ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2831.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 2831/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Bařinou, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská č. 53, proti žalovanému Odborovému svazu dopravy, sdružení se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla č. 1800/2, IČO 00409502, zastoupeného Mgr. Vlastislavem Andršem, advokátem se sídlem v Praze 2, Španělská č. 2, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 397/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2009 č.j. 15 Co 20/2009-128, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, se zamítá ; v dalším se dovolání žalobce odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Vlastislava Andrše, advokáta se sídlem v Praze 2, Španělská č. 2.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 29.4.2005 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru z důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce „pro nadbytečnost“. Důvod k výpovědi spatřoval v tom, že „v souladu s §65 zákoníku práce“ se žalobce ke dni 30.4.2005 vzdal výkonu funkce předsedy Odborového svazu dopravy. Protože však „vzdáním se funkce pracovní poměr nekončí“, a žalovaný neměl v té době k dispozici žádné volné pracovní místo, které by mohl žalobci nabídnout, nemůže jej dále v pracovním poměru zaměstnávat.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná, a aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu „náhradu mzdy ve výši 35.300,- Kč za každý měsíc, od 1.8.2005 do „doby umožnění pokračování v práci nebo platného skončení pracovního poměru“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že IV. řádným sjezdem OSD byl zvolen předsedou OSD s nástupem do funkce ke dni 1.12.2002, k témuž dni také vznikl pracovní poměr k žalovanému. Dne 20.4.2005 žalobce předložil osobně písemnou rezignaci na svou funkci ze zdravotních důvodů ke dni 30.4.2005. Dne 29.4.2005 mu byla dána výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti. Žalobce namítá neplatnost výpovědi a trvá na dalším zaměstnávání, neboť podle jeho názoru místopředseda OSD na výpovědi podepsaný není k tomu právnímu úkonu oprávněn, neboť podle Stanov OSD tento úkon příslušel „pouze a jen předsedovi OSD“, kterým byl až do 30.4.2005 žalobce.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 27.2.2007 č.j. 19 C 397/2005-70 určil, že výpověď daná žalovaným žalobci dne 29.4.2005 z důvodu podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce je neplatná a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 9.312,- Kč „ k rukám právního zástupce žalobce“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodující je v daném případě okamžik skončení výkonu funkce dne 30.4.2005, a že „teprve po tom okamžiku“ je dán výpovědní důvod spočívající v nadbytečnosti žalobce. Dal-li žalovaný žalobci výpověď již 29.4.2005, tj. „v okamžiku, kdy výpovědní důvod ještě nebyl naplněn“, je podle názoru soudu prvního stupně výpověď z pracovního poměru neplatná, „bez ohledu na to, kdo ji podepsal“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 13.11.2007 č.j. 15 Co 346/2007-82 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle názoru odvolacího soudu již doručením dopisu ze dne 20.4.2005, ve kterém se žalobce vzdává funkce předsedy, nastal výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, „byť se nestal účinným, když žalobce se vzdal své funkce až ke dni 30.4.2005“. Již od doručení dopisu o vzdání se funkce „měli oba účastníci pracovního vztahu vědomost o tom, kdy zaměstnanec přestane jmenovanou funkci vykonávat“, a zaměstnavatel tak mohl dát výpověď z pracovního poměru „kdykoli po doručení rozhodnutí o vzdání se funkce“. Odvolací soud proto uložil soudu prvního stupně, aby k řádnému zjištění skutkového stavu provedl další účastníky navržené důkazy.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 26.6.2008 č.j. 19 C 397/2005-100 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 22.658,- Kč k rukám advokáta Mgr. Vlastislava Andrše. Vycházeje ze skutečnosti, že žalobce rezignoval na svou funkci ke dni 30.4.2005, dovodil, že tímto dnem mu také skončil výkon této funkce, „nikoliv však pracovní poměr k žalovanému“. Výpověď, kterou mu žalovaný dal za těchto okolností není neplatná, protože „má všechny náležitosti, které jí ukládá zákon“. Místopředseda svazu byl podle názoru soudu prvního stupně oprávněn předmětnou výpověď za žalovaného podepsat, neboť žalovaný jako zaměstnavatel jedná prostřednictvím svého statutárního orgánu, kterým je právě i místopředseda svazu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.2.2009 č.j. 15 Co 20/2009-128 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.639,- Kč k rukám advokáta Mgr. Vlastislava Andrše. Odvolací soud přisvědčil skutkovým zjištěním i právním závěrům soudu prvního stupně; k námitkám odvolatele zdůraznil, že předsednictvo OSD jedná prostřednictvím svého statutárního zástupce, tedy předsedy nebo místopředsedy. Podepsal-li výpověď ze dne 29.4.2005 místopředseda, „učinil tak oprávněně, neboť jednal jménem předsednictva OSD jakožto statutární zástupce, přičemž byl dne 20.4.2005 na zasedání předsednictva OSD v souladu se stanovami žalovaného pověřen plněním povinností zaměstnavatele vůči zaměstnancům OSD do doby konání nejbližšího zasedání“. Podle názoru odvolacího soudu se „jednalo o mimořádný případ ve smyslu stanov, kdy přešla pravomoc předsedy na předsednictvo, jehož jménem J. P. při podpisu výpovědi jednal“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, neboť “nelze učinit závěr o tom, že výpověď podepsaná místopředsedou žalovaného byla podána oprávněnou osobou jednat za žalovaného“. Namítá, že ze stanov OSD vyplývá, že „po odstoupení z funkce plní vůči předsedovi předsednictva OSD funkci zaměstnavatele orgán, který jej zvolil, tj. Sjezd OSD, nebo nový předseda předsednictva OSD, nebo předsednictvo samo či určený nástupce, ale až po 30.4.2005“. Jeho funkce předsedy předsednictva OSD skončila podle jeho názoru až 30.4.2005, nikoliv už ke dni podání rezignace, a jestliže předsednictvo OSD předalo pravomoci místopředsedovi, „předalo tak pravomoci, které ke dni 20.4.2005 nemělo“. Z žádných ustanovení stanov OSD nevyplývá „oprávnění předsednictva delegovat pravomoc stávajícího předsedy na místopředsedu, navíc v době, kdy funkce předsedy neskončila a stanovy přisuzují pravomoc jednat ve věcech pracovněprávních pouze předsedovi“. Žalobce poukázal rovněž na skutečnost, že výpověď sice byla projednána ve výboru základní organizace , avšak „výbor ZO hrubým způsobem porušil platné stanovy OSD“, neboť nepozval žalobce k jednání o jeho pracovněprávních vztazích, a proto je podle názoru dovolatele „vyjádření odborového orgánu je nevěrohodné“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí „zrušil“.
Žalovaný uvedl, že „za situace, kdy se jednalo o pracovněprávní úkon OSD vůči samotnému předsedovi předsednictva, učinil tento úkon místopředseda svazu, který je rovněž statutárním orgánem OSD oprávněným jednat jménem žalovaného ve všech, tedy i pracovněprávních věcech“. V tomto případě „je logické, že si předseda svazu na základě rozhodnutí jeho zaměstnavatele nedá výpověď sám sobě“, ale že „mu jí dá druhý člen statutárního orgánu“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce byl zvolen do funkce předsedy Odborového svazu dopravy ke dni 1.12.2002 na IV. řádném sjezdu OSD konaném ve dnech 8.-9.11.2002 v Praze, a téhož dne mu také vznikl pracovní poměr k žalovanému. Dopisem ze dne 20.4.2005 žalobce sdělil žalovanému, že „vzhledem ke stupňujícím se zdravotním problémům“ rezignuje na svou funkci ke dni 30.4.2005. Žalovaný dopisem ze dne 29.5.2005 sdělil žalobci, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce „pro nadbytečnost“, neboť pro něj „nemá k dispozici žádné volné pracovní místo, které by mu mohl nabídnout“. Výpověď podepsal J. P., místopředseda OSD, žalobce výpověď převzal dne 29.4.2005 „s výhradou formálních nedostatků“.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení je otázka platnosti výpovědi z pracovního poměru daná žalobci dopisem ze dne 29.4.2005 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30.4.2005, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 169/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 88/1968 Sb., o prodloužení mateřské dovolené, o dávkách v mateřství a o přídavcích na děti z nemocenského pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - dále jen "zák. práce".
Podle ustanovení §65 odst. 2 zák. práce zaměstnance, který byl do funkce zvolen nebo jmenován, lze z této funkce odvolat. Zaměstnanec se může této funkce též vzdát. Odvolání a vzdání se funkce musí být písemné a doručeno druhému účastníku, jinak je neplatné. Výkon funkce končí dnem následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se funkce, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se funkce uveden den pozdější.
Podle ustanovení §65 odst. 3 zák. práce uplynutím volebního období, odvoláním z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr nekončí. Zaměstnavatel se zaměstnancem dohodne jeho další pracovní zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele (§130) a současně je dán výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. c); odstupné poskytované zaměstnancům při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny. Pro skončení tohoto pracovního poměru platí jinak ustanovení o skončení pracovního poměru sjednaného pracovní smlouvou.
Ze znění ustanovení §65 odst. 2 zák. práce vyplývá, že výkon funkce zaměstnance, který se funkce založené volbou vzdal, nekončí automaticky dnem následujícím po doručení vzdání se funkce, může rovněž končit až následně pozdějším dnem, který zaměstnanec v písemném vzdání se funkce uvedl. Za těchto okolností lze dovolateli přisvědčit v tom, že „výkon funkce, stejně jako jeho pravomoci zanikají na jeho straně až dnem skončení výkonu funkce, tj. dne 30.4.2005“. S jeho názorem, že výpověď „mohlo vůči stávajícímu předsedovi předsednictva OSD učinit pouze samotné předsednictvo nebo ustanovený zástupce, ale až po 30.4.2005“, však nelze souhlasit.
Dovolatel opomíjí, že již od doručení vzdání se funkce oba účastníci pracovního vztahu (zaměstnanec i zaměstnavatel) mají vědomost o tom, kdy (ke kterému okamžiku) zaměstnanec přestane vykonávat funkci, do které byl zvolen. Není žádného důvodu, aby již v této době také neřešili, jaké bude postavení zaměstnance poté, co výkon funkce skončí. Má-li tedy dojít k rozvázání pracovního poměru výpovědí podle fikce nadbytečnosti [§46 odst. 1 písm. c) zák. práce] danou v souladu s §65 odst. 3 zák. práce, může tak zaměstnavatel učinit kdykoli od doručení vzdání se funkce zaměstnavateli; taková výpověď ale nemůže vést ke skončení pracovního poměru dříve než v den, kdy výkon funkce končí, tedy v den následující po doručení vzdání se funkce, anebo – jako je tomu v posuzované věci – v pozdější den uvedený ve vzdání se funkce (srov. k tomu obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1797/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1999, pod pořadovým číslem 54, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.11.2003 sp. zn. 21 Cdo 521/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2003, pod č. 11). Za situace, kdy žalovaný dal žalobci výpověď dne 29.4.2005, tj. den před tím, než skončil výkon jeho funkce, a kdy tedy měl pracovní poměr účastníků skončit uplynutím výpovědní doby dne 31.7.2007, nelze důvodně namítat, že tento postup byl nesprávný.
Žalobce dále napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, neboť má zato, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku, zda výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 29.4.2005 byla podepsána osobou oprávněnou jednat jménem zaměstnavatele.
Podle ustanovení §8 zák. práce se zaměstnavateli pro účely tohoto zákoníku rozumí právnické nebo fyzické osoby, které zaměstnávají fyzické osoby v pracovněprávních vztazích, a pokud to stanoví zákon, též v obdobných vztazích.
Podle ustanovení §9 odst. 1 věty první zák. práce právní úkony v pracovněprávních vztazích činí u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, především jeho statutární orgán, a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel; místo nich je mohou činit i osoby jimi pověřené.
Protože – jak uvedeno výše - právní úkony v pracovněprávních vztazích činí u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, především jeho statutární orgán (srov. §9 odst. 1 zák. práce), je zřejmé, že i výpověď z pracovního poměru u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, činí především jeho statutární orgán, jímž jsou u odborové organizace – sdružení vzniklého na základě ustanovení §6 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších změn – určené orgány a funkcionáři, jimž oprávnění jednat jménem sdružení přiznávají stanovy sdružení. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že podle Stanov odborového svazu dopravy „statutárními zástupci svazu zastupujícími odborový svaz navenek, jsou předseda a místopředseda svazu, kteří zajišťují a koordinují činnost celého svazu“, přičemž „předseda svazu zároveň plní úkoly zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích vůči zaměstnancům svazu“. Jeho názor, že „až do 30.4.2005 veškeré pravomoci předsedy nemohly přejít na předsednictvo, neboť výkon jeho funkce trval“, však sdílet nelze.
Uvedený názor totiž opomíjí zjevnou rozdílnost zájmů žalovaného odborového svazu jako zaměstnavatele (kde by měl žalobce plnit úkoly zaměstnavatele), a zájmů žalobce jako zaměstnance. Je mimo pochybnost, že v projednávané věci přistupují obě strany pracovněprávního vztahu k rozvázání pracovního poměru výpovědí se zcela rozdílnými vlastními představami, a že jejich základní východiska jsou odlišná, přinejmenším - jak žalovaný ve vyjádření uvádí - v tom, že si předseda svazu, který plní podle stanov úkoly zaměstnavatele, „na základě rozhodnutí jeho zaměstnavatele nedá výpověď sám sobě“. Dochází tedy ke střetu zájmů mezi odborovým svazem a jeho statutárním orgánem. I když zákoník práce v tomto směru výslovné ustanovení nemá, z ustanovení §14 odst. 2 zák. práce, jež vylučuje, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastupovaného, lze analogicky dovodit, že statutární orgán nemůže jménem společnosti jednat, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.7.1998 sp. zn. 21 Cdo 11/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1999, pod č. 63). Odvolacímu soudu tedy nelze důvodně vytýkat, dospěl-li k závěru, že se jednalo o mimořádný případ ve smyslu Článku 2 bod „předsednictvo OSD“ písm. h), podle něhož pravomoc předsedy přešla na předsednictvo, které pak pověřilo místopředsedu odborového svazu plněním úkolů zaměstnavatele navenek.
V projednávané věci proto nelze úspěšně dovozovat, že by výpověď daná žalobci dopisem ze dne 29.4.2005 byla neplatná pouze proto, že byla podepsána „jen“ místopředsedou Odborového svazu dopravy J. P., neboť - jak z uvedeného vyplývá – byl k tomu pověřen dne 20.4.2005 předsednictvem OSD, které je výkonným orgánem žalovaného mezi sjezdy. Namítá-li žalobce rovněž, že jej výbor základní odborové organizace OSD nepozval k jednání dne 27.4.2005, na kterém výpověď předem projednal a vyslovil s ní souhlas, pak tato okolnost není sama o sobě způsobilá založit její neplatnost, neboť zákoník práce s případnou vadou postupu příslušného odborového orgánu neplatnost výpovědi, kterou zaměstnavatel zamýšlí dát zaměstnanci, nespojuje.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Z dovolání vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Dovolání žalobce proti tomuto výroku, který má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. §167 odst. 1), není přípustné (srov. §237 až §239 o.s.ř.), a to bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je v tomto rozsahu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm.c), §10 odst. 3, §16 odst.1 a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 4050,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát Mgr. Vlastislav Andrš osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 810,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 4.860,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2010
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu