ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.4275.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 4275/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. I. S., zastoupeného JUDr. Jaromírem Harvánkem, advokátem se sídlem v Brně, Borová č. 1, proti žalovanému Vysokému učení technickému v Brně se sídlem v Brně, Antonínská č. 548/1, IČO 00216305, zastoupenému JUDr. Milošem Hejmalou, advokátem se sídlem v Brně, Malinovského nám. č. 4, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 131/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. ledna 2009 č.j. 15 Co 288/2007-87, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jaromíra Harvánka, advokáta se sídlem v Brně, Borová č. 1.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 3.2.2005 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spatřoval v tom, že poté, co v pátek dne 12.11.2004 nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Brně, „který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně“ o tom, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobci dne 2.9.1998 je neplatná, a tudíž pracovní poměr žalobce u žalovaného trvá, žalobce od pondělí dne 15.11.2004 „nenastoupil do zaměstnání“. Přestože byl žalobce „do dnešního dne 3x vyzván (dopisy ze dne 3.11.2004, 3.12.2004 a 6.1.2005)“, aby se dostavil zaměstnání, a současně v posledních dvou dopisech „byl upozorněn na to, že jeho nepřítomnost v zaměstnání lze považovat za neomluvenou nepřítomnost“, na výzvy žalovaného „nereagoval a dobu své nepřítomnosti žádným způsobem neomluvil“. Proto byla nepřítomnost žalobce na pracovišti „hodnocena v dohodě s příslušným odborovým orgánem jako neomluvené zameškání práce“, přičemž „jde o dlouhodobou neomluvenou absenci v zaměstnání“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný učinil předmětný zrušovací projev vůle „v pracovní neschopnosti žalobce, v době, kdy bojoval o život a byl ve velmi tíživé životní situaci“. Žalobce podle jeho názoru vytčeným jednáním „pracovní kázeň v žádném případě neporušil“, neboť „organizace velmi dobře věděla je nemocen, zjišťovala si podrobnosti o pracovní neschopnosti i na ČSSZ a požadovala přehled pobíraného důchodu“ a žalobce „také zaměstnaneckému oddělení sdělil, že je od 16.11.2004 v pracovní nepochopnosti“. Dopisem ze dne 1.3.2005 žalobce sdělil žalovanému, že okamžité zrušení pracovního poměru shledává neplatným a trvá na dalším zaměstnávání, a dalším dopisem ze 11.9.2006 sdělil žalovanému, že ke dni 18.9.2006 byla jeho pracovní neschopnost ukončena, a bezvýsledně žádal o dořešení pracovněprávních vztahů.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 3.4.2007 č.j. 49 C 131/2005-46 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 6.664,- Kč k rukám advokáta JUDr. Miloše Hejmaly. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi dané žalobci dopisem žalovaného ze dne 2.9.1998 žalovaný „celkem 3x vyzval žalobce k nástupu do zaměstnání“, a to dopisy ze dne 3.11.2004, 3.12.2004 a 6.1.2005, které žalobce převzal dne 10.11.2004, 21.12.2004 a 25.1.2005, avšak že žalobce přes uvedené výzvy do zaměstnání nenastoupil. I když na straně jedné „bylo prokázáno, že žalobce dlouhodobě marodil“ (od 16.11.2004 do 18.9.2006 byl v pracovní neschopnosti), a tudíž „se nemohl dopustit neomluvené absence, tak jak o ní rozhodl žalovaný“, na straně druhé „bylo prokázáno, že žalobce žalovanému tuto skutečnost nesdělil a neoznámil“. Žalobce tak podle názoru soudu prvního stupně nesplnil svou povinnost, kterou mu ukládá ustanovení §23 odst. 1 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. (tj. bez zbytečného průtahu informovat zaměstnavatele o překážce v práci), jestliže v daném případě od 16.11.2004 do 3.2.2005, kdy žalovaný rozhodoval o okamžitém zrušení pracovního poměru, „ani osobně, ani dopisem nesdělil žalovanému, že je v pracovní neschopnosti a že tato pracovní neschopnost je důvodem překážky v práci, pro kterou žalobce nemohl pracovat“. Uvedené jednání žalobce soud prvního stupně posoudil jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, které opravňovalo žalovaného okamžitě zrušit pracovní poměr, když při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně „přihlédl zejména k délce trvání překážky v práci, kdy žalobce tuto skutečnost žalovanému neoznámil celkem téměř 3 měsíce“, a k tomu, že „po žalovaném nebylo možné spravedlivě požadovat ponechání žalobce v organizaci po dobu výpovědní lhůty, když žalobce neměl žádnou snahu žalovanému sdělit důvody své nepřítomnosti v práci, ani projednat s ním otázky trvání pracovního poměru, event. ukončení pracovního poměru“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13.1.2009 č.j. 15 Co 288/2007-87 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 1.000,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jaromíra Harvánka. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně o tom, že se žalobce jednáním vytčeným v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 3.2.2005 nedopustil neomluvené absence, neboť bylo prokázáno, že „po tvrzenou dobu, která mu je v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkána jako neomluvené zameškání práce, byl v pracovní neschopnosti“. Uvedená skutečnost vyplývá z „legitimace práce neschopného číslo S 9933642“, ze které „je patrno, že žalobce byl od 16.11.2004 v pracovní neschopnosti, když tato pracovní neschopnost trvala i celý kalendářní rok 2005“. Za tohoto stavu – jak odvolací soud zdůraznil – „na straně žalobce byla objektivní překážka v práci spočívající v pracovní neschopnosti“, přičemž z judikatury Nejvyššího soudu „např. 6 Cz 27/81“ vyplývá, že „takovéto zameškání práce nelze považovat za neomluvenou absenci“ a že „zaviněné nesplnění povinností pracovníka při překážce v práci včas požádat zaměstnavatele o poskytnutí pracovního volna je jen porušením pracovní kázně, nemá však bez dalšího za následek vznik neomluvené absence zaměstnance“, neboť „rozhodující je existence překážky v práci a její trvání“. I když je tedy v projednávané věci namítáno, že žalobce řádně žalovanému neoznámil existenci překážky v práci na jeho straně, která mu bránila v práci (tedy existenci pracovní neschopnosti), nemůže se v tomto případě – jak odvolací soud dále uvedl - „jednat o neomluvenou absenci, nýbrž o porušení povinnosti oznámit existenci překážky v práci na straně zaměstnance spočívající v pracovní neschopnosti“. Vzhledem k tomu, že v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 3.2.2005 žalobci „nebylo vytknuto toto neoznámení existence překážky v práci, ale byl s ním okamžitě zrušen pracovní poměr z důvodu neomluvené absence (které se však z výše uvedených důvodů nemohl dopustit)“, dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že předmětné okamžité zrušení pracovního poměru je neplatným právním úkonem.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítal, že potvrzení o dočasní pracovní neschopnosti, které žalobce předložil až v průběhu tohoto řízení za účelem prokázání existence překážky v práci po dobu vytčené neomluvené absence, bylo lékařem vystaveno pro zaměstnavatele RECYDO ULEHLA s.r.o., u něhož byl žalobce v té době rovněž v pracovním poměru, a nikoliv pro žalovaného. Protože ve smyslu zákona č. 54/1956 Sb. je ošetřující lékař povinen rozhodnout o dočasné pracovní neschopnosti pro každé ze zaměstnání, z nichž je zaměstnanec pojištěn, pak podle názoru dovolatele „z právního hlediska“ byl žalobce práce neschopen „jen pro ta zaměstnání, pro která měl vystavenou neschopenku“. Jestliže tedy „neschopenka“ byla vystavena pouze pro výše zmíněného zaměstnavatele, „neměla a nemohla mít právní účinnost pro zaměstnání u žalovaného, i kdyby byla zaměstnavateli doručena“. Jestliže v projednávané věci odvolací soud na základě „neschopenky“ vystavené pro jiné zaměstnání dospěl k závěru, že se žalobce v rámci zaměstnání u žalovaného nedopustil neomluvené absence, neboť ve vytčené době byl v pracovní neschopnosti, potom podle mínění dovolatele „v podstatě svým rozsudkem nahradil konstitutivní správní rozhodnutí oprávněného zdravotnického orgánu“ a „překročil tak svou pravomoc a zasáhl nepřípustným způsobem do práva na spravedlivý proces“. V této souvislosti dovolatel rovněž zdůraznil, že, i když „je jisté, že žalobce měl asi pravděpodobně vážný důvod, proč se do zaměstnání nedostavil (nemoc), nic mu však nebránilo, aby tento důvod žalovanému v průběhu doby (cca 3 měsíců) sdělil, zvláště když byl opakovaně vyzýván, aby do práce nastoupil“. Svým jednáním tak žalovanému způsobil škodu „minimálně ve výši zaplaceného zdravotního pojištění za dobu, kdy nechodil do práce“, protože jinak (kdyby byl žalobce ve vztahu k žalovanému uznán dočasně práce neschopným a tuto skutečnost žalovanému oznámil) by žalovaný příslušné zdravotní pojištění neplatil. Žalovaný je za daných okolností toho názoru, že „odvolací soud ve své podstatě svým nesprávným posouzením věci a zaujetím nesprávného právního názoru dává do budoucna tzv. celorepublikový návod všem zaměstnancům“ pro obdobné řešení situace za účelem získání náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku, někdy „i za dobu několika let (v závislosti na délce trvání pracovněprávního sporu o neplatnost skončení pracovního poměru“). Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného bylo „jako zjevně bezdůvodné“ odmítnuto, neboť podle jeho názoru „je účelové“, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu „koresponduje jak s příslušným ustanovením zákoníku práce a jeho náležité aplikaci, tak i zdravému rozumu“ a „čl. 36 Listiny základních práv a svobod“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázku platnosti předmětného okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného dopisem žalovaného ze dne 3.2.2005, který žalobce převzal dne 21.2.2005, je třeba i v současné době posuzovat podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2005, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 436/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zaměstnanosti (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může zrušit pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Jak vyplývá z citovaného ustanovení, lze tam uvedený důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru použít jen tehdy, jestliže se zaměstnanec dopustil porušení pracovní kázně. Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74, §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Porušením pracovní kázně se rozumí, jak výše uvedeno, zaviněné porušení pracovních povinností, které jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností, jejichž porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; závadné chování zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovní kázně (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26.3.1976, sp. zn. 5 Cz 19/76, uveřejněný pod poř. č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.4.2003 sp. zn. 21 Cdo 1755/2002, uveřejněný pod poř. č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Protože důvod použitý zaměstnavatelem v okamžitém zrušení pracovního poměru je charakterizován jeho skutkovým vymezením, vychází soud při posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň, jen z těch skutků, které zaměstnavatel ve zrušovacím projevu vůle označil (vylíčil).
V projednávané věci žalovaný spatřoval důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru se žalobcem podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, které provedl dopisem ze dne 3.2.2005, v tom, že poté, co v pátek dne 12.11.2004 nabylo právní moci rozhodnutí soudu, kterým bylo určeno, že předešlá výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobci dne 2.9.1998 je neplatná, žalobce od pondělí dne 15.11.2004, přestože „byl do dnešního dne (tj. do 3.2.2005) 3x vyzván“, „nenastoupil do zaměstnání“, a protože na výzvy žalovaného „nereagoval a dobu své nepřítomnosti žádným způsobem neomluvil“, byla tato „dlouhodobá“ nepřítomnost žalobce na pracovišti „hodnocena v dohodě s příslušným odborovým orgánem jako neomluvené zameškání práce“. Protože vytčenou absenci v práci žalobce odůvodňoval tím, že byl „nemocen“, bylo pro posouzení věci především významné, zda nepřítomnost žalobce v práci ve dnech 15.11.2004 do 3.2.2005 byla vyvolána okolnostmi, které zákon pro jejich závažnost považuje za překážku na straně zaměstnance pro výkon práce podle pracovní smlouvy.
Základní povinností vyplývající pro zaměstnance z pracovního poměru je především povinnost ode dne, kdy vznikl pracovní poměr, podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době. Neplnění této povinnosti, která je esenciální součástí pracovněprávního závazkového vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, představuje současně porušení povinnosti zaměstnance dodržovat pracovní kázeň [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Uvedený nepříznivý následek spojený s nepřítomností zaměstnance v práci v pracovní době nenastane pouze tehdy, jestliže je zameškání práce důsledkem určitých právem uznaných skutečností, které během trvání pracovního poměru zaměstnanci brání nebo mu ztěžují plnění pracovních povinností z pracovního poměru.
Podle ustanovení §127 zák. práce zaměstnavatel omluví nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu jeho dočasné pracovní neschopnosti podle zvláštního právního předpisu, lázeňskou péči nebo přijetí do ústavní péče ve zdravotnickém zařízení, po dobu mateřské a rodičovské dovolené, karantény, ošetřování nemocného člena rodiny a po dobu péče o dítě mladší než deset let, které nemůže být z důležitých důvodů v péči dětského výchovného zařízení nebo školy, v jejichž péči dítě jinak je, nebo jestliže osoba, jež jinak o dítě pečuje, onemocněla nebo jí byla nařízena karanténa (karanténní opatření), popřípadě se podrobila vyšetření nebo ošetření ve zdravotnickém zařízení, které nebylo možno zabezpečit mimo pracovní dobu zaměstnance. Po tuto dobu nepřísluší zaměstnanci náhrada mzdy; nárok na dávky nemocenského pojištění a státní sociální podpory náležející po tuto dobu upravují zvláštní právní předpisy.
Závažností výše uvedených důvodů je opodstatněna okolnost, že v případě těchto tzv. důležitých osobních překážek v práci není poskytnutí volna závislé na úvaze zaměstnavatele; zaměstnanec o poskytnutí volna v těchto případech ani nemusí žádat, postačí pouze prokázání existence překážky v práci a po dobu jejího trvání je zaměstnavatel povinen nepřítomnost zaměstnance v práci omluvit. Povinnost prokázat existenci některé z těchto překážek v práci, které zaměstnanci způsobují dočasnou nemožnost nebo obtížnost plnit pracovní povinnosti, a její trvání, tíží zaměstnance.
I když v zásadě je zaměstnanec povinen uvědomit zaměstnavatele o překážce v práci a o předpokládané době jejího trvání, není-li mu předem známa, bez zbytečného průtahu (srov. §23 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony, ve znění účinném do 31.12.2006), má tato povinnost pouze pořádkovou povahu a její nedodržení nemá vliv na vlastní podstatu překážky v práci, je-li prokázána její existence, jíž je především suspenze pracovního závazku, tj. že zaměstnanec po tuto dobu není povinen vykonávat práci podle pracovní smlouvy [§35 odst. 1 písm. b) zák. práce], a zaměstnavatel není povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a platit mu za vykonanou práci mzdu [§35 odst. 1 písm. a) zák. práce], přičemž hmotné zabezpečení zaměstnance je zajištěno jiným způsobem. Smyslem zmíněné oznamovaní povinnosti zaměstnance bezpochyby je, aby zaměstnavatel získal od zaměstnance vědomost o překážce v práci, která mu brání v plnění pracovních povinností z pracovního poměru, co možno nejdříve, aby mohl co neúčinněji eliminovat případné nežádoucí následky nepřítomnosti zaměstnance v zaměstnání. Okolnost, že zaměstnanec uvědomí zaměstnavatele o důležité osobní překážce v práci a prokáže její existenci, včetně doby jejího trvání, až dodatečně po jejím skončení, však neznamená, že by zaměstnavatel již nebyl povinen nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu trvání překážky v práci dodatečně omluvit. Zaviněné nesplnění oznamovací povinnosti zaměstnance – jak správně uvádí s poukazem na ustálenou judikaturu rovněž odvolací soud – je pouze porušením pracovní kázně, nemá však bez dalšího za následek vznik neomluvené absence zaměstnance; rozhodující je existence překážky v práci a její trvání (k tomu srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 27.11.1981 sp. zn. 6 Cz 21/87, uveřejněné ve Sborníku stanovisek a rozhodnutí Nejvyššího soudu, díl IV, SEVT Praha 1986, str. 912). Jestliže tedy zaměstnanec – byť i dodatečně – prokáže, že překážka v práci na jeho straně po rozhodnou dobu objektivně existovala, nemůže být jeho případná nepřítomnost v práci po dobu trvání prokázané překážky v práci hodnocena zaměstnavatelem jako neomluvená a nemůže představovat porušení pracovní kázně.
Postup při posuzování způsobilosti k práci pro účely sociálního zabezpečení (srov. §21 odst. 3 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů) upravovala v době vytčené nepřítomnosti žalobce v práci vyhláška č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve znění účinném do 31.12.2008 (tj. přede dnem, než byla zrušena zákonem č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění). Podle ustanovení §1 odst. 1 této vyhlášky, dočasnou pracovní neschopnost posuzuje ošetřující lékař, popřípadě příslušná okresní správa sociálního zabezpečení svým lékařem. Lékař potvrzuje pracovní neschopnost na předepsaném tiskopisu, který je dokladem o pracovní neschopnosti. Doklad o pracovní neschopnosti je určen pro uplatnění nároku na nemocenské, pro evidenci práce neschopných občanů a pro omluvení nepřítomnosti v dosavadním zaměstnání (srov. §4 odst. 1 a 3 vyhlášky). Přezkoumání správnosti tohoto rozhodnutí se lze domáhat - jak vyplývá rovněž z ustanovení §3 odst. 2 uvedené vyhlášky - postupem podle ustanovení §77 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu; byl-li posudek o dočasné pracovní neschopnosti vydán v souladu s právními předpisy, nepodléhá toto správní rozhodnutí v občanském řízení sporném z hlediska svého obsahu přezkoumání soudem a z tohoto rozhodnutí je třeba vycházet (§135 odst. 2 o.s.ř.).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že podle dokladu o pracovní neschopnosti vystaveného dne 16.11.2004 ošetřující lékařkou MUDr. E. H. byl žalobce „práce neschopen od 16.11.2004“, přičemž tato dočasná pracovní neschopnost žalobce byla ukončena až na základě rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 8.9.2006 ke dni 18.9.2006. Z uvedeného je zřejmé, že v době, po kterou žalovaný v dopise ze dne 3.2.2005 vytýkal žalobci „dlouhodobou neomluvenou absenci v zaměstnání“, byl žalobce (vyjma dne 15.11.2004) uznán dočasně neschopným práce. Okolnost, že „neschopenka“ (doklad o pracovní neschopnosti) nebyla vystavena pro žalovaného, ale pro zaměstnavatele „RECYDO ULEHLA SRO VÍDEŇSKÁ 116“, u něhož byl žalobce v souběžném pracovním poměru, však neznamená – jak se dovolatel mylně domnívá - že by „neměla a nemohla mít právní účinnost pro zaměstnání u žalovaného, i kdyby byla zaměstnavateli doručena“. Podstatné z tohoto hlediska je, ve vztahu k jakému druhu práce (pracovnímu zařazení) ošetřující lékař posuzoval dočasnou pracovní neschopnost žalobce. Jestliže z dokladu o pracovní neschopnosti ze dne 16.11.2004 vyplývá, že ošetřující lékař posuzoval dočasnou pracovní neschopnost žalobce ve vztahu k zaměstnavateli, u něhož byl žalobce „zaměstnán jako technik“, a tedy u něj vykonával obdobný druh práce, jaký měl podle pracovní smlouvy ze dne 21.7.1997 vykonávat u žalovaného jako „technický pracovník“, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že svým rozhodnutím „neoprávněně nahradil rozhodnutí ošetřujícího lékaře o dočasné pracovní neschopnosti“. Přes námitky dovolatele je tedy za daného stavu odůvodněn závěr, že nepřítomnost žalobce v práci, v níž žalovaný v dopise ze dne 3.2.2005 spatřoval důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru se žalobcem, nemohla být (s výjimkou dne 15.11.2004) hodnocena žalovaným jako neomluvená a nemůže představovat porušení pracovní kázně, byť žalobce uvědomil žalovaného o překážce v práci a prokázal její existenci až dodatečně, v průběhu tohoto soudního řízení. Protože samotná jednodenní neomluvená absence žalobce dne 15.11.2004, k níž se odvolací soud opomenul vyjádřit, nemohla za daných okolností naplnit intenzitu porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou dovodil, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 3.2.2005 nebyl naplněn a že proto jde o neplatný právní úkon.
Na uvedeném závěru nemění ani okolnost, že žalobce „neoznámil existenci překážky v práci“ i přesto, že – jak zdůrazňuje dovolatel – „měl v oblasti dočasné pracovní neschopnosti bohaté zkušenosti“ a „nic mu nebránilo, aby tento důvod žalovanému v průběhu doby (cca 3 měsíců) sdělil, zvláště když byl opakovaně vyzýván, aby do práce nastoupil“. I když zaviněné porušení oznamovací povinnosti žalobcem (§23 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.), na které žalovaný poukazuje v dovolání, nepochybně představuje – jak bylo zmíněno již výše – porušení pracovní kázně, nelze k němu při posouzení předmětného okamžitého zrušení pracovního poměru přihlédnout, neboť – jak správně dovozuje rovněž odvolací soud - v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 3.2.2005 žalobci „nebylo vytknuto toto neoznámení existence překážky v práci, ale byl s ním okamžitě zrušen pracovní poměr z důvodu neomluvené absence, které se však z výše uvedených důvodů nemohl dopustit“.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nebylo zjištěno (a ani odvolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 4.050,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradil. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. listopadu 2010
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu