ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.3474.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 3474/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců a) Mgr. V. B. , a b) S. B. , proti žalovaným 1) České republice - Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, 2) České republice - Okresnímu soudu v Benešově se sídlem v Benešově u Prahy, Masarykovo nám. č. 223, a 3) České republice - Krajskému soudu v Praze se sídlem v Praze 5, nám. Kinských č. 234/5, o „zrušení rozsudků“, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 147/2007, o dovolání žalobce a) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. října 2008, č. j. 20 Co 430/2008-64, takto:
I. Dovolání žalobce a) proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno ve výroku o zastavení řízení, se zamítá; jinak se dovolání žalobce a) odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali vydání rozhodnutí, jímž by soud „zrušil rozsudky Okresního soudu v Benešově č. j. 6 C 988/98-95 ze dne 30. 8. 1999 a Krajského soudu v Praze č. j. 29 Co 662/2000-129 ze dne 7. 2. 2001“, a dále aby bylo žalovanému uloženo uhradit veškerou způsobenou škodu na majetku žalobců jako důsledek nesprávného úředního postupu a následně vydaného nezákonného rozhodnutí.
Okresní soud v Benešově - poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 4. 2007, č. j. Ncp 676/2007-22, určil, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 54/2006, jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Benešově – usnesením ze dne 8. 8. 2007, č. j. 4 C 147/2007-36, žalobu odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 1. 2008, č. j. 20 Co 669/2007- 42, usnesení soudu prvního stupně, „pokud jím byla odmítnuta žaloba na zrušení rozsudků Okresního soudu v Benešově č. j. 6 C 988/98-95 ze dne 30. 8. 1999 a Krajského soudu v Praze č. j. 29 Co 662/2000-129, ze dne 7. 2. 2001“, změnil tak, že se podání žalobce a) neodmítá, v dalším je potvrdil a, „pokud bylo rozhodováno ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanými“, usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení §222a odst. 1 o. s. ř. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; zároveň rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanými nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 23. 5. 2008, č. j. 4 C 147/2007 – 51, změnu žaloby, učiněnou podáním ze dne 7. 5. 2008, kterou se žalobce a) navíc domáhá vydání rozhodnutí: „Vydaný rozsudek Okresního soudu v Benešově spis. značka 6 C 988/98-95, ze dne 30. 8. 1999 je spojený s rozsudkem Krajského soudu v Praze spis. značka 29 Co 662/2000-129 ze dne 7. 2. 2001, je nevykonatelný, protože v řízení byl porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, ve spojení s čl. 10 Ústavy ČR.“, nepřipustil, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel z toho, že žalobce k výzvě soudu prvního stupně (usnesením ze dne 12. 2. 2008, č. j. 4C 147/2007-48) sdělil, že se v případě jeho žaloby „nejedná o mimořádný opravný prostředek, ani o ústavní stížnost, ale že se jedná o žalobu proti státu jako orgánu veřejné moci“. Dovodil, že, má-li být soudem projednávána jiná věc, která není v okruhu vymezeném ustanovením 7 odst. 1 o. s. ř., musí to stanovit zákon. Domáhá-li se žalobce svou žalobou něčeho s tím, že ji směřuje proti státu jakožto orgánu moci veřejné, jako je tomu v dané věci, musí být tato možnost zakotvena přímo v zákoně, přičemž zrušení pravomocného rozhodnutí soudu lze dosáhnout pouze mimořádnými opravnými prostředky; „právní řád ČR nepřipouští jinou možnost domáhat se zrušení pravomocného rozhodnutí soudu jakýmkoli jiným způsobem a jakýmkoli jiným orgánem“. Není proto dána pravomoc soudu v takové věci jednat a rozhodovat. Nepřipuštění změny žaloby odůvodnil tím, že výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu.
K odvolání žalobce a) Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 10. 2008, č. j. 20 Co 430/2008-64, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II. (ve výroku o zastavení řízení) a III. (ve výroku o nákladech řízení) potvrdil, odvolání žalobce proti výroku I. (výroku o nepřipuštění změny žaloby) odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že ve věcech, kde vystupuje stát jako orgán veřejné moci, je dána pravomoc soudu pouze v případě, že to stanoví zákon, a že zákon dává pravomoc obecným soudům ke zrušení pravomocného rozhodnutí ve věcech mimořádných opravných prostředků a Ústavnímu soudu v řízení o ústavní stížnosti. Mimo těchto zákonem stanovených řízení nemají soudy pravomoc ke zrušení pravomocného rozhodnutí soudu. Protože žalobce výslovně uvedl, že jeho podání není žádným mimořádným opravným prostředkem ani ústavní stížností, chybí pro projednání žaloby základní podmínka řízení, a to pravomoc soudu; soud nemohl věc postoupit jinému orgánu, neboť pravomoc ke zrušení pravomocných rozhodnutí soudu mají pouze soudy ve shora uvedených řízeních, a o takové řízení v projednávané věci nejde. Odmítnutí odvolání proti výroku o nepřipuštění změny žaloby odůvodnil tím, že není přípustné.
V dovolání proti usnesení odvolacího soudu žalobce a) namítá, že soud může sám naformulovat výrok rozhodnutí a jestliže tak neučinil a řízení zastavil, je dle názoru dovolatele takovéto rozhodnuti stiženo porušením §1, §5 a §43 odst. 1 o. s. ř. a řízení je zatíženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel současně poukazuje na ustanovení §80 o. s. ř, protože případy uvedené pod písmeny a), b) a c) jsou pouze případy demonstrativními (ukázkovými), a proto je možné podat návrh na zahájení řízení i ve věcech, které nejsou vyjmenovány v uvedeném ustanovení ani jinde taxativně uvedené jako případy, kdy výslovně nelze podat návrh na projednání věci. Žalobcem upravený návrh ze dne 7. 5. 2008 proto splňuje podmínky ustanovení §80 o. s. ř. a měl být vzat jako základ pro řízení ve věci samé. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu „ve spojení s usnesením OS v Benešově sp. zn. 4 C 147/2007 – 51, ze dne 23. 5. 2008“, bylo zrušeno a aby věc byla vrácena „OS v Benešově“ k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání je zčásti nepřípustné a zčásti neopodstatněné.
Napadeným usnesením odvolací soud zčásti usnesení soudu prvního stupně potvrdil [ve výrocích II. (o zastavení řízení) a III. (ve výroku o náhradě nákladů řízení)] a zčásti odvolání žalobce odmítl [proti výroku I. (výroku, kterým nebyla připuštěna změna žaloby)]. Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání proto, že směřuje proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné [§218 písm. c) o. s. ř.], není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 282/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2005, pod číslem 54). Stejně tak není dovolání přípustné proti výroku o náhradě nákladů řízení, a to bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o náhradu nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce v uvedeném rozsahu – aniž by se mohl v této části věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. je přípustné [srov. §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Proti pravomocným rozhodnutím soudů lze brojit - jak vyplývá ze zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – toliko žalobou na obnovu řízení, žalobou pro zmatečnost nebo dovoláním. Zákon proto ani neupravuje věcnou, místní a funkční příslušnost k rozhodnutí o „žalobě na zrušení“ pravomocných rozhodnutí. Podáním žalobce ze dne 23. 5. 2006, jímž se žalobce domáhal „zrušení rozsudku OS v Benešově č. j. 6 C 988/98-95 ze dne 30. 8. 1999 ve spojení s rozsudkem KS v Praze č. j. 29 Co 662/2000-129 ze dne 7. 2. 2001“ se tedy soudy pro nedostatek své funkční příslušnosti nemohly zabývat; řízení o tomto podání proto bylo správně podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastaveno.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je (ve výroku, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení) z hlediska žalobcem a) uplatněných dovolacích důvodů správné; protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce a) podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. v této části zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce a) s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. listopadu 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu