ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.1951.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1951/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce D. P. , zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Žižkova č. 13, proti žalovaným 1) P. K. a 2) Elektro Pavel Kladiva , s.r.o. se sídlem v Dolanech č. 454, IČ 48395889, oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Staňkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Žerotínovo nám. č. 8, o 112.500,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 139/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. prosince 2008 č.j. 16 Co 280/2008-164, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 24. 5. 2006 domáhal, aby mu žalovaný 1) zaplatil 112.500,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 15. 12. 2003 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že podle pracovní smlouvy ze dne 15.7.2002 se stal zaměstnancem obchodní společnosti MAGNUM Trade, a. s. (nyní MT partner, a. s.) se sídlem ve Vyškově, Brněnská č. 8 (nyní ve Vyškově, Tržiště č. 40), IČ 25300580 (dále jen "MT partner"), u níž pracoval jako vedoucí prodejny v J., a že MT partner s ním dopisem ze dne 7. 3. 2003 okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zákoníku práce. Žalobce s tímto rozvázáním pracovního poměru nesouhlasí a dopisem ze dne 24. 3. 2003 oznámil MT partner, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala. MT partner mu dopisem ze dne 29. 8. 2003 dala výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm.a) zákoníku práce, podle které uplynula výpovědní doba dnem 30.11.2003, a dopisem ze dne 21. 10. 2003 mu sdělila, že prodala žalovanému 1) část svého podniku a že s tímto prodejem je spojen též přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců působících na prodejně v J.Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 15. 9. 2005 č. j. 7 C 396/2003-101, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2007 č.j. 49 Co 449/2005-131, bylo okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 7. 3. 2003 prohlášeno za neplatný právní úkon. Žalobce požaduje, aby mu byla zaplacena náhrada mzdy, poskytovaná podle ustanovení §61 odst.1 zákoníku práce, za dobu od 12. 6. do 30. 11. 2003 ve výši 82.500,- Kč a odstupné, poskytované při rozvázání pracovního poměru, ve výši 30.000,- Kč, a to žalovaným 1), který v důsledku přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů vstoupil "do právního postavení zaměstnavatele".
Podáním ze dne 10. 3. 2008, které došlo Okresnímu soudu v Olomouci dne 12. 3. 2008, žalobce navrhl, aby do řízení ve smyslu ustanovení §92 odst.1 občanského soudního řádu přistoupil na stranu žalovanou jako další účastník žalovaný 2),
kterému - jak se žalobce dozvěděl při jednání dne 7. 3. 2008 - žalovaný 1) prodal (měl prodat) smlouvou o prodeji části podniku ze dne 13. 12. 2004 "předmětnou prodejnu v J." a na něhož by proto přešla práva a povinnosti z žalobcova pracovněprávního vztahu, kdyby ještě k tomuto dni nezanikl, a požadoval, aby mu požadované plnění 112.500,- Kč s úroky z prodlení zaplatili oba žalovaní společně a nerozdílně. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 3. 2008 č.j. 19 C 139/2006-97 návrhu na přistoupení žalovaného 2) do řízení vyhověl.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 6. 2008 č. j. 19 C 139/2006-119 ve znění usnesení ze dne 10. 10. 2008 č. j. 19 C 139/2006-152 uložil žalovanému 1), aby zaplatil žalobci 112.500,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 15. 12. 2003 do zaplacení, zamítl žalobu, aby žalovaný 1) a žalovaný 2) "byli povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně 112.500,- Kč s úrokem z prodlení 2% ročně z částky 112.500,- Kč od 15. 12. 2003 do zaplacení", a rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 45.959,60 Kč a že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování zjistil, že MT partner, u níž žalobce pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 7. 2002 jako vedoucí prodejny v J., dopisem ze dne 7. 3. 2003 zrušila se žalobcem okamžitě pracovní poměr a že pravomocným rozhodnutím soudu bylo toto rozvázání pracovního poměru prohlášeno za neplatné, a dovodil, že žalobce má nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 zákoníku práce, a to ode dne, kdy "oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání", až do 30. 11. 2003, kdy jeho pracovní poměr skončil na základě výpovědi, kterou mu dala MT partner dopisem ze dne 29. 8. 2003. Vzhledem k tomu, že MT partner prodala smlouvou ze dne 12. 6. 2003 část svého podniku (prodejnu v Jihlavě) žalovanému 1) a že proto na žalovaného 1) přešla práva a povinnosti ze žalobcova pracovněprávního vztahu, je žalovaný 1) povinen zaplatit žalobci jak náhradu mzdy za dobu od 12. 6. do 30. 11. 2003, tak i odstupné, když pracovní poměr žalobce "byl ukončen z organizačních důvodů". Proti žalovanému 2) byla žaloba zamítnuta,
neboť žalovaný 1) s ním uzavřel smlouvu o prodeji části podniku dne 13. 12. 2004, tedy až v době, kdy měl žalobce "již pracovní poměr ukončen."
K odvolání žalobce a žalovaného 1) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 12. 2008 č. j. 16 Co 280/2008-164 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích, kterým byla žaloba, aby žalovaný 1) a žalovaný 2) "byli povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně 112.500,- Kč s úrokem z prodlení 2% ročně z částky 112.500,- Kč od 15. 12. 2003 do zaplacení", zamítnuta a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 2), a změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný 1) zaplatil žalobci 112.500,- Kč "s příslušenstvím", a že žalobci uložil, aby zaplatil žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 16.158,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Staňka; současně rozhodl, že žalobce a žalovaný 2) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 20.583,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Staňka. Odvolací soud v první řadě dovodil, že MT partner poté, co dopisem ze dne 7. 3. 2003 se žalobcem okamžitě zrušila pracovní poměr a co žalobce proti ní podal u soudu žalobu o neplatnost tohoto rozvázání pracovního poměru, prodala žalovanému 1) smlouvou o prodeji podniku ze dne 12. 6. 2003 část svého podniku (prodejnu v J.), v níž žalobce dosud pracoval, a že proto práva a povinnosti ze žalobcova pracovněprávního vztahu přešla na žalovaného 1), neboť spor o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru dosud nebyl skončen. Na základě smlouvy o prodeji části podniku ze dne 13. 12. 2004 přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobce ze žalovaného 1) na žalovaného 2), když ani v době uzavření této smlouvy spor o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ještě nebyl pravomocně ukončen; k tomu došlo až dnem 3. 1. 2008. Do uzavření smlouvy o prodeji části podniku ze dne 13. 12. 2004 nebyl žalobcův pracovní poměr rozvázán; žalobce sice dostal výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm.a) zákoníku práce, jde však o neplatné rozvázání pracovního poměru, neboť výpověď mu dala MT partner dne 29. 8. 2003, tedy až v době, kdy již práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu přešla na žalovaného 1) a kdy MT partner už nebyla žalobcovou zaměstnavatelkou, přičemž k této neplatnosti může být přihlédnuto rovněž po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §64 zákoníku práce a soud se jí může zabývat též jako předběžnou otázkou. Podle názoru odvolacího soudu však není povinen poskytnout žalobci požadované plnění ani žalovaný 2). V řízení o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 7. 3. 2003, vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 396/2003, totiž nevyšlo najevo, že by MT partner prodala žalovanému 1) část svého podniku, v níž žalobce pracoval, a že žalovaná 1) posléze tuto část podniku prodala žalovanému 2), a neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru proto byla rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 15. 9. 2005 č. j. 7 C 396/2003-101, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2007 č. j. 49 Co 449/2005-131, určena proti MT partner; uvedená soudní rozhodnutí tedy oba žalované nezavazují a ve vztahu k nim je třeba "vycházet z toho, že je zde stále platné okamžité zrušení pracovního poměru". Žalobci proto nenáleží ani náhrada mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zákoníku práce, ani odstupné, protože žalobcův pracovní poměr dosud neskončil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že by žalovaní 1) a 2) nebyli zavázáni pravomocnými rozsudky, vydanými v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 396/2003, a že tedy vůči nim je třeba považovat okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 7. 3. 2003 za platné, poukazuje na to, že o prodeji části podniku žalovanému 2) se dozvěděl až při jednání u soudu prvního stupně dne 7.3.2008, kdy na něj nemohl ve sporu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru již reagovat, a dovozuje (s odkazem na judikaturu Ústavního soudu), že "rozhodnutí o vyslovení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce má dopady i do právního postavení žalovaného 1) a 2), neboť jsou právními nástupci původně žalované MT partner, a že i pro ně platí, že pracovní poměr byl neplatně ukončen". Žalobce dále považuje za zásadní otázku, zda opravdu nemůže "skončit výpovědí z pracovního poměru z organizačních důvodů danou zaměstnanci původním zaměstnavatelem, který před doručením této výpovědi zaměstnanci uzavřel smlouvu o prodeji podniku, na jejímž základě přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu na nového zaměstnavatele". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen [ve vztahu k žalovanému 2)] a změněn [vůči žalovanému 1)]. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) o.s.ř. Ve vztahu k potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno; dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelé v dovolání označili.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázky, kdo je povinen uspokojit nárok zaměstnance na náhradu mzdy, poskytované při neplatném rozvázání pracovního poměru, měla-li práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu zaměstnance přejít na jiného, než proti komu byla vyslovena neplatnost rozvázání pracovního poměru, a zda může být rozvázán pracovní poměr se zaměstnancem ze strany toho, kdo již není jeho zaměstnavatelem, neboť práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu přešla na přejímajícího zaměstnavatele. Uvedené právní otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu v plném rozsahu vyřešeny. Vzhledem k tomu, že jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc [z hlediska otázek, zda došlo k přechodu práv a povinností ze žalobcova pracovněprávního vztahu z MT partner na žalovaného 1) a zda žalobcův pracovní poměr skončil (mohl skončit) na základě výpovědi z pracovního poměru ze dne 29.8.2003] je třeba i v současné době posuzovat zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č.167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb. a č. 312/2002 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.2003 (dále též jen "zák. práce").
Podle ustanovení §249 odst. 1 zák. práce k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených tímto zákoníkem nebo zvláštním právním předpisem.
Podle ustanovení §249 odst. 3 zák. práce práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztahy do dne převodu zanikly, zůstávají nedotčeny, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na straně zaměstnavatele nastává jak podle zákoníku práce, v němž je upraven v ustanoveních §249 až 251a zák. práce (ustanovení §251 zák. práce ovšem upravuje pouze uspokojení nároků zaměstnanců zaměstnavatele, který byl zrušen), tak i v dalších případech stanovených jinými právními předpisy, například podle ustanovení §59 odst. 3 nebo §480 a §487 obchodního zákoníku, §17 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle ustanovení §27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele může dojít toliko na základě právního předpisu, a je vyloučeno, aby nastal jen kupř. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995). Jsou-li splněny všechny předpoklady vyžadované zákoníkem práce nebo zvláštními právními předpisy pro přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, nevyžaduje se souhlas dotčených zaměstnanců dosavadního zaměstnavatele (práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházejí na přejímajícího zaměstnavatele, i kdyby s tím tito zaměstnanci nesouhlasili) a není významné ani to, zda si dosavadní zaměstnavatel nebo přejímající zaměstnavatel náležitě uvědomili (správně vyhodnotili rozhodné skutečnosti), že došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů.
Pro přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů je charakteristické, že na přejímajícího zaměstnavatele přechází jednak práva a povinnosti z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu uvedená zejména v ustanoveních §35 a 233 zák. práce, jednak všechna práva a povinnosti, jež byly dosud (do dne přechodu práv a povinností) mezi zaměstnancem a jeho dosavadním zaměstnavatelem založeny, včetně všech nároků mezi nimi případně vzniklých (splatných či nesplatných, popřípadě též budoucích, přisouzených nebo dosud sporných a řešených v řízení před soudem), ledaže zákon výslovně stanoví, že se přechod týká jen jednotlivého nároku (jednoho z nároků nebo části jednoho z nároků) zaměstnance vůči jeho zaměstnavateli, popř. že na přejímajícího zaměstnavatele nepřechází žádný z jednotlivých nároků mezi zaměstnancem a dosavadním zaměstnavatelem.
Na přejímajícího zaměstnavatele přecházejí, nestanoví-li zákon jinak, práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele jen vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah dosud (do dne převodu) nezanikl. Za dosud nezaniklý pracovněprávní vztah se přitom podle ustálené judikatury soudů považuje nejen pracovněprávní vztah nepochybně trvající, ale i takový, ve vztahu k němuž bylo v době přechodu sporné (pochybné), zda byl platně rozvázán, popř. zda skončil nebo zda bude dále pokračovat. Je-li totiž otázka platnosti rozvázání nebo otázka skončení či dalšího pokračování pracovního poměru v době přechodu práv a povinností z dosavadního na přejímajícího zaměstnavatele sporná (pochybná), není tu a ani nemůže být jistota, zda pracovní poměr skutečně skončil nebo zda bude dále (u přejímajícího zaměstnavatele) pokračovat; v okamžiku rozhodném pro přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu tedy nelze považovat za zaniklý pracovněprávní vztah u takového zaměstnance, u něhož uvedené otázky do té doby nebyly (konečným způsobem) vyřešeny. O sporný pracovněprávní vztah jde z tohoto pohledu jak tehdy, byla-li platnost rozvázání pracovního poměru zpochybněna (podáním žaloby podle ustanovení §64 zák. práce) ještě před účinností přechodu (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1495/96, který byl uveřejněn pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997) nebo měl-li pracovněprávní vztah skončit (nebo dále pokračovat) na základě úkonů učiněných ještě před účinností přechodu, tak i v případě, že k postupu a úkonům podle ustanovení §61 až 64 zák. práce došlo až po účinnosti přechodu práv a povinností na přejímajícího zaměstnavatele.
Došlo-li za řízení o sporu nebo jiné právní věci mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem k přechodu práv a povinností ze zaměstnancova pracovněprávního vztahu z dosavadního na přejímajícího zaměstnavatele, nemá to samo o sobě vliv na okruh účastníků tohoto řízení, jak byl vymezen podle ustanovení §90 o.s.ř. Jedná se o právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, a proto je důvodem k tomu, aby žalobce ve smyslu ustanovení §107a odst.1 o.s.ř. navrhl vstup přejímajícího zaměstnavatele do řízení na místo dosavadního zaměstnavatele a aby soud tomuto návrhu podle ustanovení §107a odst.2 o.s.ř. usnesením vyhověl.
Jedním z případů, v nichž dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, je - jak uvedeno již výše - uzavření smlouvy o prodeji podniku nebo smlouvy o prodeji části podniku (§476 a násl. obchodního zákoníku). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází dnem, v němž se smlouva o prodeji podniku (části podniku) stala účinnou. Z ustanovení §480 obchodního zákoníku vyplývá, že na kupujícího přechází práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vůči těm zaměstnancům prodávajícího, jejichž pracovněprávní vztah do účinnosti přechodu nezanikl, tedy že na kupujícího přechází práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů jak vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah v době převodu nepochybně trval, tak i k zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah byl tehdy sporný (pochybný) a nelze ho proto považovat za zaniklý.
V projednávané věci bylo mimo jiné zjištěno, že MT partner okamžitě zrušila se žalobcem pracovní poměr podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce dopisem ze dne 7. 3. 2003, který žalobce téhož dne převzal. Dopisem ze dne 24. 3. 2003 žalobce sdělil MT partner, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala, a dne 8. 4. 2003 podal u Okresního soudu ve Vyškově proti MT partner žalobu o neplatnost uvedeného rozvázání pracovního poměru. Smlouvou o prodeji části podniku ze dne 12. 6. 2003, která nabyla účinnosti téhož dne, MT partner prodala žalovanému 1) část svého podniku, v níž žalobce dosud pracoval (prodejnu v Jihlavě), a žalovaný 1) posléze smlouvou ze dne 13. 12. 2004 prodal tuto část podniku žalovanému 2) [obchodní společnosti, u níž je jediným společníkem a jednatelem]. V řízení o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 7. 3. 2003, vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 396/2003, nebylo uvedeno (žádným z účastníků tohoto řízení tvrzeno) a ani jinak nevyšlo najevo, že by po zahájení řízení došlo k přechodu práv a povinností ze žalobcova pracovněprávního vztahu na žalované, a rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 15. 9. 2005 č. j. 7 C 396/2003-101, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2007 č. j. 49 Co 449/2005-131, byla určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 7.3.2003 proti MT partner.
Vzhledem k tomu, že MT partner prodala část svého podniku, v níž žalobce dosud pracoval, s účinností od 12. 6. 2003 žalovanému 1), přešla na kupujícího všechna práva a povinnosti MT partner z pracovněprávního vztahu vůči žalobci, a to včetně nároků, které dosud vznikly mezi žalobcem a MT partner a které do té doby nebyly uspokojeny nebo nezanikly jinak. Okamžité zrušení pracovního poměru žalobce převzal dne 7. 3. 2003; tímto dnem podle něho měl zaniknout pracovní poměr (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 3. 1971 sp. zn. 3 Cz 4/71, který byl uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Protože všechna práva a povinnosti MT partner z pracovněprávního vztahu vůči žalobci přešla dnem 12. 6. 2003 na žalovaného 1), stal se tím osobou pasivně věcně legitimovanou ve sporech se žalobcem též u nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 až 64 zák. práce; dalším prodejem části podniku pak pasivní věcná legitimace přešla na žalovaného 2), ledaže by žalobcův pracovní poměr, založený pracovní smlouvou ze dne 15. 7. 2002, do jeho účinnosti již skončil.
V řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 396/2003 však změna v pasivní věcné legitimaci, k níž došlo po zahájení řízení [prodej části podniku žalovanému 1), popř. též žalovanému 2)] nebyly uplatněny ani žalobcem (návrhem podle ustanovení §107a o.s.ř., aby přejímající zaměstnavatel nastoupil do řízení na místo dosavadního zaměstnavatele MT partner), ani MT partner jako žalovanou stranou (v podobě obrany proti žalobě) a pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 15. 9. 2005 č. j. 7 C 396/2003-101, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2007 č. j. 49 Co 449/2005-131, byla určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 7. 3. 2003 proti MT partner. Uvedenými rozhodnutími soudů tak ve smyslu ustanovení §159 o.s.ř. nezměnitelně a ve smyslu ustanovení §159a odst.1 a 4 o.s.ř. závazně jednak byla určena (vyslovena) neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 7. 3. 2003, jednak bylo stanoveno to, že osobou legitimovanou k uspokojení nároků žalobce z neplatného rozvázání pracovního poměru je jako zaměstnavatel - navzdory tvrzenému přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle smlouvy o prodeji části podniku ze dne 12. 6. 2003 a ze dne 13. 12. 2004 - MT partner. Protože ustanovení §159a odst. 5 o.s.ř. brání tomu, aby v tomto řízení byly uvedené okolnosti posouzeny (znovu a) jinak, je třeba při rozhodování o nároku žalobce na náhradu mzdy za dobu od 12. 6. do 30. 11. 2003 podle ustanovení §61 zák. práce vycházet z uvedených pravomocných (nezměnitelných a závazných) soudních rozhodnutí (srov. též právní názor, vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4780/2008).
S názorem dovolatele, podle kterého "rozhodnutí o vyslovení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce má dopady i do právního postavení žalovaného 1) a 2)", dovolací soud nesouhlasí. Dovolatelův názor totiž ve svých důsledcích odmítá účinky tzv. materiální právní moci soudních rozhodnutí jen ve vztazích mezi účastníky (nestanoví-li zákon jinak) a dovozuje v rozporu s ustanovením §159a odst.1 o.s.ř. závaznost pravomocných soudních rozhodnutí též pro jiné osoby než účastníky, aniž by to stanovil zákon. Opačný závěr nelze úspěšně dovozovat ani z toho, že žalovaní 1) a 2) jsou "právními nástupci" po MT partner; pravomocné soudní rozhodnutí je sice závazné pro právní nástupce účastníků řízení, avšak jen tehdy, vstoupili-li do práv a povinností účastníků řízení po vyhlášení (vydání) těchto rozhodnutí.
Za řízení vyšlo najevo, že žalobce věděl o tom, že MT partner prodal smlouvou ze dne 12. 6. 2003 část svého podniku (prodejnu v Jihlavě) žalovanému 1), již - jak vyplývá z obsahu žaloby - z dopisu MT partner ze dne 21. 10. 2003, přesto tuto skutečnost v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 396/2003 neuplatnil (postupem podle ustanovení §107a o.s.ř.). Nelze považovat za dovolené, aby takové "opomenutí" bylo "vyvažováno" zpochybňováním účinků tzv. materiální právní moci soudních rozhodnutí.
Žalobce tvrdí, že o smlouvě o prodeji části podniku, která mezi žalovanými byla (měla podle jejich tvrzení být) uzavřena dne 13. 12. 2004, se dozvěděl teprve při jednání u soudu prvního stupně dne 7. 3. 2008. I kdyby ke smlouvě o prodeji části podniku ze dne 13. 12. 2004 opravdu (platně) došlo a i kdyby se o ní žalobce dozvěděl teprve dne 7. 3. 2008, je třeba vzít v úvahu především to, že - jak vyplývá z ustanovení §250 odst.1 a 2 zák. práce - dosavadní zaměstnavatel a přejímající zaměstnavatel jsou před přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů povinni informovat o tom příslušný odborový orgán nebo radu zaměstnanců anebo, nepůsobí-li u něj příslušný odborový orgán a ani rada zaměstnanců, zaměstnance, kteří budou převodem přímo dotčeni, a projednat s nimi za účelem dosažení shody datum nebo navrhované datum převodu, důvody převodu, právní, ekonomické a sociální důsledky převodu a připravovaná opatření ve vztahu k zaměstnanosti; v případě, že dosavadní zaměstnavatel a přejímající zaměstnavatel tyto povinnosti nesplní a že ani jinak nezajistí, aby se příslušný odborový orgán, rada zaměstnanců nebo jednotliví zaměstnanci o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů řádně a včas dozvěděli, odpovídají tím zaměstnancům za škodu, která by jim v důsledku porušení těchto právních povinností vznikla (§187 odst.2 zák. práce), na závaznost pravomocných rozhodnutí soudu to však nemá (a nemůže mít) žádný vliv.
Z uvedeného vyplývá, že nárok žalobce na náhradu mzdy za dobu od 12. 6. do 30. 11. 2003, poskytovanou při neplatném rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zák. práce, není povinen uspokojit žádný ze žalovaných. S odvolacím soudem lze souhlasit též v tom, že žalobci nelze přiznat ani jím požadované odstupné.
Dopisem ze dne 29. 8. 2003 MT partner sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm.a) zák. práce z důvodu "zrušení provozovny M. T. a.s., J.".
Podle ustanovení §64 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
Ustanovení §64 zák. práce zakotvuje nárok účastníků pracovního poměru domáhat se soudní ochrany před jeho neoprávněným rozvázáním výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou. Chce-li zaměstnavatel nebo zaměstnanec, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru učiněného druhým účastníkem pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu o určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný. V případě, že nebyla taková žaloba podána, skončí pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby objektivně šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru, neboť po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže posouzením otázky platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997 sp. zn. 2 Cdon 475/96, který byl uveřejněn pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Předmětem žaloby o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §64 zák. práce je zjištění právní skutečnosti (neplatnosti právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou), nikoli určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., zda tu právní vztah nebo právo je či není; u žalob podaných podle ustanovení §64 zák. práce proto není potřebné tvrdit a prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
V řízení zahájeném žalobou zaměstnance nebo zaměstnavatele o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou podle ustanovení §64 zák. práce je pasivně věcně legitimován druhý účastník pracovního poměru, který přistoupil k napadenému právnímu úkonu směřujícímu k rozvázání pracovního poměru. Žaloba proto může být úspěšná jen tehdy, směřuje-li proti zaměstnavateli (zaměstnanci), který rozvázal pracovní poměr mezi účastníky; to samozřejmě platí i v případě, kdy pracovní poměr rozvázala jménem zaměstnavatele osoba, která k tomu nebyla oprávněna ze své funkce ani tím nebyla pověřena (srov. §9 odst. 1 a 2 zák. práce), popřípadě které k takovému právnímu úkonu nebyla udělena plná moc (srov. §14 až §16 zák. práce). Neplatnost rozvázání pracovního poměru, které učinil (svým jménem) někdo jiný než účastník pracovněprávního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, nemůže být předmětem sporu ve smyslu ustanovení §64 zák. práce.
Skutečnost, že neplatnost rozvázání pracovního poměru provedeného někým jiným než účastníkem pracovního poměru nemůže zaměstnanec (zaměstnavatel) uplatnit u soudu žalobou podle ustanovení §64 zák. práce, ovšem neznamená, že by účastník pracovního poměru, kterému bylo takové rozvázání pracovního poměru adresováno, neměl ve vztahu k tomuto právnímu úkonu právo na soudní ochranu. Rozvázal-li pracovní poměr mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem někdo, kdo nebyl účastníkem tohoto právního vztahu, může se zaměstnanec (zaměstnavatel) žalobou podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. domáhat, aby bylo určeno, že toto rozvázání pracovního poměru je neplatné, má-li na takovém určení naléhavý právní zájem. Podání této žaloby není omezeno žádnou lhůtou. Není-li taková žaloba podána, lze se otázkou platnosti rozvazovacího úkonu - na rozdíl od případu, kdy ve lhůtě uvedené v ustanovení §64 zák. práce nebyla uplatněna u soudu neplatnost rozvázání pracovního poměru provedeného některým z jeho účastníků - zabývat jako otázkou předběžnou, např. ve sporu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem o určení trvání pracovního poměru, o náhradu mzdy nebo o odstupné.
V projednávané věci dala žalobci výpověď ze dne 29. 8. 2003 MT partner v době, kdy již nebyla jeho zaměstnavatelem, neboť část svého podniku, v níž žalobce pracoval, prodala žalovanému 1) již dnem 12. 6. 2003. I když nebyla u soudu podána žaloba o určení neplatnosti této výpovědi, je zřejmé, že jde o neplatný právní úkon, že pro nárok na vyslovení neplatnosti této výpovědi se nepoužije ustanovení §64 zák. práce a že otázka platnosti tohoto právního úkonu mohla být řešena v tomto řízení předběžně. Vzhledem k tomu, že rozvázat pracovní poměr se zaměstnancem může platně jen ten, kdo je jeho (skutečným) zaměstnavatelem, je nepochybné též to, že výpověď ze dne 29. 8. 2003 je neplatným právním úkonem a že podle ní nemohl skončit žalobcův pracovní poměr, navázaný pracovní smlouvou ze dne 15. 7. 2002; žalobci tedy nenáleží ani jím požadované odstupné ve výši 30.000,- Kč, neboť odstupné se poskytuje - jak vyplývá z ustanovení §60a odst.1 zák. práce - jen zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst.1 písm.a) až c) zák. práce platnou výpovědí nebo dohodou.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným 1) a 2) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu