ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2118.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 2118/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce JEDNOTY, spotřebního družstva v Hořovicích se sídlem v Hořovicích, Palackého nám. č. 200/10, IČ 00031747, proti žalovaným 1) P. N ., 2) A. H ., zastoupené JUDr. Michalem Hráským, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského č. 911/30, o náhradu schodku, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 6 C 3/2001, o dovolání žalobce a žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. července 2008 č. j. 23 Co 223/2008-262, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Dovolání žalované 2) se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (poté, co vzal zpět žalobu o 2.122,- Kč proti původní žalované 3) V. Z., a co do částky 54.164,90 Kč), aby mu žalovaná 1) uhradila 109.917,- Kč a aby mu žalovaná 2) uhradila 82.402,- Kč jako podíly „vypočtené dle ZP na schodku zjištěném inv. č. 81/99 dne 20. 5. 1999“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že na prodejně 070-02 v Karlštejně, kde žalovaná 1) pracovala jako vedoucí prodejny a žalovaná 2) jako zástupce vedoucí prodejny, byl za období od 23. 2. 1999 do 20. 5. 1999 zjištěn schodek v celkové výši 264.966,- Kč. Obě žalované měly uzavřenu dohodu o společné hmotné odpovědnosti, dne 25. 5. 1999 byl se žalovanými sepsán „zápis k provedené likvidační inventuře“ a žalované podepsaly „dohodu o uznání předběžné výše podílů na schodku a způsobu zaplacení“, „od této schůzky však se žalobcem již nespolupracovaly“.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 22. 11. 2007 č. j. 6 C 3/2001-221 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 49.480,20 Kč „k rukám jejich právního zástupce“. Dovodil, že „žalobce neprokázal existenci a výši schodku, který by založil pracovněprávní odpovědnost za vznik škody ze strany žalovaných“. Soud prvního stupně „přitom nepochybuje, že ke schodku na prodejně došlo“, a to v rozsahu 54.164,90,- Kč, k jehož úhradě byla pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Berouně pod sp.zn. 8 T 11/2000 zavázána první žalovaná“, neboť výpočet tohoto schodku vychází z „porovnání přijatých tržeb po započtení příslušných výdajů s tržbami odváděnými“. Zbývající výše schodku je však podle soudu prvního stupně sporná již od samého počátku, neboť postup zvolený při inventuře je v rozporu s obecnými zásadami vyjádřenými zejména v zákoně č. 563/91 Sb., o účetnictví a ve vyhlášce FMF č. 155/71 Sb., podle níž na základě směrnice žalobce č. 310/93 se má inventarizace u žalobce řídit. Soud prvního stupně mimo jiné zpochybňuje, že by k tak vysokému schodku mohlo dojít v rozmezí tří měsíců, jestliže při předchozí inventarizaci dne 22. 2. 1999 byl na prodejně naopak zjištěn přebytek ve výši 7.180,25 Kč. Ke způsobu inventarizace by nebylo čeho namítat, „kdyby ještě před odvozem určitého druhu zboží byl zjištěn stav s účetní evidencí u tohoto zboží“, tedy že by bylo možno ověřit správnost početních údajů v inventurních soupisech; ve skutečnosti „se však odpovědné osoby dozvěděly o nesouladu fyzických a účetních stavů v okamžiku, kdy již nebylo možno si správnost fyzických stavů ověřit, a to z důvodu, že zboží bylo již v průběhu inventury odváženo“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 7. 2008 č. j. 23 Co 223/2008-262 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované 1), aby zaplatila žalobci „88.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 12. 7. 1999 do zaplacení“ a žalované 2), aby zaplatila žalobci „66.000,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 12. 7. 1999 do zaplacení“; „jinak“ rozsudek potvrdil a rozhodl, že „žalobci se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává“. Odvolací soud dovodil zejména, že „námitky žalovaných, že o inventuře nebyly předem informovány a že zboží z prodejny bylo po jeho soupisu odváženo pryč, takže nebylo možné ho opětovně přepočítat, nelze považovat za způsobilé zpochybnit správnost výsledků inventury“, že „z žádného účetního předpisu nevyplývá, že by při inventuře muselo docházet k opakovaným kontrolám množství zboží, které bylo již jednou sepsáno“,když navíc „soupisu zboží byly v daném případě přítomny i žalované, byť ani to není nezbytnou podmínkou platnosti inventury“. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že v daném případě byly splněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaných za škodu na svěřených hodnotách, a žalované naopak neprokázaly žádné skutečnosti, na základě kterých by mohlo dojít k jejich úplnému nebo částečnému zproštění se odpovědnosti. Výše náhrady škody však byla oběma žalovaným snížena o 20%, neboť důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval odvolací soud v sociálních poměrech žalovaných, „které jsou obě v současnosti na mateřské dovolené, odkázány pouze na rodičovský příspěvek“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce a žalovaná 2).
Žalobce namítá, že odvolací soud řeší pouze náklady řízení žalobce, který žádné náklady řízení neuplatňoval a to ani před soudem I. stupně ani před soudem odvolacím, a naopak z odůvodnění rozsudku není zřejmé, jak se vypořádal s náklady žalovaných. Navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl doplněn o výrok o nákladech žalovaných, tak, že „žalovaným se náhrada nákladů před soudy obou stupňů nepřiznává“.
Žalovaná 2) „je přesvědčena“, že se jí podařilo prokázat, že schodek vznikl zcela bez jejího zavinění, a to „zejména s ohledem na samotný průběh inventury“. Zaměstnankyním nebyla umožněna zpětná kontrola zboží, která bývá při podobném schodku běžná, a vzhledem k tomu, že na prodejně proběhla dva a půl měsíce předtím řádná inventura, která „vyšla s přebytkem“, není možné, aby žalované 1) a 2) způsobily tak vysoký schodek. Kromě toho odvolací soud „akceptoval vyjádření pracovníků žalobce, že zboží bylo žalobcem přepočítáváno, ale tato evidence proběhla bez její přítomnosti i bez přítomnosti prvé žalované“. Vzhledem k tomu, že s žalovanou 1) namítaly nesprávnost provádění inventury „v samotném jejím začátku“, odvolací soud podle názoru dovolatelky „nesprávně posoudil skutková zjištění a rozhodl v rozporu s objektivní pravdou“. Žalovaná 2) navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony).
Ohledně dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení, který má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. §167 odst. 1), dospěl k závěru, že není přípustné (srov. §237 až §239 o.s.ř.), a to bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.
Po zjištění, že dovolání žalované 2) proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že předmětem řízení je náhrada škody způsobené schodkem na svěřených hodnotách,který vznikl v době od 23. 2. 1999 do 20. 5. 1999 (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění v té době účinném - dále jen zák. práce.
Podle ustanovení §176 odst. 1 věty první zák. práce převzal-li na základě dohody o hmotné odpovědnosti zaměstnanec odpovědnost za svěřené hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které je povinen vyúčtovat, odpovídá za vzniklý schodek. Podle ustanovení §176 odst. 3 zák. práce se zaměstnanec zprostí odpovědnosti zcela, popřípadě zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění.
Odpovědnost zaměstnance podle ustanovení §176 odst. 1 zák. práce za schodek na svěřených hodnotách, které je povinen vyúčtovat, patří ke zvláštnímu druhu pracovněprávní odpovědnosti za škodu. Odpovědnost za tuto škodu vzniká, prokáže-li zaměstnavatel, že uzavřel se zaměstnancem platnou dohodu o hmotné odpovědnosti, a že na hotovosti, ceninách, zboží, zásobách materiálu nebo jiných hodnotách (dále jen „hodnotách“), které zaměstnanci svěřil k vyúčtování, vznikl schodek. U tohoto druhu odpovědnosti zaměstnavatel není povinen zavinění zaměstnance prokazovat (srov. §172 odst. 3 zák. práce). Zavinění zaměstnance na vzniku škody se předpokládá, takže zaměstnanec se odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách zprostí zcela, popř. částečně, jen jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění (§176 odst. 3 zák. práce).
Schodek jako jeden z předpokladů odpovědnosti pracovníka podle ustanovení §176 a násl. zák. práce vyjadřuje skutečnost, že chybí hodnoty, které se hmotně odpovědný pracovník zavázal vyúčtovat. Rozumí se jím rozdíl mezi skutečným stavem svěřených hodnot, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, a mezi údaji účetní evidence, o který je skutečný stav nižší než účetní stav, nevyjímaje ani schodky na finančních prostředcích (srov. Stanovisko k uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 12). Schodek bývá zpravidla zjišťován inventarizací (fyzickou nebo dokladovou inventurou) jako inventarizační rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků (srov. §29 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění účinném do 31. 12. 2000). Není-li schodek zjištěn (prokázán) inventarizací, neznamená to bez dalšího, že by zaměstnavatel neměl proti odpovědnému pracovníku nárok na náhradu škody podle ustanovení §176 zák. práce; zaměstnavatel však musí, má-li být jeho žaloba úspěšná, jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, které pracovník převzal k vyúčtování, a skutečnost, že došlo ke škodě (schodku) na svěřených hodnotách.
V posuzované věci bylo soudy zjištěno, že na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 20. 10. 1997 žalovaná 2) pracovala jako zástupce vedoucí prodejny 070 Karlštejn, společně s žalovanou 1), která pracovala jako vedoucí prodejny a s prodavačkou V. Z. Dne 29. 7. 1997 žalovaná 2) se žalobcem uzavřela dohodu o hmotné odpovědnosti, na základě níž převzala odpovědnost za schodek na svěřeném zboží, hotovostech, ceninách, materiálu, a na jiných hodnotách, které převezme k vyúčtování buď sama, nebo společně s pracovním kolektivem na určeném pracovišti, jehož bude členem. Za období od předchozí inventury konané dne 22. 2. 1999 do inventury konané ve dnech 19. 5. až 20. 5. 1999 byl na prodejně 070 v Karlštejně zjištěn schodek ve výši 265.090,- Kč; výlučná odpovědnost žalované 1) za část schodku ve výši 54.163,90 Kč byla shledána rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 6. 2003 sp. zn. 8 T 11/2000.
I když žalovaná 2) v dovolání uvedla, že „soud II. stupně chybně právně i skutkově posoudil žalobu o náhradu škody“, tedy, že dovolání podává mimo jiné z důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatelka podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu, která byla podkladem závěru o tom, že se žalované 2) nepodařilo prokázat, že schodek vznikl zcela bez jejího zavinění. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, vztahující se k posouzení otázky, zda „s ohledem na samotný průběh inventury“ je dána její odpovědnost za škodu na svěřených hodnotách zjištěnou při likvidační inventuře ze dne 20. 5. 1999; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že žalobce „prokázal jak existenci, tak výši schodku“, a že žalované neprokázaly „skutečnosti, které by mohly vést k závěru o jejich úplném či částečném zproštění se odpovědnost za vznik schodku“, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování provedených v řízení (zejména z výslechu účastníků a svědeckých výpovědí J. T., M. P., D. G., že zboží bylo zkontrolováno, spočteno, sepsáno a soupisy opatřeny podpisy osob, které tuto činnost prováděly, že soupisu zboží byly přítomny i žalované, „byť ani to není podmínkou platnosti inventury“, že přepočtené a sepsané zboží uložené do přepravek převázané folií, bylo odváženo do velkoskladu vždy se stejnopisem inventurního soupisu), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř.; a vysvětlil, jakými úvahami se při posuzování jednotlivých důkazů řídil (zejména že „z žádného účetního předpisu nevyplývá, že by při inventuře muselo docházet k opakovaným kontrolám množství zboží, které bylo již jednou sepsáno, a že „zaměstnanci, jimž byly svěřeny hodnoty zaměstnavatele určené k vyúčtování, musí mít trvalý přehled o stavu těchto hodnot a musí být schopni je na pokyn zaměstnavatele kdykoliv vyúčtovat bez ohledu na to, zda jsou o nadcházející inventuře informováni s předstihem či nikoliv“, a také, že „soupisu zboží byly v daném případě žalované přítomny“). Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky [žalovaná 2) nebere v úvahu, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 11/2000 bylo rozhodováno nikoliv o celém, nýbrž jen o části schodku], má uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o. s. ř.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud měl přihlédnout zejména ke skutečnosti, že obě žalované namítaly nesprávnost provádění inventury už „v samotném jejím počátku“, že samy „nic nepodepisovaly“, že v řízení před oběma soudy bylo prokázáno, že zboží z prodejny bylo odvezeno do skladu v Cerhovicích, avšak zápis o převzetí zboží nebyl ani podepsán ani potvrzen, a že odvolací soud sice akceptoval vyjádření pracovníků žalobce, že zboží bylo žalobcem přepočítáváno, ale nevzal při tom v úvahu, že tato evidence proběhla bez přítomnosti obou žalovaných, pak ve skutečnosti napadá hodnocení důkazů soudem, které však samo o sobě – jak uvedeno výše – není způsobilým dovolacím důvodem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované 2) podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o. s. ř., neboť neúspěšní dovolatelé nemají s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. července 2010
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu