ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.4086.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 4086/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. J. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému K. M., a.s., o 425.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 297/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 12. června 2008 č.j. 15 Co 341/2008-46, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 425.000,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že dne 19.1.2004 byl jmenován do funkce obchodního ředitele žalovaného a že v manažerské smlouvě ze dne 22.12.2004 bylo mezi účastníky - vedle „konkurenčního ujednání“ – v článku II. bodu 4 dohodnuto, že, „dojde-li k odvolání zaměstnance (žalobce) z funkce a současně k ukončení pracovního poměru, vzniká mu nárok na odchodné ve výši pětinásobku měsíční mzdy zvýšené o podíl roční odměny“. Vzhledem k tomu, že rozhodnutím představenstva žalovaného byl žalobce ke dni 30.11.2005 odvolán z funkce obchodního ředitele a současně k témuž dni došlo na jeho žádost ke skončení pracovního poměru, a protože „se neztotožňuje“ s názorem žalovaného o tom, že odstupné a konkurenční ujednání bylo sjednáno neplatně, je žalobce, který „smlouvu přijal v dobré víře“, přesvědčen, že má nárok na sjednané odchodné vycházející z jeho měsíční mzdy ve výši 85.000,- Kč.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 27.3.2008 č.j. 7 C 297/2007-28 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 75.049,40 Kč k rukám advokátky. Soud prvního stupně vycházel ze skutečnosti, že v době, kdy byla mezi účastníky uzavřena manažerská smlouva ze dne 22.12.2004, z níž žalobce odvozuje uplatněný nárok, „zákoník práce (oproti předchozí úpravě) již neobsahoval možnost sjednání odchodného mezi zaměstnavatelem a vedoucím zaměstnancem“. Protože – jak zdůraznil – „je obecně známo“, že důvody zrušení zákonného institutu odchodného (upraveného zákoníkem práce v době od 1.1.2001 do 28.2.2004) „byly výsostně politické“ (jestliže „obecně na něm nelze shledat nic špatného a nezákonného“), lze podle názoru soudu prvního stupně „v této konkrétní věci pojem odchodné zcela pominout a vyjít ze závěru, že v případě účastníků šlo o soukromoprávní vztah mezi zaměstnavatelem – soukromou obchodní firmou a plnoprávným zaměstnancem, který se rozhodl přijmout obecně nejistou funkci, do které byl jmenován“. Vycházeje z názoru, že „zákon by v soukromé sféře neměl kromě tzv. minimální mzdy ve mzdovém ujednání mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nic dalšího omezovat, a mělo by tedy být možné sjednat vyplacení další mzdy při odvolání ze jmenované funkce se současným skončením pracovního poměru“, soud prvního stupně dovodil, že ujednání účastníků v článku II. bodu 4 manažerské smlouvy ze dne 22.12.2004 „je možné posuzovat za platné mzdové ujednání“, nehledě k tomu, že „nakonec je prokázáno i to, že se žalobce stále choval tak, že se sám cítil tímto smluvním ujednáním vázán, a dodržoval i tzv. konkurenční doložku též zakotvenu v manažerské smlouvě“; proto „soud považuje nárok žalobce vůči žalovanému za oprávněný, spravedlivý a prokázaný“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 12.6.2008 č.j. 15 Co 341/2008-46 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že „žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává“. Odvolací soud zdůraznil, že po ukončení platnosti předchozí manažerské smlouvy (uzavřené dne 19.1.2004 na dobu určitou do 31.12.2004) byla mezi účastníky pro období roku 2005 uzavřena dne 22.12.2004 nová manažerská smlouva, kterou – „byť je obsahově shodná s předchozí manažerskou smlouvu“ – „je nutno posuzovat (i z hlediska platnosti) samostatně“. Jelikož ke dni uzavření této manažerské smlouvy dne 22.12.2004, která v čl. II. bodu 4 obsahuje sporné ujednání účastníků o odchodném, „zákoník práce v ust. §29 odst. 3 právo na odchodné již neupravoval“, bylo podle jeho názoru „nutné posoudit, zda právní předpisy platné ke dni 22.12.2004 sjednání odchodného umožňovaly či nikoliv“. Při tomto posouzení – jak dále uvedl – lze vycházet z „bohaté judikatury Nejvyššího soudu ČR z období před rokem 2001“ (kdy právní úprava rovněž právo na odchodné neupravovala), která podle mínění odvolacího soudu „je použitelná i pro období od 1.3.2004 (rozhodné pro posouzení projednávané věci), kdy zákoník práce opětovně právo na odchodné již neupravuje“. S poukazem na závěry Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR o kogentní povaze pracovněprávních předpisů, právním režimu pracovněprávních vztahů a předpokladech pro poskytnutí plnění v souvislosti s odvoláním zaměstnance z funkce, odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se „zcela nedůvodně odchýlil“ od této konstantní judikatury a že nesprávně posoudil požadavek žalobce na zaplacení odchodného opírající se o čl. II. bod 4 „manažerské smlouvy“ ze dne 22.12.2004 jako mzdový nárok. Protože vzhledem ke kogentní povaze právních předpisů upravujících pracovněprávní vztahy by takové plnění nemající povahu mzdového nároku, které se žalovaný zavázal poskytnout žalobci v souvislosti s ukončením funkce obchodního ředitele, mohlo být – jak odvolací soud zdůraznil – žalobci poskytnuto „jen tehdy, jestliže to stanoví právní předpis“, a protože „zákoník práce ve znění účinném ke dni 22.12.2004 sjednání odchodného při skončení pracovního poměru v souvislosti s odvoláním zaměstnance z funkce, do které byl jmenován, neupravoval“, dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že ujednání účastníků o odchodném obsažené v manažerské smlouvě ze dne 22.12.2004 „je podle §242 odst. 1 písm. a) zák. práce absolutně neplatné“ a že „požadavek žalobce opírající se o takové neplatné ujednání nemůže být důvodný“. Na uvedený závěr přitom podle jeho názoru „nemohou mít vliv ani skutečnosti“, že návrh manažerské smlouvy připravil žalovaný a že žalobce byl v dobré víře, že mu nárok na odchodné za sjednaných podmínek náleží.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, které spatřoval v tom, že se odvolací soud věcí nezabýval z pohledu odpovědností zaměstnavatele vůči zaměstnanci „za pochybení pověřeného pracovníka, který vypracoval a předložil neplatnou smlouvu“, čímž „byl dovolatel poškozen“. S poukazem na ustanovení §7 odst. 2, §8 odst. 3 a §10 odst. 2 zák. práce vyslovil názor, že „ze soudního řízení zcela jistě vyplynulo“, že postup žalovaného vůči žalobci „nebyl v souladu s dobrými mravy“ a že žalobce „rozhodně nevěděl, že pověřený pracovník žalovaného, který mu předložil neplatnou manažerskou smlouvu, překročil svá oprávnění“, a s ohledem na skutečnost, že žalovaný měl právní oddělení, žalobce „ani nemohl předpokládat, že je mu předložena neplatná smlouva“. Dovozoval přitom, že, „pokud dnes, na základě vzneseného požadavku žalobce na plnění tzv. odchodného, je zpochybněna manažerská smlouva v jejím ustanovení stran nároku žalobce (kdy naopak nebyl zpochybněn nárok žalovaného ohledně konkurenční doložky, kterou žalobce respektoval) na finanční vyrovnání v případě jeho odvolání z funkce“, pak podle jeho názoru je takové jednání žalovaného „možné považovat za protiprávní a žalobci by tak v příčinné souvislosti vznikla škoda, která by s rovnala újmě, kterou mu zaměstnavatel (žalovaný) způsobil tím, že mu jeho pracovník nad rámec jeho oprávnění předložil neplatnou smlouvu“. Jestliže se žalobce touto smlouvu řídil, kdežto žalovaný nikoliv, má dovolatel zato, že „takto bylo porušeno základní právo pracovníka na jeho rovné postavení ve smluvním vztahu“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle usta¬novení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání pří¬pustné, přezkou¬mal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nenapadá), že ke dni 19.1.2004 byl žalobce představenstvem žalovaného jmenován do funkce obchodního ředitele žalovaného. Krátce před skončením platnosti manažerské smlouvy uzavřené na dobu určitou od 19.1.2004 do 31.12.2004 uzavřeli účastníci dne 22.12.2004 pro období roku 2005 novou manažerskou smlouvu, ve které byla v článku II. bodu 1 „zaměstnanci (žalobci) stanovena měsíční mzda“ ve výši 85.000,- Kč a v článku II. bodu 4 bylo mezi účastníky dohodnuto, že, „dojde-li k odvolání zaměstnance (žalobce) z funkce a současně k ukončení pracovního poměru, vzniká mu nárok na odchodné ve výši pětinásobku měsíční mzdy zvýšené o podíl roční odměny dle čl. III odst. 1“. Dopisem ze dne 28.11.2005 byl žalobce představenstvem žalovaného ke dni 30.11.2005 z funkce obchodního ředitele žalovaného odvolán, aniž by byla tato funkce zrušena. Pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou ke dni 30.11.2005; sjednané odchodné žalovaný odmítl žalobci zaplatit.
Za tohoto skutkového stavu – jak správně uvažuje rovněž odvolací soud - bylo pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku žalobce především významné, zda ujednání účastníků o „odchodném ve výši pětinásobku průměrné mzdy“ pro případ odvolání žalobce z funkce obchodního ředitele žalovaného, obsažené v článku II. bodu 4 manažerské smlouvy ze dne 22.12.2004, je platným právním úkonem.
Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že současná judikatura (představovaná především rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.10.1998 sp. zn. 2 Cdon 1280/97, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2000, pod č. 7) nabízí východiska pro posuzování platnosti ujednání o odchodném uzavřených mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem v době do 31.12.2000, tj. předtím, než dne 1.1.2001 nabyl účinnosti článek I bod 18 zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jenž pro účastníky pracovního poměru v ustanovení §29 odst. 3 (oproti stávající právní úpravě) možnost sjednání odchodného pro případ odvolání zaměstnance z funkce dočasně výslovně zakotvil. Počínaje dnem 1.3.2004 (tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů) však bylo ustanovení §29 odst. 3 zák. práce bez náhrady zrušeno, a protože z hlediska možnosti sjednání odchodného nastal obdobný stav, jaký existoval před 1.1.2001, lze sdílet názor odvolacího soudu, že není žádného opodstatnění pro uplatňování rozdílných východisek při posuzování platnosti ujednání o odchodném podle toho, zda bylo sjednáno před 1.1.2001 anebo v době od 1.3.2004 (kdy bylo v rámci manažerské smlouvy ze dne 22.12.2004 uzavřeno rovněž sporné ujednání účastníků o odchodném), „kdy zákoník práce opětovně právo na odchodné již neupravuje“.
Právní teorie i soudní praxe v této souvislosti vycházejí z myšlenky, že právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy (včetně individuálních pracovněprávních vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem) v době do 31.12.2006 zásadně měly kogentní povahu, což – mimo jiné – znamenalo, že účastníci pracovněprávních vztahů mohli uzavřít jen ty smlouvy, které jsou typově upraveny (nebo alespoň předvídány) pracovněprávními předpisy, a že jejich smluvní volnost se uplatní jen tam, kde to pracovněprávní předpisy umožňují; jestliže pracovněprávní předpisy účastníkům neumožňovaly odchylnou úpravu jejich práv a povinností, je třeba vše, co těmto předpisům nevyhovovalo, považovat za zakázané (srov. nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 27/96, uveřejněný pod č. 59 ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 5, Praha, C.H.Beck 1997, str. 451, a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2525/98, který byl uveřejněn pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Tato východiska – jak v odůvodnění napadeného rozsudku zdůrazňuje též odvolací soud - vyústila ve vztahu k tzv. manažerským smlouvám v závěr, že dohoda, kterou se zaměstnavatel zavázal poskytnout zaměstnanci plnění (například jednorázovou odměnu stanovenou násobkem jeho měsíční nebo roční mzdy) v souvislosti s ukončením výkonu funkce, do níž byl jmenován nebo zvolen, je pro rozpor se zákonem neplatná. Odstupné může být takovému zaměstnanci poskytnuto jen tehdy, jestliže došlo ke skončení pracovního poměru výpovědí z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů a jestliže byl z funkce odvolán v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.10.1998 sp.zn. 2 Cdon 1280/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2000, pod č. 7, na který poukazuje rovněž odvolací soud).
V posuzovaném případě odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z těchto obecně přijímaných právních názorů důsledně vycházel. Dovodil-li tedy odvolací soud, že sporné ujednání účastníků o odchodném, které „je nutné posoudit podle zákoníku práce účinného ke dni uzavření příslušné manažerské smlouvy ze dne 22.12.2004“, je za daného skutkového stavu „podle §242 odst. 1 písm. a) zák. práce absolutně neplatné“ a že „požadavek žalobce opírající se o takové neplatné ujednání nemůže být důvodný“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a s již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Ani dovolatel tento právní závěr odvolacího soudu nezpochybňuje. Podstatou dovolatelových námitek je, že se odvolací soud věcí nezabýval z pohledu „odpovědnosti zaměstnavatele za pochybení pověřeného pracovníka, který vypracoval a předložil neplatnou smlouvu“, jestliže „ze soudního řízení zcela jistě vyplynulo“, že postup žalovaného vůči žalobci „nebyl v souladu s dobrými mravy“ a jeho jednání „je možné považovat za protiprávní a žalobci tak v příčinné souvislosti vznikla škoda, která se rovnala újmě, kterou mu zaměstnavatel (žalovaný) způsobil tím, že mu jeho pracovník nad rámec jeho oprávnění předložil neplatnou smlouvu“. Těmito výtkami žalobce ovšem – řečeno jinými slovy – přichází v dovolání s novými skutkovými tvrzeními, na základě nichž požaduje, aby jeho nárok na odchodné byl posouzen (také) podle ustanovení §187 zák. práce (ve znění účinném do 31.12.2004).
Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací, ze které mimo jiné vyplývá, že účastníci jsou povinni tvrdit skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky; k prokázání svých tvrzení jsou povinni označit důkazy (srov. §120 odst. 1 o.s.ř.). Při hodnocení provedených důkazů soud pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo (§132 o.s.ř.). Jestliže však účastník skutečnosti, na nichž by - za předpokladu jejich prokázání - bylo možno založit pro něj příznivé rozhodnutí ve věci, netvrdí a tyto skutečnosti ani nevyjdou v řízení jinak najevo, je procesním důsledkem pro něj nepříznivé rozhodnutí ve věci. Tento důsledek ovšem nelze odstranit uvedením skutečností, jež by mohly být v řízení účastníku na prospěch, a označením důkazů k nim až v dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Na rozdíl od odvolacího řízení, které je založeno na systému tzv. úplné apelace, pro který je příznačná přípustnost novot (srov. §205 odst. 2 o.s.ř.), nemohou být v řízení dovolacím uplatňovány nové skutečnosti a nové důkazy (srov. §241a odst. 4 o.s.ř.). Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a které odvolací soud ani nemohl učinit podkladem svých úvah. Proto také právní úprava (srov. §243a odst. 2 větu první o.s.ř.) nepřipouští v rámci dovolacího řízení dokazování ve věci samé, aby bylo zajištěno, že skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu zůstane v dovolacím řízení nedotčen. Nové skutečnosti a nové důkazy mohou být po pravomocném skončení věci v občanském soudním řízení významné jen z hlediska obnovy řízení (§228 a násl. o.s.ř.).
V projednávané věci žalobce - jak vyplývá z obsahu žaloby a jak potvrzuje i v dovolání – založil svůj nárok na požadované peněžité plnění ve výši 425.000,- Kč výlučně (v řízení odmítá kupř. souvislost s konkurenčním ujednáním v manažerské smlouvě) na tvrzení, že za stavu, kdy rozhodnutím představenstva žalovaného byl ke dni 30.11.2005 odvolán z funkce obchodního ředitele a současně k témuž dni došlo ke skončení pracovního poměru účastníků, splnil všechny předpoklady sjednané mezi účastníky v článku II. bodu 4 manažerské smlouvy ze dne 22.12.2004 pro výplatu pětinásobku jeho měsíční mzdy. Odvolací soud poté (shodně se soudem prvního stupně) – vycházeje ze skutkových tvrzení žaloby a ze všeho, co v řízení vyšlo najevo – se důvodně zabýval tím, zda ujednání účastníků, z něhož žalobce dovozuje uplatněný nárok, je platným právním úkonem, a tuto právní otázku - jak uvedeno výše - vyřešil v souladu se zákonem.
Žalobce pak poprvé v dovolání tvrdí, že se odvolací soud měl věcí zabývat též z pohledu pochybení zaměstnanců žalovaného „vůči zaměstnanci“, když jednání žalovaného „je možné považovat za protiprávní a žalobci by tak v příčinné souvislosti vznikla škoda, která by se rovnala újmě, kterou mu zaměstnavatel (žalovaný) způsobil tím, že mu jeho pracovník nad rámec jeho oprávnění předložil neplatnou smlouvu“. Odvolacímu soudu by bylo možné vytknout, že nevzal v úvahu možnou právní kvalifikaci těchto uvedených rozhodných skutečností jako náhrady škody a že se tedy tímto právním posouzením věci nezabýval (a ani ve smyslu ustanovení §213b a §118a odst. 2 o.s.ř. nezajistil doplnění vylíčení rozhodujících skutečností ze strany žalobce) za předpokladu, kdyby se nejednalo o tvrzení jiná (nová), uplatněná v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o.s.ř., k nimž dovolací soud za této situace nemohl přihlédnout. Kromě toho dovolatel ve svých úvahách opomíjí, že tvrzená škoda („rovnající se újmě, kterou mu zaměstnavatel způsobil tím, že mu jeho pracovník nad rámec jeho oprávnění předložil neplatnou smlouvu“) by mu mohla vzniknout pouze tehdy, kdyby pracovněprávní předpisy v rozhodném období umožňovaly účastníkům pracovního poměru (tj. - důsledně vzato - zaměstnanci žalovaného) platně uzavřít ujednání o peněžitém plnění - odchodném - v souvislosti s odvoláním žalobce z funkce.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. ledna 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu