ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2525.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 2525/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. Ž., zastoupeného JUDr. Petrem Elšíkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská č. 7, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha se sídlem magistrátu v Praze 1, Mariánské nám. č. 2, IČ 00064581, o 314.442,57 Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 415/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2008, č. j. 23 Co 275/2008-100, takto:
Rozsudek městského soudu se ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen „ohledně zamítnutí žaloby o částku 68.682,- Kč s příslušenstvím“, a ve výroku o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 314.442,57 Kč s úrokem z prodlení z částek, za dobu a ve výši, jež v žalobě rozvedl. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalovaného (jeho organizační složky Městské policie hlavního města Prahy) byl zaměstnán ode dne 1. 10. 1995 podle pracovní smlouvy ze dne 28. 9. 1995 jako strážník. Dopisem ze dne 14. 12. 2000 doručeným žalobci dne 5. 1. 2001 s ním žalovaný ukončil pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Dopisem ze dne 2. 4. 2001 doručeným žalovanému dne 3. 4. 2001 sdělil žalobce nesouhlas s uvedenou výpovědí z pracovního poměru a vyzval žalovaného, aby mu dále přiděloval práci. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 2. 2003, č. j. 14 C 197/2001-10 (který nabyl právní moci dne 2. 4. 2003), bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobce proto požaduje zaplacení náhrady mzdy podle ustanovení §61 zák. práce za dobu ode dne 3. 4. 2001 (kdy mu žalovaný přestal přidělovat práci) do dne 16. 4. 2003 (kdy mu byla fikcí podle ustanovení §266a zák. práce doručena výzva, aby znovu nastoupil do práce).
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 7. 6. 2007, č. j. 21 C 415/2006 – 64, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 3. 4. 2008, č. j. 21 C 415/2006 – 87, uložil žalovanému zaplatit žalobci 183.797,- Kč s úroky z prodlení z částek, za dobu a ve výši, jež rozvedl, žalobu o zaplacení 130.645,57 Kč s úroky z prodlení z částek, za dobu a ve výši, jež rozvedl, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit České republice „na účet tohoto soudu“ soudní poplatek 7.350,- Kč. Vyšel z toho, že žalovaný dal žalobci (který byl u něj zaměstnán ode dne 1. 10. 1995) neplatnou výpověď z pracovního poměru (jak vyplynulo z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 2. 2003, č. j. 14 C 197/2001-10), že žalobce dopisem doručeným žalovanému dne 3. 4. 2001 sdělil žalovanému nesouhlas s uvedenou výpovědí z pracovního poměru a vyzval žalovaného, aby mu dále přiděloval práci, a že žalovaný teprve dopisem doručeným žalobci dne 16. 4. 2003 (fikcí podle ustanovení §266a zák. práce) vyzval žalobce k opětovnému nástupu do zaměstnání. Dovodil, že žalobci by náležela náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku v plné výši za dobu šesti měsíců (ode dne 3. 4. 2001 do dne 3. 10. 2001). Protože však žalobce pobíral do dne 19. 8. 2001 dávky nemocenského pojištění z důvodu pracovní neschopnosti, přiznal mu tuto náhradu jen za dobu ode dne 20. 8. 2001 do dne 3. 10. 2001. K návrhu žalovaného podle §61 odst. 2 zák. práce se zabýval tím, zda v dalším období byl dán důvod pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy. Za dobu ode dne 4. 10. do dne 31. 10. 2001 takový důvod neshledal, neboť v té době byl žalobce v evidenci úřadu práce a nebyla mu poskytnuta podpora v nezaměstnanosti. V době ode dne 1. 11. 2001 do dne 30. 10. 2002, kdy byl žalobce zaměstnán jako skladník obchodu Makro Cash & Carry ČR, s. r. o., s průměrnou hrubou mzdou 11.477,- Kč, snížil povinnost žalovaného k náhradě mzdy o polovinu průměrného výdělku, který žalobce pobíral u Makro Cash & Carry ČR, s. r. o., tj. o 5.723,50,-Kč, neboť se jednalo o práci fyzicky namáhavou a s horšími pracovními podmínkami, než při výkonu práce u žalovaného. Za období ode dne 1. 11. 2002 do dne 16. 4. 2003 přiznal žalobci náhradu mzdy v plné výši, protože ode dne l. 11. 2002 do dne 14. 11. 2002 byl žalovaný bez zaměstnání a v období ode dne 15. 11. 2002 do dne 16. 4. 2003 sice pracoval, ale jeho průměrný výdělek byl jen 6.200,- Kč.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 10. 2008, č. j. 23 Co 275/2008-100, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených částech výroků I. a II. (v přísudečném a zamítavém výroku) změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci dalších 4.l84,- Kč s úroky z prodlení z částek, za dobu a ve výši, jež rozvedl, „ohledně zamítnutí žaloby o částku 68.682,- Kč s příslušenstvím“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, uvedl, že „ohledně částky 183.797,- Kč a částky 57.779,50 Kč s příslušenstvím zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že žalobci krátil náhradu mzdy za období, kdy pracoval u společnosti Makro Cash & Carry ČR, s. r. o., jakož i s jejím výpočtem a se stanovením její výše. V souvislosti s nesprávným výpočtem částky, která byla žalobci na náhradě mzdy přiznána, změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že žalobci přiznal další částku 4.184,- Kč. Protože shledal opodstatněným odvolání žalobce v části, v níž směřovalo proti výroku o příslušenství jednotlivých měsíčních náhrad mzdy, změnil rozsudek soudu prvního stupně také v této části.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (proti potvrzujícímu výroku o zamítnutí žaloby co do částky 68.682,- Kč s příslušenstvím a do výroku o nákladech řízení) žalobce namítá, že soudy obou stupňů nerespektovaly stanovisko Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR Cpjn 4/2004 ze dne 9. června 2004, které možnost snížení náhrady mzdy váže na jasně stanovená kritéria, jež v souzeném případě „evidentně splněna nebyla“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a aby mu věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), a že je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., neboť otázku případného snížení náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou soudů, a po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá po žalovaném nároků v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru výpovědí ze dne 14. 12. 2000 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci, nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Ustanovení §61 zák. práce upravuje práva a povinnosti účastníků pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, které učinil zaměstnavatel a jehož platnost zaměstnanec neuznává (a podal proto u soudu žalobu o určení jeho neplatnosti), a v němž panuje (až do rozhodnutí soudu o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru nebo do doby, než dojde k platnému rozvázání pracovního poměru jinak) nejistota, zda pracovní poměr skutečně skončil (podle zaměstnavatelem učiněného rozvázání pracovního poměru), nebo zda bude (může) pokračovat. Jestliže soud žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocným rozhodnutím vyhověl a zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále, a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy (§61 odst. 1 zák. práce).
Podle ustálené soudní judikatury (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněný pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 12. 1975 sp. zn. 4 Cz 42/1975, uveřejněný pod č. 33 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977, a bod IX. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004) má zaměstnanec při neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele vždy nárok na náhradu mzdy, jejíž rozsah je odvislý od toho, zda zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. V případě, že takové oznámení učiní, přísluší mu náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, popřípadě až do dne dřívějšího (ještě před pravomocným ukončením řízení o neplatnosti rozvázání pracovního poměru učiněného) platného skončení pracovního poměru jiným způsobem.
Podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.
Základními hledisky, které soud bere v úvahu při rozhodování o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce, jsou zejména skutečnosti, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. Ke snížení nebo k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce může soud přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci; totéž platí, začal-li zaměstnanec po neplatném rozvázání pracovního poměru vykonávat podnikatelskou činnost (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, který byl uveřejněn pod č. 30 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a bod V. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Z uvedených hledisek však v projednávané věci při posuzování, zda jsou dány důvody pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy za dobu přesahující 6 měsíců podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce odvolací soud (který v tomto směru souhlasil se závěry soudu prvního stupně) nepostupoval. Přehlédl, že skutečnost, že se po určitou dobu (za niž mu přísluší náhrada mzdy) zaměstnanec zapojil do práce, která byla „fyzicky namáhavou a s horšími pracovními podmínkami, než při výkonu práce u žalovaného“, nemůže být důvodem pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy za takovou dobu. Tímto důvodem by mohlo být leda zjištění, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele „za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy“, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 68.682,- Kč s příslušenstvím, správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v tomto výroku (jakož i v subsidiárním výroku o nákladech řízení) podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. listopadu 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu