ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.219.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 219/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně JUDr. T. J., proti žalované České dráhy, a.s. se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, IČ 70994226, o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 27 C 115/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2007, č. j. 20 Co 450/2006-170, takto:
Rozsudek městského soudu (s výjimkou výroků, jimiž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2006, č. j. 27 C 115/2000-132, ve výroku o zamítnutí žaloby „ohledně částky 58.977,50 Kč s úrokem z prodlení od 1. 10. 1997 a od 1. 11. 1997 do zaplacení“ potvrzen, a ve výroku o zamítnutí žaloby „ohledně částky 368.547,50 Kč s přísl.“ a „ve výrocích o nákladech řízení a soudním poplatku“ zrušen), rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. dubna 2009, č. j. 27 C 115/2000-212, ve výrocích o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení a „státu soudní poplatek“ a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2009, č. j. 20 Co 377/2009-236, (s výjimkou výroku, jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. dubna 2009, č. j. 27 C 115/2000-212, ve výroku o věci samé potvrzen) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaná zaplatila náhradu mzdy za období od 5. 8. 1997 do 30. 11. 1997 „z titulu“ překážek na straně zaměstnavatele podle §130 zák. práce, náhradu mzdy za období od 1. 12. 1997 do 4. 12. 2003 „z titulu“ neplatného rozvázání pracovního poměru podle §61 zák. práce, náhradu mzdy za období od 5. 12. 2003 do 30. 4. 2005 „z titulu“ překážek na straně zaměstnavatele podle §130 zák. práce, náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou v roce 1997 a odstupné v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru dohodou z důvodu nadbytečnosti, ve výši a s úrokem z prodlení z částek, za dobu a ve výši, jež v žalobě rozvedla. Žalobu odůvodnila zejména tím, že byla zaměstnána u žalované jako „systémový specialista“ a že jí byla dopisem žalované ze dne 19. 9. 1997 dána výpověď z pracovního poměru, která byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 3. 2003, č. j. 27 C 8/98-148, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2003, č. j. 16 Co 324/2003-164, určena za neplatnou. Žalobkyně dne „1. 10. 1997“ žalované písemně sdělila, že trvá na dalším zaměstnávání, a uplatňuje peněžní nároky s neplatným rozvázáním spojené.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 31. 8. 2005, č. j. 27 C 115/2000-105, rozhodl o části nároku žalobkyně tak, že žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 156.000,- Kč s úrokem z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež rozvedl, s tím, že o další části předmětu řízení a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném. Vyšel z toho, že výpověď z pracovního poměru ze dne 19. 9. 1997, kterou dala žalovaná žalobkyni, byla soudem prohlášena pravomocně za neplatnou a že žalobkyně dopisem ze dne 10. 10. 1997 oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání. Protože výpovědní doba skončila dne 30. 11. 1997, přísluší žalobkyni podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce náhrada mzdy za období ode dne 1. 12. 1997 do dne 31. 5. 1998 (za šest měsíců).
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 27. 1. 2006, č.j. 27 C 115/2000-132, žalované uložil zaplatit žalobkyni 1.413.853,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, žalobu o zaplacení 1.205.059,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl, zamítl, řízení co do částky 61.550,- Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 30.775,- Kč od 9. 4. 2005 do zaplacení a s 3% úrokem z prodlení z částky 30.775,- Kč od 9. 5. 2005 do zaplacení zastavil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 10.450,- Kč k rukám „její právní zástupkyně“ a státu soudní poplatek 56.571,- Kč. Znovu vyšel z toho, že výpověď z pracovního poměru ze dne 19. 9. 1997, kterou dala žalovaná žalobkyni, byla soudem prohlášena pravomocně za neplatnou a že žalobkyně dopisem ze dne 10. 10. 1997 žalované oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání. Náhradu mzdy z důvodu překážek na straně zaměstnavatele za období od 5. 8. 1997 do 30. 11. 1997 (ve výši 79.348,- Kč s úrokem z prodlení) žalobkyni nepřiznal, neboť žalovaná po „dohodě“ s odborovým orgánem po právu kvalifikovala nepřítomnost žalobkyně v práci ode dne 5. 8. 1997 jako neomluvené zmeškání práce. Skutečnost, že žalovaná od uvedeného dne přestala přidělovat žalobkyni práci, tak nelze považovat za překážku na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §130 odst. 1 zák. práce. Ohledně nároku na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru za období od 1. 12. 1997 do 4. 12. 2003 odkázal na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 8. 2005, č. j. 27 C 115/2000-105, jímž žalobkyni přiznal za období od 1. 12. 1997 do 31. 5. 1998 (za šest měsíců) 156.000,- Kč s úrokem z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež rozvedl, a žalobu za toto období zamítl jen v rozsahu, kde žalobkyně požadovala více, než jí bylo již přisouzeno. Nárok na náhradu mzdy ze stejného důvodu za období od 1. 6. 1998 do 4. 12. 2003 považoval co do částky 26.000,- Kč měsíčně za oprávněný, vyjma období od 7. 11. 2000 do 27. 11. 2000, kdy byla žalobkyně v pracovní neschopnosti; důvod pro snížení nebo nepřiznání tohoto nároku podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce neshledal. S přihlédnutím k plněním, která byla žalobkyni ze strany žalované již vyplacena, přiznal jí celkovou částku 1.401.054,40 Kč s úrokem z prodlení a v rozsahu 720.831,60 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl. Náhradu mzdy z důvodu překážek na straně zaměstnavatele za období od 5. 12. 2003 do 28. 2. 2005 ve výši 339.739,- Kč s úrokem z prodlení žalobkyni nepřiznal, neboť podle jeho názoru za toto období příslušelo žalobkyni 286.440,- Kč, avšak žalovaná jí za stejné období zaplatila 310.328 Kč. Přiznal žalobkyni z důvodu nevyčerpání dovolené za rok 1997 v rozsahu 11,5 dne částku 10.696,40 Kč s úrokem z prodlení (ve zbytku tento nárok zamítl) a zamítl žalobu na zaplacení odstupného ve výši 49.407,- Kč s úrokem z prodlení, neboť žalobkyně měla nárok na odstupné ve výši 40.360,- Kč a žalovaná jí v březnu 2005 na tento nárok zaplatila 41.837,- Kč. Zastavení řízení co do částky 61.550,- Kč s úrokem z prodlení odůvodnil tím, že v tomto rozsahu vzala žalobkyně žalobu zpět a žalovaná s tímto zpětvzetím souhlasila.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2007, č. j. 20 Co 450/2006-170, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku „ohledně částky 58.977,50 Kč s úrokem z prodlení od 1. 10. 1997 a od 1. 11. 1997 do zaplacení“ potvrdil, „ohledně částky 42.545,- Kč s přísl.“ jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 42.545,- Kč s 26% úrokem z částky 16.545,- Kč od 1. 12. 1997 do zaplaceni a s 26% úrokem z částky 26.000,- Kč od 1. 1. 1998 do zaplacení, a „ohledně částky 368.547,50 Kč s přísl.“ a ve výrocích o nákladech řízení a soudním poplatku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že žalobkyně nemá nárok na náhradu mzdy pro překážky v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení §130 zák. práce s tou výhradou, že tento nárok žalobkyni nenáleží jen za dobu od 5. 8. 1997 do 9. 10. 1997. Vytknul soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně posoudil podle ustanovení §130 zák. práce i v období od 10. 10. 1997 do 30. 11. 1997. Jestliže totiž žalobkyně oznámila žalované dne 10. 10. 1997, že trvá na svém dalším zaměstnávání, náleží jí za dobu od tohoto oznámení do 4. 12. 2003, kdy nabyl právní moci rozsudek o neplatnosti žalovanou dané výpovědi z pracovního poměru, náhrada mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu dále náležitě neuvážil, že žalobkyni náleží náhrada mzdy za dobu přibližně osmi let a je pravděpodobné, že v průběhu této doby zjištěný průměrný (pravděpodobný) výdělek přestal odpovídat mzdě, kterou by si žalobkyně jinak vydělala (kdyby mohla konat práci v souladu s platnou pracovní smlouvou), zejména, když kolektivní smlouva zajišťovala zaměstnancům pravidelné navyšování mzdy. Protože v tomto směru nebylo provedeno žádné dokazování, zrušil v této části zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně a uložil mu, aby v tomto směru dokazování doplnil a o věci znovu rozhodl.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. 10. 2008, č. j. 21 Cdo 3983/2007-196, jako nepřípustné odmítl, neboť žalobkyně v dovolání podrobovala kritice skutková zjištění odvolacího soudu a označenou právní otázku vyřešily soudy v souladu s hmotným právem.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. 4. 2009, č. j. 27 C 115/2000-212, žalobu o zaplacení 368.547,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši z částek a za dobu, jež uvedl, zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 7.838,- Kč k rukám „její právní zástupkyně“ a státu soudní poplatek 55.523,- Kč. Dovodil, že v projednávané věci nejde o zkoumání změny mzdové úrovně žalované ohledně nároků náležejících za období osmi let. Jak nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za období od 1. 12. 1997 do 4. 12. 2003, tak nárok na náhradu mzdy z důvodu překážek na straně zaměstnavatele za období od 5. 12. 2003 do 28. 2. 2005 jsou zcela samostatné nároky, u kterých určil, s ohledem na odlišnou dobu jejich vzniku, odlišný průměrný (pravděpodobný) výdělek, který se stal podkladem pro stanovenou výši náhrady mzdy. V případě druhého z nároků jde o období necelých patnácti měsíců a s ohledem na dvanáctiprocentní celkový meziroční nárůst tarifní mzdy u žalované v roce 2005 oproti roku 2003, není podle soudu prvního stupně důvod, při určení výše náhrady mzdy nevycházet ze zjištěného průměrného výdělku. Neshledal důvod ani pro stanovení jiného průměrného výdělku u nároků mezi rokem 1997 a 2003, neboť meziroční nárůst mezd dosahoval „průměrných 5 %, zjevně pokrývajících míru inflace v České republice“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2009, č. j. 20 Co 377/2009-236, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 13.146,- Kč a ve výroku o soudním poplatku tak, že žalovaná je povinna zaplatit soudní poplatek ve výši 64.500,- Kč „prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 1“; zároveň rozhodl že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 zák. práce za dobu „od 1. 12. 1997 do 4. 12. 2003“ a nárok na náhradu mzdy pro překážky v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení §130 zák. práce za dobu od 5. 12. 2003 do 28. 2. 2005 jsou samostatnými nároky s odlišnou rozhodnou dobou pro určení průměrného (pravděpodobného) výdělku. Připomněl, že nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 zák. práce za období „od 10. 10. 1997 do 4. 12. 2003“ vychází ze smluvní mzdy žalobkyně ve výši 26.000,- Kč měsíčně, která byla stanovena mimo mzdové tarify žalované a navýšení tarifních mezd, sjednané kolektivními smlouvami, za uvedené období nepochybně pokrývá. Podle odvolacího soudu nelze rovněž přehlédnout, že o nároku žalobkyně podle ustanovení §61 zák. práce za dobu od 1. 12. 1997 do 31. 5. 1998 již bylo rozhodnuto pravomocným částečným rozsudkem ze dne 31. 8. 2005, který vycházel z průměrného výdělku 26.000,- Kč měsíčně, a případné zvýšení průměrné mzdy žalobkyně by za uvedené období nepřicházelo v úvahu.
V dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2007, č. j. 20 Co 450/2006-170, kterým napadá „výrok II.“ (jímž byl zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 42.545,- Kč s 26% úrokem z částky 16.545,- Kč od 1. 12. 1997 do zaplacení a s 26% úrokem z částky 26.000,- Kč od 1. 1. 1998 do zaplacení) žalovaná namítá, že podle výpovědi z pracovního poměru ze dne 19. 9. 1997 měl pracovní poměr žalobkyně skončit uplynutím výpovědní doby dne 30. 11. 1997. V této době pracovní poměr trval a, i když žalobkyně oznámila žalované dne 10. 10. 1997, že trvá na dalším zaměstnání, je nepochybné, že za období do 30. 11. 1997 měla být žalobkyni vyplácena mzda za vykonanou práci, nikoliv náhrada mzdy podle ustanovení §61 nebo §130 zák. práce. Žalobkyně však přidělovanou práci nevykonávala a dokonce odmítala vykonávat (práce byla přidělována v souladu s pracovní smlouvou) a ani se nedostavovala na své pracoviště. Navíc v té době žalobkyně čerpala placené volno v délce celkem 5 dnů pro překážky v práci na straně žalobkyně z důvodů obecného zájmu, a v době od 16. 10. 1997 do 5. 11. 1997 a od 10. 11. 1997 do 17. 11. 1997 byla uznána práce neschopnou a za toto období jí bylo poskytováno nemocenské. Za tato období tedy nelze žalobkyni ani náhradu mzdy poskytovat. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku „potvrdil“, neboť vzhledem k tomu, že žalobkyně nebyla zařazena do Systemizace pracovních míst (platné u žalované od 1. 7. 1997) u žádného organizačního útvaru žalované, byla-li jí přidělována práce, mohlo se sjednat pouze o práci, kterou měl v pracovní náplni jiný zaměstnanec, který byl do systemizace zařazen.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek (ve vztahu k dovoláním napadenému výroku) ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem přezkumu je peněžní nárok žalobkyně za období od 10. 10. 1997 do 30. 11. 1997 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 1999, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v předchozím ustanovení, poskytne mu zaměstnavatel náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, pokud předpisy uvedené v §131 nestanoví jinou výši náhrady mzdy.
Nároky účastníků z neplatného rozvázání pracovního poměru se řídí ustanoveními §61 až §64 zák. práce (srov. nadpis nad těmito ustanoveními). Ustanovení §61 až §64 zákoníku práce upravují - jak vyplývá z jejich znění - práva a povinnosti účastníků pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru, které učinil jeden účastník pracovního poměru a jehož platnost druhý účastník neuznává, a v němž proto panuje nejistota, zda pracovní poměr účastníků skutečně skončil (podle učiněného rozvázání pracovního poměru) nebo zda bude (může) pokračovat.
Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, jejíž platnost zaměstnanec neuznává, řídí se pracovněprávní vztahy účastníků až do uplynutí výpovědní doby podle této výpovědi pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními předpisy. Až do uplynutí výpovědní doby totiž pracovní poměr účastníků nepochybně trval a zaměstnanec má nárok na mzdu za vykonanou práci, popřípadě nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce, kdyby mu zaměstnavatel ve výkonu práce bezdůvodně bránil nebo kdyby nemohl práci konat pro jiné překážky na straně zaměstnavatele. Nejistota, zda pracovní poměr účastníků podle výpovědi z pracovního poměru skutečně skončil nebo zda bude (může) pokračovat, tu nastává až po uplynutí výpovědní doby; teprve až v tomto období se nároky účastníků mohou řídit ustanoveními upravujícími nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru.
Na uvedeném závěru nic nemění to, že podle ustanovení §61 odst. 1 věty druhé zák. práce přísluší zaměstnanci při neplatném rozvázání pracovního poměru náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání. Tato úprava se plně prosadí jen tehdy, jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, v době, kdy pracovní poměr měl podle neplatné výpovědi z pracovního poměru skončit (tj. až po uplynutí výpovědní doby), a pro tento případ určuje den, od něhož může být náhrada mzdy zaměstnanci nejdříve přiznána. Jestliže však zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání dříve, než uplynula výpovědní doba (jako tomu bylo v posuzovaném případě), je pro pracovněprávní vztahy účastníků rozhodující, že až do uplynutí výpovědní doby je trvání pracovněprávního vztahu nepochybné, že po tuto dobu má zaměstnanec - jak uvedeno výše - nárok na mzdu za vykonanou práci, popřípadě nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst.1 zák. práce, a že úprava uvedená v ustanoveních §61 až 64 zák. práce se v tomto období nemůže uplatnit; nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru mu v tomto případě vzniká až dnem následujícím po uplynutí výpovědní doby. Dal-li tedy zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď z pracovního poměru a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával před uplynutím výpovědní doby, má zaměstnanec nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zákoníku práce až ode dne následujícího po uplynutí výpovědní doby (srov. též právní názor uvedený v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 700/2001, který byl uveřejněn pod č. 67 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo1586/2005, který byl uveřejněn pod č. 131 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
V projednávané věci však odvolací soud z uvedených názorů nevycházel, když dovodil, že oznámila-li žalobkyně žalované dne 10. 10. 1997, že trvá na svém dalším zaměstnávání, náleží jí náhrada mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce již za dobu od tohoto oznámení, přestože pracovní poměr účastníků měl podle výpovědi z pracovního poměru skončit dne 30. 11. 1997, ačkoli – jak výše uvedeno – nárok podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce náleží zaměstnanci, s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr a který zaměstnavateli oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, až ode dne, kdy měl pracovní poměr podle neplatné výpovědi skončit. Do té doby má tento zaměstnanec nárok na mzdu za vykonanou práci, popřípadě nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce, jestliže mu zaměstnavatel v rozporu s pracovní smlouvou nepřiděluje práci pro překážky na jeho (zaměstnavatelově) straně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není (v dovoláním napadeném výroku) správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto (v dovoláním napadeném výroku, včetně akcesorických rozhodnutí soudů obou stupňů o nákladech řízení a o soudním poplatku) podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2010
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu