ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.3663.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 3663/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. N. , zastoupeného Mgr. Romanem Fojtáškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská č. 6, proti žalovanému J. T. , zastoupenému JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Slezská č. 19, o 70.000,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 230/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2007 č.j. 51 Co 314/2006-344, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. května 2006 č.j. 11 C 230/99-276 (s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil 70.000,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 3.3.1999 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval v době od 1.11.1998 do 2.3.1999 jako hlídač parkoviště v Žufanově ulici v Praze 6 - Řepích, a to na základě "pracovní smlouvy, která nebyla uzavřena písemně", že mzda byla mezi účastníky sjednána ve výši 7.000,- Kč "čistého měsíčně za předpokladu odpracování všech pracovních směn v měsíci" a že pracovní poměr skončil výpovědí podanou žalovaným. Žalobce požaduje, aby mu žalovaný zaplatil mzdu za odpracované 4 měsíce ve výši 28.000,- Kč, "nevyplacenou mzdu" za období výpovědní doby ve výši 14.000,- Kč, náhradu mzdy za dovolenou v trvání 6 týdnů ve výši 3.230,- Kč, příplatek za práci v neděli a ve svátek ve výši 11.289,60 Kč, příplatek za práci v sobotu ve výši 2.587,20 Kč a příplatek za práci přesčas ve výši 7.350,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 2.4.2003 č.j. 11 C 230/99-78 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 15.600,- Kč. Z provedených důkazů vzal mimo jiné za prokázané, že jako hlídač parkoviště u žalovaného pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 4.11.1998 manželka žalobce I. N. , že žalobce "pouze zastupoval svou manželku při výkonu pracovní činnosti" a že žalovaný "žalobcově manželce vyplácel mzdu za provedenou práci", a dovodil, že mezi účastníky "nevznikl žádný pracovněprávní vztah" a že žalobci nenáleží požadovaná plnění, neboť na ně se právo "přiznává pouze zaměstnanci". Podle soudu prvního stupně "žalobce vykonával práci na svou manželku a ta za tuto práci dostala od žalovaného zaplaceno"; žaloba proto musela být zamítnuta.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.8.2003 č.j. 25 Co 263/2003-95 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že při většině jednání, která ve věci proběhla, nebyl soudní senát plně obsazen, ačkoliv předmětem řízení byla pracovní věc, a uložil mu, aby "věc znovu projednal v úplném senátu a aby opětovně provedl všechny dosud provedené důkazy, případně i důkazy další, jejichž provedení mu účastníci navrhnou nebo jejichž potřeba v řízení vyjde najevo".
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19.5.2006 č.j. 11 C 230/99-276 žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 64.475,- Kč s 12 % úrokem z prodlení ročně z částky 29.215,- Kč od 3.3.1999 do zaplacení, z částky 11.453,- Kč od 1.4.1999 do zaplacení, z částky 10.024,- Kč od 1.5.1999 do zaplacení a z částky 13.783,- Kč od 1.6.1999 do zaplacení, zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení dalších 5.525,- Kč s 12 % úrokem z prodlení ročně od 3.3. 1999 do zaplacení a 12 % úroku z prodlení ročně z částky 35.260,- Kč od 3.3.1999 do 31.3.1999, z částky 23.807,- Kč od 1.4.1999 do 30.4.1999 a z částky 13.783,- Kč od 1.5.1999 do 31.5.1999, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen nahradit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 10 92% nákladů řízení, jejichž výše bude určena v samostatném usnesení, a soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně ve výši 2.576,- Kč a za řízení odvolací ve výši 2.576,- Kč. Z provedeného dokazování v první řadě zjistil, že "nikoli žalovaná, ale žalobce sám totiž v předmětném období docházel na pracoviště a s vědomím žalovaného vykonával práci", a dovodil, že mezi účastníky vznikl - bez ohledu na to, že žalovaný sjednal písemnou pracovní smlouvu s manželkou žalobce I. N. a že žalobce měl práci "vykonávat v zastoupení své manželky" - na základě konkludentně uzavřené pracovní smlouvy pracovní poměr a že žalobce proto má nárok na mzdu za vykonanou práci, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci (žalobci) nárok na mzdu nebo na některou její složku. Za období od listopadu 1998 do února 1999 žalobci přísluší mzda ve výši 40.668,- Kč hrubého; kromě toho je žalovaný povinen zaplatit žalobci náhradu mzdy za březen a duben 1999 ve výši 20.048,- Kč hrubého a náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou v trvání "týden a půl" ve výši 3.759,- Kč hrubého. Mzdu a náhradu mzdy byl žalovaný povinen vyplatit žalobci; protože manželka žalobce neměla písemné zmocnění k převzetí žalobcovy mzdy (náhrady mzdy), není rozhodné, že žalovaný mzdu za měsíce listopad a prosinec 1998 vyplatil I. N. a že žalovaný jí (podle svého tvrzení) měl vyplatit též mzdu za měsíce leden a únor 1999, když navíc "podpisy na výplatních listech za leden a únor 1999" jsou podle znaleckého posudku JUDr. Jiřího Straky "napodobeniny podpisu I. N." a z důkazů "není zřejmé, zda a komu byla tato mzda vyplacena".
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.2.2007 č.j. 51 Co 314/2006-344 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl v rozsahu, v jakém jí bylo soudem prvního stupně vyhověno, že se České republice nepřiznává náhrada nákladů řízení a že žalovanému se neukládá povinnost zaplatit soudní poplatek za řízení před soudy obou stupňů, a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že "žalobce na parkovišti vykonával práci", že "formálně sice byla u žalovaného na základě písemné pracovní smlouvy zaměstnána I. N., fakticky však práci vykonával žalobce", a že při výkonu práce žalobcem "žalovaný nijak důrazně proti žalobci nezakročil", dovodil však, že mezi účastníky pracovní poměr a ani jiný pracovněprávní vztah nevznikl, neboť žalovaný (jak tvrdí od počátku řízení) "neměl vůli žalobce zaměstnat a žalobce jej ani o zaměstnání nežádal" a žalobce svou manželku "jen zastupoval". Žalovaný proto není podle názoru odvolacího soudu žalobci "ničím povinován".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn) podal žalobce dovolání. Namítá, že má oporu v provedeném dokazování "zjištění, že žalobce na parkovišti žalovaného vykonával práci", neodpovídá však provedeným důkazům další "zjištění" převzaté odvolacím soudem o tom, že "formálně sice byla u žalovaného na základě písemné pracovní smlouvy zaměstnána manželka žalobce I. N., fakticky však práci vykonával žalobce". Podle názoru žalobce nevyplývá z provedených důkazů ani to, že by "žalobce pracoval na parkovišti za svou manželku" nebo že by "žalovaný neměl vůli žalobce zaměstnávat". Žalobce dále dovozuje, že "v případě, kdy druhá osoba začne pro zaměstnavatele vykonávat práci, zaměstnavatel ji v tomto nebrání a dokonce jí i práci přiděluje, je zcela zřejmé, že mezi touto osobou a zaměstnavatelem byl uzavřen pracovní poměr", a že v projednávané věci byla pracovní smlouva uzavřena alespoň konkludentně, i kdyby nebylo prokázáno její uzavření v ústní formě. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 21.10.2008 č.j. 21 Cdo 3134/2007-378 dovolání žalobce zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovodil nejprve, že má oporu v provedeném dokazování zjištění o tom, že "formálně sice byla u žalovaného na základě písemné pracovní smlouvy zaměstnána manželka žalobce I. N., fakticky však práci vykonával žalobce", a vytknul odvolacímu soudu, že dovodil, že "žalobce pracoval na parkovišti za svou manželku" a že "žalovaný neměl vůli žalobce zaměstnávat", aniž by zopakoval důkazy, na nichž soud prvního stupně založil své odlišné skutkové zjištění. Vzhledem k tomu, že projev vůle je třeba vždy vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití (§240 odst.3 zákoníku práce), a že pro závěr, zda došlo k uzavření pracovní smlouvy, nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o tom, zda a kdy podle jejich názoru vznikl pracovní poměr, ale jen (bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení) objektivní zjištění, zda a kdy nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní norma vznik tohoto dvoustranného právního úkonu spojuje, je podle dovolacího soudu odůvodněn právní závěr, že mezi žalobcem a žalovaným vznikl pracovní poměr, neboť se shodli na obsahu všech podstatných náležitostí pracovní smlouvy, a že žalobce, žalovaný a manželka žalobce I. N. jen předstírali (simulovali), že se uzavírá pracovní poměr mezi žalovaným a I. N.. Odměna za práci hlídače na parkovišti byla (v souladu se simulovanou pracovní smlouvou) vyplacena I. N. a bylo by v rozporu s dobrými mravy (§7 odst.2 zákoníku práce), kdyby bylo žalobci přiznáno plnění, které již obdržela jeho manželka.
Na základě ústavní stížnosti podané žalobcem Ústavní soud ČR nálezem ze dne 17.9.2009 sp. zn. I ÚS 84/09 uvedený rozsudek dovolacího soudu zrušil. Dospěl k závěru, že je v "extrémním nesouladu s důkazy provedenými soudy nižších instancí" závěr dovolacího soudu, podle kterého "žalovaným byla za uvedené období vyplácena odměna za práci hlídače na uvedeném parkovišti manželce žalobce I. N.", neboť soud prvního stupně zjistil ze znaleckého posudku JUDr. Jiřího Straky (z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo), že I. N. podepsala výplatní listiny za měsíce listopad a prosinec 1998 a že podpisy na "výplatních listech" za měsíce leden a únor 1999 jsou "napodobeniny podpisu I. N., jejichž pisatele nelze písmoznalecky identifikovat", a že se tedy dovolací soud "dopustil, aniž by sám prováděl dokazování, ústavně nesouladného přehodnocení důkazů".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) proto znovu - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony) - přezkoumal rozsudek odvolacího soudu, proti jehož měnícímu výroku ve věci samé bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) dovolání, které je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) o.s.ř., a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že předmětem žaloby jsou peněžité nároky, které měly vzniknout z pracovního poměru v době od listopadu 1998 do dubna 1999 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen "zák. práce").
V předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.10.2008 č.j. 21 Cdo 3134/2007-378 bylo vyloženo, jaká skutková zjištění soudů mají oporu v provedeném dokazování, a byl vysloven právní názor, podle něhož byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena pracovní smlouva (účastníci se shodli na obsahu všech podstatných náležitostí pracovní smlouvy), která byla zastřena (disimulována) předstíraným (simulovaným) jiným právním úkonem - písemně uzavřenou pracovní smlouvou mezi manželkou žalobce I. N. a žalovaným, a podle něhož tedy mezi účastníky vznikl pracovní poměr [simulovaný právní úkon je neplatný ve smyslu ustanovení §242 odst.1 písm.b) zák. práce a platí právní úkon disimulovaný]. Na uvedeném závěru dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit a nebyl zpochybněn ani Ústavním soudem.
Nejvyšší soud České republiky v uvedeném rozsudku dále dovodil, že žalobcův požadavek na vyplacení mzdy a náhrady mzdy je v rozporu s dobrými mravy (§7 odst.2 zák. práce), neboť žalovaný mzdu za žalobcem vykonanou práci vyplatil (v souladu se simulovanou písemnou pracovní smlouvou) manželce žalobce I. N. a účelem jednání žalobce požadujícího vyplacení mzdy (náhrady mzdy) není vykonat právo, ale poškodit jiného (žalovaného).
V průběhu řízení žalovaný prokazoval své tvrzení o tom, že vyplatil manželce žalobce I. N. mzdu, zejména "výplatními listy", na nichž I. N. potvrdila převzetí mzdy svými podpisy, a listinami dokládajícími to, že za I. N. odvedl příslušným orgánům zálohu na daň z příjmů a stanovená pojistná plnění. Protože žalobce zpochybnil pravost (kromě jiného) podpisů I. N. na "výplatních listech", provedl soud prvního stupně důkaz znaleckým posudkem JUDr. Jiřího Straky z oboru písmoznalectví - ruční písmo, z něhož zjistil, že manželka žalobce podepsala "výplatní listy" za měsíce listopad a prosinec 1998 a že podpisy na "výplatních listech" za leden a únor 1999" jsou "napodobeniny podpisu I. N., jejichž pisatele nelze písmoznalecky identifikovat. Uvedené zjištění však nemá oporu v obsahu a závěrech znaleckého posudku; soud prvního stupně totiž nevzal náležitě v úvahu, že závěry obsažené v posudku jen "pravděpodobnostní" [podle znalce JUDr. Jiřího Straky "sporný podpis č. 03/5" na výplatním listu za listopad 1998 je "pravděpodobně pravým podpisem I. N.", "sporný podpis č. 05/5" na výplatním listu za prosinec 1998 je "pravděpodobně pravým podpisem I. N." a "sporné podpisy č. 06, 07/5" za měsíce leden a únor 1999 nejsou "velmi pravděpodobně" pravými podpisy I. N. a jsou to "velmi pravděpodobně napodobeniny jejího pravého podpisu, jejichž pisatele nebude možné písmoznalecky identifikovat"] a že proto obsah znaleckého posudku ve skutečnosti nic pro věc rozhodného neprokazuje ("nečiní jistým"). S přihlédnutím k tomu, že žalobce připustil, že žalovaný vyplatil jeho manželce peněžité plnění (i když se podle žalobce týkalo něčeho jiného), a že svědkyně I. N. přiznala, že jí žalobce určitou částku vyplatil, ale opakovaně neuvedla nic bližšího (podle své výpovědi se na to "nepamatuje"), byl podle dovolacího soudu (po zhodnocení všech důkazů postupem podle ustanovení §132 o.s.ř.) odůvodněn závěr, že žalovaný své tvrzení o poskytnutí mzdy I. N. prokázal.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud uvedený závěr (s poukazem na názor soudu prvního stupně, učiněný ze znaleckého posudku JUDr. Jiřího Straky) označil za "extrémně nesouladný s důkazy provedenými soudy nižších instancí" a za "ústavně nesouladné přehodnocení důkazů" a že Nejvyšší soud ČR je tímto právním názorem Ústavního soudu ČR vázán (srov. Čl. 89 odst.2 Ústavy České republiky), je nezbytné, aby byla znovu (v dalším řízení) posouzena otázka, zda žalovaný opravdu poskytl manželce žalobce I. N. plnění, které je uvedeno ve "výplatních listech" za měsíce listopad 1998, prosinec 1998, leden 1999 a únor 1999. Nejvyšší soud ČR nemůže provádět dokazování ve věci samé (podle ustanovení §243a odst.2 o.s.ř. smí dovolací soud provádět dokazování jen k prokázání důvodů dovolání).
Protože za této situace nelze pokládat rozsudek odvolacího soudu za správný, Nejvyšší soud ČR jej podle ustanovení §243b odst.2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ČR též toto rozhodnutí (s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby, který nebyl napaden odvoláním a samostatně nabyl právní moci) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst.3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu