ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.3945.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 3945/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. Š., zastoupené advokátkou, proti žalované J. C. A. S., k.s., zastoupené advokátkou o 52.615,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 229/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. března 2008 č.j. 73 Co 100/2007-68, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. září 2007 č.j. 15 C 229/2006-48 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 52.615,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy jako mzdová účetní a že dne 31.7.2005 uzavřeli účastníci dohodu o rozvázání pracovního poměru, jejímž důvodem - ač tento nebyl v dohodě uveden – byly „organizační změny na straně žalované ve smyslu §46 odst. 1 písm. c) zák. práce“, které „spočívaly ve zrušení mzdové účtárny“. Ačkoli za tohoto stavu vznikl žalobkyni nárok na odstupné podle ustanovení §60a odst. 1 zák. práce ve výši dvojnásobku průměrného výdělku v celkové částce „71.892,- Kč hrubého, tj. 52.615,- Kč čistého“, žalovaná jí odmítá odstupné vyplatit s odůvodněním, že došlo k přechodu práv a povinností na jiného zaměstnavatele.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 20.9.2007 č.j. 15 C 229/2006-48 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 18.819,50 Kč k rukám advokátky. Z výsledků provedeného dokazování soud prvního stupně dovodil, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou ke dni 31.7.2005, jejímž „skutečným důvodem“ bylo zrušení místa mzdové účetní v závodě ve S. p. R., které žalobkyně zastávala. Toto místo – jak dále uvedl - bylo spolu se mzdovou agendou „smluvně převedeno na jiný subjekt – A., spol. s r.o.“, se kterým žalobkyně uzavřela „s účinností od 1.8.2005“ novou pracovní smlouvu „na shodný druh práce“ s místem výkonu práce v Č. L.. Vzhledem k převedení mzdové agendy na jejího nového zaměstnavatele žalobkyně „ve skutečnosti i shodnou práci vykonávala, dokonce část pracovního týdne pracovala na původním pracovišti ve S. p. R.“, avšak „toto již činila jako zaměstnanec společnosti A., spol. s r.o.“, neboť u žalované „nadále práci mzdové účetní ve S. p. R. vykonávat nemohla“. Za tohoto stavu, přestože účastníci v dohodě o rozvázání pracovního poměru žádný důvod neuvedli, „má soud za to, že šlo právě o důvod nadbytečnosti zaměstnance“ podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, který „opravňuje zaměstnance požadovat po zaměstnavateli v souladu s §60a zák. práce odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku“. Námitku žalované, že nastala situace uvedená v ustanovení §60c písm. a) zák. práce, která nárok žalobkyně na odstupné vylučovala, odmítl s odůvodněním, že „žalovaná neprokázala své tvrzení, že by na základě smlouvy o převodu agendy zpracování mezd došlo mezi žalovanou a s.r.o. A. k přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu žalobkyně na přejímajícího zaměstnavatele v souladu s §249 zák. práce“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (poté, co žalobkyně po poučení soudu podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. „upřesnila žalobu tak, že v souladu se žalobním tvrzením požaduje přiznat odstupné ve výši 71.892,- Kč s přísl.“) rozsudkem ze dne 18.3.2008 č.j. 73 Co 100/2007-68 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, „z toho ve výroku I. ve správném znění“, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 71.892,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 13.268,- Kč k rukám advokátky. Odvolací soud zdůraznil, že organizační důvody uvedené v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce, s nimiž zákon spojuje vyplacení odstupného při skončení pracovního poměru, „jsou takové organizační změny, v jejichž důsledku zaměstnavatel nemůže vůči zaměstnanci plnit svou povinnost z pracovního poměru plynoucí z §35 odst. 1 písm. a) zák. práce, tj. přidělovat mu práci podle pracovní smlouvy“. V daném případě podle názoru odvolacího soudu „takový stav na straně žalované nastal“, což „plyne ze smlouvy o přechodu agendy zpracování mezd ze dne 11.5.2005“ uzavřené mezi žalovanou a s.r.o. A., podle níž „vedení a zpracování mzdové agendy, dosud realizované v jednotlivých závodech žalované, na smluvním základě přešlo na jiný subjekt, a to s.r.o. A.“. I když je v této smlouvě výslovně uvedeno, že „práva a povinnosti příslušných zaměstnanců z dosud uzavřených pracovních smluv mají přejít na s.r.o. A.“, na druhé straně se zde výslovně uvádí, že „pracovní poměr těchto zaměstnanců u žalované bude ukončen a bude s nimi novým zaměstnavatelem uzavřena nová pracovní smlouva, přičemž bylo prokázáno, že to i tak bylo realizováno“. Za této situace podle názoru odvolacího soudu „nelze uzavřít“, že by - jak tvrdí žalovaná - došlo k přechodu práv a povinností z existujícího pracovněprávního vztahu žalobkyně u žalované na jiného zaměstnavatele, „jak předpokládá ustanovení §60c písm. a) zák. práce“, které „vylučuje“ zaplacení odstupného zaměstnanci, u něhož při organizačních změnách dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele, tedy u kterého „nedošlo ke skončení pracovního poměru, ale pouze ke změně zaměstnavatelského subjektu“. Protože „v řízení bylo prokázáno“, že u žalované „následkem smluvního ujednání mezi ní a s.r.o. A. došlo ke změně v organizaci práce, která měla za následek převod mzdové agendy na jiný subjekt“, čímž se žalobkyně, která tuto práci podle pracovní smlouvy vykonávala, stala pro žalovanou nadbytečnou, neboť „žalovaná v důsledku této organizační změny již nemohla žalobkyni přidělovat práci podle pracovní smlouvy“, dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že „žalobkyni vznikl nárok na odstupné“ v požadované výši, neboť k rozvázání pracovního poměru žalobkyně dohodou účastníků ke dni 31.7.2005 došlo z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR vyjádřila přesvědčení, že smlouvou o přechodu agendy zpracování mezd „žalobkyně neprokázala“, že u žalované došlo k přijetí rozhodnutí o zrušení místa mzdové účetní a že se stala pro zaměstnavatele nadbytečnou ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Zdůraznila, že žalovaná „od počátku tvrdí“, že místo mzdové účetní zrušeno nebylo a že žalobkyni byla dána možnost být u žalované nadále zaměstnána. Proto podle názoru dovolatelky není správný závěr soudů o tom, že na základě výše uvedené dohody žalovaná nemohla žalobkyni dále přidělovat práci podle pracovní smlouvy, že žalobkyně se tak stala pro žalovanou nadbytečnou a že nastala situace, s níž zákon spojuje vyplacení odstupného. Kromě toho vytkla odvolacímu soudu, že „v rozporu se zásadami dokazování“ neprovedl důkazy, které „podkládají tvrzení žalované o důvodech rozvázání pracovního poměru“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobkyně pracovala u žalované (její právní předchůdkyně) na základě pracovní smlouvy ze dne 12.9.1994 jako mzdová účetní, naposledy s místem výkonu práce v odštěpném závodě ve S. p. R.. Dne 11.5.2005 uzavřela žalovaná s obchodní společností A. spol. s r.o. (od 15.12.2007 pod obchodní firmou J. C. A. spol. s r.o.) se sídlem v Č. L., smlouvu „o přechodu agendy zpracování mezd“, ve které se smluvní strany (v čl. I) dohodly, že „část činnosti žalované, a to vedení a zpracování mzdové agendy, bude napříště soustředěno u firmy A. spol. s r.o., kde bude zřízeno samostatné oddělení s názvem H. R. S. S. C.“, na které „dle této smlouvy přejde agenda vedení a zpracování mezd pro žalovanou“, a to „nejpozději k 1.9.2005 závod S. p. R.“ (srov. čl. II. cit. smlouvy); současně bylo mezi smluvními stranami ujednáno, že „s přechodem agendy vedení a zpracování mezd pro žalovanou na A. spol. s r.o. dojde i k přechodu všech zaměstnanců pověřených vedením a zpracováním mezd na nového zaměstnavatele, a to A. spol. s r.o. a k přechodu všech práv a povinností z dosud uzavřených pracovních smluv těchto zaměstnanců“ s tím, že „ke dni přechodu zaměstnanců na jiného zaměstnavatele dle této smlouvy bude ukončen pracovní poměr zaměstnance k původnímu zaměstnavateli a uzavřena nová pracovní smlouva se zaměstnavatelem novým“ (srov. čl. III. cit. smlouvy). Dne 31.7.2005 uzavřela žalovaná s žalobkyní dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 31.7.2005 a předtím dne 29.7.2005 uzavřela žalobkyně pracovní smlouvu s obchodní společností A. spol. s r.o., podle které měla žalobkyně u tohoto zaměstnavatele nastoupit do práce dne 1.8.2005 a vykonávat druh práce: „Mzdová účetní SSC“ na pracovišti v Č. L.. Žalovaná má zato, že za dané situace žalobkyni nárok na odstupné v souvislosti se skončením pracovního poměru u žalované dohodou ke dni 31.7.2005 nevznikl.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - mimo jiné právní otázku, zda má zaměstnanec nárok na odstupné za situace, kdy organizační změnou došlo k převodu části činnosti jeho dosavadního zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele, a tím k faktickému zrušení pracovního místa zaměstnance, a kdy zaměstnanec poté skončil pracovní poměr u dosavadního zaměstnavatele a nastoupil do pracovního poměru k tomuto jinému zaměstnavateli. Tato právní otázka dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že uplatněný nárok na odstupné měl žalobkyni vzniknout v souvislosti se skončením pracovního poměru ke dni 31.7.2005 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 12.9.2005, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 342/2005 Sb., o změnách některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o veřejných výzkumných institucích (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §60a odst. 1 zák. práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení pracovního poměru odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku.
Podle ustanovení §60c písm. a) zák. práce odstupné nenáleží zaměstnanci, u něhož při organizačních změnách dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele.
Odstupné představuje jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci pomoci překlenout, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl proto, že bez své viny (z organizačních důvodů spočívajících na straně zaměstnavatele) ztratil dosavadní práci. Tím, že se odstupné poskytuje jako dvojnásobek průměrného výdělku, zákon sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní prostředky, jaké by jinak obdržel, kdyby pracovní poměr ještě po dobu dvou měsíců pokračoval. Odstupné má tímto způsobem kompenzovat pro zaměstnance nepříznivý důsledek organizačních změn a poskytnout mu ke zmírnění těchto důsledků odpovídající zabezpečení formou jednorázového peněžitého příspěvku.
Dochází-li ovšem při organizačních změnách k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele, pak zaměstnanec je nadále hmotně zabezpečen, neboť neztrácí své zaměstnání. Okamžikem přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů (výkonu práv a povinností z pracovněprávních vztahů) totiž dochází - uvažováno z pohledu zaměstnance - jen ke změně v osobě zaměstnavatele, aniž by došlo ke skončení pracovního poměru. Předmětný pracovněprávní vztah pokračuje ve své existenci i navzdory tomu, že se zaměstnavatelem stane někdo, s kým se zaměstnanec předem na výkonu práce nedohodl, ani s ním nemusel souhlasit. V takovém případě, kdy – jak zdůrazňuje odvolací soud - „nedošlo ke skončení pracovního poměru, ale pouze ke změně zaměstnavatelského subjektu“, zákon poskytnutí odstupného vylučuje [srov. §60c písm. a) zák. práce], protože u zaměstnance nenastává složitá sociální situace související se ztrátou zaměstnání, a tudíž k výplatě odstupného (jako zabezpečovacího peněžitého příspěvku k sloužícího ke zmínění důsledků ztráty zaměstnání) nemůže být žádného opodstatnění.
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že v souvislosti s uzavřením „Smlouvy o přechodu agendy zpracování mezd“ mezi žalovanou a obchodní společností A. spol. s r.o. došlo u žalované k organizační změně, spočívající v převedení „agendy vedení a zpracování mezd pro žalovanou“ na obchodní společnost A. spol. s r.o. (a to „nejpozději k 1.9.2005 závod S. p. R.“). Uvedená organizační změna se dotkla – mimo jiné – i pracovního místa mzdové účetní v závodě ve S. p. R. zastávaného žalobkyní, které tím bylo fakticky zrušeno a žalobkyně se tak stala pro žalovanou nadbytečnou ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce; jiný závěr, předkládaný žalovanou (o tom, že místo mzdové účetní zrušeno nebylo a žalovaná měla nadále možnost přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy), by popíral samotný účel předmětné organizační změny, který – jak vyplývá z čl. I. výše citované smlouvy - spočíval v tom, že „část činnosti žalované, a to vedení a zpracování mzdové agendy, bude napříště soustředěno u firmy A. spol. s r.o., kde bude zřízeno samostatné oddělení s názvem H. R. S. S. C.“. Protože za tohoto stavu by nárok žalobkyně na odstupné byl vyloučen za situace předvídané v ustanovení §60c písm. a) zák. práce, bylo třeba dále objasnit, zda při uvedených organizačních změnách u žalované došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele.
K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených zákoníkem práce nebo zvláštním právním předpisem (srov. §249 odst.1 zák. práce) a je - jak dovodila již ustálená judikatura soudů - vyloučeno, aby přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů nastal jen na základě smlouvy (dohody) zaměstnavatele s jiným zaměstnavatelem, aniž by šlo o smlouvu (dohodu), s níž zákoník práce nebo zvláštní právní předpisy přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů spojují (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, uveřejněný pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995). Podle zákoníku práce (ve znění účinném do 31.12.2006) přecházely práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů na straně zaměstnavatele v případech uvedených v ustanoveních §205d odst. 8, §249 odst. 2, §251 a §251a. Zvláštní právní předpisy upravují přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na straně zaměstnavatele například v ustanoveních §480 a §487 obchodního zákoníku, §27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů, §17 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, §338zk odst. 1 písm. c) o.s.ř. aj.
Podle ustanovení §249 odst. 2 zák. práce dochází-li k převodu zaměstnavatele nebo části zaměstnavatele nebo k převodu úkolů nebo činnosti zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli, přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů zaměstnanců v plném rozsahu na přejímajícího zaměstnavatele. Za úkoly nebo činnost zaměstnavatele se pro tyto účely považují zejména úkoly související se zajištěním výroby nebo poskytováním služeb a obdobná činnost podle zvláštních právních předpisů, které právnická nebo fyzická osoba provádí v zařízeních určených pro tyto činnosti nebo na místech obvyklých pro jejich výkon pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Za přejímajícího zaměstnavatele se bez ohledu na právní důvod převodu a na to, zda dochází k převodu vlastnických práv, považuje právnická nebo fyzická osoba, která je způsobilá jako zaměstnavatel (§8 a 8a) pokračovat v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu.
Podle citovaného ustanovení přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů kromě jiného tehdy, jestliže byl učiněn právní úkon (smlouva, dohoda) nebo jestliže nastala jiná právní skutečnost, s nimiž je podle právních předpisů spojen převod úkolů nebo činnosti zaměstnavatele (anebo jejich části) k jinému zaměstnavateli, a to za předpokladu, že přejímající zaměstnavatel je právnickou nebo fyzickou osobou, která je způsobilá jako zaměstnavatel pokračovat v plnění úkolů nebo činností dosavadního zaměstnavatele nebo v činnosti obdobného druhu. V těchto případech (tedy např. na základě smlouvy o převodu úkolů nebo činnosti zaměstnavatele nebo jejich části na jiného zaměstnavatele) dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na přejímajícího zaměstnavatele, přičemž dotčený pracovněprávní vztah – jak vyplývá z výše uvedeného – pokračuje ve své existenci bez ohledu na vůli zaměstnance i zaměstnavatelských subjektů, jíž zákon v tomto ohledu nepřiznává žádnou relevanci. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů tedy dochází ze zákona, bez souhlasu zaměstnance a bez nutnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnance s dosavadním zaměstnavatelem a uzavření nové pracovní smlouvy s přejímajícím zaměstnavatelem. Jestliže ovšem takové právní úkony, které ve své podstatě znamenají (zákonem nevyžadovaný) projev souhlasu zaměstnance s novým stavem, byly přesto nadbytečně učiněny, nemohou vyloučit právní následky skutkového děje, s nímž zákon spojuje přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů.
V projednávané věci je nepochybné, že „Smlouva o přechodu agendy zpracování mezd“ uzavřená mezi žalovanou a obchodní společností A. spol. s r.o. je takovou právní skutečností, která je způsobilá mít za následek přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů z dosavadního zaměstnavatele (žalované) na jiného (přejímajícího) zaměstnavatele (obchodní společnost A. spol. s r.o.), bez ohledu na to, zda vůbec, případně co bylo v tomto směru mezi zaměstnavatelskými subjekty ujednáno. I když – jak zdůrazňuje odvolací soud – se v této smlouvě o převodu části činnosti žalované na jiného zaměstnavatele „na druhé straně výslovně uvádí, že pracovní poměr příslušných zaměstnanců (vykonávajících agendu vedení a zpracování mezd) u žalované bude ukončen a bude s nimi novým zaměstnavatelem uzavřena nová pracovní smlouva, přičemž bylo prokázáno, že to i tak bylo realizováno“, nemají tyto skutečnosti – jak vyplývá z výkladu podaného shora – žádný vliv na to, že na základě „Smlouvy o přechodu agendy zpracování mezd“ ze dne 11.5.2005 by i tak došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou na obchodní společnost A. spol. s r.o. Okolnost, že žalobkyně u původního zaměstnavatele formálně rozvázala pracovní poměr a bezprostředně poté opět navázala nový pracovní poměr u zaměstnavatele, na něhož její dosavadní činnost přešla, znamená jedině, že ve smyslu ustanovení §60b odst. 1 zák. práce nastoupila u „dosavadního zaměstnavatele“, a tak nastala situace, kdy jí vlastně - vzhledem k tomu, že odstupné, na které by jí vznikl nárok, by byla povinna vrátit - odstupné nenáleží.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že zaměstnanci, u něhož při organizačních změnách dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele (např. na základě smlouvy o převodu úkolů nebo činnosti zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli), nenáleží odstupné ve smyslu ustanovení §60c písm. a) zák. práce, i v případě, jestliže v souvislosti s těmito organizačními změnami rozvázal pracovní poměr s dosavadním zaměstnavatelem a poté nastoupil do pracovního poměru k přejímajícímu zaměstnavateli, protože v rozsahu, v jakém by měl jinak odstupné vrátit, mu nárok na odstupné nevznikl.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu