ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.3560.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 3560/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Českomoravské myslivecké jednoty, okresního mysliveckého spolku Havlíčkův Brod, organizační jednotky občanského sdružení se sídlem v Havlíčkově Brodě, Dobrovského č. 2366, IČ 67777147, zastoupeného JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní č. 6, proti žalovanému V. V. , zastoupenému JUDr. Robertem Jonákem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Žižkova č. 280, o 146.400,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 4 C 33/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. února 2009, č. j. 17 Co 611/2008-208, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lubomíra Málka, advokáta se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní č. 6.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2009, č. j. 17 Co 611/2008-208, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 9. 5. 2006, č. j. 4 C 33/2005-113, doplněný rozsudkem ze dne 22. 6. 2006, č. j. 4 C 33/2005-119, ve věci samé (ve výroku I., jímž bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 109.800,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 1. 2. 2005 do zaplacení), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád [ve znění do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony)], a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Právní otázku výkladu ustanovení §261 odst. 1 a 3 a §263 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 3. 2002), z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody v pracovněprávních vztazích a jejího stavení, včetně výkladu pojmu „v zahájeném řízení řádně pokračuje“, vyřešil Nejvyšší soud České republiky již ve svém předchozím (zrušujícím) rozsudku vydaném v této věci dne 13. 11. 2008, č. j. 21 Cdo 2958/2007-194, který byl uveřejněn pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009; v uvedeném rozsudku přijal názor, že poškozený v zahájeném řízení řádně pokračuje (§261 odst. 3 zák. práce) také tehdy, jestliže po skončení jiného (např. trestního) řízení v přiměřené lhůtě podá návrh (žalobu) na uspokojení stejného nároku v občanském soudním řízení, a že posouzení, zda bylo takto pokračováno v přiměřené lhůtě, bude vždy odvislé od konkrétních okolností případu.
Jestliže tedy odvolací soud dospěl v posuzované věci k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody ze schodku na svěřených hodnotách „se nepromlčel v subjektivní dvouleté lhůtě“, přičemž odkázal na závěr dovolacího soudu vyjádřený v odůvodnění jeho zrušovacího rozsudku, podle kterého „při zvážení všech okolností případu žalobce jako poškozený pokračoval v přiměřené lhůtě v občanském soudním řízení“, rozhodl v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu v této věci (srov. §226 odst. 1 o. s. ř.) a s ustálenou judikaturou.
Namítá-li dovolatel, že závazný právní názor dovolacího soudu vyslovený v jeho zrušovacím rozsudku je nesprávný (z důvodů, které v dovolání obšírně rozvádí), polemizuje-li se závěry soudů a dovozuje-li svůj vlastní právní názor na věc (zejména, že „za situace, kdy promlčecí lhůta byla stavěna po dobu trestního řízení na základě uplatněného nároku na náhradu škody v době od 17. 12. 2003 do 15. 12. 2004, je nutno podání žaloby až dne 31. 3. 2005 označit za podání učiněné po uplynutí dvouleté subjektivní lhůty“), vyjadřuje tím nesouhlas s důvody uvedenými v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo i dovolacího soudu); dovolání jen proti důvodům rozhodnutí však není přípustné (§236 odst. 2 o. s. ř.).
Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z poučení obsaženého v závěru písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedl-li odvolací soud v poučení svého rozsudku, že proti němu „je přípustné dovolání a lze je podat ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě k Nejvyššímu soudu ČR v Brně“, ačkoliv nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 o. s. ř., pak šlo o nesprávné poučení o možnosti podání mimořádného opravného prostředku, které - samo o sobě - nemohlo účastníku založit takové procesní právo, jež ve skutečnosti (podle zákona) nemá.
Protože dovolání žalovaného směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v paušální odměně výši 6.500,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 6.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Lubomír Málek osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jeho hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 1.360,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 věty první o. s. ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.160,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst.1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. listopadu 2010
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu