ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2243.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 2243/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. P. M. , zastoupeného JUDr. Vlastimilem Hrušeckým, advokátem se sídlem v Praze 7, Dělnická č. 30, proti žalované Komerční bance, a.s. se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 969/33, IČ 45317054, o určení, že pracovní poměr účastníků trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 68/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2008 č. j. 16 Co 222/2008-92, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že jeho pracovní poměr u žalované založený pracovní smlouvou ze dne 1. 11. 2000 nadále trvá. Žalobu odůvodnil zejména tím, že od začátku pracovního poměru u žalované byl zařazen v divizi Speciální obchody, oddělení 9528, jako specialista a že místem výkonu práce podle pracovní smlouvy bylo sjednáno Brno. Dne 29. 10. 2003 obdržel od žalované výpověď z pracovního poměru, která byla odůvodněna „snižováním stavu zaměstnanců a zvyšováním efektivnosti“. Jak se později dověděl, tuto výpověď dostal v rámci hromadného propouštění zaměstnanců žalované. Podle názoru žalobce však žalovaná nesplnila svoji povinnost „informovat žalobce o datu doručení písemné zprávy zaměstnavatele úřadu práce“, protože ve zprávě ze dne 29. 8. 2003 adresované „Úřadu práce pro Prahu 1“ neuvedla, že by se „hromadné propouštění mělo týkat Brna“. Jeho pracovní poměr u žalované proto nadále trvá.
Žalovaná namítala, že žalobcova žaloba, kterou se domáhal neplatnosti rozvázání pracovního poměru mezi žalovanou a žalobcem, byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 9. 2004, č. j. 19 C 37/2004-51, zamítnuta, a že řádně splnila veškeré své povinnosti spojené s hromadným propouštěním, když dne 30. 5. 2003 informovala příslušný úřad práce o zamýšleném hromadném propouštění v souladu s ustanovením §52 odst. 3 zák. práce a dne 29. 8. 2003 mu doručila písemnou zprávu o hromadném propouštění podle ustanovení §52 odst. 4 zák. práce.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 11. 2005, č. j. 23 C 68/2004-37, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna „uhradit žalobci náklady právního zastoupení ve výši 6.300,- Kč“. Vzal za prokázané, že dne 1. 11. 2000 žalobce podepsal s žalovanou pracovní smlouvu a byl zařazen jako pracovník speciálních obchodů do oddělení 9528 v divizi Speciální obchody s místem výkonu práce v Brně, že dne 29. 10. 2003 byla žalobci osobně doručena výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce z důvodu jeho nadbytečnosti s ohledem na probíhající organizační změny a snižování počtu zaměstnanců, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 9. 2004, č. j. 19 C 37/2004-51, bylo „rozhodnuto o platnosti výpovědi z pracovního poměru“ dané žalobci (rozsudek nabyl právní moci dne 5. 11. 2004), že zprávou ze dne 30. 5. 2003 informovala žalovaná Úřad práce pro Prahu 1 o zamýšleném hromadném propouštění a že tuto informaci doručila úřadu práce dne 29. 8. 2003. Soud prvního stupně dovodil, že smyslem ustanovení §52 odst. 6 zákoníku práce, podle něhož pracovní poměr hromadně propouštěného zaměstnance skončí výpovědí nejdříve po uplynutí 30 dnů od doručení písemné zprávy zaměstnavatele podle ustanovení §52 odst. 4 zákoníku práce příslušnému úřadu práce, ledaže zaměstnanec prohlásí, že na prodloužení pracovního poměru netrvá, je „dát možnost příslušnému úřadu práce připravit se na větší počet uchazečů o zaměstnání“. Vzhledem k tomu, že v době výpovědi z pracovního poměru z ustanovení §25a zákona č. 1/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) vyplývalo, že místně příslušným je úřad práce, v jehož obvodu bude zaměstnávání vykonáváno, aniž by byla upravena „speciální místní příslušnost v souvislosti s hromadným propouštěním“, je třeba podle názoru soudu prvního stupně aplikovat „obecnou úpravu místní příslušnosti úřadu práce“; zaměstnavatel je proto povinen o svém rozhodnutí o hromadném propouštění informovat úřad práce, v jehož obvodu bude zaměstnávání vykonáváno. Pracovní poměr žalobce u žalované nadále trvá, neboť žalovaná o svém rozhodnutí o hromadném propouštění dosud informovala pouze Úřad práce hlavního města Prahy a žalobce měl své místo výkonu práce v Brně.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2006, č. j. 13 Co 142/2006-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.575,- Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastimila Hrušeckého. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná dosud nesplnila svou povinnost podle ustanovení §52 odst. 4 zák. práce a že proto pracovní poměr žalobce u žalované ve smyslu ustanovení §52 odst. 6 zák. práce prozatím neskončil. Místně příslušným úřadem práce ve smyslu ustanovení §52 odst. 4 zák. práce musí být úřad práce uvedený v ustanovení §25a zákona č. 1/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), tj. úřad práce, v jehož obvodu bude zaměstnávání vykonáváno. Ve smyslu ustanovení §12 zákona č. 1/1991 Sb., potom úřady práce sledují vývoj zaměstnanosti v tom kterém obvodu, kde jsou místně příslušné, činí opatření k ovlivňování trhu práce, a to ve spolupráci se zaměstnavateli v regionu. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že, jestliže žalovaná splnila svou oznamovací povinnost vůči jinému než místně příslušnému úřadu práce, nemohly tímto oznámením nastat účinky skončení pracovního poměru podle ustanovení §52 odst. 6 zák. práce a že pracovní poměr žalobce tak dosud trvá.
K dovolání žalované Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 8. 11. 2007, č. j. 21 Cdo 189/2007-83, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že vzhledem k tomu, že příslušnost úřadu práce ve smyslu ustanovení §52 odst. 3, 4 a 6 zák. práce není zákonem určena ani výslovně, ani prostřednictvím činností, které si vyžaduje hledání řešení obtíží vyplývajících z hromadného propouštění, nelze při rozhodování sporu nebo jiné právní věci uvažovat o tom, jaké hledisko by bylo pro určení této místní příslušnosti úřadů práce nejvhodnější, a „nahrazovat“ v tomto směru činnost („vůli“) zákonodárce. Jestliže tedy zákon „nepovažoval za nutné a potřebné“ stanovit, jak má být určen ve smyslu ustanovení §52 odst. 3, 4 a 6 zák. práce „příslušný úřad práce“, nelze učinit jiný závěr, než že takto „příslušným úřadem práce“ je třeba rozumět každý úřad práce a že tedy tímto způsobem byla založena – obdobně jako například u vymezení místní příslušnosti úřadů práce při poskytování informací o možnostech zaměstnání a o volných pracovních místech a poradenské činnosti týkající se zaměstnání podle ustanovení §6 odst. 2 části první věty za středníkem zákona o zaměstnanosti – místní příslušnost kteréhokoliv úřadu práce. Doručí-li tedy zaměstnavatel prokazatelně písemnou zprávu o svém rozhodnutí o hromadném propouštění a výsledcích jednání s příslušným odborovým orgánem nebo s radou zaměstnanců kterémukoliv úřadu práce, začala tím ve smyslu ustanovení §52 odst. 6 zák. práce běžet 30 denní lhůta pro skončení pracovního poměru hromadně propuštěného zaměstnance.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 7. 2008, č. j. 16 Co 222/2008-92, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že pracovní poměr žalobce u žalované, založený pracovní smlouvou ze dne 1. 11. 2000, nadále trvá, zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 19.575,- Kč. Vyšel ze závěrů uvedených ve zrušovacím rozsudku dovolacího soudu a přihlédl k tomu, že úřad práce nemůže zaměstnavatelem rozhodnutému hromadnému propouštění zabránit. Skutečným smyslem a účelem právní úpravy obsažené v §52 odst. 3, 4 a 6 zákoníku práce proto je poskytnout orgánům státní politiky zaměstnanosti určitý časový prostor k hledání řešení obtíží vyplývajících z hromadného propouštění. Jelikož zákonodárce v zákoně nestanovil, který úřad práce je „místně příslušný“, je tímto úřadem jakýkoliv úřad práce a je posléze v jeho kompetenci i v kompetenci jeho nadřízených státních orgánů učinit opatření k zabezpečení uvedené činnosti. Jako nedůvodnou proto posoudil i námitku žalobce, že zpráva o hromadném propouštění zaměstnanců žalované není dostatečně určitá a není v ní specifikováno, že se týká i zaměstnanců pracujících v Brně. Odvolací soud uzavřel, že z hlediska účinků spojených s §52 zákoníku práce je podstatné pouze doručení takovéto zprávy úřadu práce a je posléze pouze na úřadu práce, má-li nějaké pochybnosti, aby se zaměstnavatelem jeho informace upřesnil a konkretizoval. Na trvání pracovního poměru však samotný obsah sdělení nemůže mít vliv, neboť k povinnostem spojeným s eventuálním prodloužením pracovního poměru dostojí zaměstnavatel tehdy, pokud prokazatelně doručí příslušnému úřadu práce písemnou zprávu o svém rozhodnutí o hromadném propouštění a o výsledcích jednání s příslušným odborovým orgánem nebo radou zaměstnanců.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí v první řadě s právní názorem, podle kterého se „příslušným úřadem práce“ rozumí ve smyslu ustanovení §52 odst. 3, 4 a 6 zákoníku práce „každý úřad práce“, jak vyplývá z výkladu učiněného v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2985/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura ročník 2007, pod pořadovým číslem 6, a dovozuje, že příslušným úřadem práce „zamýšleným cit. ustanovením“ byl v jeho případě „jedině Úřad práce v Adamově, kde má žalobce bydliště, nebo v Brně, kde vykonával u žalované práci“. Opakuje dále odvolací námitku, že zpráva podaná žalovanou „je zcela formalistická, nemá žádnou vypovídací schopnost a nelze ji žádným způsobem ztotožnit s propouštěním žalobce“; regionální struktura totiž byla ve zprávě „uvedena v rozporu s obecně vnímaným významem slova regionální, protože vycházela z vnitrofiremní regionální struktury, odlišné od obecně používaného územního členění“. Připomíná dále směrnici Rady ES ze dne 20. 7. 1998 č 98/59/ES o sbližování právních předpisů členských států týkajících se hromadného propouštění a to, že mu žalovaná nesdělila den doručení písemné zprávy úřadu práce (o tom, že byl propuštěn v rámci hromadného propouštění, se žalobce dozvěděl teprve „v průběhu soudního řízení“). Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Věc dalšího trvání pracovního poměru žalobce u žalované je třeba posuzovat – s ohledem na to, že k doručení zprávy žalované o jejím rozhodnutí o hromadném propouštění a výsledcích jednání s příslušným odborovým orgánem nebo s radou zaměstnanců Úřadu práce hlavního města Prahy došlo dne 29. 8. 2003 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2003, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví (dále jen „zák. práce“), podle zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 30. 4. 2004, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 220/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o zaměstnanosti“), a podle zákona č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a o působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 3. 2004, tj. do dne než nabyl účinnosti zákon č. 453/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 117/1995 Sb. , o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákona o působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti“).
Jak uvedl dovolací soud již ve svém rozsudku ze dne 8. 11. 2007, č. j. 21 Cdo 189/2007-83, vzhledem k tomu, že příslušnost úřadu práce ve smyslu ustanovení §52 odst. 3, 4 a 6 zák. práce není zákonem určena ani výslovně, ani prostřednictvím činností, které si vyžaduje hledání řešení obtíží vyplývajících z hromadného propouštění, nelze při rozhodování sporu nebo jiné právní věci uvažovat o tom, jaké hledisko by bylo pro určení této místní příslušnosti úřadů práce nejvhodnější, a „nahrazovat“ v tomto směru činnost („vůli“) zákonodárce. Jestliže tedy zákon „nepovažoval za nutné a potřebné“ stanovit, jak má být určen ve smyslu ustanovení §52 odst. 3, 4 a 6 zák. práce „příslušný úřad práce“, nelze učinit jiný závěr, než že takto „příslušným úřadem práce“ je třeba rozumět každý úřad práce a že tedy tímto způsobem byla založena – obdobně jako například u vymezení místní příslušnosti úřadů práce při poskytování informací o možnostech zaměstnání a o volných pracovních místech a poradenské činnosti týkající se zaměstnání podle ustanovení §6 odst. 2 části první věty za středníkem zákona o zaměstnanosti – místní příslušnost kteréhokoliv úřadu práce. Doručí-li tedy zaměstnavatel prokazatelně písemnou zprávu o svém rozhodnutí o hromadném propouštění a výsledcích jednání s příslušným odborovým orgánem nebo s radou zaměstnanců kterémukoliv úřadu práce, začala tím ve smyslu ustanovení §52 odst. 6 zák. práce běžet 30 denní lhůta pro skončení pracovního poměru hromadně propuštěného zaměstnance (v podrobnostech viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2007, č. j. 21 Cdo 189/2007-83, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2985/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ročník 2007, pod pořadovým číslem 6). Na těchto závěrech dovolací soud setrvává a nemá důvod na nich cokoli měnit. Jiný názor dovolatele nemůže proto na správnosti dovoláním napadeného rozsudku, který právě shora uvedený názor dovolacího soudu respektoval, ničeho změnit.
Důvodná není ani námitka žalobce o tom, že úřadu práce doručená zpráva žalované o jejím rozhodnutí o hromadném propouštění a výsledcích jednání s příslušným odborovým orgánem „je zcela formalistická, nemá žádnou vypovídací schopnost a nelze ji žádným způsobem ztotožnit s propouštěním žalobce“ a že tedy žalobcův pracovní poměr může u žalované skončit jen (až) tehdy, bude-li úřadu práce doručena taková zpráva, která nemá nedostatky.
Podle ustanovení §52 odst. 4 věty první a druhé zák. práce zaměstnavatel je povinen prokazatelně doručit příslušnému úřadu práce písemnou zprávu o svém rozhodnutí o hromadném propouštění a výsledcích jednání s příslušným odborovým orgánem nebo s radou zaměstnanců; ve zprávě je dále povinen uvést celkový počet zaměstnanců a počet a strukturu zaměstnanců, jichž se hromadné propouštění týká.
Podle ustanovení §52 odst. 6 věty první zák. práce pracovní poměr hromadně propuštěného zaměstnance skončí výpovědí nejdříve po uplynutí doby 30 dnů od doručení písemné zprávy zaměstnavatele podle ustanovení §52 odst. 4 příslušnému úřadu práce, ledaže zaměstnanec prohlásí, že na prodloužení pracovního poměru netrvá.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že zpráva zaměstnavatele podávaná příslušnému úřadu práce podle ustanovení §52 odst. 4 zák. práce musí obsahovat informaci o rozhodnutí zaměstnavatele o hromadném propouštění, o výsledcích jednání zaměstnavatele s příslušným odborovým orgánem nebo s radou zaměstnanců, o celkovém počtu zaměstnavatelových zaměstnanců a o počtu a struktuře zaměstnanců, jichž se hromadné propouštění týká. Z hlediska skončení pracovního poměru hromadně propouštěného zaměstnance na základě výpovědi je významné to, zda a kdy byla zpráva podle ustanovení §52 odst. 4 zák. práce doručena příslušnému úřadu práce; pracovní poměr zaměstnance skončí nejen uplynutím výpovědí doby, ale teprve (nejdříve) uplynutím doby 30 dnů od doručení písemné zprávy zaměstnavatele podle ustanovení §52 odst. 4 zák. práce příslušnému úřadu práce, ledaže by zaměstnanec prohlásil, že na prodloužení pracovního poměru z toho vyplývajícího (nad rámec výpovědní doby) netrvá. Doručil-li zaměstnavatel prokazatelně písemnou zprávu podle ustanovení §52 odst. 4 zák. práce příslušnému úřadu práce, aniž by úřad práce považoval tuto zaměstnavatelovu povinnost za nesplněnou, není z pohledu skončení pracovního poměru zaměstnance podle ustanovení §52 odst. 6 zák. práce významné, zda má k obsahu zprávy výhrady hromadně propouštěný zaměstnanec. Písemná zpráva zaměstnavatele podle ustanovení §52 odst. 4 zák. práce je určena příslušnému úřadu práce, právních poměrů zaměstnance se může dotýkat jen z pohledu možného prodloužení výpovědní doby podle ustanovení §52 odst. 6 zák. práce a zaměstnancovy výhrady k podané (a prokazatelně doručené) zprávě nemají z hlediska doby skončení jeho pracovního poměru výpovědí právní význam.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé odpovídá ustálené judikatuře soudů a je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. dubna 2010
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu