ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.3819.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 3819/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Mgr. A. B., Ph.D., zastoupené JUDr. Danielou Světlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Teplická č. 270/40, proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí v Praze 1, Loretánské náměstí č. 5, IČ 45769851, zastoupené JUDr. Lubošem Kunou, advokátem se sídlem v Praze 4, Táborská č. 29, o 1,500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 90/2004-123, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2008 č.j. 14 Co 90/2008-148, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl změněn rozsudek obvodního soudu tak, že byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1,000.000,- Kč, se zamítá; v dalším se dovolání žalobkyně odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 34.740,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Luboše Kuny, advokáta se sídlem v Praze 4, Táborská č. 29.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 1,500.000,- Kč jako náhradu imaterielní újmy vyplývající z nerovného zacházení s muži a ženami, k němuž mělo dojít v době jejího působení u zastupitelského úřadu v Tripolisu ze strany jejího nadřízeného Ing. R. P. a poté v řízení o ukončení určení ke styku s utajovanými skutečnostmi.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 6.9.2007 č.j. 27 C 90/2004-123 žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 1,000.000,- Kč a 116.550,- Kč na náhradě nákladů řízení „k rukám právní zástupkyně žalobkyně“, a ohledně částky 500.000,- Kč žalobu zamítl. Ve věci samé dospěl k závěru, že jednání vytýkané Ing. R. P. vyjádřené v odůvodnění rozsudku pod písm. a) až f) nelze považovat za nerovné zacházení s muži a ženami. Oproti tomu jednání uvedené pod písmenem g) však již znaky skutkové podstaty nerovného zacházení s muži a ženami naplnilo. V řízení bylo totiž prokázáno, že v časově srovnatelném období žalovaná ve vztahu k zaměstnanci Mgr. A. L. obdržela rovněž indicie poukazující na možné ohrožení utajovaných skutečností ze strany tohoto zaměstnance. Stejně jako v případě žalobkyně řízení o udělení bezpečnostní prověrky tomuto zaměstnanci od Národního bezpečnostního úřadu (dále též jen NBÚ) bylo téměř před skončením, avšak na rozdíl od žalobkyně bylo tomuto zaměstnanci ponecháno žalovanou přiznané oprávnění seznamovat se s utajovanými skutečnostmi do stupně utajení „vyhrazené“ a takto mu bylo umožněno setrvat v pracovním poměru do doby skončení řízení vedeného před NBÚ. Soud prvního stupně „při vědomí, že existence identických situací je v běžném životě téměř vyloučena, využil při svých úvahách nezbytné míry zobecnění obou případů a dospěl k závěru, že právě v obecných znacích se oba případy shodují a lze je tedy na základě tohoto zobecnění vzájemně porovnávat“. Jestliže tedy v případě indicií, že Mgr. A. L. je podezřelý ze spolupráce se Severní Koreou (zejména pokud tato spolupráce měla vést k obcházení mezinárodního vojenského embarga na dovoz zbraní, byla žalovaná ochotna vyčkat řádného ukončení probíhající bezpečnostní prověrky tohoto zaměstnance u NBÚ), tak tím spíše tak mohla učinit podle názoru soudu prvního stupně v případě žalobkyně. „Nikoli nevýznamné pro shora uvedenou úvahu“ je i to, že téměř půl roku po obdržení indicií, které byly podle názoru žalované velmi závažné a které posléze vedly k odnětí oprávnění seznamovat se s utajovanými skutečnostmi, bylo bez jakýchkoli omezení žalobkyni umožněno v plném rozsahu působit na zastupitelskému úřadu v Tripolisu jako zástupkyně vedoucího české diplomatické mise. „Tento fakt jen utvrzuje soud v tom, že se zase o tak závažné indicie ve vztahu k žalobkyni jednat nemohlo, a tedy tím spíše lze v jednání žalované spatřovat nerovné zacházení, vyvolané tím, že žalobkyně je žena“. Protože vážnost a důstojnost žalobkyně byla vzhledem k intenzitě jednání žalované a jejím následkům v profesním životě nepochybně snížena ve značné míře, je na místě „určitým způsobem symbolicky ohodnotit to, co ocenit nelze, to je důstojnost zaměstnance a jeho vážnost“, což podle názoru soudu prvního stupně lze „symbolickou částkou“ 1,000.000,- Kč, zhruba představující roční hrubý příjem žalobkyně, kterého dosáhla u žalované v předcházejícím roce.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.4.2008 č.j. 14 Co 90/2008-148 změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části tak, že žalobu o zaplacení částky 1,000.000,- Kč zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 66.134,- Kč na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a 69.258,- Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení, vše k rukám advokáta JUDr. Luboše Kuny. Ve věci samé dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nedošlo k porušení práv žalobkyně vyplývajících z rovného zacházení s muži a ženami. Z důkazů, které byly odvolacím soudem provedeny, plyne, že postup žalované byl typově zcela shodný jako ve vztahu vůči Pavlu Jarošovi, jemuž bylo rovněž odňato určení k seznamování s utajovanými skutečnostmi na stupeň „vyhrazené“ v průběhu probíhající bezpečnostní prověrky prováděné NBÚ. Jak v případě tohoto zaměstnance, tak i v případě žalobkyně byla „vypracována pro oba výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. e) zák. práce“. Jediný skutkový rozdíl byl v tom, že P. J. předešel účinkům výpovědi a pracovní poměr ukončil dohodou, přičemž tato forma skončení pracovního poměru byla nabídnuta i žalobkyni. Z hlediska skutkového vymezení případu je podle názoru odvolacího soudu irelevantní, že J. byl obviněn z trestné činnosti a u žalobkyně žalovaná pouze konstruovala jiné bezpečnostní riziko. Žalobkyně totiž založila žalobu na tvrzení, že žalovaná, na rozdíl od jiných zaměstnanců mužského pohlaví, nepočkala na skončení řízení před NBÚ a sama odňala žalobkyni určení k seznamování se s utajovanými skutečnostmi, a na tomto základě zrušila se žalobkyní pracovní poměr. Přitom je třeba mít na zřeteli, že oprávnění statutárního orgánu zaměstnavatele provádět určení pro stupeň utajení vyhrazené a ukončovat toto určení vyplývá z ustanovení §25, 34, 38 a 39 zákona č. 148/1998 Sb. v tehdy platném znění. Z hlediska uvedených žalobních tvrzení je rovněž irelevantní, zda žalovaný přiděloval žalobkyni práci po dobu výpovědní doby. Navíc tuto skutečnost uvedla žalobkyně nepřípustně až v odvolacím řízení. Další uváděné případy Ing. J. F. a P. P. nejsou skutkově totožné, neboť první z nich nikdy nebyl určen ke styku s utajovanými skutečnostmi a nebylo mu tudíž co odebírat a neprobíhala ohledně něj prohlídka NBÚ a v druhém případě došlo jen ke snížení ze stupně „důvěrné“ na „vyhrazené“, „a to nikoliv v souvislosti se zpochybněním jeho spolehlivosti a v rámci vztahů jeho příbuzenstva“. Důkazy provedenými odvolacím soudem byl v případě Mgr. A. L. vyvrácen skutkový závěr soudu prvního stupně (soud prvního stupně v tomto směru neprováděl žádné dokazování, když vycházel pouze z tvrzení žalobkyně), že jmenovaný byl pro žalovanou bezpečnostním rizikem. Z uvedených důvodů odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy postup žalovaného vůči žalobkyni byl ve skutkově typově totožné situace shodný s postupem vůči jinému zaměstnanci mužského pohlaví Pavlu Jarošovi, nedošlo k porušení práv žalobkyně vyplývajících z rovného zacházení s muži a ženami.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítala, že „odvolací soud nesprávně vyhodnotil výsledky dokazování, nezabýval se zjevnými rozpory v tvrzení žalovaného“ a „zcela chybně srovnal její situaci se situací Ing. J., když jejich pracovní pozice a důvod, pro který měli odejít ze zaměstnání, je nesrovnatelný“. „Za srovnatelný lze podle názoru žalobkyně považovat pouze případ diplomata Mgr. A. L.“, který „byl ve srovnatelné pozici jako žalobkyně a byl srovnatelným způsobem označen jako bezpečnostně rizikový“, a „stál před ukončením bezpečnostní prověrky“. Na rozdíl od žalobkyně mu však nebylo odejmuto pověření přicházet do styku s utajovanými skutečnostmi, byl ponechán na svém místě a závažná obvinění byla prověřována NBÚ, aniž by se to dotklo jeho pracovní pozice. „Nelze proto souhlasit se zcela formálním a formalistickým přístupem odvolacího soudu, který hodnotil pouze to, zda v případě, kdy bylo žalobkyni a srovnatelnému Ing. J. odebráno pověření k seznamování se s utajovanými skutečnostmi, bylo postupováno stejně, když s nimi byl různým způsobem rozvazován pracovní poměr“. Uvěřil-li odvolací soud tvrzení žalovaného, že bezpečnostní odbor neprošetřoval žádným způsobem bezúhonnost a bezpečností spolehlivost Mgr. Alexandra Langera, a že nikdy neobdržel žádné informace, které by spolehlivost této osoby zpochybňovaly, je tento závěr v rozporu s tím, co žalovaný tvrdil před soudem prvního stupně a co je uvedeno v protokole o jednání ze dne 6.9.2007. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná zdůraznila, že žalobkyně svou žalobu původně odůvodnila tím, že „žalovaný měl žalobkyni diskriminovat (vůbec) a že až po poučení soudem prvního stupně byla žalobní tvrzení opravena“ tak, aby na ně dopadala v rozhodné době účinná ustanovení §7 odst. 4 zák. práce. Záznam pořízený dřívějším nadřízeným žalobkyně Ing. R. P. o jednání v ústředí v říjnu 2001 není projevem nerovného zacházení s muži a ženami, ale jen jednou z indicií, které zahájily proces prověřování, zda žalobkyně splňuje podmínky pro určení ke styku s utajovanými skutečnostmi. Srovnání s případem Ing. Jaroše je přiléhavé, i když nepůsobil na zastupitelském úřadě, neboť byl, stejně jako žalobkyně, zaměstnancem v pracovním poměru, a to nikoliv v nevýznamné pozici (zastával funkci generálního sekretáře ministerstva), a v obou případech předcházelo skončení pracovního poměru rozhodnutí podle §39 odst. 1 písm. c) zákona č. 148/1998 Sb., jímž zaniklo určení pro styk s utajovanými skutečnostmi.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání do jeho měnícího výroku ve věci samé, které je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, není opodstatněné a že do výroků o nákladech řízení není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §1 odst. 4 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, (ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.3.2002 - dále jen „zák. práce“) v pracovněprávních vztazích je zakázána jakákoliv diskriminace zaměstnanců z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, sexuální orientace, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, členství nebo činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, odborových organizacích a jiných sdruženích, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu, zdravotního stavu, věku, manželského a rodinného stavu nebo povinností k rodině. Je zakázáno i takové jednání zaměstnavatele, které diskriminuje nikoliv přímo, ale až ve svých důsledcích. Za diskriminaci se nepovažují případy, které stanoví tento zákoník nebo zvláštní právní předpis nebo kdy je pro to věcný důvod spočívající v povaze práce, kterou zaměstnanec vykonává a který je pro výkon této práce nezbytný.
Přímá diskriminace je definována (srov. §1 odst. 6 zák. práce) jako „jednání nebo opomenutí, kdy je, bylo nebo by bylo, na základě rozlišování podle vymezených diskriminačních důvodů, se zaměstnancem zacházeno nevýhodněji nebo výhodněji než s jiným zaměstnancem“. Nepřímou diskriminací se rozumí „jednání nebo opomenutí, kdy zdánlivě neutrální rozhodnutí, rozlišování nebo postup zaměstnavatele znevýhodňuje či zvýhodňuje zaměstnance vůči jinému na základě rozlišování podle vymezených diskriminačních důvodů (srov. §1 odst. 7, část věty před středníkem, zák. práce). Diskriminace je tedy v pracovních věcech - jak vyplývá z výše uvedeného - charakterizována jako jednání (v komisivní nebo omisivní podobě) zaměstnavatele, které směřuje přímo nebo nepřímo (prostřednictvím zdánlivě neutrálních úkonů) ke znevýhodnění jednoho nebo i více zaměstnanců ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci téhož zaměstnavatele, jehož pohnutkou (motivem) jsou (zákonem stanovené) diskriminační důvody.
Dojde-li v pracovněprávních vztazích k diskriminaci, má zaměstnanec právo se po zaměstnavateli domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminace, aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění nebo aby mu byla poskytnuta náhrada nemajetkové újmy v penězích (srov. §7 odst. 4 a 5 zák. práce), popř. aby mu byla nahrazena škoda (§187 odst. 1 a 2 zák. práce). V případě, že se zaměstnanec domáhá některého z uvedených nároků, má v občanském soudním řízení procesní povinnost - jak plyne z povahy věci - tvrdit [§101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], že jednáním zaměstnavatele byl (je nebo bude) ve srovnání s jinými (ostatními) zaměstnanci znevýhodněn (samozřejmě včetně údaje o tom, v čem konkrétně jeho znevýhodnění spočívá) a že pohnutkou (motivem) takového jednání zaměstnavatele je některý ze stanovených diskriminačních důvodů.
Účastník, který má v občanském soudním řízení povinnost tvrzení, má také povinnost své tvrzení prokázat prostřednictvím jím označených důkazů (§120 odst. 1, věta první, o. s. ř.), ledaže by šlo o shodné tvrzení účastníků (§120 odst. 4 o. s. ř.), nestanoví-li zákon jinak. Jedním z případů, v nichž se tvrzení účastníka považuje za prokázané, aniž by účastník měl v tomto směru důkazní povinnost, je upraven v ustanovení §133a odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení §133a odst. 1 o.s.ř. skutečnosti tvrzené o tom, že účastník byl přímo nebo nepřímo diskriminován na základě svého pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženství, víry, světového názoru, zdravotního postižení, věku anebo sexuální orientace, má soud ve věcech pracovních za prokázané, pokud v řízení nevyšel najevo opak.
Opak z pohledu ustanovení §133a odst. 1 o. s. ř. vyjde v řízení - s ohledem na obecně platnou zásadu, že v občanském soudním řízení nelze prokazovat tzv. negativní skutečnosti - najevo, jen jestliže druhý účastník (zaměstnavatel) bude tvrdit a prostřednictvím jím označených důkazů prokáže nebo za řízení jinak vyplyne, že vůči svým zaměstnancům neporušil (neporušuje) zásadu rovného (stejného) zacházení (srov. §1 odst. 3 zák. práce). Ustanovení §133a odst.1 o. s. ř. nelze současně vykládat tak, že by se popsané „přesunutí“ důkazní povinnosti na druhého účastníka (zaměstnavatele) týkalo celého tvrzení účastníka o jeho diskriminaci. Tvrzením a prokázáním toho, že neporušil (neporušuje) zásadu rovného (stejného) zacházení, druhý účastník (zaměstnavatel) může z povahy věci dokázat jen to, že pohnutka (motiv) jeho jednání nespočívala v tvrzeném diskriminačním důvodu.
Žalovaná v průběhu řízení tvrdila, že rozhodnutí ze dne 25.1.2002 č.j. 267.170/2002-OZU o zániku určení žalobkyně k seznamování se s utajovanými skutečnostmi nebylo založeno na skutečnostech, ve kterých by bylo lze spatřovat přímou nebo nepřímou diskriminaci žalobkyně, zejména ne diskriminaci na základě pohlaví. Dovolatelka namítá, že odvolací soud, který zaujal stanovisko, že „nedošlo k porušení práv žalobkyně vyplývajících z rovného zacházení s muži a ženami“, „zcela chybně srovnával její situaci se situací Ing. J., když jejich pracovní pozice a důvod, pro který měli odejít ze zaměstnání, je nesrovnatelný“, neboť „za srovnatelný lze podle názoru žalobkyně považovat pouze případ diplomata Mgr. A. L.“. Uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Při úvaze, do jaké míry žalovaná prokázala, že vůči svým zaměstnancům neporušila zásadu rovného zacházení, a že pohnutkou (motivem) jejího jednání nebyl diskriminační důvod spočívající ve skutečnosti, že žalobkyně je žena, odvolací soud správně zahrnul do rámce svých úvah okolnost, že k tomuto jednání mělo dojít v souvislosti s rozhodováním podle zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů (ve znění účinném „k 30.6.2002“ – dále též jen „zákon“). Je totiž třeba mít na zřeteli, že žalovaná (její bezpečnostní ředitel) byla povinna při rozhodování o ukončení určení pro příslušný stupeň utajení kromě jiného zvažovat bezpečnostní spolehlivost zaměstnance (§23 odst. 1 zákona), což zahrnuje závěr o tom, zda u zaměstnance bylo zjištěno bezpečnostní riziko v některé z forem vypočtených v ustanovení §23 odst. 2 a 3 zákona [např. chování a způsob života, který může mít vliv na ovlivnitelnost, důvěryhodnost nebo schopnost utajovat skutečnosti - §23 odst. 2 písm. d) zákona]. Přitom v občanském soudním řízení o náhradu nemajetkové újmy nejde o přezkoumání učiněného závěru o bezpečnostním riziku z hlediska jeho věcné správnosti, nýbrž - jak již bylo uvedeno - o závěr o skutečnosti, že pohnutkou negativního závěru o bezpečnostní spolehlivosti měl být některý z nepřípustných diskriminačních důvodů. Důkaz opaku, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení, lze podat zejména porovnáním se způsobem zacházení s jinými zaměstnanci, kteří jsou v obdobném postavení, avšak nikoliv jen tím; vzhledem k tomu, že podkladem rozhodnutí o ukončení určení pro příslušný stupeň utajení jsou v každém případě jedinečné a nezaměnitelné skutkové okolnosti, je třeba přihlížet i k těmto okolnostem.
Skutkové zjištění o tom, že v souvislosti s rozhodováním o ukončení určení pro příslušný stupeň utajení nedošlo k porušení práv žalobkyně vyplývajících z rovného zacházení odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování (zejména z listinných důkazů vztahujících se k zaměstnancům Mgr. A. L., Ing. P. J., Ing. J. F., P. P., z výpovědí svědkyně Mgr. J. K., jejího vyjádření, jakož i z výpovědi svědka Ing. J. V.), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. a vysvětlil, jakými úvahami se při posuzování jednotlivých důkazů řídil [že postup žalované „vůči P. J. byl typově zcela shodný s postupem žalované vůči žalobkyni“, že oproti tomu „případy Ing. J. F. a P. P. nejsou skutkově totožné“, že ohledně Mgr. A. L. „byl vyvrácen skutkový závěr soudu I. stupně, že jmenovaný byl bezpečnostním rizikem pro žalovaného“, že bezpečnostní ředitel vyhodnotil chování žalobkyně jako rizikové (k pojmu „bezpečnostní riziko“ srov. §23 odst. 2 a 3 zákona)]. Současně vysvětlil, z čeho vyplývá oprávnění zaměstnavatele provádět určení pro stupeň utajení „vyhrazené“, a že skutečnost, zda žalovaná přidělovala žalobkyni práci po dobu výpovědní lhůty není pro posouzení věci významná. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud „hodnotil pouze to“, zda s ní bylo postupováno stejně, jako v případě Ing. P. J., pak vylučuje z rámce svých úvah, že odvolací soud navíc přihlížel - jak uvedeno shora – i k dalším důkazům a skutečnostem, které byly podkladem pro rozhodnutí bezpečnostního ředitele žalované. Skutkové zjištění, že „nedošlo k porušení práv žalobkyně vyplývajících z rovného zacházení s muži a ženami“, má tedy oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Z dovolání vyplývá, že žalobkyně podává dovolání rovněž proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. je zřejmé, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti výrokům o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 28.650,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 28.950,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Luboš Kuna osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 5.790, - Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila. Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 34.740,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. dubna 2010
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu