ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2581.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 2581/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. Š., zastoupeného JUDr. Ludvíkem Bergmannem, advokátem se sídlem v Hořicích v Podkrkonoší, Nám. Jiřího z Poděbrad č. 226, proti žalované České republice - Vězeňské službě České republiky v Praze 4, Nuslích, Soudní č. 1672/1a, IČ 00212423, zastoupené JUDr. Pavlem Moníkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká č. 672, o 508.800,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 10 C 37/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. listopadu 2008, č.j. 21 Co 430/2008-66, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení .
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila vedle již vyplacené základní náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 127.200,- Kč další částku 508.800,- Kč jako zvýšení základní výše odškodnění na pětinásobek. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1.10.1996 ve funkci referenta majetkové správy. Dne 18.3.2004 utrpěl pracovní úraz pádem ze žebříku na zem, při kterém utrpěl zlomeninu dvou obratlů, rozdrcení levé paty a poranění levé části obličeje. Od 18.3.2004 do 19.12.2005 byl v pracovní neschopnosti, poté s ním žalovaná rozvázala pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce, a od té doby je evidován u Úřadu práce Jičín, detašované pracoviště v Hořicích. Žalovaná uznala svou odpovědnost za pracovní úraz a žalobci poskytla náhradu za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, jakož i náhradu bolestného a náhradu za ztížení společenského uplatnění odpovídající bodovému ohodnocení ve výši 1060 bodů. Podle názoru žalobce jsou však u něj splněny podmínky pro „zvýšení bodového ohodnocení“ ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhlášky“), neboť v důsledku pracovního úrazu s trvalými následky je velice podstatně omezen ve všech činnostech a zájmech běžných pro člověka jeho věku; zdůrazňuje, že pracovní úraz utrpěl ve věku 36 let, je omezen jak v zaměstnání, tak v péči o dům, ve výkonu zahrádkářských prací, nemůže se aktivně účastnit společenských a kulturních akcí v obci (plesů, divadel apod.), nemůže vykonávat sportovní činnost, když před úrazem se věnoval vysokohorské turistice, horolezectví, cykloturistice, lyžování apod. Protože stále přetrvávají zdravotní obtíže a bolesti, užívá léky pro utišení bolesti. Zvýšením náhrady za ztížení společenského uplatnění o 508.800,- Kč by tak „mohly být negativní důsledky určitým způsobem kompenzovány“.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15.4.2008, č.j. 10 C 37/2007-46 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 14.481,- Kč „k rukám právního zástupce žalovaného“. Soud prvního stupně i „při vědomí toho, že jde o vysoce citlivou záležitost“, dospěl k závěru, že nejde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., neboť „zapojení žalobce před úrazem bylo, a to jak kulturní, sportovní i společenské, zcela běžné, bez výrazných mimořádností“ a jeho „aktivity lze označit jako aktivní trávení volného času a provozování svých koníčků“, jestliže např. „nikdy nebyl členem žádného sportovního oddílu, nikdy nepodával nějaké nadprůměrné sportovní výkony“. Dovodil zároveň, že ani „z pohledu lékařského nebyly zjevně shledány žádné zvlášť závažné důvody a zvláštní způsob léčby“, neboť lékaři vůbec nevyužili možnosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění až o 50%.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26.11.2008, č.j. 21 Co 430/2008-66 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „v části výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba do částky 254.400,- Kč“, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 254.400,- Kč, „ve zbývající části výroku I.“, jej potvrdil, a rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem“. Odvolací soud převzal jako správný skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, dospěl však k závěru, že jsou zde dány důvody pro zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. na trojnásobek, „tedy celkovou částku 381.600,- Kč“, neboť sice „zde mimořádné okolnosti případu absentují a jde více o naplnění zásady proporcionality“, a proto „nemůže jít o zvýšení výrazné“. Poukázal zejména na skutečnost, že žalobce byl muž v produktivním věku, otec nezletilých dětí, zcela zdráv a sportovec, byť pouze rekreační; v současné době je mu přiznán částečný invalidní důchod s „výrazným omezením ve výběru zaměstnání“, zejména v oblasti trávení volného času a péče o rodinu se mu život zcela zásadně proměnil a není pochyb o tom, že jako „muž v produktivním věku a sportovec toto omezení vnímá velice intenzivně“. Odvolací soud zároveň zdůraznil, že, i když „lékaři dospěli k závěru, že nejsou dány důvody pro zvýšení ztížení společenského uplatnění ve smyslu §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb.“, není zde žádná vazba mezi tímto ustanovením a možností aplikace ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, neboť soud „může přihlížet i ke skutečnostem, které nemají povahu ryze medicínskou a přímo s následky poškození zdraví ve smyslu lékařské vědy nesouvisí a týkají se spíše osoby poškozeného a jeho všech dalších poměrů“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu – do jeho měnícího výroku ve věci samé, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 254.400,- Kč - podala žalovaná dovolání, neboť napadené rozhodnutí „není v souladu s platnou právní úpravou“. Má za to, že přiznání odškodnění ztížení společenského uplatnění samotného předpokládá, že „poškozený je omezen v možnostech uplatnit se v životě a ve společnosti“. Poukazuje na to, že zvýšení bodového ohodnocení škody na zdraví podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky předpokládá existenci dalších skutečností, tedy existenci zvlášť těžkých následků škody na zdraví, a že další zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je možné, jen jedná-li se o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele. Podle názoru žalované „okolnosti pro uplatnění zvýšení náhrady podle ust. §7 odst. 3 vyhlášky je třeba v tomto konkrétním případě vykládat o to přísněji, že žalobci nebylo přiznáno ani právo na zvýšení bodového ohodnocení škody na zdraví podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky“. Vzhledem k tomu – „ačkoli žalovaný nechce nijak zlehčovat zdravotní komplikace žalobce“ - nejsou dány důvody pro zvýšení odškodnění „ani z důvodu aplikace principu proporcionality“, neboť „kulturní, sportovní a společenské zapojení žalobce před úrazem bylo zcela běžné“; návštěvy kulturních zařízení, divadel a plesů nemohou být také považovány „za něco mimořádného zcela vybočujícího z obvyklého průměru“, a ani údržba rodinného domu není „nijaká zcela nadstandardní činnost“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce zdůraznil, že jeho „zdravotní poškození je takového rázu, že ho zcela vyloučilo z dalšího zaměstnaneckého uplatnění, podstatně je omezen v osobním, rodinném i společenském životě a není předpoklad, že by jeho zdravotní stav se natolik zlepšil, že by se navrátil stav před úrazem z roku 2004“. Jeho omezení proto nelze vyjádřit jen částkou odpovídající základnímu bodovému ohodnocení. Proto je přesvědčen, že splňuje podmínky na mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle §7 vyhl. č. 440/2001 Sb.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (242 odst. 3 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání žalované.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že ztížení společenského uplatnění v příčinné souvislosti s pracovním úrazem žalobce ze dne 18.3.2004 ohodnotila MUDr. Iva Brůnová posudkem ze dne 13.4.2006 podle přílohy č. 2 k vyhlášce č 440/2001 Sb. celkem 1060 body (položka 1511 - omezení pohyblivosti hlezenního kloubu středního stupně - 600 bodů, položka 0740 – poúrazové omezení hybnosti páteře lehkého stupně – 100 bodů, položka 019 – traumatické postižení trojklanného nervu – 200 bodů, položka 0392 – deformace víček – 160 bodů). Ke zvýšení bodového ohodnocení škody na zdraví podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky nedošlo. Žalovaná vyplatila žalobci částku 127.200,- Kč odpovídající počtu bodů stanovených lékařkou podle ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky, další zvýšení vyplatit odmítla.
Náhrada za ztížení společenského uplatnění je jedním z dílčích nároků práva na náhradu škody příslušejících zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo onemocněl nemocí z povolání. Svojí povahou jde o náhradu imaterielní újmy, jejíž výše se stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku (§7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb.). Představuje jednorázové odškodnění za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů.
Podle ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. odškodnění ztížení společenského uplatnění se určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen „následky“). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Závěr o konečné výši bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění v jednotlivých případech pak činí lékař s přihlédnutím k ustanovením §5 a 6 odst. 1 písm. c) a odst. 2 vyhlášky, která uvádějí další kriteria pro stanovení výše bodového ohodnocení v jednotlivých případech, a která kromě jiného umožňují zohlednit specifické okolnosti případu, kupř. tehdy, nevystihuje-li výše sazby bodového ohodnocení za ztížení společenského uplatnění stanovená u jednotlivých klasifikací poškození zdraví uvedená v přílohách č. 2 a 4 vyhlášky dostatečně – posuzováno z odborného medicínského hlediska – všechny okolnosti posuzovaného případu. Pro tuto situaci vyhláška stanoví, že pokud škoda na zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům, zvýší se bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh č. 2 a 4 této vyhlášky nejvýše o 50 % celkové částky bodového ohodnocení; zvlášť těžkými následky škody na zdraví se rozumí takové následky, které podstatně omezují nebo významně mění uplatnění v životě anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě [§6 odst. 1 písm. c) vyhlášky]. Náhrada za ztížení společenského uplatnění určená uvedeným způsobem na základě počtu bodů stanoveného lékařem představuje „základní“ jednorázové odškodnění za nepříznivé důsledky úrazu nebo nemoci z povolání pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů.
Dovolatelce lze přisvědčit, že již bodové ohodnocení samo o sobě určené podle uvedených kriterií – jak přímo již z ustanovení §3 odst. 1 vyhlášky vyplývá - zohledňuje okolnost, že poškozený je vlivem následků utrpěného zranění omezen ve svých možnostech, např. volbě a výkonu povolání, v životě rodinném a dalších způsobech osobního uplatnění, v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách společenského uplatnění, že jsou tedy obecně vzato „omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti“. Protože ale v posuzovaném případě lékař neshledal důvody pro určení bodového ohodnocení s přihlédnutím k ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že při rozhodování o zvýšení náhrady příslušející žalobci o dvojnásobek nevzal v úvahu okolnost, že zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu jen v těch případech hodných mimořádného zřetele, kdy ztížení společenského uplatnění poškozeného nelze vyjádřit ani zvýšením podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky. S tímto názorem nelze vyslovit souhlas.
Podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění ztížení společenského uplatnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky je existence takových skutečností, které umožňují závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním za bolest nebo ztížení společenského uplatnění, které již samo představuje náhradu za prokazatelné nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování i plnění jeho životních a společenských potřeb a úkolů. Přiměřené zvýšení nad výši odškodnění stanovenou na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku přichází v úvahu jen zcela vyjímečně v případech hodných mimořádného zřetele, kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo na vysoké úrovni a mimořádné.
Je jistě mimo pochybnost, že zvýšení bodového ohodnocení podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, předpokládá – jak z uvedeného ustanovení vyplývá - existenci zvlášť těžkých následků škody na zdraví. Dovolatelka však pomíjí, že postup lékaře na základě tohoto ustanovení je součástí procesu určování „základního“ bodového ohodnocení lékařem podle ustanovení §3 až 6 vyhlášky, který, vycházeje z jemu známých skutečností o posuzovaném případu a ze svých odborných znalostí, zvýší (je povinen zvýšit) při splnění stanovených podmínek bodové ohodnocení až o 50%, dospěje-li k závěru, že bodové ohodnocení nelze vyjádřit jen podle sazeb bodového ohodnocení stanovených v přílohách vyhlášky. Tento závěr – jak rovněž z povahy věci vyplývá – se může týkat jen odborného lékařského hodnocení následků škody na zdraví z hlediska jejich intenzity, zda tedy škoda na zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům, které postiženého podstatně omezují nebo významně mění jeho uplatnění v životě. Nezabývá se však (a ani to není v praktických možnostech lékaře) zjišťováním a hodnocením širokého okruhu skutkových okolností z toho pohledu, zda se navíc jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou a mimořádnou úrovní kvality jeho života v době před vznikem škody.
Nepřistoupí-li tedy lékař při určování bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění k jeho zvýšení podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, znamená to pouze, že následky škody na zdraví nehodnotil z hlediska jejich intenzity jako zvlášť těžké. Tato okolnost sama o sobě však neznamená, že tím je vyloučena možnost zvýšení odškodnění soudem podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, neboť i ty následky škody na zdraví, které nelze hodnotit z pohledu lékaře jako zvlášť těžké, mohou postiženého vyloučit z mimořádné sportovní, odborné či jiné činnosti, kterou předtím na špičkové úrovni vykonával. Odvolacímu soudu lze ostatně přisvědčit, uvádí-li, že „soud není vázán závěry lékařů o aplikaci ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky“, neboť „uplatnění takové provázanosti“ by ve svých důsledcích vedlo k tomu, že „v případě negativního stanoviska lékařů“ by byl soud z rozhodování podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky vyloučen. Z uvedeného vyplývá, že přiměřené zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění soudem ve vyjímečných případech hodných mimořádného zřetele podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. není podmíněno tím, zda poškození zdraví postiženého vedlo ke zvlášť těžkým následkům ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky.
Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu, že při rozhodování o zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky nepřihlédl – vedle toho, že „žalobci nebylo přiznáno ani právo na zvýšení bodového ohodnocení škody na zdraví podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky“ - též k tomu, že vzhledem k okolnostem případu zde nejsou dány důvody pro zvýšení „ani z důvodu aplikace principu proporcionality“.
Ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“.
Úvaha soudu v tomto směru tedy není zcela neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru odškodnění a pro vznik nároku na jeho zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována. Dospěje-li tedy soud v konkrétním případě k závěru, že je naplněna hypotéza ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky (že jde o zvlášť vyjímečný případ hodný mimořádného zřetele), je dále usměrňován relativně neurčitou dispozicí právní normy v tom ohledu, že zvýšení odškodnění musí být „přiměřené“. Úsudek soudu o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky vycházející jak z individuelních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu včetně poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti (srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29.9.2005, sp. zn. III. ÚS 350/03). Z uvedeného vyplývá, že tzv. princip proporcionality (přiměřenosti) nelze považovat za samostatný právní důvod vzniku nároku na zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, který by byl odlišný od skutkové podstaty upravené v ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky, neboť jde o imanentní součást relativně neurčité dispozice právní normy umožňující soudu zvýšit výši odškodnění „přiměřeně“, jsou-li splněny podmínky v hypotéze právní normy.
Odvolací soud v projednávané věci dovodil, že odškodněním ve výši 127.200,- Kč (1060 bodů) „nelze napravit škodu, která žalobci víceméně nevratně vznikla, která jej omezuje a dále bude v jeho životě omezovat“, a že proto, i když „zde zřetelné mimořádné okolnosti případu absentují a jde více o naplnění principu proporcionality“, je tu důvod ke zvýšení odškodnění na trojnásobek. Vycházel přitom z toho, že žalobce „byl muž v produktivním věku, otec nezletilých dětí, zcela zdráv a sportovec, byť pouze rekreační“, zatímco v důsledku pracovního úrazu ze dne 18.3.2004 se stal „osobou částečně invalidní s výrazným omezením ve výběru zaměstnání“, neboť u něj došlo „k omezení funkčnosti páteře i dolní končetiny, náročnější fyzická činnost mu činí problémy a jeho život zejména v oblasti trávení volného času a péče o rodinu se mu zcela zásadně proměnil“, přičemž „nemůže být pochyb o tom, že právě toto omezení žalobce jako muž v produktivním věku a sportovec vnímá velice intenzivně“.
Odvolacímu soudu je třeba v této souvislosti vytknout, že – jak z výkladu shora uvedeného vyplývá - náležitě nerozlišil předpoklady pro vznik nároku na možné zvýšení odškodnění za zvýšení výše odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku na straně jedné a hledisky, které přísluší uplatňovat při úvaze o rozsahu (míře) zvýšení této náhrady na straně druhé. Jestliže totiž nejde o zvlášť vyjímečný případ hodný mimořádného zřetele („mimořádné okolnosti případu absentují“), nemohou být již proto dány důvody pro přiměřené zvýšení odškodnění „z důvodu aplikace principu proporcionality“. Teprve v opačném případě, jestliže by soud dospěl k závěru, že skutková podstata relativně neurčité hypotézy právní normy, vyžadující závěr, že se jedná o zvlášť vyjímečný případ hodný mimořádného zřetele, byla naplněna, je místo vycházet při úvaze o rozsahu zvýšení z tzv. principu proporcionality, anebo – jak nález sp. zn. III ÚS 350/03 při zobecňujícím výkladu ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky tento princip „jinými slovy“ vysvětluje – aby mezi posuzovanými skutečnostmi existoval „vztah přiměřenosti“. Uzavírá-li odvolací soud, že „zřetelné“ mimořádné okolnosti případu absentují, není zřejmé, zda činí závěr, zda tu nějaké mimořádné okolnosti případu vůbec jsou, zda se tedy jedná o zvlášť vyjímečný případ hodný mimořádného zřetele, či nikoliv, a v tomto směru tedy zůstává jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu