ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2525.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 2525/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. G. , zastoupeného Mgr. Darinou Kučerovou, advokátkou se sídlem v Děčíně, Sofijská č. 890/31, proti žalované DPÚK a.s. se sídlem v Praze 5, Lumiérů č. 181/41, IČ 25497961, zastoupenému JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 404/30a, o 274.436,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 420/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. září 2009, č. j. 9 Co 1033/2005-467, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 960,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ilony Vaněčkové, advokátky se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 404/30a.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná (její právní předchůdce ČSAD BUS Ústí nad Labem a. s. se sídlem v Ústí nad Labem, Sociální péče č. 3316/12A, IČ 48268071) zaplatila 274.436,-Kč s 23% úrokem z prodlení od 13. 8. 1998 do zaplacení. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že mu žalovaná dala neplatnou výpověď z pracovního poměru a že se proto domáhá náhrady mzdy za měsíce červenec 1998 až srpen 1999 v částce 219.425,- Kč, náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok 1998 v částce 7.589,- Kč, rozdílu ve vyplaceném odstupném v částce 18.587,- Kč, doplatku na hospodářském výsledku za rok 1997 v částce 6.000,- Kč, zálohy na hospodářský výsledek za rok 1998 v částce 5.000,- Kč, „příspěvku na dovolenou, respektive 14 plat“ v částce 4.000,- Kč a náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok 1999 v částce 13.835,- Kč.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 12. 2001, č. j. 13C 420/99 – 165, žalované uložil zaplatit žalobci 251.849,- Kč s úrokem z prodlení 23% ročně od 13. 9. 1998 do zaplacení a „ve zbytku“ návrh zamítl; zároveň žalované uložil zaplatit žalobci náklady řízení 10.040,50 Kč a „státu - České republice, správě Okresního soudu v Ústí nad Labem“ soudní poplatek v částce 10.076,- Kč. Vyšel z toho, že žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 26. 2. 1998 výpověď z pracovního poměru, která byla rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 9. 1998, č. j. 15 C 659/98 – 35, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. 5. 1999, č. j. 29 Co 966/98-66, shledána neplatným právním úkonem. Žalobci proto náleží náhrada mzdy 219.425,- Kč, náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou za rok 1998 a 1999, doplatek hospodářského výsledku za rok 1997 a záloha na hospodářský výsledek za rok 1998, celkem 251.849,- Kč; jinak považoval žalobu za nedůvodnou. Při posuzování úroku z prodlení vyšel z ustanovení §517 odst. 1, 2 obč. zák. ve spojení s §1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb. a úrok z prodlení přiznal ve výši dvojnásobku diskontní sazby vyhlášené Českou národní bankou (ve výši 23%) ode dne následujícího po dni, na nějž byla u žalované stanovena výplata („12. dne následujícího měsíce“), tedy ode dne 13. 9. 1998.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. 5. 2003, č. j. 9 Co 64/2002-207, rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části“ (v přísudečném výroku a v nákladových výrocích) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Ústí nad Labem – poté, co usnesením ze dne 2. 6. 2005, č. j. 13 C 420/99-338, rozhodl, že v řízení na straně žalované bude pokračováno se společností Dopravní podnik Ústeckého kraje, a.s. se sídlem Praha 5, Lumiérů č. p. 1025, č. or. 34a, IČ 25497961 (nyní DPÚK a.s. se sídlem v Praha 5, Lumiérů č. 181/41, IČ 25497961) -rozsudkem ze dne 12. 9. 2005, č. j. 13 C 420/99-349, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 22. 10. 2007, č. j. 13 C 420/99-378, žalované uložil zaplatit žalobci 71.266,50 Kč „v hrubých“ s úrokem z prodlení 23% ročně od 13. 8. 1998 do zaplacení, do částky 195 580,50 Kč a úroku z prodlení 23% ročně od 13. 8. 1998 do zaplacení z částky 195.580,50 Kč žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalovaná je povinna zaplatit „státu - České republice, správě Okresního soudu v Ústí nad Labem“ soudní poplatek v částce 2.850,- Kč a že žalované se vrací ze zálohy složené na náklady důkazu částka 100,- Kč. Znovu vyšel z toho, že žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 26. 2. 1998 výpověď z pracovního poměru, která byla rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 9. 1998, č. j. 15 C 659/98 – 35, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 4. 5. 1999, č. j. 29 Co 966/98-66, shledána neplatným právním úkonem. Vycházeje ze znaleckého posudku Ing. Soni Bourové, dospěl k závěru, že žalobci vznikl nárok na náhradu mzdy ve výši 159.307,- Kč. Od této částky však odečetl 88.040,50 Kč, neboť tuto částku žalovaná žalobci zaplatila „příkazem k úhradě“ ze dne 25. 2. 2002. Pro přiznání dalších uplatněných nároků (náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou, hospodářský výsledek, doplatek odstupného) podle soudu prvního stupně „není opora v právních předpisech“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17. 1. 2008, č. j. 9 Co 1033/2005-408, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, pokud jím byla žaloba zamítnuta do částky 101.594,60,-Kč s 23% úrokem od 13. 8. 1998 do zaplacení, změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 78.987,90Kč s 23% úrokem z prodlení od 13. 8. 1998 do zaplacení, a zrušil, pokud jím byla zamítnuta žaloba do částky 14.998,-Kč s 23% úrokem od 13. 8. 1998 do zaplacení; zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů. Shodně se soudem prvního stupně vyšel z toho, že žalovaná dala žalobci neplatnou výpověď z pracovního poměru, že žalobce dopisem doručeným žalované dne 9. 4. 1998 oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, a že jsou tak splněny podmínky pro přiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 zák. práce. Tento nárok náleží žalobci za dobu od 1. 8. 1998 (den následující po uplynutí výpovědní lhůty) do 24. 6. 1999 (do právní moci rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 26. 2. 1998). Nárok za měsíc červenec 1998 a za období počínaje dnem 25. 6. 1999 posoudil podle ustanovení §130 zák. práce, neboť žalovaná, „přes jistotu, že pracovní poměr žalobce trvá, žalobci nepřidělovala práci ve smyslu §35 zák. práce“. Nesouhlasil s tím, jak soud prvního stupně stanovil průměrný výdělek žalobce. Za rozhodné období pro výpočet průměrného výdělku považoval II. čtvrtletí roku 1998 a „při pravděpodobném hrubém výdělku žalobce 90,-Kč za hodinu a při 1872 pracovních hodinách v období od 1. 8. 1998 do 24. 6. 1999, tj. za 10 měsíců a poměrnou část června“ stanovil „celkovou výši pravděpodobného hrubého příjmu žalobce na 168.480,-Kč“. Vycházeje ze stejného pravděpodobného výdělku přiznal žalobci za červenec 1998 částku 16.560,- Kč a za období od 25. 6. 1999 do konce srpna 1999 částku 37.079,- Kč. Za dobu od l. 7. 1998 do 31. 8. 1999 celkem 222.119,- Kč. „Spolu s poměrnou částí 13. a 14. platu, tj. měsíční částkou 2.333,-Kč za červenec až prosinec 1998 (celkem 13.998,-Kč), pak náhrada představuje celkem částku 236.117,-Kč“. Za poměrnou část dovolené v roce 1999 přiznal žalobci náhradu ve výši 2.177,90 Kč. Žalobci tak podle odvolacího soudu náleží celkem 238.294,90 Kč a nikoli 159.307,-Kč, jak dovodil soud prvního stupně. Po započtení částečného plnění žalované ve výši 88.040,50 Kč zbývá k úhradě 150.254,40 Kč; protože však z této částky bylo napadeným rozsudkem žalobci pravomocně přiznáno 71.266,50 Kč, k doplacení zbývá 78.987,90 Kč. Zrušení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně co do částky 14.998,-Kč s úrokem z prodlení odůvodnil tím, že, jestliže soud prvního stupně napadeným rozsudkem „žalobě vyhověl do výše 71.266,50 Kč s příslušenstvím a do částky 195.580,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, překročil, v zamítavém výroku, předmět řízení o 14.998,-Kč“.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 19. 2. 2009 č. j. 21 Cdo 1784/2008-436, rozsudek krajského soudu ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku co do úroku z prodlení z částky 88.040,50 Kč ve výši 23% za dobu od 13. 8. 1998 do 26. 2. 2002, a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vyšel z toho, že sama okolnost, že žalovaná později zčásti žalobcův nárok uspokojila, má na existenci práva požadovat úroky z prodlení jen ten vliv, že úrok z prodlení může být soudním rozhodnutím přiznán ze zaplacených částek jen za dobu do jejich zaplacení. Odvolací soud však tuto skutečnost přehlédl a nepřiznal žalobci (v rozporu s ustanovením §256 odst. 2 věty první zák. práce) úrok z prodlení také z částky 88.040,50 Kč za dobu od její splatnosti (od splatnosti jednotlivých nároků) do 26. 2. 2002, kdy žalovaná částku 88.040,50 Kč žalobci zaplatila.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. 9. 2009, č. j. 9 Co 1033/2005-467, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 88.040,50 Kč za dobu od 13. 8. 1998 do 26. 2. 2002 v celkové výši 43.204,51 Kč, „jinak“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech řízení před soudy všech stupňů 35.625,- Kč „na účet“ advokátky Mgr. Dariny Kučerové. Vyšel z toho, že účel platby 88.040,50 Kč vyplývá ze dvou listin (z příkazu k úhradě vystaveného právním předchůdcem žalované dne 25. 2. 2002 a z potvrzení ze dne 24. 1. 2003 adresovaného žalobci), z nichž vyplývá, že uvedená částka byla žalobci poskytnuta jako náhrada mzdy za období červenec 1998 až srpen 1999. Protože konkrétnější údaje k této platbě nebyly k dispozici, rozdělil odvolací soud zaplacenou částku rovnoměrně na celé zmíněné období na jednotlivé měsíce, takže při zjišťování splatnosti jednotlivých nároků vycházel z toho, že na náhradu mzdy v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru zaplatila žalovaná v uvedeném období žalobci měsíčně vždy 6.288,60 Kč. Protože výplatním dnem byl vždy každý dvanáctý den v měsíci, přičemž, připadl-li tento den na den pracovního klidu nebo pracovního volna, provedla se výplata v poslední pracovní den před těmito dny, dovodil odvolací soud, že vyplacená náhrada mzdy za každý jednotlivý měsíc rozhodného období musí být z hlediska okamžiku splatnosti a okamžiku skutečné úhrady posouzena samostatně. Vypočetl pak úrok z prodlení za jednotlivé splátky a dovodil, že za období od 13. 8. 1998 do 26. 2. 2002 má žalovaná žalobci zaplatit na úrocích z prodlení celkem 43.204,51 Kč.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že z něj není zřejmé, proč odvolací soud vycházel z toho, že na náhradu mzdy žalovaná zaplatila v uvedeném období měsíčně vždy 6.288,60 Kč z prodlení, když takto určená částka nezohledňuje skutečnou mzdu žalobce; výše úroků z prodlení je proto nesprávně vypočtena. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalobci vyplacená částka 88.040,50 Kč byla uhrazena jako náhrada mzdy za období od července 1998 do srpna 1999, a odvolací soud proto správně vycházel z toho, že v průměru by byla žalobci poskytnuta měsíční částka 6.288,60 Kč, a vypočetl této úvaze odpovídající úrok z prodlení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), a že je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Jak uvedl dovolací soud již ve svém zrušovacím rozsudku ze dne 19. 2. 2009, č. j. 21 Cdo 1784/2008-436 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 82, roč. 2009), podle ustanovení §256 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 12. 2006 (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce – dále jen „zák. práce“), účastník, který včas a řádně neuspokojí nárok druhého účastníka, je v prodlení.
Podle ustanovení §256 odst. 2 věty první zák. práce účastník, jehož peněžitý nárok nebyl včas a řádně uspokojen, může požadovat úroky z prodlení ve výši stanovené pro občanskoprávní vztahy.
Podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 700/2001, uveřejněný pod č. 67 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2208/2000, uveřejněný pod č. 55 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002) nárok zaměstnance na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru vzniká nejdříve ode dne následujícího po dni, kdy měl podle neplatného rozvázání pracovního poměru pracovní poměr účastníků skončit, a to za předpokladu, že zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, a že žalobou podle ustanovení §64 zák. práce napadl platnost rozvázání pracovního poměru. Nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru lze úspěšně uplatnit, jakmile nastala jeho splatnost (§10 a §19 zákona o mzdě) a zaměstnavatel se dostal do prodlení s jeho uspokojením (§253 zák. práce).
Protože v projednávané věci žalobce žalované oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání (dopisem ze dne 9. 4. 1998), a žalovaná mu neumožnila pokračovat v práci, vznikl mu nepochybně ode dne následujícího po dni, kdy měl podle neplatného rozvázání pracovního poměru žalobcův pracovní poměr skončit (po dni 31. 7. 1998), nárok na náhradu mzdy. V řízení bylo rovněž prokázáno, že žalovaná žalobcovy nároky dobrovolně neuspokojovala, a proto se žalobce jejich uspokojení domáhal žalobou ze dne 2. 12. 1999. Je tedy mimo pochybnost, že se žalovaná dostala do prodlení ve smyslu ustanovení §256 odst. 1 zák. práce. Zároveň žalobci vzniklo ve smyslu ustanovení §256 odst. 2 věty první zák. práce právo požadovat úroky z prodlení, které rovněž žalobou uplatnil. Sama okolnost, že žalovaná později zčásti žalobcův nárok uspokojila, má na existenci práva požadovat úroky z prodlení jen ten vliv, že úrok z prodlení může být soudním rozhodnutím přiznán ze zaplacených částek jen za dobu do jejich zaplacení.
S odvolacím soudem lze souhlasit (oproti názoru dovolatele) v tom, že částku 88.040,50 Kč, kterou žalovaná žalobci vyplatila za období od července 1998 do srpna 1999, je třeba rovnoměrně rozdělit na jednotlivé měsíce. V projednávané věci bylo totiž prokázáno (dovolatel tento závěr nezpochybňuje), že žalovaná touto platbou hodlala uspokojit nároky žalobce právě za uvedené období. Protože – jak výše uvedeno – je náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru splatná stejně jako mzda, měla tedy správně žalovaná za každý jednotlivý měsíc v období od července 1998 do srpna 1999 žalobci náhradu mzdy zaplatit. Neučinila-li tak a učinila tak až částkou vyplacenou dne 25. 2. 2002, nepochybně tím plnila povinnost za období, kdy ale měla být plněna v každém jednotlivém měsíci. Dala tak nepochybně najevo, že hodlala žalobci na náhradu mzdy v jednotlivých měsících zaplatit vždy 6.288,60 Kč [88.040,50 : 14 (červenec 1998 až srpen 1999)]; k tomu se ostatně žalovaná přihlásila i ve vyjádření k dovolání. Nemůže proto obstát v dovolání uplatněná námitka, že „není zřejmé, z jakého důvodu vycházel odvolací soud z toho, že na náhradu mzdy žalovaná zaplatila v uvedeném období měsíčně vždy 6.288,60 Kč. Ze shora uvedeného totiž vyplývá, že žalovaná neplatila žalobci měsíčně 6.288,60 Kč, ale že svoji povinnost měsíčně platit žalobci náhradu mzdy chtěla splnit až jednorázovou platbou ze dne 25. 2. 2002. Proto také odvolací soud správně vyplacenou částku posoudil jako plnění, jímž měla žalovaná na mysli splnit svou povinnost, jež v minulosti vznikala každý měsíc, a rovnoměrně ji na jednotlivé měsíce rozložil.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř., anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají – s ohledem na to, že předmětem dovolacího řízení bylo rozhodnutí jen o příslušenství pohledávky - v paušální odměně ve výši 500,- Kč (srov. §14 odst. 3, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 800,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka JUDr. Ilona Vaněčková osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 160,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení v celkové výši 960,- Kč zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. listopadu 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu