ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2574.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 2574/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dodatečného projednání dědictví po V. K., zemřelém dne 4. srpna 1960, za účasti F. V. , zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze, Londýnská č. 674/55, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 13 D 731/60, o dovolání Františka Veleby proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. února 2009, č. j. 18 Co 228/2008-63, takto:
Dovolání Františka Veleby se odmítá .
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po V. K., zemřelém dne 4.8.1960 (dále též jen „zůstavitel“), bylo původně vedeno u Státního notářství ve Znojmě a usnesením ze dne 23.8.1960, č. j. D 731/60-2, bylo zastaveno s tím, že zůstavitel nezanechal žádný majetek.
Návrhem ze dne 31.1.2008 se František Veleba domáhal „dodatečného projednání dědictví“ po zůstaviteli „ohledně ideální poloviny nemovitostí – domu č.p. 192 na pozemku p.č. 502, kat. území Malá Strana, obec a okres Praha a pozemků p.č. 502, 503, 504, 507, 508, 509, 510, 511, 512, 513 a 515, k.ú. Malá Strana, obec a okres Praha“. Uvedl, že je právním nástupcem Antonína Veleby, který byl povolán k dědění po zůstaviteli závětí ze dne 16.1.1948.
Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 20.5.2008, č. j. D 731/60-45, návrh F. V. zamítl. Vycházel ze závěru, že „vlastnické právo zůstavitele k předmětným nemovitostem nebylo prokázáno“.
K odvolání F. V. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19.2.2009, č. j. 18 Co 228/2008-63, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že „o nemovitostech, jejichž dodatečného projednání se navrhovatel domáhá, bylo ještě za života zůstavitele rozhodnutím správního orgánu rozhodnuto, že přecházejí do vlastnictví Československého státu, do správy ministerstva vnitra, které nemovitosti užívá, a dále, že v současné době jsou zapsány v katastru nemovitostí jako vlastnictví České republiky, společnosti TH REAL, a.s., a Hlavního města Prahy“; že „osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25.2.1948 do 1.1.1990 bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, ale pouze prostřednictvím nároků podle restitučních předpisů“; že „tím spíše tento závěr platí i v případě, že nemovitost nepřevzal stát bez právního důvodu, ale na základě vydaného správního rozhodnutí“; že „pokud by správní rozhodnutí nenabylo právní moci, jak je namítáno v dané věci, mohlo by jít o situaci obdobnou jako při převzetí věci státem bez právního důvodu“.
Proti tomuto usnesení podal F. V. dovolání. Namítá, že „je dědicem po zemřelém V. K.“; že „v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu se neuvádí, že by soud došel k jinému zjištění“; že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na posouzení předmětu věci jako restitučního nároku anebo sporu (o určení vlastnictví nebo o vydání věci) a jako ochrany vlastnického práva“; že „toto posouzení je zásadně nesprávné“; že „pouhý (dokonce i kdyby odůvodněný) předpoklad soudu, že dědic povede spor o ochranu vlastnického práva, nemůže vést k upření práva dědice na dědictví“.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. §106 odst. 3 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), čl. II bod 2 zákona č. 134/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), čl. III bod 10 písm. b) zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, čl. II bod 2, část věty před středníkem zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád, Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a zůstavitel V. K. zemřel dne 4.8.1960, řídí se řízení o dědictví po tomto zůstaviteli i v současné době zákonem č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád), ve znění zákona č. 68/1952 Sb., zákona č. 52/1954 Sb., zákonného opatření č. 63/1955 Sb., zákona č. 66/1956 Sb. a zákona č. 15/1958 Sb., jehož úplné znění bylo vyhlášeno pod č. 70/1959 Sb. [dále jen „zákon č. 142/1950 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)], a dovolání je třeba v posuzovaném případě projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě F. V. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně zamítající návrh na „dodatečné projednání dědictví“ po zůstaviteli.
Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání podaného proti usnesení odvolacího soudu F. V. v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení §239 o.s.ř. nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. podmiňuje přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, tím, že jde o usnesení ve věci samé, není dovolání v dané věci z hledisek uvedeného zákonného ustanovení přípustné, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není usnesením ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.5.2004, sp. zn. 30 Cdo 839/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 88, ročník 2006; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.1.2004, sp. zn. 30 Cdo 2453/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 73, ročník 2004).
Namístě je dodat, že i pokud by se v daném případě jednalo o usnesení ve věci samé, podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. by zde nebyly splněny, a to již proto, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a F. V. návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu neučinil.
Protože dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu trpělo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., není dovolání v posuzovaném případě přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání F. V. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu