ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.3302.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 3302/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. F., zastoupeného advokátkou, proti žalované T. O. C. R., a. s. zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 218/2004, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2007, č. j. 15 Co 351/2007-46, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 960,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 25. 9. 2003 (který byl žalobci doručen dne 29. 9. 2003) žalovaná (její právní předchůdce Č. T. a. s.) sdělila žalobci, že „rozhodnutím ROZ 292-2003 ze dne 1. 9. 2003 došlo s účinností od 1. 11. 2003 ke zrušení jeho pracovního místa“, a proto mu „v souladu s ustanovením §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce dává výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti“.
Žalobce se žalobou ze dne 5. 1. 2004 domáhal, aby bylo určeno, že „výpověď daná žalobci dne 9. 9. 2003 je neplatná“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy jako technik pro telekomunikační technologii – měřič, že dne 9. 9. 2003 mu žalovaná předala oznámení o organizační změně, podle něhož se „od 1. 11. 2003 stal nadbytečným dle §46 písm. c) ZP“, a že „dne 29. 9. 2003 odmítl podepsat výpověď, neboť nebyla prokázána příčinná souvislost mezi nadbytečností a provedenými organizačními změnami“. Žalované oznámil, že „trvá na dalším zaměstnání a s výpovědí nesouhlasí a domáhá se její neplatnosti, protože výpovědní důvod neodpovídá skutečnosti“.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 13. 1. 2005, č. j. 18 C 218/2004-16, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 7.170,- Kč „na účet zástupkyně žalované“. Vycházel ze zjištění, že výpověď z pracovního poměru žalobci dne 9. 9. 2003 dána nebyla, že z tohoto dne bylo pouze oznámení o organizační změně, které obsahovalo návrh na ukončení pracovního poměru dohodou ke dni 31. 10. 2003, a že výpověď z pracovního poměru byla datovaná dnem 25. 9. 2003 a byla žalobci doručena dne 29. 9. 2003. Protože v řízení nebylo prokázáno, že „dne 9. 9. 2003 byla výpověď žalované žalobci dána“, žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 7. 2005, č. j. 15 Co 259/2005-32, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že „rozhodoval o žalobě, která nebyla způsobilou k projednání“, neboť v žalobě je obsažen logický rozpor mezi tvrzením o tom, že „dne 9. 9. 2003 obdržel žalobce od zaměstnavatele vyrozumění o organizační změně, v důsledku jíž se stal pro zaměstnavatele nadbytečným, a návrh na ukončení pracovního poměru dohodou, a dne 29. 9. 2003 že odmítl podepsat výpověď z pracovního poměru“, a žalobním petitem, v němž žalobce navrhuje určení, že „neplatnou je výpověď z 9. 9. 2003“. Uložil soudu prvního stupně, aby žalobce postupem podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. vedl k odstranění vad žaloby, a to jednak k doplnění rozhodných skutečností, jednak ke korekci žalobního petitu tak, aby odpovídal tvrzeným skutečnostem, a vyzval ho také k označení důkazů k prokázání rozhodných skutečností; zároveň žalobce poučí o následcích neodstranění vad žaloby (§43 odst. 2 o. s. ř.).
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 4. 4. 2007, č. j. 18 C 218/2004-34, žalobu odmítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 9. 639,- Kč k rukám „právního zástupce žalované“. Soud prvního stupně - poté, co žalobce usnesením ze dne 26. 2. 2007, č. j. 18 C 218/2004-33, doručeným jeho zástupkyni advokátce Mgr. A. H. dne 1. 3. 2007 (spolu s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2007, č. j. 15 Co 259/2005-32), vyzval k odstranění vad jeho podání ze dne 5. 1. 2004 (žaloby), a to tak, aby: „1) obsáhle a úplně vylíčil rozhodující skutečnosti, zejména čeho se svojí žalobou domáhá, z jakého důvodu žaluje, co se ve věci stalo, kdy se tak stalo, vysvětlil v žalobě logický rozpor, když tvrdí, že dne 9. 9. 2003 obdržel vyrozumění o organizační změně, v důsledku jíž se stal nadbytečným, a návrh na ukončení pracovního poměru dohodou a dne 29. 9. 2003 odmítl podepsat výpověď, žalobní petit však obsahuje určení, že neplatnou je výpověď z 9. 9. 2003“, aby „2) navrhl a označil k tvrzeným skutečnostem důkazy“, s tím, že „za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav ve věci samé, např. výslech účastníků, důkaz listinou, a listinné důkazy připojil“, a aby „3) řádně formuloval tzv. žalobní petit nebo-li návrh rozhodnutí soudu (tj. návrh, jak má znít výrok soudu v rozhodnutí, jehož se žalobce domáhá), který musí být přesný, určitý a srozumitelný“ - postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce přes výzvu a poučení soudu ve stanovené lhůtě deseti dnů vady žaloby neodstranil; žaloba „není způsobilá k projednání pro logický rozpor žalobního tvrzení a petitu žaloby“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 10. 2007, č. j. 15 Co 351/2007-46, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí žaloby potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že náklady řízení činí 10.234,- Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen „uhradit“ žalované náklady odvolacího řízení 2.588,- Kč k rukám advokátky JUDr. R. V. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že žalobce vady žaloby přes výzvu soudu neodstranil, ačkoliv byl poučen o následcích této své nečinnosti. Soudcovskou desetidenní lhůtu stanovenou žalobci k odstranění vad žaloby považoval za přiměřenou, zejména za situace, kdy vada bránící projednání žaloby byla zcela konkrétně a jasně popsána již ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu a kdy „zástupkyně žalobce o ní navíc věděla nejméně od doby, kdy na ni sama poukázala v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně“. K námitce žalobce, že vzhledem k dlouhodobější pracovní neschopnosti zástupkyně požádal soud o prodloužení lhůty k odstranění vad žaloby a že soud na ni nijak nereagoval, odvolací soud uvedl, že „žádost o prodloužení lhůty nebyla dostatečně konkrétní“ (nebylo v ní uvedeno, dokdy hodlá žalobu opravit) a zdůraznil, že soud prvního stupně žalobu neodmítl ihned po uplynutí lhůty, kterou určil k provedení opravy žaloby, nýbrž po více než měsíci ode dne, kdy byla výzva k odstranění vad žaloby zástupkyni žalobce doručena; navíc, věděla-li zástupkyně žalobce, že bude dlouhodobě v pracovní neschopnosti, bylo její povinností ustanovit za sebe zástupce (§27 zákona o advokacii). Konečně poukázal na skutečnost, že žaloba nebyla opravena „do dnešního dne“, ačkoliv žalobce mohl účinky napadeného rozhodnutí zvrátit opravou žaloby alespoň v průběhu odvolacího řízení o usnesení o odmítnutí žaloby.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Rekapituluje dosavadní průběh řízení a namítá, že byla hrubým způsobem porušena práva žalobce stanovená v článcích 36 a 38 Základní listiny práv a svobod, podle nichž se každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Připomíná, že „není osobou právně vzdělanou“, že „u jednání u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 13. 1. 2005 byl proto v nevýhodě proti straně žalované“, že „nebyly provedeny důkazy jím navržené“ a že mu „nebyla dána možnost dalšího veřejného jednání ve věci za účasti zvoleného právního zástupce“. Stejně jako v odvolání dále namítá, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2005 mu bylo doručeno až dne 1. 3. 2007 („po 583 dnech od rozhodnutí“), že termín deseti dnů k doplnění žaloby nemohl být dodržen z důvodu delší pracovní neschopnosti jeho zástupkyně a že na písemnou žádost ze dne 8. 3. 2007 o prodloužení lhůty k odstranění vad nebylo ze strany soudu reagováno. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto. Odkaz žalobce na Listinu základních práv a svobod považuje pro danou věc za nepřípadný, jelikož žádné základní právo žalobce zakotvené v Listině porušeno nebylo; zdůrazňuje, že žalobce „již od 9. 3. 2005 byl právně zastoupen“, a tedy „kvalifikovaně zastoupen mohl upřesnit žalobní petit“, že tak však „neučinil ani po zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 25. 7. 2005, ani po výzvě soudu prvního stupně a nakonec ani v odvolání ze dne 24. 4. 2007, tj. ani po více jak 2 letech, kdy byl právně zastoupen“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Proto napadené usnesení odvolacího soudu přezkoumal jen z důvodů, které dovolatel v dovolání označil.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat - kromě dalších náležitostí - rovněž „vylíčení rozhodujících skutečností“ a musí z ní být „patrno, čeho se žalobce domáhá“ (srov. §42 odst. 4, §79 odst. 1 věty druhou a třetí o. s. ř.).
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Žalobce tedy musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje (v tzv. žalobním petitu) svůj nárok, a to v takovém rozsahu a v takové kvalitě, které umožňují jeho jednoznačnou individualizaci (aby jej nebylo možné zaměnit s jiným skutkem) [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.5.1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné pod č. 4 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998]. Vylíčením rozhodujících skutečností se vymezuje předmět řízení po skutkové stránce.
Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Je tomu tak zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (výjimky z tohoto pravidla jsou uvedeny v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř.).
Žaloba je z pohledu ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. vadným podáním mimo jiné tehdy, je-li v ní uveden údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), neurčitě nebo nesrozumitelně. Neurčitý je tzv. žalobní petit nejen tehdy, není-li možné ze žaloby vůbec dovodit, o čem má soud jednat a rozhodnout, ale i v případě, že sice obsahuje přesné a úplné údaje, avšak jsou v logickém rozporu s vylíčenými rozhodujícími skutečnostmi (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.10.2002, sp. zn. 21 Cdo 366/2002, uveřejněné pod č. 211 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Došlo-li při vyhotovení žaloby k chybám v psaní, v počtech nebo k jiným zřejmým nesprávnostem v tzv. žalobním petitu, má to za následek, že žaloba je vadným podáním pro nedostatek srozumitelnosti.
Je-li žaloba (návrh na zahájení řízení) nesprávným podáním (například pro nesprávnost žalobního petitu), je soud povinen pokusit se postupem podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř., aby takové podání bylo opraveno. Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. §43 odst. 2 o. s. ř.). V případě, že žalobce neúplnost, neurčitost nebo nesrozumitelnost žaloby odstraní (ať z podnětu soudu nebo z vlastní iniciativy), popřípadě alespoň odstraní ty z vad, které brání dalšímu pokračování v řízení, je možné žalobu v řízení projednat a rozhodnout ve věci samé; v takovém případě platí (nastává fikce), že žaloba byla bez vad již od počátku, tj. ode dne, kdy byla podána u soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2369/2000).
Cílem úpravy postupu soudu při odstraňování vad podání je dát účastníku možnost, aby, i když je jeho podání (žaloba) nezpůsobilé projednání, tento nedostatek napravil a soud mohl k (po opravě již projednatelnému) podání přihlédnout. Je-li podání, kterým se zahajuje řízení (žaloba), soudem prvního stupně pro nedostatky, jež brání pokračovat v řízení, odmítnuto, účastník podá odvolání a před rozhodnutím odvolacího soudu tyto nedostatky podání (žaloby) odstraní, považuje se podání (žaloba) za bezvadné od počátku a odvolací soud usnesení o odmítnutí podání (žaloby) zruší.
V projednávané věci žalobce v žalobě ze dne 5. 1. 2004 ve vylíčení rozhodujících skutečností uvedl, že dne 9. 9. 2003 mu žalovaná předala oznámení o organizační změně, podle něhož se „od 1. 11. 2003 stal nadbytečným dle §46 písm. c) ZP“, a že „dne 29. 9. 2003 odmítl podepsat výpověď, neboť nebyla prokázána příčinná souvislost mezi nadbytečností a provedenými organizačními změnami“; sdělil tedy (i když stručně) důvody, proč výpověď pokládá za neplatný právní úkon. V údaji o tom, čeho se žalobou domáhá (v tzv. žalobním petitu), však vyslovil požadavek, aby bylo určeno, že „výpověď daná žalobci dne 9. 9. 2003 je neplatná“.
Výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce (ve znění do 30. 9. 2003) byla žalobci dána – jak vyplývá z obsahu spisu - dopisem právního předchůdce žalované ze dne 25. 9. 2003, který byl žalobci doručen dne 29. 9. 2003 (kdy odmítl jeho přijetí – srov. §266a odst. 4 zák. práce ve znění do 30. 9. 2003).
To, že žalobce v tzv. žalobním petitu uvedl, že požaduje, aby soud - místo určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 25. 9. 2003 doručené žalobci dne 29. 9. 2003 - určil neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 9. 9. 2003, považovaly soudy za vadu žaloby ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. Tento závěr ostatně dovolatel ani nezpochybňuje. Proto soud prvního stupně správně (v souladu se shora citovanou ustálenou judikaturou soudů) žalobce vyzval k odstranění vad žaloby a stanovil mu k tomu i přiměřenou lhůtu (§43 odst. 1 o. s. ř.).
Žalobce mohl - a to i s přihlédnutím k tomu, že je na základě plné moci ze dne 1. 3. 2005 zastoupen advokátkou Mgr. A. H. a že od zahájení řízení v této věci (tj. ode dne 7. 1. 2004) až do rozhodnutí soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby (tj. do dne 4. 4. 2007) uplynuly 3 roky a 3 měsíce - ještě za řízení před soudem prvního stupně takovou chybu (jako „zřejmou nesprávnost“) odstranit; žalobce to však až do dne rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci a ani později v odvolacím řízení (do 5. 10. 2007, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu o jeho odvolání) neučinil.
Namítá-li žalobce v dovolání, že „usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2005 mu bylo doručeno až dne 1. 3. 2007 (po 583 dnech od rozhodnutí)“, že „není osobou právně vzdělanou“, že „u jednání u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 13. 1. 2005 byl proto v nevýhodě proti straně žalované“, že „nebyly provedeny důkazy jím navržené“ a že mu „nebyla dána možnost dalšího veřejného jednání ve věci za účasti zvoleného právního zástupce“, nezpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že podání ze dne 5. 4. 2001 (žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru) nebylo přes výzvu soudu řádně opraveno a doplněno a že proto nebylo možné v řízení pokračovat. Námitky vztahující se k věci samé by mohl uplatňovat jen tehdy, přistoupil-li by soud k věcnému projednání jeho žaloby na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru; k tomu však v posuzované věci pro nečinnost žalobce při odstraňování vad žaloby nedošlo.
Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatele, že byla hrubým způsobem porušena jeho práva stanovená v článcích 36 a 38 Základní listiny práv a svobod.
V článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením předsednictva České národní rady pod č. 2/93 Sb. jako součást ústavního pořádku (dále též jen „Listina“), je zakotveno právo na spravedlivý proces.
Ustanovení článku 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod dává každému právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu stanoveným postupem. V oblasti občanského soudního řízení uvedený postup stanoví zejména zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a je nepochybné, že jeho ustanovení nelze vykládat formalisticky (tj. bez přihlédnutí k jejich smyslu a účelu). Článek 36 Listiny ani Ústava České republiky a ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, uveřejněná pod č. 209/1992 Sb., však neobsahují při regulaci práva na spravedlivý proces požadavek na to, aby soudy rozhodovaly o něčem jiném, než co bylo v žalobě podané v občanském soudním řízení uvedeno. Úprava českého procesního práva plně respektuje klíčovou zásadu „rovnosti zbraní“ (akcentovanou zejména v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva). V tomto řízení aplikovaná ustanovení občanského soudního řádu (§43 o. s. ř.) nejsou v žádném případě v rozporu s výše citovanými dokumenty. Proto ani v použití platné právní úpravy občanského soudního procesu (jak to soudy obou stupňů učinily) nelze spatřovat porušení práva žalobce na spravedlivý proces.
Ustanovení článku 36 odst. 2 a 3 a článku 38 Listiny na posuzovanou věc nedopadají.
Vzhledem k tomu, že žalobce vady žaloby neodstranil a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, je závěr soudů obou stupňů o odmítnutí žaloby správný (srov. §43 odst. 2 o. s. ř.)
Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají – s ohledem na to, že předmětem odvolacího řízení bylo rozhodnutí procesní povahy - v paušální odměně ve výši 500,- Kč (srov. §14 odst. 3, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 800,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka JUDr. R. V. osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 160,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení v celkové výši 960,- Kč zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. ledna 2010
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu