30 Co 450/2008-43, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 9. 7. 2007 (který byl žalobkyni doručen dne 10. 7. 2007) žalovaný sdělil žalobkyni, že po předchozím projednání s odborovým orgánem s ní rozvazuje „podle §52 písm. c) zákoníku práce pracovní poměr výpovědí“ z důvodu „organizační změny na středisku 5011 – controlling“. Naplnění důvodu výpovědi spatřoval v tom, že „na základě rozhodnutí představenstva ze dne 25. 6. 2007 se ruší funkční místo kategorie 41, číslo funkčního místa 5037.6/34338“, které žalobkyně zastávala.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalovaného (jeho právního předchůdce Narex, n. p., později a. s., posléze Protool, a. s.) pracovala na základě pracovní smlouvy od 3. 9. 1984. V roce 2006 bylo rozhodnuto, že „se ve firmě přejde na nový počítačový systém SAP“. Dne 5. 1. 2007 proběhlo jednání, na kterém bylo žalobkyni sděleno, že „s ní vedoucí controllingu nepočítá“, a bylo jí doporučeno, aby „popřemýšlela o ukončení pracovního poměru dohodou“. K ukončení pracovního poměru dohodou však nedošlo; žalovaný žalobkyni nepřiděloval práci a ani jí neumožnil zaškolení v novém operačním systému SAP. Výpověď z pracovního poměru považuje žalobkyně za neplatnou, protože „na controllingu bylo počítáno se čtyřmi zaměstnanci plus vedoucí“ a, i když „účelově bylo zrušeno jedno místo, pořád zůstala tři místa“.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 21. 7. 2008, č. j. 11 C 36/2008-29, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náklady řízení 10.353,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Kolínského. Dospěl k závěru, že žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru, která má všechny náležitosti platného právního úkonu a uplatněný důvod je řádně zdokumentován tím, že vedení organizace rozhodlo o zvýšení efektivnosti práce a o snížení stavu zaměstnanců na středisku v České Lípě. V rámci tohoto rozhodnutí bylo zrušeno pracovní místo žalobkyně. Žalovaný výpověď projednal s odborovým orgánem a žalobkyně eventuální nesouhlas ani nenamítala. Soud prvního stupně dodal, že „je právem zaměstnavatele, tj. žalovaného, aby sám rozhodl o tom, jaká opatření pro zvýšení efektivnosti práce chce zavádět a jaká pracovní místa rušit. To jsou organizační změny, které jsou zcela v kompetenci žalované strany“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 19. 11. 2008, č. j. 30 Co 450/2008-43, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že „rozvázání pracovního poměru žalobkyně výpovědí žalovaného ze dne 9. 7. 2007, je neplatné“, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů 2.000,- Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že „přípis Ing. J. S. ze dne 7. 6. 2007“ je návrh vedoucího personálního úseku, který je podáván v souvislosti s rozhodnutím vedení žalované o snížení stavu zaměstnanců o 50 lidí. Tento návrh „nikterak neosvětluje jakoukoliv organizační změnu, která by měla vazbu na funkci vykonávanou žalovanou“. Zápis z mimořádného jednání představenstva ze dne 25. 6. 2007 odkazuje na tři důvody snížení počtu zaměstnanců a „nelze z něj zjistit, který z těchto důvodů má souvislost s pracovní funkcí žalobkyně, respektive o jakou konkrétní organizační změnu se v jejím případě jedná“. Z tabulek, které tvořily součást listin, nelze navíc zjistit, „kdo a v které době je vytvořil a k jakým účelům“. Obě tabulky, které nejsou zcela totožné, nesou ve spodní části označení Protool s. r. o., „přitom je nelogické, aby jakákoliv listina vytvořená v červnu 2007 nesla právní formu společnosti, kterou tato společnost disponovala až od 1. 1. 2008“. Odvolací soud dospěl k závěru, že ani jedna z předložených listin neprokazuje ve výpovědi uvedenou organizační změnu, která by měla způsobit nadbytečnost žalobkyně. Pouhé konstatování, že se v roce 2007 a následujících sníží počet zaměstnanců o 50, není potřebným rozhodnutím o organizační změně.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil „navazující formulace zápisu o důvodech snížení počtu zaměstnanců, které jsou označeny jako zahájení projektu HK-30 a zahájení projektu Identool“, a nesouhlasí s tím, že ze „zápisu nelze zjistit, který z důvodů má souvislost s pracovní funkcí žalobkyně, respektive o jakou organizační změnu se v jejím případě jedná“. Rozhodnutí představenstva žalovaného o snižování stavu zaměstnanců ze dne 25. 6. 2007 bylo vydáváno již při existenci plánované přeměny akciové společnosti na společnost s ručením omezeným, proto tabulky s údaji o snížení stavu zaměstnanců nesou ve spodní části označení Protool s. r. o. „Jedná se o vyjádření cílového stavu ve snížení počtu pracovníků v době od 31. 7. 2007 do března 2009, který již má přímou vazbu na obchodní společnost Protool s. r. o.“. Proto nelze v tomto spatřovat nelogičnost. Připomíná dále, že žalobkyně se stala nadbytečnou vzhledem k rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 6. 2007 o snižování stavu zaměstnanců za účelem zvyšování efektivnosti práce a že je právem zaměstnavatele, aby sám rozhodl o tom, jaká opatření pro zvýšení efektivnosti práce chce zavádět a jaká pracovní místa rušit. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“) neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zák. práce“), zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že je tu příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat.
Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení (§101 odst. 1, §120 odst. 1 o. s. ř.). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§120 odst. 3 o. s. ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jestliže je určován výsledkem provedeného dokazování. Procesní smysl důkazního břemene vyniká především v takové důkazní situaci, kdy aktivní účastníci beze zbytku splní svou povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Jeho pravým cílem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy určitá skutečnost, ve sporu rozhodná, nebyla (ve smyslu, že zpravidla ani být nemohla) dokázána, tedy v případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout ani závěr o pravdivosti této skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. I v těchto případech (tzv. důkazní nouzi) musí soud rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Ve sporu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnanci podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce má procesní povinnost tvrdit a prokázat (povinnost tvrzení a povinnost důkazní), že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, že se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, vždy zaměstnavatel, který také nese procesní odpovědnost (břemeno tvrzení a břemeno důkazní) za to, že za řízení nebudou všechny tyto rozhodné skutečnosti tvrzeny nebo prokázány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1874/2004, uveřejněný pod č. 58 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005).
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.
Závěr o tom, že z provedených důkazů nevyplývá, zda žalovaný přijal nebo nepřijal ve výpovědi z pracovního poměru uvedenou organizační změnu, která by měla způsobit nadbytečnost žalobkyně, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – poté, co způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř. zhodnotil k tomuto skutkovému tvrzení navržené a provedené důkazy (zejména zápis z mimořádného zasedání představenstva žalovaného ze dne 25. 6. 2007 a k němu připojené listiny – tabulky, výpis z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem oddíl C, vložka 25227, a dopis žalovaného ze dne 9. 7. 2007, který byl žalobkyni doručen dne 10. 7. 2007 – výpověď z pracovního poměru). Důvodně akcentoval, že ze zápisu z mimořádného zasedání představenstva žalovaného ze dne 25. 6. 2007 nelze zjistit, který z tam uvedených důvodů [„1) Zahájit projekt HK-30, 2) Zahájit projekt Ideentool a 3) S cílem zvýšení a optimalizace produktivity přizpůsobit současný personální plán pro rok 2007 a roky následující“] má souvislost s pracovní funkcí žalobkyně, případně, o jakou konkrétní organizační změnu se v jejím případě jedná, i to, že je nelogické, aby jakákoliv listina vytvořená v červnu 2007 nesla právní formu společnosti, kterou tato společnost disponovala až od 1. 1. 2008 (na posledním řádku listiny s vyplněnou tabulkou, kterou žalovaný k důkazu předložil jako přílohu zápisu z mimořádného zasedání představenstva žalovaného ze dne 25. 6. 2007 je uvedeno „Summe Protool s. r. o.; listina není datovaná ani podepsaná).
Protože – jak výše uvedeno - procesní odpovědnost (břemeno tvrzení a břemeno důkazní) za to, že za řízení nebudou tvrzeny nebo prokázány všechny skutečnosti uvedené v ustanovení §52 písm. c) zák. práce nese zaměstnavatel (žalovaný) a protože jím navržené a provedené důkazy existenci skutečností nezbytných pro platnost výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce neprokazují ani nevyvracejí, nebylo soudu umožněno přijmout ani závěr o existenci rozhodujících skutečností (o přijetí organizačního opatření v jehož důsledku se žalobkyně stala nadbytečnou), ani závěr o tom, že taková skutečnost nenastala. Správně proto odvolací soud za této situace rozhodl v neprospěch žalovaného, který neunesl důkazní břemeno, které jej v této věci zatěžovalo.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř., anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o. s. ř.) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. května 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu