ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2196.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 2196/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Ing. R. S., zastoupené JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem v Kyjově, Žižkova č. 791, proti žalovanému Telefónica O2 Czech Republic, a.s. se sídlem v Praze 4, Michli, Za Brumlovkou č. 266/2, IČ 60193336, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 76/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2008, č. j. 23 Co 295/2008-121, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem, opatřeným datem 15. 3. 2004, žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě ruší pracovní poměr podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z důvodů zvlášť hrubého porušení pracovní kázně, kterého se dopustila tím, že „požádala o úplatek autorizovaného dealera Kapucín-Repro, s. r. o.“.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou v řízení před soudem prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné a aby bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni náhradu mzdy „z titulu“ neplatného okamžitého zrušení pracovního poměru ve výši 651.590,- Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že neporušila pracovní kázeň tak, jak je jí vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního poměru (nepožádala o úplatek autorizovaného dealera Kapucín-Repro, s. r. o.), a že důvod uvedený v okamžitém zrušení pracovního poměru není řádně skutkově vymezen tak, aby z něj např. vyplývalo, že byl ve stanovené lhůtě doručen druhému účastníku, a navíc je na něm uvedeno datum 15. 3. 2004, přičemž k předání došlo až 15. 3. 2005.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. 1. 2006, č. j. 15 C 76/2005-24, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 15. 3. 2004 dané žalovaným žalobkyni je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 13.501,- Kč „na účet právního zástupce žalobkyně“. Dovodil, že důvod, pro který žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr s žalobkyní, je popsán „velice málo určitě”, neboť „zde není uvedeno, kdy se takového jednání měla dopustit“, kdy se žalovaný o tom, že by takto jednala a porušila pracovní kázeň, skutečně dověděl, kdo tuto skutečnost zjistil, zda žalobkyni byla dána možnost vyjádřit se k takto zjištěným skutečnostem a jak na tyto skutečnosti reagovala. Okamžité zrušení pracovního poměru je tedy žalobkyni dáno „neplatně právě pro nedostatek řádného popsání skutku“, kterého se měla žalobkyně dopustit. Připomněl také, že v okamžitém zrušení pracovního poměru je uvedeno špatné datum, když namísto uvedení dne 15. 3. 2005 je uvedeno nesprávně datum 15. 3. 2004.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 9. 2006, č. j. 23 Co 278/2006-61, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že nerespektoval „dlouholetou judikaturu“, podle které k řádnému vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru není potřeba, aby obsahovalo údaj o tom, kdy se zaměstnavatel dověděl o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru nebo kdy tento důvod vznikl nebo zda byl důvod předmětem šetření jiného orgánu, jestliže i bez těchto důvodů je nepochybné, proč byl se zaměstnancem zrušen pracovní poměr, a že není potřebné rozvádět důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné pouze tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen. Protože se soud prvního stupně nepokusil projev vůle obsažený v okamžitém zrušení pracovního poměru vyložit, zaujal ohledně platnosti projevu vůle žalovaného vůči žalobkyni názor předčasně. Uložil soudu prvního stupně, aby řádně zjistil skutkový stav na základě důkazních návrhů účastníků a poté aby věc znovu posoudil se zřetelem k právnímu názoru zaujatému odvolacím soudem.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 10. 10. 2007, č. j. 15 C 76/2005-99, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 15. 3. 2004 dané žalovaným žalobkyni je neplatné a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 57.206,- Kč „na účet právního zástupce žalobkyně“ a „na účet zdejšího soudu svědečné“ 1.248,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že „nebylo dostatečně prokázáno, že by se žalobkyně dopustila takového jednání, že by na Ing. M. skutečně požadovala finanční částku jako provizi nebo jako úplatek“. Vyšel přitom z toho, že tvrzení svědků J. H., D. Ř. a V. V., kteří byli přítomni jednání se žalobkyní dne 15. 3. 2005, se jeví jako účelové, neboť „o tomto jednání, kde vytýkali žalobkyni velice závažné podle nich porušení pracovní kázně, nebyl proveden žádný záznam, nebylo zde zaznamenáno stanovisko žalobkyně o tom, jak se k tomuto hrubému provinění vyjadřuje, jaké zastává stanovisko“. Svědci pouze potvrzovali, že se žalobkyně k tomuto jednání po přehrání jejího rozhovoru s Ing. M. vyjadřovala tak, že se přiznala, že tuto částku od něj požadovala. Naproti tomu žalobkyně „po celou dobu tohoto řízení vedeného orgány činnými v trestním řízení toto své jednání popírala a ani nahrávka nedosvědčuje o tom, že by zde byla projednávána nějaká konkrétní finanční částka požadovaná žalobkyní“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 9. 2008, č. j. 23 Co 295/2008-121, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudy obou stupňů 2.000,- Kč. Vytknul soudu prvního stupně, že, ačkoliv prováděl obsáhlé dokazování, „nevyvodil z něho závěry, postihující problematiku v řízení uplatněného nároku, ani po stránce skutkové, ani po stránce právní“. Podle odvolacího soudu nelze akceptovat závěr soudu prvního stupně, že žalovaný neprokázal porušení pracovní kázně žalobkyní v takové intenzitě, aby naplňovalo důvod k ukončení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Se zřetelem k „charakteru řízení” a k tomu, že bylo provedeno obsáhlé dokazování, nepřistoupil odvolací soud k dalšímu zrušení rozsudku, neboť podle něj bylo možno ve věci rozhodnout po doplnění dokazování zopakováním důkazů listinami z policejního spisu Policie ČR Okresního ředitelství v Třebíči, č. ORTR – 636/KPV-OHK-05. Po takovém doplnění řízení měl za doloženo, že v souvislostí s náplní práce (obchodní zástupce pro významné zákazníky) se žalobkyně setkala s Ing. M. u benzinové pumpy, „což samo o sobě vzbuzuje pochybnosti, neboť obvykle se pracovní jednání dějí v místech pracoviště, event. v jiných místech než ve veřejných prostorách“. Tvrzení žalobkyně, že důvodem setkání bylo to, aby předala mobil „významnému zákazníkovi, který stál ve frontě v Kauflandu“, je „stěží uvěřitelné” a „s aktivací, na kterou měl Ing. M. provést předání mobilu, nic společného nemělo”. Žalobkyně navíc v průběhu celého řízení tohoto „významného zákazníka“ ani blíže nespecifikovala a důkazy k tomu nenavrhla, takže tato její verze „vzbuzuje pochybnosti“. Protože v řízení „nebylo sporu o tom, z jakých důvodů žalobkyně navázala kontakt s Ing. M., proč se tento obrátil na žalovaného a proč mu sdělil své pochybnosti o jednání žalobkyně“, jednání žalobkyně „vzbuzovalo pochybnosti o korektnosti obchodní zástupkyně pro významné zákazníky a tak bylo kvalifikovaným důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že odvolací soud vyšel pouze z výpovědi Ing. M. učiněné u Policie ČR a že „nevzal v potaz“ další výpovědi svědků J. H., D. Ř. a V. V., které provedl soud prvního stupně; výpověď Ing. M. učiněná u Policie ČR nemá oporu v dalším dokazování. Opakuje závěr soudu prvního stupně, podle kterého tvrzení svědků, kteří byli přítomni jednání s žalobkyní dne 15. 3. 2005, se „jevilo jako účelové“, a že ani nahrávka, která byla přehrána a jež je v trestním spise, nedosvědčuje, že by byla projednávána nějaká finanční konkrétní částka, o kterou žalobkyně požádala. Ani Policie ČR v rámci trestního řízení neshledala, že by došlo k trestnému činu přijímání úplatků a odložila podezření. Namítá dále, že je soudy řešena různě otázka vymezení právního úkonu označeného okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 zákoníku práce a že právní úkon označený okamžité zrušení pracovního poměru datovaný 15. 3. 2004 nemůže být způsobilým právním úkonem, jelikož neobsahuje řádné datum a „není zde skutkově vymezen důvod porušení pracovní kázně, aby mohla být posouzena i intenzita porušení“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo jako nepřípustné odmítnuto, popřípadě zamítnuto, neboť odvolací soud postupoval podle ustálené judikatury v oblasti pracovního práva a v odvolacím řízení posoudil nejen výpověď svědka M., ale i ostatní provedené důkazy.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Otázku platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného dopisem ze dne 15. 3. 2005 je třeba i v současné době posuzovat podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 4. 2005, tj. do dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 169/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce zaměstnavatel může zrušit pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení §55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.
Výklad ustanovení §55 zák. práce z hlediska otázky konkretizace jednostranného právního úkonu (projevu vůle) směřujícího ke skončení pracovního poměru – v posuzovaném případě okamžitého zrušení pracovního poměru - ve spojitosti s ustanovením §240 odst. 3 zák. práce, které vymezuje interpretační pravidla pro výklad projevu vůle, se již v minulosti ustálil. S ohledem na obsahovou shodnost ustanovení §55 a §44 odst. 2 zák. práce vycházejí soudy při řešení této otázky jak v případě výpovědi z pracovního poměru, tak v případě okamžitého zrušení pracovního poměru, z názoru, který lze mutatis mutandis vztáhnout na oba uvedené jednostranné právní úkony. Ve vztahu k výpovědi z pracovního poměru byl již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněném pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, vysloven názor, že „výpovědní důvod musí být v písemné výpovědi uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný výpovědní důvod uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný výpovědní důvod nebude moci být dodatečně měněn“, a že „není-li možné ze samotného znění písemné výpovědi z pracovního poměru pro neurčitost či nesrozumitelnost projevu vůle dovodit, v čem spočívá skutkové vymezení výpovědního důvodu, je výpověď z pracovního poměru daná zaměstnanci neplatným právním úkonem jen tehdy, jestliže nelze ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď"; uvedený názor následně byl a v současné době je jako správný přijímán. Vzniknou-li o obsahu právního úkonu pochybnosti stanoví pro takový případ ustanovení §240 odst. 3 zák. práce pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle odstranit; projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití. Závěru o tom, že projev vůle je neurčitý nebo nesrozumitelný (a že právní úkon, k němuž projev vůle směřoval, je pro neurčitost nebo nesrozumitelnost neplatný), tedy musí vždy předcházet výklad projevu vůle. Projev vůle je totiž neurčitý nebo nesrozumitelný, jen jestliže ani jeho výkladem nelze odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu. Výklad projevu vůle však vždy musí směřovat k objasnění toho, co bylo skutečně projeveno; pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo odvolacím soudem zmiňovaný a obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996, sp.zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V projednávané věci soudy obou stupňů při posuzování určitosti projevu vůle žalovaného učiněného dopisem ze dne 15. 3. 2005 (okamžitého zrušení pracovního poměru) uvedená východiska akceptovaly, když dospěly k závěru, že nevznikají pochybnosti o tom, z jakého důvodu chtěl žalovaný pracovní poměr s žalobkyní ukončit. Námitky dovolatelky v tomto směru proto neobstojí.
Souhlasit s dovolatelkou lze ale v tom, že odvolací soud učinil závěr o tom, že se žalobkyně dopustila jednání uvedeného v okamžitém zrušení pracovního poměru, nikoli zcela korektním procesním způsobem.
V okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 15. 3. 2004 (správně 15. 3. 2005) daném podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce žalovaný vytýkal žalobkyni, že „požádala o úplatek autorizovaného dealera Kapucín-Repro, s. r. o.“. Je nepochybné, že pro posouzení, zda tímto jednáním žalobkyně porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, bylo mimo jiné významné zjištění, zda žalobkyně skutečně „požádala o úplatek autorizovaného dealera Kapucín-Repro, s. r. o.“.
Při zjišťování skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že „nebylo dostatečně prokázáno“, že by žalobkyně po Ing. M. skutečně požadovala finanční částku jako provizi nebo jako úplatek, neboť výpovědi svědků J. H., D. Ř. a V. V. se mu jevily „jako účelové“, žalobkyně „po celou dobu tohoto řízení vedeného orgány činnými v trestním řízení toto své jednání popírala a ani nahrávka nedosvědčuje o tom, že by zde byla projednávána nějaká konkrétní finanční částka požadovaná žalobkyní“. Odvolací soud naproti tomu dovodil, že jednání žalobkyně (setkala se s Ing. M. u benzínové pumpy, což samo o sobě vzbuzuje pochybnosti, neboť obvykle se pracovní jednání dějí v místech pracoviště, event. v jiných místech než ve veřejných prostorách) vzbuzovalo pochybnosti o korektnosti obchodní zástupkyně pro významné zákazníky (pracovní zařazení žalobkyně). Z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud ke svému závěru dospěl na základě hodnocení stejných důkazů jako soud prvního stupně; z důkazů provedených před soudem prvního stupně odvolací soud zopakoval (při jednání dne 24. 9. 2008) jen důkaz „přečtením listin, a to z vyšetřovacího spisu PČR, okresní ředitelství, Třebíč, č. ORTR – 636/KPV-OHK-05“.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v ustanovení §213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení). Jestliže tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změní (§220 o. s. ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními §122, §132, §211 a §213 o. s. ř.; odvolací řízení pak trpí vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V projednávané věci měl odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkového závěru soudu prvního stupně a o hodnocení výpovědí žalobkyně a svědků soudem prvního stupně (přestože soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování, „nevyvodil z něho závěry, postihující problematiku v řízení uplatněného nároku, ani po stránce skutkové ani po stránce právní“). Měl proto - jak vyplývá z výše uvedeného - zopakovat nejen výslech žalobkyně, ale i dalších svědků J. H., D. Ř. a V. V., které soud prvního stupně hodnotil, a Ing. T. M., jehož výpověď soud prvního stupně do svých úvah nezahrnul, a opatřit si tak pro posouzení věrohodnosti výpovědí žalobkyně a svědků podklady, které by byly rovnocenné s podklady, z nichž vycházel soud prvního stupně. Odvolací soud však jen zopakoval důkaz vyšetřovacím spisem „PČR, okresní ředitelství, Třebíč, č. ORTR – 636/KPV-OHK-05“ (přečtením listin z tohoto spisu).
Protože odvolací soud sám nezopakoval potřebné důkazy, nejsou jeho skutkové závěry v souladu s ustanoveními §122, §123, §211 a §213 o. s. ř. Řízení před odvolacím soudem tedy trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 1 část věty za středníkem, §243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věty druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. dubna 2010
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu