ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.256.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 256/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně PhDr. M. R. , zastoupené advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí ČR , o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 27 C 45/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2008, č. j. 17 Co 129/2008-54, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Zásilkou ze dne 10. 10. 2006 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně „není v současné době držitelem platného osvědčení fyzické osoby, opravňujícího k přístupu k utajovaným informacím podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti”. Protože podle nového „Seznamu pracovních míst MZV vyžadujících přístup k utajovaným informacím” minimální stupeň bezpečnostní prověrky všech zaměstnanců musí být na úrovni „důvěrné“, není u žalované žádné pracovní místo pro stupeň utajení „vyhrazené” k dispozici a žalovaná tak nemůže žalobkyni nabídnout jiné vhodné pracovní místo.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že ke zrušení platnosti jejího osvědčení opravňujícího ji k přístupu k utajovaným informacím došlo z podnětu žalované, která tím sama zavinila naplnění výpovědního důvodu. Navíc jí výpověď z pracovního poměru byla dána předčasně, neboť proti rozhodnutí N. b. ú. o zrušení platnosti jejího osvědčení podala správní žalobu. Mimo toho se žalovaná snažila současně rozvázat pracovní poměr se žalobkyní jak dohodou, tak i touto výpovědí z pracovního poměru, přičemž tak „učinila za situace, kdy sama popírá, že by v té době byla žalobkyně její zaměstnankyní“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 10. 2007, č. j. 27 C 45/2007-33, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování měl za prokázáno, že ačkoliv žalobkyni, která zastávala u žalované funkci vrchního rady, bylo dne 30. 1. 2003 vydáno N. b. ú. osvědčení o oprávnění seznamovat se s utajovanými skutečnostmi do stupně utajení „tajné“, bylo toto osvědčení rozhodnutím N. b. ú. ze dne 5. 6. 2006 zrušeno. Dopisem ze dne 1. 9. 2006 byla žalobkyně žalovanou vyzvána k nástupu do zaměstnání s tím, že je třeba, aby před nástupem do zaměstnání doložila osvědčení o bezpečnostní způsobilosti vystavené N. b. ú. pro stupeň utajení „tajné”, nezbytné pro výkon žalobkyní zastávané funkce. Vycházeje dále z toho, že pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce není významné, zda ke stanovení předpokladů došlo právním předpisem již před vznikem pracovního poměru nebo teprve v době jeho trvání, že lze úspěšně dát výpověď zaměstnanci, který nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, i když předpoklady byly právním předpisem stanoveny teprve v době trvání pracovního poměru zaměstnance, a že vnitřním předpisem žalované bylo stanoveno, že druh práce, který žalobkyně zastávala, může vykonávat pouze zaměstnanec disponující osvědčením o oprávnění seznamovat se s utajovanými skutečnostmi do stupně utajení „tajné” (přičemž kterýkoliv zaměstnanec žalované musel disponovat osvědčením o možnosti seznamovat se s utajovanými skutečnostmi minimálně do úrovně „důvěrné”), dovodil, že žalobkyně, která v důsledku rozhodnutí N. b. ú. ze dne 5. 6. 2006 tímto osvědčením nedisponovala, nesplňovala předpoklady a požadavky pro výkon dané práce. Okolnost, že žalovaná chtěla rozvázat pracovní poměr s žalobkyní více právními úkony, považoval za nevýznamnou, neboť žádné ustanovení zákoníku práce takový postup nezakazuje.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2008, č. j. 17 Co 129/2008-54, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni dopisem ze dne 10. 10. 2006 je neplatná, a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů 21.578,- Kč k rukám advokátky. Nesouhlasil se soudem prvního stupně v tom, že v projednávané věci došlo k přípustné kumulaci dvou důvodů vedoucích ke skončení pracovního poměru. Podle jeho názoru byl žalobkyni zaslán pouze návrh dohody o rozvázání pracovního poměru, který však žalobkyně nepodepsala. Protože k uzavření dohody nedošlo, o kumulaci dvou důvodů nelze hovořit. Je zde tak pouze jeden důvod skončení pracovního poměru, a to výpověď datovaná dnem 10. 10. 2006. Vyšel přitom z toho, že v zásilce, doručené žalobkyni dne 16. 10. 2006, byly tři listiny, a to dopis žalované datovaný dnem 10. 10. 2006, kde ji informovala, že jí zasílá návrh dohody o rozvázání pracovního poměru, jehož jedno vyhotovení v případě podpisu měla vrátit, a pro případ, že na dohodu nebude reflektovat, byla informována, že jí v příloze zasílá výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce; dalšími listinami byla dohoda o skončení pracovního poměru datovaná dnem 9. 10. 2006 a poslední listinou výpověď z pracovního poměru datovaná dnem 10. 10. 2006. Dovodil, že žalovaná tak dala žalobkyni výpověď z pracovního poměru podmíněně, pro případ, že s ní žalobkyně neuzavře dohodu o skončení pracovního poměru. Protože výpověď z pracovního poměru je jednostranný projev vůle, jehož následkem je zánik prakticky všech práv z pracovního poměru, nelze ji vázat na podmínku, která má v budoucnu teprve nastat, neboť v takovém případě by ke dni dání výpovědi nebyl výpovědní důvod dán. V projednávané věci ke dni dání výpovědi (dne 10. 10. 2006) ani ke dni doručení výpovědi (dne 16. 10. 2006) výpovědní důvod nebyl dán, neboť „důvody výpovědi byly odloženy o dobu, kdy žalobkyně měla možnost uzavřít dohodu o skončení pracovního poměru“. Takový postup však není možný a výpověď je proto neplatná.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že odvolací soud nesprávně dovodil, že žalovaná dala žalobkyni výpověď z pracovního poměru jen podmíněně. Podle jejího názoru směrodatná je pouze výpověď z pracovního poměru, která není ničím podmíněna. Jde o právoplatný jednostranný právní úkon zaměstnavatele, přičemž důvody v něm uvedené jsou zcela v souladu se zjištěními soudů. Jen v případě, kdyby žalobkyně souhlasila s dohodou o rozvázání pracovního poměru, nastala by možnost výpověď z pracovního poměru se souhlasem žalobkyně odvolat v souladu s ustanovením §44 odst. 3 zák. práce. Obdobně zaměstnanci velmi často - v jednom písemném dokumentu - navrhují rozvázání pracovního poměru dohodou a pro případ neakceptování dohody uvádějí, že v takovém případě považují toto sdělení za výpověď z pracovního poměru ze strany zaměstnance. Jde o běžně používanou praxi, která je soudy i zaměstnavateli akceptována. V dopise ze dne 10. 10. 2006 „nebylo jediným slovem ani zmínkou naznačeno“, že žalovaná dává žalobkyni výpověď z důvodu nepřistoupení k návrhu na rozvázání pracovního poměru dohodou. Důvodem výpovědi, ale i návrhu dohody na skončení pracovního poměru, bylo nesplňování požadavků žalobkyní. Výpovědní důvody nebyly žalovanou ani písemně, ani ústně nijak odloženy o žádnou dobu. V žádných písemnostech žalované nebylo poznamenáno, že dává žalobkyni nějakou lhůtu pro přijetí návrhu dohody, takže argumentace odvolacího soudu, že výpovědní důvod ke dni výpovědi nebyl dán, neboť měl nastat v budoucnosti, „je pouhou mylnou analýzou“ odvolacího soudu a neopírá se o žádný úkon. V projednávané věci se navíc o kumulaci dvou právních úkonů směřujících ke skončení pracovního poměru nemohlo jednat, neboť žalobkyně dohodu o rozvázání pracovního poměru nepodepsala a tudíž k právnímu úkonu nedošlo. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť posouzení věci odvolacím soudem je správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že předmětem soudního přezkumu je výpověď z pracovního poměru, kterou dala žalovaná žalobkyni dopisem ze dne 10. 10. 2006 (a která byla žalobkyni doručena dne 16. 10. 2006), je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 31. 12. 2006 (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §44 odst. 1 zák. práce výpovědí může rozvázat pracovní poměr zaměstnavatel i zaměstnanec. Výpověď musí být dána písemně a doručena druhému účastníku, jinak je neplatná.
V posuzovaném případě odvolací soud opřel své rozhodnutí o závěr, že žalovaná dala žalobkyni výpověď z pracovního poměru podmíněně, pro případ, že s ní žalobkyně neuzavře dohodu o skončení pracovního poměru.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Závěr odvolacího soudu, že žalovaná dala žalobkyni výpověď z pracovního poměru podmíněně, pro případ, že s ní žalobkyně neuzavře dohodu o skončení pracovního poměru, který dovolatelka zpochybňuje, shora uvedenému postupu při zjišťování skutkového stavu věci odpovídá.
Dopis ze dne 10. 10. 2006 (doručený žalobkyni dne 16. 10. 2006) obsahoval tři listiny. Listinu označenou „Dohoda o rozvázání pracovního poměru“ datovanou dnem 9. 10. 2006, listinu označenou „Výpověď daná zaměstnavatelem podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce“ datovanou dnem 10. 10. 2006 a průvodní dopis datovaný dnem 10. 10. 2006. Naposled uvedená listina obsahovala ve svém závěru text: „… předkládám Vám návrh na rozvázání pracovního poměru dohodou k 31. 12. 2006, jejíž jeden výtisk po Vašem případném podpisu vraťte. V případě, že na tuto dohodu nebudete reflektovat, zasílám Vám v příloze vypověď podle ust. §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce.“. Z formulace obsažené v této listině „V případě, že na tuto dohodu nebudete reflektovat, zasílám Vám v příloze vypověď …“, a ze skutečnosti, že tato listina byla obsažena ve stejné zásilce (obálce), v níž byla i projednávaná výpověď z pracovního poměru datovaná dnem 10. 10. 2006, je nepochybné, že žalovaná dala žalobkyni najevo, že jí dává výpověď z pracovního poměru jen pro případ, že nedojde k ukončení stejného pracovního poměru dohodou podle přiloženého návrhu. Jinak řečeno, žalovaná podmínila výpověď z pracovního poměru tím, že žalobkyně neakceptuje návrh dohody o rozvázání pracovního poměru datovaný dnem 9. 10. 2006. Skutečnost, že text označený „Výpověď daná zaměstnavatelem podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zákoníku práce“ a text obsahující sdělení o podmíněnosti výpovědi z pracovního poměru jsou na dvou samostatných listinách nemůže na uvedeném závěru ničeho změnit. Jak již bylo uvedeno, tím, že oba dokumenty byly vloženy do stejné obálky a zároveň doručeny žalobkyni (zaměstnanci), dala žalovaná jasně najevo, že obě listiny dohromady tvoří jeden projev vůle žalované (zaměstnavatele).
Správně odvolací soud rovněž vyložil, proč nelze výpověď z pracovního poměru vázat na podmínku, která má teprve v budoucnu nastat. Navíc je možno připomenout, že v případě podmíněné výpovědi z pracovního poměru by nebylo ani možno určit, kdy začala běžet výpovědní doba ve smyslu ustanovení §45 odst. 2 zák. práce (kdy byla doručena výpověď). I v takovém případě je sice datum doručení výpovědi zjistitelné, ale vzhledem k tomu, že výpověď je podmíněna ještě jinou skutečností (událostí), stává se výpovědí teprve když tato skutečnost (událost) nastane. To ale je u podmíněné výpovědi vždy později, než došlo k jejímu faktickému doručení (teprve, splní-li se podmínka). Tak by se ale faktické doručení stalo jen fiktivním (zdánlivým), neboť úkon, který se nestal, nemohl být doručen. S dovolatelkou lze sice souhlasit v tom, že „v žádných písemnostech žalované nebylo poznamenáno, že dává žalobkyni nějakou lhůtu pro přijetí návrhu dohody“, tím spíše ovšem platí, že v době doručení listiny označené „Dohoda o rozvázání pracovního poměru“ nebylo jasné, kdy vlastně žalovaná výpověď dává (kdy uplynula lhůta k akceptaci návrhu dohody) a kdy tedy začala běžet výpovědní doba.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., a č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který žalobkyni zastupoval, nepředložil soudu osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty vydané příslušným správcem daně (srov. §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a 276/2006 Sb.). Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni uhradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. února 2010
JUDr. Mojmír P u t n a, v. r.
předseda senátu