ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.3740.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 3740/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. H. , proti žalované ČEPOS – Česká potravinářská obchodní, a.s., se sídlem v Praze 6, U Prioru č. 801/1, IČ 25313461, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Přerově, Čechova č. 2, o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 273/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. března 2008, č. j. 26 Co 30/2008-169, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu Praha - západ dne 15.9.2005 se žalobce domáhal určení, že „nemovitost zapsaná u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, pracoviště Praha – západ, na LV č. 1247 pro katastrální území Přestavlky u Slap, obec Slapy, a to budova č.p. 268 Slapy – objekt individuální rekreace na st. p. č. 199, není zatížena smluvním zástavním právem pro pohledávku firmy POGRR, s.r.o., IČ 49826000, V Lukách 269, 261 01 Příbram 1, ve výši 1.100.000,- Kč, na základě smlouvy o zřízení zástavního práva vložené pod č.j. V-4667/2001-210, s právními účinky vkladu práva ke dni 2.10.2001“. Uvedl, že „zástavní právo zřízené uvedenou zástavní smlouvou bylo zřízeno pro pohledávku zástavního věřitele vůči dlužníkovi Havel a syn s.r.o., se sídlem v Černošicích, Majakovského 1051, ve výši max. 1.100.000,- Kč, která vznikla z obchodního styku mezi věřitelem POGRR, s.r.o. (původně žalovaný 1/ ) a dlužníkem Havel a syn s.r.o.“; že „zástavní právo bylo zřízeno na dobu určitou a to do doby úplného splacení pohledávky“; že „vývoj pohledávky byl podchycen nejprve smlouvou o uznání dluhu a jeho splatnosti ze dne 19.5.2000“; že „podle této smlouvy se dlužník zavázal veškeré své dluhy vůči věřiteli z vystavených faktur plně a řádně vyrovnat nejpozději k datu 31.12.2005“; že „následně byla uzavřena dohoda o uznání dluhu a jeho splatnosti ze dne 29.9.2003, kterou byl dluh k tomuto datu specifikován částkou 1.094.374,- Kč“; že „POGRR, s.r.o. postoupila svou pohledávku vůči společnosti Havel a syn s.r.o. žalované“; že „oznámení o postoupení pohledávky bylo učiněno vůči žalobci dne 13.2.2004“; že „veškeré pohledávky, ke kterým byla uzavřena smlouva o uznání dluhu a jeho splatnosti dne 19.5.2000, jakož i zástavní smlouva ze dne 19.9.2001, byly uhrazeny ke dni 29.6.2005, a to včetně pohledávek uvedených v dohodě o uznání dluhu a jeho splatnosti ze dne 29.9.2003“.
Okresní soud Praha-západ – poté, co usnesením ze dne 27.3.2006, č.j. 9 C 273/2005-39 připustil, aby do řízení na straně žalovaného jako další účastník přistoupila ČEPOS – Česká potravinářská obchodní, a.s., se sídlem U Prioru 804/1, Praha 6 – rozsudkem ze dne 3.11.2006, č.j. 9 C 273/2005-94, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že „spolu se zajišťovanou pohledávkou je přímo ze zákona zajištěno i její příslušenství“; že „z uvedené pohledávky byla splacena pouze její jistina (a část příslušenství ve výši 274.674,14 Kč), nikoliv však příslušenství ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení“ a že „závazek k zaplacení uvedeného příslušenství vznikl platně na základě uzavřené rámcové smlouvy o dodávkách potravinářského zboží“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.2.2007, č.j. 26 Co 36/2007-114, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že „soud prvního stupně rozhodl o žalobě po věcné stránce, aniž by se zabýval otázkou naléhavého právního zájmu žalobce na navrhovaném určení, potažmo, aby žalobce v daném směru o jeho procesních povinnostech poučil“.
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 1.10.2007, č.j. 9 C 273/2005-132, opraveným usnesením ze dne 13.11.2007, č.j. 9 C 273/2005-147, žalobu zamítl (výrok I.); řízení „ve vztahu k žalovanému 1/ (POGRR, s.r.o.)“ zastavil (výrok II.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému 1/ a žalovanému 2/ na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a na náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem 76.137,- Kč k rukám jejich zástupkyně (výrok III.); současně uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů státu 413,- Kč na účet Okresního soudu Praha-západ (výrok IV.). Dospěl k závěru, že „žalovaný 2/“ (tj. žalovaná) „je ve věci pasivně legitimován“ a že „žalobce má na požadovaném určení právní zájem“, neboť „rozhodnutí soudu může být podkladem pro provedení odpovídajícího zápisu v katastru nemovitostí“; že „při jednání dne 1.10.2007 vzal žalobce žalobu vůči žalovanému 1/ zpět, s čímž žalovaní vyslovili souhlas“, a že „proto řízení ve vztahu k žalovanému 1/ zastavil“; že „na základě obchodní činnosti vznikl žalobci dluh ve výši 1.094.374,- Kč“; že „tento dluh byl zajištěn na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 19.9.2001 zástavním právem k nemovitosti zapsané na LV č. 1247 pro k.ú. Přestavlky u Slap, obec Slapy, budova čp. 268“; že „zástavní smlouva tvořila nedílnou součást dohody o uznání dluhu a jeho splatnosti ze dne 29.9.2003“; že „společnost Havel a syn, s.r.o. závazek co do důvodu i výše uznala“; že „na základě rámcové smlouvy o dodávkách potravinářského zboží ze dne 27.2.1999 uzavřené mezi dodavatelem POGRR s.r.o. a odběratelem Havel a syn, s.r.o. byl mezi účastníky dohodnut úrok z prodlení 0,5 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení“; že „smlouva byla uzavřena platně“; že „bratr žalobce byl při provozování podniku pověřen určitou činností, a tím zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází“; že „žalovaný 1/ (POGRR s.r.o.) nemohl předpokládat, že došlo k případnému překročení zmocnění pana I. H.“; že „závazek vyplývající z rámcové smlouvy o dodávkách potravinářského zboží byl splacen co do jistiny, nikoliv však co do celého příslušenství“; že „příslušenství sjednané v této smlouvě se týká prodlení společnosti Havel a syn, s. r.o. se splacením závazku v období po 31.12.2005 (čl. II smlouvy)“; že „do této doby se výše úroku řídí rámcovou smlouvou ze dne 27.2.1999“; že „z uvedené pohledávky byla splacena pouze její jistina (a část příslušenství ve výši 274.674,14 Kč), nikoliv však příslušenství ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.3.2008, č.j. 26 Co 30/2008-169, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I.“ změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že „mezi žalobcem a žalovanou 2/ nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně ani před odvolacím soudem“; současně žalované 2/ uložil povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 413,- Kč na účet Okresního soudu Praha-západ. Vycházel ze závěru, že „žalobce prokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení“; že „žalobce i žalovaná jsou v tomto sporu věcně legitimováni“; že „smlouva o zřízení zástavního práva uzavřená dne 19.9.2001 mezi žalobcem a obchodní společností POGRR, s.r.o. nebyla uzavřena platně“; že „k zákonnému požadavku specifikace pohledávky, kterou zástava zajišťuje, náleží označení subjektů závazkově právního vztahu, ze kterého zajišťovaná pohledávka vznikla, dále uvedení konkrétního právního důvodu vzniku zajišťované pohledávky, uvedení doby vzniku pohledávky a uvedení konkrétní výše zajišťované pohledávky, nebo uvedení údaje o výši, do které je zajišťována pohledávka, která má teprve v budoucnu vzniknout“; že „účastníci v zástavní smlouvě neuvedli konkrétní právní důvod vzniku zajišťované pohledávky“; že „pojem ‚pohledávka z obchodního styku‘ je z hlediska §156 odst. 2 obč. zák. neurčitý“; že „smluvní strany ve smlouvě neuvedly ani konkrétní dobu vzniku pohledávky“; že „zřejmé je pouze to, že se mělo jednat o pohledávku existující k datu uzavření smlouvy o uznání dluhu a jeho splatnosti, tj. ke dni 19.5.2000“; že „za této situace, kdy smluvní strany projevily vůli zajistit zástavní smlouvou pohledávku již existující, jeví se jako neurčité i ujednání o výši zajišťované pohledávky (‚max. 1.100.000,- Kč‘)“; že „konkrétní právní důvod vzniku zajišťované pohledávky, doba vzniku a její výše nevyplývá ani z obsahu smlouvy o uznání dluhu a jeho splatnosti ze dne 19.5.2000“; že „neurčitost ujednání o pohledávce, která měla být zástavní smlouvou zajištěna, nebylo možno odstranit dohodou o uznání dluhu a jeho splatnosti ze dne 29.9.2003“; že „i kdyby tato dohoda zcela či částečně řešila otázku dluhu Havel a syn, s.r.o. vůči POGRR, s.r.o. vzniklého do 19.5.2000, není z ní zřejmé, vzhledem k neurčitému obsahu posuzované zástavní smlouvy, ve spojení se smlouvou o uznání dluhu a jeho splatnosti ze dne 19.5.2000, zda se jedná právě o pohledávku či její část, která měla být posuzovanou zástavní smlouvou zajištěna“; že „posuzovaná zástavní smlouva trpí obsahovou neurčitostí v jedné z jejích podstatných složek (konkretizace zajišťované pohledávky)“; že „tento nedostatek nelze odstranit ani za použití výkladového pravidla dle §35 odst. 2 obč. zák.“ a že „posuzovaná zástavní smlouva je proto absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák.“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že „odvolací soud chybně dospěl k závěru, že zástavní smlouva ze dne 19.9.2001 trpí obsahovou neurčitostí“ a je proto absolutně neplatná; že „zástavní smlouva ze dne 19.9.2001, ve spojení se Smlouvou o uznání dluhu a jeho splatnosti ze dne 19.5.2001, je dostatečně určitá“ a že „obsahuje veškeré požadované specifikace pohledávky“; že „pojem ‚pohledávka z obchodního styku‘ je ve spojení se Smlouvou o uznání dluhu a jeho splatnosti ze dne 19.5.2000 dostatečně určitý“; že „smlouva o uznání dluhu a jeho splatnosti ze dne 19.5.2000 v čl. I. tento obchodní styk specifikuje a jednoznačně uvádí, že se jedná o pohledávky z titulu nezaplacených faktur za dodávky uvedeného zboží (potravinářských výrobků), které věřitel dlužníkovi dodává na základě obchodní smlouvy o dodávkách zboží, přičemž zahrnuje nejen pohledávky existující, ale i pohledávky v budoucnu vzniklé v rámci právě specifikovaného vzájemného obchodního styku“; že „výše zajišťované pohledávky je specifikovaná částkou max. 1.100.000,- Kč“; že „ve smlouvě o uznání dluhu ze dne 19.5.2000 je jednoznačně uvedena doba vzniku pohledávky, a to do 31.12.2005 (článek II.)“; dále že „zástavním právem může být zajištěna i pohledávka, která má teprve v budoucnu vzniknout“ a že „zástavním právem mohou být do sjednané výše zajištěny i pohledávky určitého druhu“; že „otázka, které pohledávky jsou zajištěny zástavním právem, nebyla mezi smluvními stranami nikdy sporná“; že „výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno“; že „pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu“ a že „odvolací soud z uvedených východisek při rozhodování ve věci nevycházel“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Platnost zástavní smlouvy ze dne 19.9.2001 je třeba i v současné době posuzovat podle právních předpisů účinných v době jejího uzavření, a to zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb. a č. 229/2001 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2001 (dále jen "obč. zák.") [srov. Čl. IV bod 1. zákona č. 317/2001 Sb.].
Podle ustanovení §152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení ze zástavy.
Podle ustanovení §156 odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy (§552 obč. zák.), soudem schválené dohody o vypořádání dědictví nebo na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu; zástavní právo může vzniknout také ze zákona.
Podle ustanovení §156 odst. 2 obč. zák. zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje.
Podle ustanovení §157 odst. 1 obč. zák. zástavní právo k nemovitosti vzniká vkladem do katastru nemovitostí, pokud zákon nestanoví jinak. Podle §157 odst. 2 obč. zák. u nemovitostí, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, vzniká zástavní právo okamžikem účinnosti zástavní smlouvy.
Při vzniku zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus acquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus acquirendi). Zástavní smlouva představuje tzv. titulus acquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává (modus acquirendi) až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení, který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu, nebo účinností zástavní smlouvy, zřizuje-li se zástavní právo k nemovitostem, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Zajišťovaná pohledávka musí být v zástavní smlouvě identifikována mimo jiné dostatečně určitě, tj. tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby také účastníkům zástavní smlouvy bylo zřejmé, jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje. Vznikne-li pochybnost o obsahu zástavní smlouvy z hlediska její určitosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst.1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
V posuzovaném případě je v předmětné zástavní smlouvě ze dne 19.9.2001, ve vztahu k zajišťované pohledávce, uvedeno, že „zástavní právo se zřizuje pro pohledávku zástavního věřitele POGRR s.r.o. se sídlem v Příbrami V/491, 261 05 Příbram, IČO 49826000, vůči dlužníkovi Havel a syn, s.r.o., se sídlem Černošice, Majakovského 1051, PSČ 252 28. IČO 47551607 ve výši max. 1.100.000,- Kč (jedenmilionjednostotisíckorunčeských), která vznikla z obchodního styku mezi zástavním věřitelem (věřitelem) a dlužníkem Havel a syn, s.r.o. a je podchycena smlouvou o uznání dluhu a jeho splatnosti ze dne 19.5.2000“ (čl. III smlouvy).
Je nepochybné, že obsah zástavní smlouvy ze dne 19.9.2001 není zcela jednoznačný a že sám o sobě spolehlivě nepostačuje k označení pohledávky, kterou mělo jí zřizované zástavní právo zabezpečovat, když zajišťovaná pohledávka byla současně identifikována prostřednictvím „smlouvy o uznání dluhu a jeho splatnosti ze dne 19.5.2000“. S názorem odvolacího soudu, že by nejasnost vymezení zajišťované pohledávky nebylo možné odstranit pomocí výkladu projevu vůle, však nelze (zatím) souhlasit.
Smlouvu jakožto projev vůle je třeba vykládat - jak vyplývá z výše citovaného ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. - nejen podle jazykového vyjádření použitého ve smlouvě, ale i podle dalších skutečností, zejména podle vůle účastníků smlouvy, není-li tato vůle v rozporu s použitým jazykovým projevem. Při posuzování vůle účastníků zástavní smlouvy ze dne 19.9.2001 měl tak odvolací soud vycházet nejen z textu sporné zástavní smlouvy a „smlouvy o uznání dluhu a jeho splatnosti ze dne 19.5.2000“, neboť z „textu těchto listin“ může vyplývat pouze použité „jazykové vyjádření“ a nikoliv také vůle účastníků nebo další rozhodné skutečnosti. Na to, jakou měli účastníci při uzavření smlouvy vůli nebo jaké tu byly další pro výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat především podle okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, a tímto způsobem zjištěná vůle účastníků se při výkladu projevu vůle neprosadí, jen jestliže by byla v rozporu s jazykovým projevem [tedy jen kdyby byla slovy nepochybně vyjádřena jiná (odlišná) vůle účastníků].
Odvolací soud v projednávané věci uvedeným způsobem nepostupoval. Nemůže proto obstát jeho závěr, že by zástavní smlouva ze dne 19.9.2001 byla pro neurčitost vymezení zajišťované pohledávky neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák.
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto tento rozsudek zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu