ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.3184.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 3184/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. P ., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) M. Ch ., zastoupenému advokátkou, a 2) V. ú. b., a.s. , o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 10 C 127/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2008, č.j. 56 Co 313/2007-153, takto:
I. Dovolání žalovaného 2) se odmítá .
II. Rozsudek krajského soudu [s výjimkou výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným 2)] a rozsudek Okresního soudu v Jeseníku ze dne 15. září 2006, č.j. 10 C 127/2003-116 [s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby a výroků týkajících se žalovaného 2)] se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Jeseníku k dalšímu řízení.
III. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.150,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Jeseníku dne 28.8.2003 domáhala určení, že "spoluvlastnický podíl žalobkyně na nemovitostech zapsaných na LV č. k.ú. Z. H. v J. obec Z. H. u Katastrálního úřadu v J., a to objekt bydlení č.p. na parcele , objekt bydlení č.p. na parcele , pozemek p.č. zastavěná plocha a nádvoří, pozemek p.č. zastavěná plocha a nádvoří, pozemek p.č. zahrada, p.č. zahrada není zatížen zástavním právem smluvním pro M. Ch., r.č., a pro V. ú. b., a.s. k uspokojení pohledávky v celkové výši 147.000,- Kč". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že k předmětným nemovitostem bylo zřízeno zástavní právo na základě zástavní smlouvy č. , kterou uzavřel její rozvedený manžel Z. S. dne 26.8.1991 se "V. ú. b. pobočka Ž." na dobu určitou do 25.6.1995. Manželství žalobkyně se Z. S. bylo pravomocně rozvedeno dnem 31.3.1990 a k uzavření zástavní smlouvy došlo bez účasti a souhlasu žalobkyně, i když zastavované nemovitosti byly součástí tehdy již zaniklého a ještě nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví žalobkyně a Z. S.; podle dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 6.8.1992 předmětné nemovitosti připadly do výlučného vlastnictví žalobkyně, Z. S. dne 9.4.1994 zemřel a žalovaný 2) nepřihlásil svoji pohledávku do dědictví. Žalobkyně dovozuje, že zástavní právo již "k dnešnímu dni neexistuje".
Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 28.4.2005, č.j. 10 C 127/2003-57 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení 2.810,50 Kč a že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá nikdo právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co dovodil, že projednání věci náleží do pravomoci soudů České republiky a že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, z výsledků dokazování dovodil, že bývalý manžel žalobkyně Z. S. "uzavřel ručitelskou smlouvu za úvěr dlužníka J. J.", že "použil k zajištění ručitelského závazku společný majetek, náležející do tehdy již zaniklého, nicméně dosud nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví manželů S.", bez "vědomí a souhlasu" žalobkyně a že právo žalobkyně dovolat se "relativní" neplatnosti smlouvy ve smyslu ustanovení §145 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.7.1998) a ustanovení §40a občanského zákoníku je již promlčeno. Zástavní smlouvu č. 8369 ze dne 26.8.1991 soud prvního stupně považoval za "smlouvu podřaditelnou pod ustanovení §51 občanského zákoníku" a rozpory obsažené v Čl. IV. a V. smlouvy nepovažoval za takové, aby měly vliv na "platnost zajištění ručitelského závazku", popř. mohly "způsobit nejvýš neplatnost tohoto ujednání".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31.3.2006, č.j. 56 Co 396/2005-70 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud nejprve dovodil, že "institut zástavního práva nebyl českým právním řádem do 31.12.1991 samostatně upraven" (teprve zákonem č. 509/1991 Sb. byla "v ustanoveních §151a až 151m zakotvena speciální úprava zástavního práva") a že proto smlouvu, uzavřenou mezi Z. S. a žalovaným 2) dne 21.8.1991 (správně dne 26.8.1991), je třeba podle právní úpravy účinné do 31.12.1991 považovat za tzv. nepojmenovanou smlouvu ve smyslu ustanovení §51 občanského zákoníku. Z obsahu smlouvy zjistil, že si "vzájemně odporují" její ujednání "týkající se doby trvání závazků ze smlouvy, konkrétně existence zástavního práva", neboť smlouva upravuje "dobu trvání závazku jednak jako dobu určitou do 25.6.1995, jednak váže trvání závazku na existenci zajištěné pohledávky", a tato "vnitřně rozporná ujednání jsou nesrozumitelná a tedy neplatná"; podle odvolacího soudu se nejedná o "dílčí a oddělitelnou část smlouvy". Odvolací soud dále vytknul soudu prvního stupně, že se nezabýval otázkou, zda nemovitosti jsou ve smlouvě označeny "v souladu s tehdy platnými právními předpisy, zejména s ustanoveními zákona č. 22/1964 Sb. o evidenci nemovitostí", a že dosud nebyla provedena "řádná identifikace parcel".
Okresní soud v Jeseníku poté rozsudkem ze dne 15.9.2006, č.j. 10 C 127/2003-116 určil, že "spoluvlastnický podíl žalobkyně ve výši 1/2 na nemovitostech zapsaných na LV Katastrální území Z. H. v J., obec Z. H., u Katastrálního úřadu pro O. kraj, Katastrální pracoviště J., a to bytový dům č.p. na parcele číslo , dále pozemek parcelní číslo , zastavená plocha a nádvoří o výměře 768 m 2 , není zatížen zástavním právem smluvním pro žalovaného 1) M. Ch., nar., a pro žalovaného 2) V. ú. b., a.s. k uspokojení pohledávky ve výši 147.000,- Kč", zamítl žalobu "ve zbylém rozsahu, kdy se žalobkyně domáhala určení, že "spoluvlastnický podíl žalobkyně na nemovitostech zapsaných na LV Katastrální území Z. H. v J., obec Z. H., u Katastrálního úřadu pro O. kraj, Katastrální pracoviště J., a to objekt bydlení č.p. na parcele , pozemek p.č. zastavěná plocha a nádvoří, pozemek p.č. zahrada, pozemek p.č. zahrada není zatížen zástavním právem smluvním pro žalovaného 1) M. Ch., a pro žalovaného 2) V. ú. b., a.s. k uspokojení pohledávky ve výši 147.000,- Kč" a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů soud prvního stupně nejprve zjistil, že obnovou katastrálního operátu došlo k přečíslování parcel, a posléze dovodil, že zástavní smlouvu č. ze dne 26.8.1991 je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že zástavní právo nebylo do 31.12.1991 samostatně českým právním řádem upraveno - "jako smlouvu nepojmenovanou dle §51 občanského zákoníku" a že jde o neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení §37 občanského zákoníku. Z. S. jako podílový spoluvlastník (spolu se žalobkyní) jedné poloviny nemovitostí zastavil bez souhlasu ostatních podílových spoluvlastníků celý dům čp. s pozemkem č. , dalším důvodem neplatnosti jsou vzájemně si odporující ujednání o době trvání závazků ze smlouvy, když je zde "uvedena doba trvání závazků jednak do 25.6.1995, jednak je trvání závazků vázáno na existenci zajištěné pohledávky", a zástavní smlouvu ze dne 26.8.1991 nelze považovat "za způsobilou k zápisu do katastru nemovitostí, když nemovitosti nebyly řádně označeny v souladu s tehdy platnými předpisy, neboť ve smlouvě není uvedeno, na jakém pozemku je dům čp. , dále nebyly náležitě identifikovány nemovitosti uvedením listu vlastnického". Zamítnutí žaloby "ve zbylém rozsahu" zdůvodnil soud prvního stupně tím, že "zástavní právo k těmto nemovitostem není v katastru nemovitostí zapsáno".
K odvolání žalobkyně, které směřovalo jen do výroku o náhradě nákladů řízení, a žalovaného 1) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28.2.2008, č.j. 56 Co 313/2007-153 rozsudek soudu prvního stupně "v napadené části", tj. ve výroku o vyhovění žalobě ve vztahu k žalovanému 1) a ve výroku o náhradě nákladů řízení, potvrdil a rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.300,- Kč a že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co dovodil, že podanými odvoláními byl rozsudek soudu prvního stupně napaden ve výroku o vyhovění žalobě jen "v poměru mezi žalobkyní a žalovaným 1)" a ve výroku o náhradě nákladů řízení a že věc je třeba projednat a rozhodnout podle "hmotného práva České republiky", a co uzavřel, že zastavované nemovitosti nebyly ve smlouvě č. ze dne 26.8.1991 označeny nedostatečně, se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že zástavní smlouva č. ze dne 26.8.1991 "uzavřená jako nepojmenovaný kontrakt podle ustanovení §51 občanského zákoníku" je ve smyslu ustanovení §37 občanského zákoníku absolutně neplatná; nesrozumitelnost smlouvy spočívá ve "vzájemně si odporujících ujednáních o délce trvání zástavního práva (uvedených v části I. odstavci 2, v části IV. odstavci 1 a v části V. odst. 1)", neboť vyvolávají pochybnosti "v otázce, po jakou dobu měla být pohledávka zástavním právem zajištěna", a "nesrozumitelnou pasáž textu smlouvy nelze oddělit od jejího zbývajícího obsahu (dle §41 občanského zákoníku)". Námitku žalovaného 1) o tom, že podstatnými náležitostmi zástavní smlouvy jsou pouze údaje vymezující zajištěnou pohledávku a zástavu, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že "institut zástavního práva (definující obligatorní náležitosti zástavní smlouvy v ustanovení §151b odst. 4 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992) byl obnoven teprve novelou občanského zákoníku právě až s účinností od 1.1.1992" a že "vztah založený mezi účastníky smlouvou ze dne 26.8.1991 byl vztahem obligačním", v němž bylo nezbytné dobu trvání zástavního práva "vymezit v rámci smlouvy určitě a srozumitelně a postavit tak najisto, zda má být trvání zástavního práva skutečně časově omezeno rovněž jiným způsobem než jen zánikem zajišťované pohledávky".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání.
Žalovaný 1) ve včas podaném dovolání namítá, že zástavní smlouva ze dne 26.8.1991 byla uzavřena podle hospodářského zákoníku (ve znění novely provedené zákonem č. 103/1990 Sb.) a že proto měly být podle hospodářského zákoníku soudy posuzovány též náležitosti smlouvy, včetně otázky jejich určitosti a srozumitelnosti. Ve smyslu ustanovení §20 hospodářského zákoníku měly soudy smlouvu vykládat v souladu se skutečnou vůlí jednajících osob, v souladu s povahou jednání, o které jde, a s přihlédnutím k zásadám poctivého hospodářského styku; nelze tedy úspěšně dovozovat z Čl. V odst.1 smlouvy, že by mohlo mít za následek zánik zástavního práva. Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) ve svém dovolání dovozuje, že při úvaze, zda vady části právního úkonu způsobují jeho neplatnost v plném rozsahu, musí být "respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, který smluvní strany svým jednáním sledovaly". Poukazuje na to, že poskytl firmě pana Jedličky půjčku ve výši 147.000,- Sk jen za podmínky "zajištění pohledávky ručením", že v ručitelské listině ze dne 17.9.1991 Z. S. "převzal ručení za zaplacení půjčky včetně úroků a poplatků" a že den 25.6.1995 byl dnem, v němž "měla být zaplacena poslední splátka poskytnuté půjčky"; bylo tedy nepochybné, že platnost ručitelské listiny "nadále trvá, nebude-li půjčka skutečně dne 25.6.1995 uhrazena". Zástavní smlouva č. ze dne 26.8.1991 je "nedílnou součástí" ručitelské listiny a též ve vztahu k zástavní smlouvě vyplývá vůle smluvních stran zřídit zástavní právo zajišťující "závazek po celou dobu jeho trvání". Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání žalovaných odmítnuto. Uvedla, že dovolání mohou být přípustná, jen jestliže rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, a že v dovoláních žalovaných se nic takového neuvádí, a že žalovaný 2) navíc nebyl při podání dovolání zastoupen advokátem. Žalobkyně již ve věci není legitimována, neboť "nemovitost, která je ve svém důsledku předmětem tohoto řízení, v mezidobí převedla na své tři děti" a k nemovitosti "již nemá žádný právní vztah".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou podle ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
V projednávané věci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15.9.2006, č.j. 10 C 127/2003-116 ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, podal - jak vyplývá z obsahu spisu - pouze žalovaný 1); žalovaný 2) proti tomuto rozsudku odvolání nepodal a žalobkyně svým odvoláním napadla pouze výrok tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení. Protože žalovaní vystupovali v řízení jako samostatní společníci (§91 odst. 1 o.s.ř.) a protože z právního předpisu nevyplýval určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky tohoto řízení na žalované straně, odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jen ve výroku o vyhovění žalobě ve vztahu k žalovanému 1) [srov. §206 odst. 2 o.s.ř.]; ve vztahu k žalovanému 2) nebyl rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku o náhradě nákladů řízení, který byl napaden odvoláním žalobkyně) dotčen a samostatně nabyl právní moci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudkem odvolacího soudu ze dne 28.2.2008, č.j. 56 Co 313/2007-153 nebylo o právech a povinnostech žalovaného 2) - s výjimkou náhrady nákladů řízení - rozhodováno a že mu proto nemohla být rozhodnutím o vyhovění žalobě způsobena žádný újma v jeho právech. Vzhledem k tomu, že k dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o vyhovění žalobě, není žalovaný 2) subjektivně legitimován a že proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.11.1992, sp. zn. 3 Cdo 105/92, které bylo uveřejněno pod č. 9 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994), Nejvyšší soud dovolání žalovaného 2) podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) a c) o.s.ř. odmítl.
Dovolání žalovaného 1) proti výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 28.2.2008, č.j. 56 Co 313/2007-153, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o vyhovění žalobě, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Po přezkoumání tohoto rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné soudy zjištěno [správnost zjištění soudů v tomto směru žalovaný 1) nezpochybňuje], že k zajištění pohledávky z půjčky, kterou žalovaný 2) poskytl "fi J. - J. J." na "nákup ZP" ve výši 147.000,- Kčs, byla dne 26.8.1991 uzavřena mezi žalovaným 2) a rozvedeným manželem žalobkyně Z. S. zástavní smlouva č. o zřízení zástavního práva k nemovitosti, označené jako "dům č. popisné , pozemek na parcele č. - 631 m 2 , zast. plocha v kat. úz. Z. H., obec Z. H., okr. B."; zástavní právo zřízené touto smlouvou bylo zapsáno do evidence nemovitostí u Střediska geodesie v B. Z. S. uzavřel tuto zástavní smlouvu bez vědomí a souhlasu žalobkyně, ačkoliv nemovitosti patřily do jejich (tehdy již zaniklého a dosud nevypořádaného) bezpodílového spoluvlastnictví; podle dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 6.8.1992 nemovitosti (do bezpodílového spoluvlastnictví patřící spoluvlastnický podíl ve výši id. 1/2) připadly žalobkyni. Smlouvou č. ze dne 29.5.2001 žalovaný 2) postoupil svou pohledávku proti dlužníku "J. J. - J.,", v jejíž prospěch bylo zřízeno předmětné zástavní právo, žalovanému 1).
S názorem soudů, podle kterého "institut zástavního práva nebyl českým právním řádem do 31.12.1991 samostatně upraven", neboť teprve zákonem č. 509/1991 Sb. byla "v ustanoveních §151a až 151m zakotvena speciální úprava zástavního práva a že je proto třeba zástavní smlouvu č. ze dne 26.8.1991 považovat za tzv. nepojmenovanou smlouvu ve smyslu ustanovení §51 občanského zákoníku", nelze souhlasit.
Institut zástavního práva se nestal součástí českého (tehdy ještě československého) právního řádu až s účinností od 1.1.1992. Podle zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění zákona č. 103/1990 Sb. (dále jen "hospodářského zákoníku") bylo možné již s účinností ode dne 1.5.1990 zřizovat zástavní právo k zajištění hospodářských závazků, tj. závazků vzniklých při podnikatelské činnosti právnických a fyzických osob, oprávněných k této činnosti podle hospodářského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů (srov. §129c až 129i hospodářského zákoníku).
Hospodářský zákoník neupravoval zástavní právo - na rozdíl od právní úpravy účinné ode dne 1.1.1992 - jako právo věcné, ale jako závazkový právní vztah, který působí zásadně jen mezi účastníky zástavní smlouvy. Při vzniku zástavního práva rozlišoval mezi uzavřením a účinností zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) na straně jedné a vznikem zástavního práva na straně druhé; zástavní právo nevznikalo již uzavřením smlouvy (účinností této smlouvy), ale - byla-li zástavou nemovitost - až zápisem zástavního práva v evidenci nemovitostí [§129d odst. 3 písm. b) hospodářského zákoníku]. Převzal-li někdo smluvně věc, na které vázlo zástavní právo, zástavní právo proti němu nepůsobí (tj. nabyvatel věci se nestává zástavním dlužníkem); nabyvatel je toliko vázán vedle původního dlužníka za pohledávku, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno a o které při uzavření smlouvy věděl nebo vědět musel, a to do výše ceny nabytého majetku (srov. §129c odst. 3 hospodářského zákoníku). Zástavní právo zaniklo, zanikla-li zajištěná pohledávka, složil-li zástavní dlužník věřiteli cenu zastavené věci, je-li nižší než pohledávka, zanikla-li zástava, vzdal-li se oprávněný zástavního práva nebo uplynul-li čas, na který bylo zástavní právo v zástavní smlouvě (smlouvě o zřízení zástavního práva) omezeno (§129h hospodářského zákoníku).
Podle ustálené judikatury soudů se v době od 1.5.1990 do 31.12.1991 uzavřená (za účelem zajištění hospodářského závazku) zástavní smlouva, včetně posouzení její určitosti a srozumitelnosti, vznik zástavního práva na základě této smlouvy, práva a povinnosti (nároky) z tohoto zástavního práva a zánik zástavního práva řídí i v době ode dne 1.1.1992 (v současné době) zákonem č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.1991 (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.5.1999, sp. zn. 21 Cdo 1975/98, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
V posuzovaném případě byla zástavní smlouva č. 8369 ze dne 26.8.1991 uzavřena za účelem zajištění hospodářského závazku. Otázky týkající se jejího uzavření, včetně posouzení určitosti a srozumitelnosti smlouvy, soudy měly posoudit nikoliv podle občanského zákoníku, ale - jak správně uvádí ve svém dovolání žalovaný 1) - podle hospodářského zákoníku.
Podle ustanovení §129d odst. 2 věty první hospodářského zákoníku ve smlouvě o zřízení zástavního práva musí být určen předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zajišťuje.
Podle ustanovení §22 odst. 1 věty první hospodářského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný.
Podle ustanovení §22 odst. 2 hospodářského zákoníku neplatnosti z důvodů uvedených v ustanovení §22 odst. 1 hospodářského zákoníku se může dovolávat jenom organizace, na jejíž ochranu je důvod neplatnosti stanoven. Tato organizace může úkon dodatečně schválit nebo jej strany mohou dodatečným vyjasněním učinit určitým a srozumitelným. V tom případě má právní účinky, jako by byl platný od počátku.
Podle ustanovení §20 odst. 2 hospodářského zákoníku právní úkon je třeba vykládat v souladu se skutečnou vůlí jednající organizace a v souladu s povahou jednání, o které jde. Přitom je třeba přihlédnout k okolnostem, za kterých byl projev učiněn, a k zásadám poctivého hospodářského styku. Projev vůle, který obsahuje výraz, jenž připouští různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži toho, kdo takový výraz užil.
Vzniknou-li o obsahu právního úkonu pochybnosti a nebyl-li ani dodatečným vyjasněním provedeným jeho účastníky (stranami) učiněn určitým a srozumitelným, uvádí se pro takový případ v ustanovení §20 odst. 2 hospodářského zákoníku pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost právního úkonu odstranit. Není-li možné provést výklad písemného právního úkonu jen na základě listiny, v níž je obsažen, musí soud při postupu podle ustanovení §20 odst. 2 hospodářského zákoníku přihlédnout ke skutečné vůli jednajícího, k povaze jednání, o které jde, k okolnostem, za nichž byl projev vůle učiněn, a k zásadám poctivého obchodního styku; byl-li použit výraz, jenž připouští různý výklad, je třeba v pochybnostech projev vůle vykládat k tíži toho, kdo takový výraz použil. Podle ustálené judikatury soudů musí být přihlédnuto ke všem uvedeným hlediskům, neboť z nich lze objektivně usuzovat na obsah písemného právního úkonu. Z uvedeného současně vyplývá, že ustanovení §20 odst. 2 hospodářského zákoníku vymezuje okruh okolností, k nimž musí být při výkladu právního úkonu (projevu vůle) přihlédnuto, v širším rozsahu než nyní platná právní úprava, požaduje-li ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku, aby právní úkon vyjádřený slovy byl vyložen nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
I kdyby šlo o právní úkon neurčitý nebo nesrozumitelný, neboť by se ani pomocí jeho výkladu nepodařilo odstranit všechny pochybnosti o jeho obsahu, je právní úkon z tohoto důvodu - jak vyplývá z ustanovení §22 odst. 2 věty první hospodářského zákoníku - neplatný, jen jestliže se neplatnosti dovolala "organizace" (právnická nebo fyzická osoba), na jejíž ochranu je důvod neplatnosti stanoven. Neplatnost právního úkonu podle ustanovení §22 odst. 1 hospodářského zákoníku tedy je pouze relativní; nedovolala-li se jí žádná ze stran smlouvy nebo uplatnila-li ji "organizace", na jejíž ochranu nebyl důvod neplatnosti stanoven, nebo je-li dovolání se neplatnosti právního úkonu již promlčeno, je třeba právní úkon považovat navzdory zjištěným vadám za platný.
Všemi uvedenými (a dalšími rozhodnými) okolnostmi se odvolací soud - veden chybným právním názorem o povaze zástavní smlouvy č. ze dne 26.8.1991 - nezabýval; jeho závěr, podle kterého jde o neplatný právní úkon z důvodu jeho nesrozumitelnosti, tedy (zatím) nemůže obstát.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku není správný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu [s výjimkou výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným 2), který nebyl napaden přípustným dovoláním] zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil též rozsudek soudu prvního stupně [s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby, který nebyl odvoláním napaden a samostatně nabyl právní moci, a výroků týkajících se žalovaného 2), které nebyly přípustným dovoláním zpochybněny] a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Jeseníku) k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, §243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
K tvrzení žalobkyně o tom, že svůj spoluvlastnický podíl "v mezidobí převedla na své tři děti" a že proto k nemovitosti "již nemá žádný právní vztah", dovolací soud nepřihlédl, neboť vyjadřuje, že po rozhodnutí odvolacího soudu nastala (měla podle žalobkyně nastat) právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují tzv. procesní nástupnictví podle ustanovení §107a o.s.ř., a užití ustanovení §107a o.s.ř. je v dovolacím řízení vyloučeno (srov. §243c odst. 1 o.s.ř.). Uvedené současně neznamená, že by převod spoluvlastnického podílu ze žalobkyně na její děti (došlo-li k němu) nemohl být v dalším řízení vzat v úvahu, bude-li žalobkyní ve smyslu ustanovení §107a o.s.ř. navrhnuto, aby nabyvatelé zatíženého spoluvlastnické podílu vstoupili do řízení na její místo.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně ve výši 20.000,- Kč [srov. §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst.1, §15, §17 písm.b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 15.300,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který žalobkyni zastupoval, v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. neprokázal, že by byl plátcem této daně. Protože dovolání žalovaného 2) bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalobkyni na tuto věc připadající náklady ve výši 5.150,- Kč nahradil. Žalovaný 2) je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud [ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1)] nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. února 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu