ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2769.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 2769/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce AUTOMOT a.s. se sídlem v Kosmonosech, U Masokombinátu č. 699, IČ 46356941, zastoupeného JUDr. Petrem Doušou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Laurinova č. 1049, proti žalované A. Č., zastoupené JUDr. Ladislavem Tolnayem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Jaselská č. 66, o zrušení povinnosti žalobce platit náhradu nákladů na výživu pozůstalé žalobkyni, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 179/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. února 2009 č.j. 23 Co 51/2009 62, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.400,- Kč k rukám JUDr. Petra Douši, advokáta se sídlem v Mladé Boleslavi, Laurinova č. 1049.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17.2.2009 č.j. 23 Co 51/2009-62, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27.8.2008 č.j. 9 C 179/2008-31 ve věci samé [ve výroku, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21.4.1987 č.j. 10 C 7/87-17, pokud jím byla žalobci (jeho právnímu předchůdci) uložena povinnost platit žalované na náhradě nákladů na výživu od 1.5.1987 „měsíční rentu“ ve výši 500,- Kč, změněn tak, že se tato povinnost žalobce vůči žalované zrušuje], není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
V projednávané věci se žalobce domáhal zrušení povinnosti platit žalované na náhradě nákladů na výživu pravidelný peněžitý důchod ve výši 500,- Kč měsíčně, která žalobci (jeho právnímu předchůdci) byla uložena od 1.5.1987 pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21.4.1987 č.j. 10 C 7/87-17. Opodstatněnost uplatněného nároku žalobce spatřoval v tom, že nárok žalované, jako pozůstalé manželky po zaměstnanci žalobce (jeho právního předchůdce), který zemřel následkem pracovního úrazu ze dne 1.4.1982, zanikl ke konci měsíce prosince 1995, ve kterém by manžel žalované dovršil 65 let svého věku.
Žalovaná v dovolání – mimo jiné – namítá, že soud v odůvodnění svého rozhodnutí použil „překvapivý argument“ o zákonné možnosti soudu změnit pravomocné rozhodnutí soudu, která „představuje průlom do zásady res iudicata“, a že nesprávně na projednávanou věc aplikoval ustanovení §163 odst. 1 o.s.ř.
Je mimo pochybnost, že soud, který v řízení vedeném u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 10 C 7/87 posuzoval splnění předpokladů vzniku nároku žalované na náhradu nákladů na výživu vůči žalobci (jeho právnímu předchůdci), tak činil podle stavu v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 o.s.ř.). Zásadě právní jistoty odpovídá, že rozsudek, který již nelze napadnout řádným opravným prostředkem, nabývá právní moci a stává se zásadně nezměnitelný. Z tohoto hlediska výjimku představuje ustanovení §163 odst. 1 o.s.ř., které umožňuje na návrh změnit rozsudek odsuzující k plnění v budoucnu splatných dávek nebo k plnění ve splátkách, a to za předpokladu, jestliže se podstatně změnily okolnosti, které jsou rozhodující pro výši a další trvání dávek nebo splátek. Přitom však i v tomto případě je změna rozsudku přípustná teprve od doby, kdy došlo ke změně poměrů. Soudní praxe již v minulosti zaujala stanovisko, že při změně rozsudku podle ustanovení §163 odst. 1 o.s.ř. nemůže soud již přezkoumávat správnost původního rozsudku, nýbrž musí se jen zabývat otázkou, zda se podstatně změnily okolnosti, které jsou podle hmotného práva rozhodující pro výši a další trvání již přisouzených opětujících se splátek a jak se tato změna projeví při nové úpravě rozsahu nároku (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 26.10.1966 sp. zn. 6 Cz 29/66, uveřejněný pod č. 33 ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, roč. 1967).
V této souvislosti dovolací soud následně vyslovil názor (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.3.2001 č.j. 21 Cdo 1026/2000, uveřejněný pod č. 105 v časopise Soudní judikatura, ročník 2001), který je rovněž soudní praxí jako správný přijímán, že z hlediska posuzování změny okolností, které jsou ve smyslu ustanovení §163 odst. 1 o.s.ř. rozhodné pro změnu rozsudku odsuzujícího k plnění v budoucnu splatné náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti formou pravidelného měsíčního peněžitého důchodu, je podstatný závěr, zda se změna poměrů rozhodujících pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti týká poměrů poškozeného zaměstnance, spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou (§202 odst. 1 zák. práce ve znění účinném do 31.12.2006, nyní §390 odst. 1 zák. práce). Uvedený právní názor lze mutatis mutandis vztáhnout též na nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalých poskytovaný rovněž formou renty, který je nárokem odvozeným od nároku poškozeného zaměstnance, jenž utrpěl pracovní úraz. (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15.7.1983 sp. zn. 6 Cz 18/83, uveřejněném pod č. 16 v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, roč. 1987).
V projednávané věci soudy obou stupňů – jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - v souladu s výše uvedenou ustálenou judikaturou zkoumaly, zda na straně poškozeného bývalého zaměstnance žalobce (zemřelého manžela žalobkyně) došlo k podstatné změně poměrů, které jsou podle hmotného práva rozhodující pro výši a další trvání náhrady nákladů na výživu pozůstalé žalované, a zda jsou v daném případě dány podmínky pro změnu rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21.4.1987 č.j. 10 C 7/87-17 ve smyslu ustanovení §163 o.s.ř. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, jak to činí žalovaná v dovolání, že přehlédl, že u žalované „nedošlo k žádným podstatným změnám“, a že „se soud tímto vůbec důkazně ani úvahou nezabýval“.
Jak dále dovodila ustálená soudní judikatura, za změnu poměrů na straně poškozeného je třeba v souvislosti s nárokem na náhradu nákladů na výživu pozůstalých (s ohledem na jeho odvozenost od nároku pracovním úrazem poškozeného zaměstnance) považovat i změnu v rozsahu schopností a možností zaměstnance, kdyby přežil pracovní úraz, poskytovat náklady na výživu pozůstalých (k tomu rovněž srov. již zmíněný rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15.7.1983 sp. zn. 6 Cz 18/83, uveřejněný pod č. 16 v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, roč. 1987). Nelze přitom opominout, že již zmíněná (odvozená) povaha nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých má rovněž za následek, že tento nárok pozůstalých nemůže trvat déle, než by trval nárok samotného poškozeného zaměstnance, kdyby na následky pracovního úrazu nezemřel, na náhradu škody spočívající ve ztrátě na výdělku, od něhož je odvozen.
Dovolatelka v této souvislosti rovněž vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil „změnu hmotněprávní normy zákonem č. 88/1988 Sb. a nebral v úvahu zásadu zákazu retroaktivity takových norem“.
Podle ustanovení §195 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.1988, náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání plné (částečné) invalidity se poskytne pracovníku (zaměstnanci) v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost ani k jeho snížení podle předpisů o sociálním zabezpečení se nepřihlíží.
Kromě ustanovení §195 odst. 4, které zmocňovalo býv. ministerstvo zdravotnictví stanovit v dohodě s Českou odborovou radou nebo Slovenskou odborovou radou, při kterých nemocech z povolání náleží náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jen po dobu, než bude postižený pracovník schopen dosahovat výdělku odpovídajícího jeho kvalifikaci, neobsahoval zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31.12.1988, jiné ustanovení, které by paušálně omezovalo dobu poskytování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.
Zákonem č. 188/1988 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce, bylo v novém odstavci 5 ustanovení §195 stanoveno, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přísluší pracovníku nejdéle do konce kalendářního měsíce, ve kterém dovrší 65 let věku (srov. bod 148 zákona); tento zákon nabyl účinnosti dnem 1.1.1989. V čl. II bodu 7 věty druhé zákona č. 188/1988 Sb., pak bylo stanoveno, že „pracovníkům, kteří dovrší věk 65 let po 31. prosinci 1988, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nejdéle do konce kalendářního měsíce, ve kterém dovršili tento věk; totéž platí i pro náhradu nákladů na výživu pozůstalých (§199) po pracovníku zemřelém po 31. prosinci 1988“.
Z výslovného znění čl. II bodu 7 věty druhé zákona č. 188/1988 Sb., jednoznačně vyplývá, že, stejně tak jako náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přísluší pracovníkům, „kteří dovrší věk 65 let po 31. prosinci 1988“, „nejdéle do konce kalendářního měsíce, ve kterém dovršili tento věk“, rovněž náhrada nákladů na výživu pozůstalých „po pracovníku zemřelém po 31. prosinci 1988“ přísluší „nejdéle“ do konce kalendářního měsíce, ve kterém by pracovník, kdyby nezemřel následkem pracovního úrazu, dovršil věk 65 let. Soudy obou stupňů proto postupovaly v projednávané věci v souladu s výslovným zněním zákona, jestliže dovodily, že nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalé žalované „náležel do 31.12.1995“, neboť dne 16.12.1995 by zemřelý manžel žalované dosáhl věku 65 let.
Namítá-li dovolatelka, že „soudy nebyl respektován zákaz aplikace retroaktivity“, potom opomíjí, že v daném případě jde při aplikaci ustanovení čl. II bodu 7 věty druhé zákona č. 188/1988 Sb., o nepravou zpětnou účinnost (retroaktivitu), která – na rozdíl od pravé zpětné účinnosti (retroaktivity) – je v českém právním řádu přípustná a která znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou (srov. například právní názor uvedený v nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 4.2.1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněném pod č. 63/1997 Sb.).
Protože – jak vyplývá ze shora uvedeného – ve věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou, nemá napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, a tudíž proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokáta náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.100,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 4, §3 odst. 2, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem ve výši 3.400,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7.září 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.
předseda senátu