ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.2990.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 2990/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně D. H. ( dříve K.), zastoupené JUDr. Oldřichem Kohoutem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, tř. ČSA č. 300, proti žalované České republice – Generálnímu ředitelství cel se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 7, zastoupené JUDr. Pavlem Moníkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká č. 672, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 65 /95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 13 Co 257/99-108, ze dne 23. června 1999, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 28. 4. 1995 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní „v souladu s ustanovením §53 zákoníku práce ruší okamžitě ke dni 2. května 1995 pracovní poměr”. Zvlášť hrubého porušení pracovní kázně se měla žalobkyně dopustit opakovaným nesvědomitým a velmi nekvalitním plněním pracovních povinností. Dne 10. 5. 1994 ověřila pravost podpisu na „Čestném prohlášení” při dovozu osobního automobilu, ačkoliv uvedená osoba na celním úřadě prokazatelně vůbec nebyla, a dne 29. 12. 1994 vydala rozhodnutí o propuštění dovezeného osobního automobilu, které „je doručeno - předáno deklarantovi do vlastních rukou proti jeho podpisu, ale deklarant prokazatelně na celním úřadě nebyl, tzn. že převzetí rozhodnutí nemohl podepsat“.
Žalobkyně se domáhala (žalobou podanou proti Ministerstvu financí ČR - Generálnímu ředitelství cel), aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že neporušila pracovní řád ani jiný závazný předpis vztahující se na její výkon práce. Do doby okamžitého zrušení pracovního poměru jí nebylo žalovanou vytýkáno jakékoliv porušení pracovní kázně. „Předmětné“ celní nálezy byly doloženy řádnými plnými mocemi, které deklaranti dali svým zástupcům pro celní řízení, a to úředně ověřené. Důkazem řádného proclení bylo i to, že deklaranti včas dle stanovené výše zaplatili clo včetně daně z přidané hodnoty.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 3. 1997, č. j. 16 C 65/95-59, určil, že „okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně u žalované, provedené dopisem ze dne 28. 4. 1995 zn. 1055/95“, je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 2.765,- Kč „na účet JUDr. Oldřicha Kohouta“. Vycházeje z ustanovení §55 zák. práce, dovodil, že „zásadním nedostatkem“ okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 28. 4. 1995 je neuvedení doby, kdy se žalovaná dozvěděla o tom, že žalobkyně měla porušit pracovní kázeň, neboť „k předmětnému porušení mělo dojít téměř před rokem, a ve druhém případě před čtyřmi měsíci před zrušením pracovního poměru“. Pro tento nedostatek je „předmětné” zrušení pracovního poměru neplatné.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 2. 1998, č. j. 13 Co 18/98-74, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že nesprávně vyložil ustanovení §55 zák. práce, když dovodil, že text okamžitého zrušení pracovního poměru musí obsahovat také uvedení doby, kdy se zaměstnavatel o skutku, který důvody okamžitého zrušení pracovního poměru zakládá, dozvěděl. Podle názoru odvolacího soudu zjištění této doby může být předmětem dokazování, ale není náležitostí písemného zrušení pracovního poměru ve smyslu ustanovení §55 zák. práce. Uložil soudu prvního stupně, aby zhodnotil, zda se žalované podařilo prokázat, že se o důvodech okamžitého zrušení pracovního poměru dozvěděla nejpozději jeden měsíc předtím, než žalobkyni doručila dopis ze dne 28. 4. 1995; dospěje-li k závěru, že tato lhůta byla zachována, bude se věcně zabývat důvody uvedenými v písemném zrušení pracovního poměru na základě již provedeného dokazování, případně dalších důkazů, které účastnící navrhnou.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 12. 1998, č. j. 16 C 65/95-86, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 13.746,-Kč „na účet JUDr. Pavla Moníka“. Nejprve uzavřel, že protokoly o podaných vysvětleních svědčí o tom, že žalovaná dva případy, jež byly důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, prošetřovala v druhé polovině dubna 1995 a že subjektivní lhůta jednoho měsíce byla dodržena, stejně jako objektivní lhůta jednoho roku. Zabývaje se dále důvody okamžitého zrušení pracovního poměru vzal za prokázané, že žalobkyně jednak dne 10. 5. 1994 vydala rozhodnutí v případě deklaranta Jiřího Miky s tím, že neověřila podpis jmenovaného na čestném prohlášení a ve věci jednala v celním řízení s osobou, jejíž jméno není nikde uvedeno, a jednak, že dne 29. 12. 1994 vydala rozhodnutí o propuštění dovezeného osobního automobilu, jehož převzetí je podepsáno jménem deklaranta K.M., ačkoliv jmenovaný uvedl do protokolu o vysvětlení, že rozhodnutí osobně nepřevzal, a na celním úřadě nikdy nebyl. Vycházel přitom z toho, že v případě deklaranta J. M. jednala žalobkyně v celním řízení s osobou, jejíž jméno není nikde uvedeno, a plná moc nebyla založena ani zaznamenána na celních dokumentech. Výslechem deklaranta do protokolu o vysvětlení bylo prokázáno, že J.M. osobně nikdy na celním úřadě nebyl. Jeho podpis na čestném prohlášení nebyl ověřen ani notářem či obecním úřadem a obsah čestného prohlášení je navíc v rozporu s tím, co J. M. do protokolu uvedl. V případě deklaranta K. M. není v žádném dokumentu zaznamenána plná moc a z provedeného dokazování není vůbec zřejmé, kdo rozhodnutí převzal. Tvrzení K. M., že rozhodnutí podepsala jeho manželka doma, je v rozporu s plnou mocí, předloženou žalobkyní, kde ověřený podpis M. M. zjevně nesouhlasí s podpisem u „osobně převzal“ na uvedeném rozhodnutí. Předložená plná moc v řízení pro J. B. je podepsána M. M., nikoli deklarantem, přičemž J. B. jako svědek uvedl, že zastupoval K. M.. Tato plná moc bez data, kde podpis byl ověřen až po datu celního rozhodnutí žalobkyně, svědčí spíše o tom, že v době, kdy žalobkyně ve věci rozhodovala, neměla tuto plnou moc k dispozici.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 6. 1999, č. j. 13 Co 257/99-108, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 2.540,- Kč k rukám JUDr. Pavla Moníka. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že žalovaná se o důvodech okamžitého zrušení pracovního poměru dozvěděla nejpozději jeden měsíc předtím, než žalobkyni doručila dopis ze dne 28. 4. 1995, a tím dodržela subjektivní lhůtu stanovenou v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce, přičemž i jednoroční objektivní lhůta je zachována. Písemné zrušení pracovního poměru obsahuje skutkově vymezené důvody a bylo prokázáno, že žalobkyně skutečně postupovala v rozporu s celním zákonem a interními předpisy zaměstnavatele tak, jak je v dopise ze dne 28. 4. 1995 popsáno. Připomněl, že náměstek Generálního ředitelství cel vydal rozhodnutí, jehož cílem bylo zamezit nejen finančním únikům, ale i celním přestupkům, případně trestným činům při dovozu zboží, a k zajištění tohoto úkolu byli zaměstnanci mimo jiné povinni kontrolovat údaje v celním prohlášení v porovnání s předloženými doklady, prokazovat totožnost osob uvedených v návrhu na propuštění zboží a jejich postavení v celním řízení. V případech uvedených v okamžitém zrušení pracovního poměru žalobkyně při rozhodování o propuštění dovezených osobních automobilů zapisovala jako deklaranty osoby, na jejichž objednávku byly automobily dováženy, které se však celního řízení neúčastnily, nikoliv ale osoby, které zboží k propuštění do volného oběhu skutečně předkládaly. Tyto osoby jednající na základě plných mocí v žádných dokladech nefigurují, přestože se zabývaly opakovaným dovozem tohoto zboží
do ČR. Nedůsledným prováděním celní kontroly tak žalobkyně umožnila deklarantům, resp. jejich zástupcům, snížit celní hodnotu dováženého zboží. Skutečnost, zda ke snížení cla v konkrétních případech skutečně došlo, není pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně rozhodné.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (jež je v podstatné části doslova opsaným odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně v této věci) žalobkyně namítá, že v řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně byla seznámena s rozhodnutím náměstka GŘ ze dne 15. 12. 1993, „které je stejně svým obsahem v rozporu s tehdy platným celním zákonem“. Přesto žalobkyně prověřila totožnost osob jednajících před celním orgánem (občanské průkazy, plné moci), jakož i jejich postavení v celním řízení a rozhodnutí v rámci celního řízení doručila deklarantům, kteří museli zaplatit clo a DPH, „což se prokazatelně stalo“. Podle jejího názoru dále „nebylo po formální stránce nikdy zcela spolehlivě prokázáno“, že byl ředitel Oblastního celního úřadu JUDr. M. P. oprávněn k okamžitému zrušení pracovního poměru. Vyjadřuje přesvědčení, že v obou případech, které byly uvedeny v okamžitém zrušení pracovního poměru, „bylo clo řádně vyměřeno, jakož i DPH a jako takové zaplaceno a byla tedy naplněna hlavní podstata celního zákona, aniž by byl porušen“. Připomíná také, že „celou záležitostí“ se rovněž a mnohem podrobněji z titulu podání trestního oznámení na žalobkyni zabývalo Okresní státní zastupitelství v Hradci Králové, které usnesením ze dne 13. 1. 1998 zastavilo proti ní trestní stíhání. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 12. 1998, č. j. 16 C 5/95-86, zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s .ř. ); dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu především z důvodů, které dovolatelka v dovolání označila.
S účinností od 1. 1. 2001 se účastníkem řízení na straně žalované stala Česká republika – Generální ředitelství cel se sídlem v Praze 4, Budějovická č. 7 (srov. §3 odst. 1 a 2, §51 odst. 1 a §52 odst. 1 zákona č. 219/2001 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích). Dovolací soud proto dokončil dovolací řízení s takto označenou žalovanou.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaná se žalobkyní okamžitě zrušila pracovní poměr dne 28. 4. 1995 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do dne 30. 9. 1995, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 118/1995 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o státní sociální podpoře - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení §55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru
je tedy třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje. Jiné, než v okamžitém zrušení pracovního poměru uvedené důvody, proto nemohou být v řízení o jeho neplatnost přezkoumávány.
Žalobkyně v dovolání – jak výše uvedeno - pouze opakuje námitky, které uplatnila již v odvolání. Jejich podstatou převážně nejsou námitky proti věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelka opakovaně namítá, že „v řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně byla seznámena s rozhodnutím náměstka GŘ ze dne 15. 12. 1993“. Přitom přehlíží, že v dopise ze dne 28. 4. 1995 jí není vytýkáno, že by nerespektovala citované „rozhodnutí náměstka GŘ“, ale že porušila povinnosti vyplývající „z pracovního zařazení ‚ a popisu funkce“, což je v zásadním rozporu s „Pracovním řádem CS, zvláště ustanoveními odst. 48 a porušením služební přísahy celníka (§15 zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon)“. Tato její námitka se proto zcela míjí s důvody, pro něž s ní žalovaná pracovní poměr ukončila a nemůže proto ani zpochybnit věcnou správnost dovoláním napadeného rozsudku.
Obdobné platí i o jejích námitkách, že „prověřila totožnost osob jednajících před celním orgánem (občanské průkazy, plné moci), jakož i jejich postavení v celním řízení, a rozhodnutí v rámci celního řízení doručila deklarantům, kteří museli zaplatit clo a DPH“, a že „bylo clo řádně vyměřeno, jakož i DPH a jako takové zaplaceno a byla tedy naplněna hlavní podstata celního zákona, aniž by byl porušen“. I tyto námitky se míjejí s tím, co bylo v dopise ze dne 28. 4. 1995 žalobkyni vytýkáno. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru spatřovala žalovaná v tom, že žalobkyně dne 10. 5. 1994 ověřila pravost podpisu na „Čestném prohlášení” při dovozu osobního automobilu, ačkoliv uvedená osoba na celním úřadě prokazatelně vůbec nebyla, a dne 29. 12. 1994 vydala rozhodnutí o propuštění dovezeného osobního automobilu, které „je doručeno - předáno deklarantovi do vlastních rukou proti jeho podpisu, ale deklarant prokazatelně na celním úřadě nebyl, tzn. že převzetí rozhodnutí nemohl podepsat“. Citovanými dovolacími námitkami tedy žalobkyně takto uvedený důvod okamžitého zrušení pracovního poměru a tedy ani rozsudku odvolacího soudu v této části nezpochybňuje. Pro posouzení věci je totiž zcela nepodstatné, zda vůbec a v jaké výši bylo clo vybráno nebo zda prověřila totožnost osob jednajících před celním orgánem (občanské průkazy, plné moci), jakož i jejich postavení v celním řízení, jestliže je jí vytýkáno a v řízení bylo prokázáno, že ověřila pravost podpisu na „Čestném prohlášení” při dovozu osobního automobilu, ačkoliv uvedená osoba na celním úřadě prokazatelně vůbec nebyla, a že vydala rozhodnutí o propuštění dovezeného osobního automobilu, které mělo být předáno deklarantovi do vlastních rukou proti jeho podpisu, ale deklarant prokazatelně na celním úřadě nebyl.
Pro posouzení věci bylo a je rovněž bez významu, že po podání trestního oznámení na žalobkyni pro tytéž skutky bylo Okresním státním zastupitelstvím v Hradci Králové usnesením ze dne 13. 1. 1998 trestní stíhání proti ní zastaveno. Jak totiž vyplývá z ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř., soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Soud tedy nemůže být vázán rozhodnutím o zastavení trestního stíhání.
Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatelky, že „nebylo po formální stránce nikdy zcela spolehlivě prokázáno“, že byl ředitel Oblastního celního úřadu JUDr. M. P. oprávněn k okamžitému zrušení pracovního poměru. Jak totiž vysvětlil v odůvodnění napadeného rozsudku již odvolací soud, oprávnění ředitele Oblastního ředitelství celního úřadu Hradec Králové JUDr. M. P. k tomu, aby činil právní úkony v pracovněprávních vztazích zaměstnanců zařazených na Oblastním celním úřadu Hradec Králové, tedy i k okamžitému zrušení pracovního poměru žalobkyně, vyplývalo z ustanovení §9 odst. 1 zák. práce a navíc i z pověření Ministerstva financí ČR - Generálního ředitelství cel ze dne 12. 1. 1995.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobkyní uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. července 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu