ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2226.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 2226/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce JOSEF SEIBEL, s.r.o. se sídlem v Hrušovanech u Brna, Jiřího z Poděbrad č. 26, IČO 26967421, zastoupeného Mgr. Michalem Novákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Fibichova č. 1141/2, proti žalovanému JUDr. M. K., jako správci konkursní podstaty úpadce ROMIKA INDUSTRIES, a.s. se sídlem v Brně, Mezírka č. 775/1, IČO 25522345, zastoupenému JUDr. Ing. Janem Vavřinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 24, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 51/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. prosince 2008 č.j. 1 Cmo 163/2008-96, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaného se zastavuje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 8.6.2006 domáhal, aby bylo určeno, že má "v konkursním řízení vedeném Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 31 K 25/2005" za úpadcem "pohledávku ve výši 934.067,- Kč jako pohledávku II. třídy". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že zaměstnanci úpadce před skončením pracovního poměru u úpadce požádali v souladu s ustanovením §110a zákoníku práce dne 4.5.2005 žalobce jako svého nového zaměstnavatele o poskytnutí dovolené, na kterou jim vznikl nárok u úpadce, a že žalobce uzavřel o tom s úpadcem dne 5.5.2005 dohodu, v níž se úpadce zavázal zaplatit žalobci za poskytnutých celkem 797,5 kalendářních dnů dovolené jeho bývalým zaměstnancům celkem 934.067,- Kč. Poté, co byl na majetek úpadce prohlášen konkurs, žalobce přihláškou ze dne 9.12.2006, doplněnou podáním ze dne 24.2.2006, svoji pohledávku přihlásil "do konkursního řízení", žalovaný však pohledávku popřel. Žalobce se proto domáhá určení pravosti své pohledávky.
Žalovaný potvrdil, že na majetek úpadce byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8.6.2005 č.j. 31 K 25/2005-135 prohlášen konkurs a že žalobce předmětnou pohledávku přihlásil do konkursu (pohledávka je evidována jako "přihlášená pohledávka č. 367"). Žalovaný pohledávku při zvláštním přezkumném jednání, konaném dne 5.5.2006, popřel; má za to, že žádost zaměstnanců úpadce nebyla podána v rozporu s ustanovením §110a zákoníku práce "nejpozději před skončením pracovního poměru u dosavadního zaměstnavatele", ale až v den skončení pracovního poměru, a nebyla zaměstnanci ani podepsána, že žalobce převzal ode dne 5.5.2005 "veškerou podnikatelskou činnost" úpadce, včetně jeho zaměstnanců, a dohoda o úhradě vyplacené náhrady mzdy za dovolenou ze dne 5.5.2005 je neplatná, neboť svým obsahem obchází zákon a příčí se dobrým mravům, a že dohoda ze dne 5.5.2005 je ve smyslu ustanovení §15 odst.1 písm.d) zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) neúčinným právním úkonem, neboť "se jedná o úkon provedený dlužníkem v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu, kterým na sebe přejímá svému majetku nepřiměřené závazky".
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13.5.2008 č.j. 55 Cm 51/2006-70 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co dovodil, že žalobce podal žalobu ve lhůtě uvedené v ustanovení §23 odst.4 zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), vzal z provedených důkazů za prokázané, že výroba obuvi, dosud provozovaná úpadcem, na základě dohod uzavřených se žalobcem přešla, včetně "prostor, ve kterých k této výrobě docházelo, zaměstnanců, kteří tuto výrobu realizovali, a zařízení a vybavení, na kterém k této výrobě docházelo", na žalobce, který vznikl (byl zapsán do obchodního rejstříku) dne 4.5.2005, a dovodil, že tím ve smyslu ustanovení §249 odst.2 zákoníku práce došlo "k převodu úkolů nebo činností" úpadce jako zaměstnavatele na žalobce jako přejímajícího zaměstnavatele. Protože žalobce vstoupil "do povinností zaměstnavatele ve vztahu k zaměstnancům podniku", nemůže mít za úpadcem spornou pohledávku.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3.12.2008 č.j. 1 Cmo 163/2008-96 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že došlo - jak dovodil také soud prvního stupně - "k převodu podnikatelské činnosti úpadce na žalobce"; k přechodu činnosti jednoho zaměstnavatele může na zaměstnavatele druhého podle odvolacího soudu dojít "nejen smlouvou o prodeji podniku, ale i smlouvami jinými", a o přechodu z úpadce na žalobce svědčí "soubor smluv uzavřených mezi žalobcem a úpadcem o nájmu movitých věcí, které tvořily stroje a zařízení úpadce a soubor výpočetní a kancelářské techniky úpadce, smlouva o nájmu programového vybavení používaného pro provozní počítačový program v provozovně úpadce, dohoda o ukončení nájmu nemovitostí k provozování podnikání úpadce, dohody o úhradě vyplacené náhrady mzdy za dovolenou, dohody mezi úpadcem a jeho zaměstnanci o ukončení pracovních poměrů a pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a původními zaměstnanci úpadce", a součástí tohoto souboru smluv je též dohoda o úhradě vyplacené náhrady mzdy za dovolenou nebo její části. I když došlo ve smyslu ustanovení §249 odst.2 zákoníku práce k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů z úpadce (jako dosavadního zaměstnavatele) na žalobce (jako přejímajícího zaměstnavatele) a i když přejímající zaměstnavatel vstupuje do práv a povinností vůči zaměstnancům dosavadního zaměstnavatele, které měl "dosavadní zaměstnavatel v existujících pracovněprávních vztazích", není tím "znemožněn vznik pohledávky z dohody o úhradě vyplacené náhrady mzdy za dovolenou". Podle názoru odvolacího soudu se změnou zaměstnání ve smyslu ustanovení §110b zákoníku práce rozumí "skončení pracovního poměru u dosavadního zaměstnavatele a nástup zaměstnance do nového pracovního poměru u jiného zaměstnavatele i v souvislosti s převodem zaměstnavatele nebo části zaměstnavatele nebo s převodem úkolů nebo činnosti zaměstnavatele anebo jejich částí, byť k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů by došlo i v případě, pokud by pracovní poměry nebyly u úpadce skončeny a u žalobce navázány". Smyslem a účelem dohody zúčastněných zaměstnavatelů na úhradě vyplacené náhrady mzdy za dovolenou je totiž "možnost, aby zaměstnanec vyčerpal dovolenou, na kterou mu vznikl anebo vznikne nárok jak u zaměstnavatele dosavadního, tak u zaměstnavatele přejímajícího, tedy bez ohledu na zaměstnavatele dosavadního, což umožňuje čerpat dovolenou tak, aby byl zajištěn maximálně odpočinek a regenerace zaměstnance pro další plnění pracovních povinností", a "zúčastnění zaměstnavatelé se podílí na vyplacených náhradách mzdy za dovolenou v takovém rozsahu, v jakém vznikl zaměstnancům nárok na dovolenou u každého zaměstnavatele". Odvolací soud uzavřel, že "udělením dovolené zaměstnancům, na níž vznikl nárok u úpadce, a vyplacením náhrady mzdy" vznikl žalobci "smluvní nárok na úhradu vyplacené náhrady mzdy" vůči úpadci a že proto žalobce má za úpadcem spornou pohledávku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že ustanovení §249 odst.2 zákoníku práce je "speciálním ve vztahu k ustanovení §110a zákoníku práce" a že proto ustanovení §110a zákoníku práce "lze aplikovat jen v případech, kdy nedojde k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů v plném rozsahu na přejímajícího zaměstnavatele podle ustanovení §249 odst.2 zákoníku práce"; přechází-li totiž na přejímajícího zaměstnavatele povinnost poskytnout zaměstnanci dovolenou, na niž mu vznikl nárok u dosavadního zaměstnavatele, dohoda o úhradě vyplacené náhrady za mzdy za dovolenou nebo její část už z tohoto důvodu nepřichází v úvahu. Dohoda mezi žalobcem a úpadcem je navíc neplatná, protože "zjevným úmyslem smluvních stran bylo převést výrobní program a všechna související aktiva úpadce na žalobce a závazek náhrady mzdy za dovolenou zaměstnanců ponechat na úpadci, kterýmžto jednáním by došlo ke zkrácení věřitelů". Podle názoru žalovaného je dohoda rovněž ve smyslu ustanovení §15 odst.1 písm.d) zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) neúčinná, neboť úpadce jí převzal závazky nepřiměřené jeho majetku a na úkor věřitelů. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nezpochybňuje), že dnem 5.5.2005 nastala právní skutečnost, s níž ustanovení §249 odst.2 věta první zák. práce spojuje přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů z úpadce (jako dosavadního zaměstnavatele) na žalobce (jako přejímajícího zaměstnavatele), který vznikl (byl zapsán do obchodního rejstříku) dne 4.5.2005. Dnem 4.5.2005 byl dohodou rozvázán pracovní poměr mezi úpadcem a jeho zaměstnanci, kteří ode dne 5.5.2005 nastoupili do pracovního poměru u žalobce. Zaměstnanci úpadce ještě před rozvázáním pracovního poměru požádali dne 4.5.2005 o to, aby jim dovolená (část dovolené), na kterou jim vznikl (vznikne) nárok u úpadce, byla poskytnuta žalobcem. O úhradě náhrady mzdy za dovolenou (za část dovolené), na niž vznikl nárok u úpadce a kterou po změně zaměstnání poskytl zaměstnancům žalobce, uzavřeli žalobce s úpadcem dne 5.5.2005 dohodu.
Projednávanou věc je třeba - s ohledem na dobu vzniku tvrzené sporné pohledávky - i v současně době posoudit podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb., č. 12/1998 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 214/2000 Sb., č. 368/2000 Sb., č. 370/2000 Sb., č. 120/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., nálezů Ústavního soudu č. 403/2002 Sb., č. 201/2003 Sb., č. 210/2003 Sb. a zákonů č. 257/2004 Sb., č. 499/2004 Sb. a č. 179/2005 Sb., tedy podle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 28.9.2005 (dále jen "zákona o konkursu a vyrovnání"), a podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004 Sb., č. 628/2004 Sb. a č. 169/2005 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2005 (dále jen "zák. práce").
Změní-li zaměstnanec v průběhu téhož kalendářního roku zaměstnání, může mu kterýkoliv ze zúčastněných zaměstnavatelů poskytnout dovolenou (část dovolené), na kterou mu vznikl (vznikne) nárok u druhého zaměstnavatele, jestliže o to zaměstnanec požádá nejpozději před skončením pracovního poměru u dosavadního zaměstnavatele a zúčastnění zaměstnavatelé se dohodnou na úhradě vyplacené náhrady mzdy za dovolenou (její část), na niž zaměstnanci u zaměstnavatele poskytujícího dovolenou (její část) nárok nevznikl; změnou zaměstnání se rozumí skončení pracovního poměru u dosavadního zaměstnavatele a nástup zaměstnance bez zbytečného odkladu do nového pracovního poměru u jiného zaměstnavatele (srov. §110a zák. práce).
Skončí-li zaměstnanec pracovní poměr, aniž by vyčerpal dovolenou, na niž mu vznikl nárok, je jeho dosavadní zaměstnavatel povinen poskytnout mu za nevyčerpanou dovolenou náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku (srov. §110b odst.2 a 3 zák. práce). Uvedenou povinnost nemá tehdy, požádá-li zaměstnanec před skončením pracovního poměru u dosavadního zaměstnavatele o "převedení" nevyčerpané dovolené (její části) na svého jiného (nového) zaměstnavatele, u něhož nastoupil bez zbytečného odkladu do nového pracovního poměru, a dohodli-li se zúčastnění zaměstnavatelé na úhradě náhrady mzdy za dovolenou vyplacené jiným (novým) zaměstnavatelem v rozsahu, v jakém zaměstnanci u jiného (nového) zaměstnavatele na dovolenou (její část) nárok nevznikl; v tomto případě zaměstnanec - jak vyplývá z ustanovení §110a zák. práce - vyčerpá od dosavadního zaměstnavatele "převedenou" dovolenou u jiného (nového) zaměstnavatele a dosavadní zaměstnavatel (v souladu s uzavřenou dohodou) "refunduje" jinému (novému) zaměstnavateli náhradu mzdy, kterou vyplatil zaměstnanci za dovolenou (její část), na niž mu u tohoto jiného (nového) zaměstnavatele nárok nevznikl.
Dosavadní zaměstnavatel je - jak vyplývá z výše uvedeného, vždy povinen v případě skončení pracovního poměru za (do té doby) nevyčerpanou dovolenou poskytnout (vyplatit) náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, a to buď přímo svému (bývalému) zaměstnanci nebo, za podmínek uvedených v ustanovení §110a zák. práce, jako "refundaci" jinému (novému) zaměstnavateli, na něhož byla nevyčerpaná dovolená "převedena". Dohodne-li se dosavadní zaměstnavatel s jiným (novým) zaměstnavatelem na úhradě náhrady mzdy za dovolenou poskytnutou jeho (bývalému) zaměstnanci v rozsahu, v jakém zaměstnanci u jiného (nového) zaměstnavatele nárok nevznikl, nemůže se jednat o neúčinný právní úkon ve smyslu ustanovení §15 odst.1 písm.d) zákona o konkursu a vyrovnání, neboť uzavřením této dohody se dosavadní zaměstnavatel současně zprostil povinnosti vyplatit svému (dosavadnímu) zaměstnanci za nevyčerpanou dovolenou náhradu mzdy; dohoda uzavřená podle ustanovení §110a zák. práce má za následek zánik povinnosti poskytnout zaměstnanci náhradu mzdy, uložené dosavadnímu zaměstnavateli v ustanovení §110b odst.2 zák. práce.
Dohodu o úhradě vyplacené náhrady mzdy za dovolenou (její část), na niž zaměstnanci u zaměstnavatele poskytujícího dovolenou (její část) nárok nevznikl, mohou zúčastnění zaměstnavatelé platně uzavřít - jak vyplývá z ustanovení §110a věty první zák. práce - jen tehdy, změnil-li zaměstnanec v průběhu téhož kalendářního roku zaměstnání. Změnou zaměstnání se tu rozumí - jak se uvádí v ustanovení §110a větě druhé zák. práce - skončení pracovního poměru u dosavadního zaměstnavatele a nástup zaměstnance bez zbytečného odkladu do nového pracovního poměru u jiného zaměstnavatele.
V projednávané věci zaměstnanci, kterých se týkala dohoda žalobce a úpadce o úhradě vyplacené náhrady mzdy za dovolenou (její část) ze dne 5.5.2005, rozvázali pracovní poměr u úpadce dohodou ke dni 4.5.2005 a dne 5.5.2005 nastoupili "v novém pracovním poměru" do zaměstnání u žalobce, na něhož přešla úpadcova práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů.
Práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů mohou přejít na někoho jiného (přejímajícího zaměstnavatele) jen v případech stanovených zákoníkem práce nebo zvláštním právním předpisem (§249 odst.1 zák. práce). Judikatura soudů proto již dříve dovodila, že dohoda zaměstnavatele o převedení části zaměstnanců k jinému zaměstnavateli není sama o sobě způsobilá přivodit přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, ledaže by šlo o právní skutečnost, se kterou zákon spojuje přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů (srov. například odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995).
Případy, v nichž dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, stanoví nejen zvláštní právní předpisy, ale také (a především) samotný zákoník práce. Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů tedy nastává nejen při prodeji podniku nebo jeho části (§480 a 487 obchodního zákoníku), při nájmu podniku nebo jeho části (§488e odst.2 a §488i obchodního zákoníku), při prodeji podniku ve veřejné dražbě (§30 odst.2 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů) nebo v jiných případech stanovených zvláštními zákony, ale i tehdy, byly-li splněny předpoklady uvedené v ustanovení §249 odst.2 zák. práce.
Podle ustanovení §249 odst.2 zák. práce dochází-li k převodu zaměstnavatele nebo části zaměstnavatele nebo k převodu úkolů nebo činnosti zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli, přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů zaměstnanců v plném rozsahu na přejímajícího zaměstnavatele; za úkoly nebo činnost zaměstnavatele se pro tyto účely považují zejména úkoly související se zajištěním výroby nebo poskytováním služeb a obdobná činnost podle zvláštních právních předpisů, které právnická nebo fyzická osoba provádí v zařízeních určených pro tyto činnosti nebo na místech obvyklých pro jejich výkon pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost; za přejímajícího zaměstnavatele se bez ohledu na právní důvod převodu a na to, zda dochází k převodu vlastnických práv, považuje právnická nebo fyzická osoba, která je způsobilá jako zaměstnavatel (§8 a 8a zák. práce) pokračovat v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu. Ustanovení §249 odst.2 zák. práce vyjadřuje implementaci směrnice Rady č. 2001/23/ES ze dne 12.3.2001 o sbližování zákonů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodu podniku, podnikání a částí podniků do českého právního řádu, jejímž cílem je "stanovit opatření na ochranu zaměstnanců pro případ změny zaměstnavatele, zejména zajistit zachování jejich práv".
K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází podle ustanovení §249 odst.2 zák. práce vždy, byl-li učiněn právní úkon (smlouva) nebo nastala-li jiná právní skutečnost, s nimiž je (podle zákona) spojen převod zaměstnavatele nebo části zaměstnavatele nebo převod úkolů nebo činnosti zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli, vše za předpokladu, že přejímající fyzická nebo právnická osoba je způsobilá jako zaměstnavatel pokračovat v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu, aniž by bylo významné, jaký je právní důvod převodu a zda jím dochází také k převodu vlastnických práv; ve větě druhé tohoto ustanovení se pak příkladmo uvádí, co se v souvislosti s přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů považuje za "úkoly" nebo "činnosti" zaměstnavatele. Jsou-li splněny všechny předpoklady vyžadované zákoníkem práce nebo zvláštními právními předpisy, souhlas tím dotčených zaměstnanců dosavadního (stávajícího) zaměstnavatele se nevyžaduje a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přecházejí na přejímajícího zaměstnavatele, i kdyby s tím tito zaměstnanci nesouhlasili.
Se soudy lze souhlasit v tom, že soubor smluv uzavřených mezi žalobcem a úpadcem (specifikovaný odvolacím soudem) představuje právní skutečnost, s níž je spojen přechod práv a povinností k zaměstnancům úpadce, kteří u něho dosud pracovali a jejichž pracovněprávní vztah do té doby ještě neskončil, na žalobce.
I když pracovní poměr úpadcových zaměstnanců "formálně" skončil dohodou ke dni 4.5.2005, nelze pominout, že nastoupili dnem 5.5.2005 do zaměstnání u žalobce, tedy u zaměstnavatele, na něhož (jako přejímajícího zaměstnavatele) přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů úpadce. Z pohledu ustanovení §110a zák. práce tito zaměstnanci tedy nenastoupili do nového pracovního poměru u jiného zaměstnavatele, ale do nového pracovního poměru u dosavadního zaměstnavatele; za dosavadního zaměstnavatele se ve smyslu ustanovení §110a zák. práce považuje nejen právnická nebo fyzická osoba, s níž zaměstnanec rozvázal svůj pracovní poměr, ale i ten, na koho z této osoby přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů a u něhož by tedy zaměstnanec pracoval, kdyby nedošlo k rozvázání pracovního poměru. Nejvyšší soud ČR z uvedených důvodů dospěl k závěru, že nedochází ke změně zaměstnání ve smyslu ustanovení §110a zák. práce, jestliže zaměstnanec po skončení pracovního poměru u dosavadního zaměstnavatele nastoupí bez zbytečného odkladu do nového pracovního poměru k přejímajícímu zaměstnavateli.
Vzhledem k tomu, že dohoda žalobce a úpadce o úhradě vyplacené náhrady mzdy za dovolenou (její část) ze dne 5.5.2005, se týkala zaměstnanců, kteří v průběhu téhož kalendářního roku nezměnili zaměstnání, neboť po skončení pracovního poměru u úpadce nastoupili do nového pracovního poměru u žalobce jako přejímajícího zaměstnavatele, žalobce nemůže mít za úpadcem spornou pohledávku. Tito zaměstnanci nastoupili po skončení dosavadního pracovního poměru do bezprostředně navazujícího nového pracovního poměru k témuž zaměstnavateli a jejich pracovní poměr se považuje pro účely dovolené na zotavenou za nepřetržitě trvající (srov. §106 odst.2 zák. práce); za kalendářní rok 2005 proto měli nárok na dovolenou na zotavenou ve stejné podobě, jako kdyby ke skončení a novému navázání pracovního poměru vůbec nedošlo, čímž byl - řečeno slovy odvolacího soudu - "zajištěn maximálně odpočinek a regenerace zaměstnance pro další plnění pracovních povinností".
Přestože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud ČR řízení o dovolací řízení podle ustanovení §243b odst.5 věty druhé o.s.ř. zastavil, neboť žalovaný vzal své dovolání podáním ze dne 11.11.2010 zpět; z důvodu zpětvzetí dovolání je totiž dovolací soud povinen dovolací řízení zastavit vždy, aniž by tu bylo jakkoliv významné, zda napadené rozhodnutí je či není správné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1, §146 odst.1 písm.c) o.s.ř. a §25a odst.1 zákona o konkursu a vyrovnání.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu