ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.4780.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 4780/2008-149
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně B. B., zastoupené Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem se sídlem v Praze 8, Thámova č. 402/4, proti žalovaným 1) J. K., zastoupené JUDr. Petrem Stokláskem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pod stadiony č.2719/19, 2) P. N. , o 57.133,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 10 C 172/2006, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2008 č.j. 23 Co 158/2008-133, takto:
I. Dovolání žalované 1) se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 16.11.2005 žalovaná 1) sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení §53 zákoníku práce rozvazuje pracovní poměr "z důvodu závažného porušení pracovní kázně opakovanou neomluvenou absencí a manipulování s firemní složkou".
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Praha - západ dne 20.12.2005 proti žalované 1) domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru, které obdržela dne 21.11.2005, je neplatné, a aby jí žalovaná zaplatila "náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu neplatného rozvázání pracovního poměru, a to ode dne 21.11.2005 do doby, kdy jí žalovaná umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému ukončení pracovního poměru", a mzdu za měsíc říjen 2005 ve výši 7.200,- Kč se zákonnými úroky z prodlení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že pracovní poměr u žalované 1) byl sjednán pracovní smlouvou ze dne 3.1.2005 na dobu neurčitou s druhem práce obsluha internetové kavárny OrangeBlue v Praze 1, nám. Republiky 8, a s nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobou do 12 hodinových směn, že jí žalovaná 1) sdělila záměr ukončit svoje podnikání v místě výkonu práce žalobkyně a že žalovaná 1) se žalobkyní okamžitě zrušila pracovní poměr poté, co žalobkyně nepřistoupila na rozvázání pracovního poměru dohodou. Žalobkyně s okamžitým zrušením pracovního poměru nesouhlasila a dopisem ze dne 23.11.2005 požádala žalovanou 1) o přidělování práce. Když se žalobkyně dne 6.12.2005 dostavila na pracoviště, zjistila, že kavárna je již provozována žalovaným 2), který jí sdělil, že žádné pracovněprávní závazky žalované 1) nepřevzal.
Poté, co žalovaná 1) v průběhu řízení uvedla, že svůj podnik "s názvem OrangeBlue v prostorách OD Kotva, Nám. Republiky 8, Praha 1" prodala ve smyslu ustanovení §476 a násl. obchodního zákoníku žalovanému 2), a co o tom předložila soudu prvního stupně smlouvu datovanou dnem 18.11.2005, žalobkyně podáním učiněným u Okresního soudu Praha - západ dne 20.2.2006 navrhla, aby do řízení přistoupil jako další účastník žalovaný 2), aby byla určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 16.11.2005 a aby žalovaní 1) a 2) jí zaplatili náhradu mzdy ve výši 6.000,- Kč, mzdu za měsíc říjen 2005 ve výši 7.200,- Kč a mzdu za dobu od 1.11. do 20.11.2005 ve výši 4.800,- Kč, vše se zákonnými úroky z prodlení. K odůvodnění svých návrhů uvedla, že - s ohledem na uzavřenou smlouvu o prodeji podniku ze dne 18.11.2005 - považuje za svého zaměstnavatele žalovaného 2) a že žalovaná 1) je ve vztahu k závazkům žalovaného 2) z pracovněprávního vztahu vůči žalobkyni na základě ustanovení §477 odst.3 obchodního zákoníku "v postavení ručitele".
Okresní soud Praha - západ usnesením ze dne 17.2.2006 č.j. 10 C 378/2005-49 ve smyslu ustanovení §92 odst.1 občanského soudního řádu připustil, aby žalovaný 2) do řízení přistoupil jako další účastník na straně žalované, a usnesením ze dne 12.4.2006 č.j. 10 C 378/2005-56 řízení o "mzdových nárocích žalobkyně" vyloučil k "samostatnému projednání".
Okresní soud Praha - západ poté rozsudkem ze dne 28.6.2006 č.j. 10 C 378/2005-65 doplněným usnesením ze dne 7.9.2006 č.j. 10 C 378/2005-82 určil, že "okamžité zrušení pracovního poměru z 16.11.2005 dané žalobkyni žalovanou 1) je neplatné", žalobu vůči žalovanému 2) zamítl a rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 7.396,30 Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Jana Šeldera a že žalovanému 2) se nepřiznává vůči žalobkyni náhrada nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně se nedopustila "porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem spočívajícím v opakované neomluvené absenci" a že je proto okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 16.11.2005 neplatné. Smlouvu o prodeji podniku, podle které měla žalobkyně 1) prodat žalovanému 2) svůj podnik (internetovou kavárnu OrangeBlue v prostorách OD Kotva) a která byla opatřena datem 18.11.2005, posoudil soud prvního stupně jako "následně uzavřenou a antedatovanou" a za "úkon míněný nikoliv vážně a proto neplatný". Zaměstnavatelem žalobkyně je tedy i nadále žalovaná 1).
K odvolání žalované 1) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.12.2006 č.j. 23 Co 423/2006-100, který podle potvrzení ve spise nabyl právní moci dnem 10.1.2007, rozhodl tak, že se odmítá odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti žalovanému 2), že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a ve výroku o náhradě nákladů řízení a že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.600,- Kč k rukám advokáta Mgr. Ing. Jana Šeldera. Poté, co dovodil, že žalovaná 1) nebyla oprávněna podat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti žalovanému 2), neboť se jí "vůbec netýkal", odvolací soud nejprve přisvědčil žalované 1) v tom, že závěr soudu prvního stupně o "antedatování" smlouvy o prodeji podniku datované dnem 18.11.2005 nemá oporu v provedeném dokazování. Pro právní posouzení věci odvolací soud však považoval za rozhodující, že k tvrzenému přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu k žalobkyni došlo "dva dny poté, co žalovaná 1) se žalobkyní okamžitě zrušila pracovní poměr, avšak více než měsíc předtím, než žalobkyně žalobou podle ustanovení §64 zákoníku práce platnost okamžitého zrušení pracovního poměru napadla u soudu", že "v okamžiku rozhodném pro přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu k žalobkyni neexistoval žádný důvod, proč nepovažovat pracovní poměr žalobkyně u žalované 1) za skončený", a že ve smyslu ustanovení §249 odst.3 zákoníku práce by proto "pracovněprávní vztah mezi žalobkyní a žalovanou 1) na nikoho nepřešel ani v případě, že by na základě smlouvy ze dne 18.11.2005 skutečně došlo k prodeji podniku žalované 1)". Protože "připuštěním toho, že pasivně legitimován k žalobě o neplatnost skončení pracovního poměru je nový vlastník podniku bývalého zaměstnavatele, by došlo k významnému oslabení práva zaměstnance domoci se žalobou podle ustanovení §64 zákoníku práce určení neplatnosti skončení pracovního poměru", odvolací soud uzavřel, že ve věci určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného dopisem ze dne 16.11.2005 je pasivně věcně legitimována žalovaná 1).
Podáním ze dne 23.2.2007, které téhož dne došlo Okresnímu soudu Praha - západ, žalobkyně vzala žalobu ve věci zaplacení mzdy a náhrady mzdy proti žalovanému 2) zpět a ve vztahu k žalované 1) se domáhala, aby jí zaplatila mzdu za měsíc říjen 2005 a za dobu od 1.11. do 20.11.2005 ve výši 12.000,- Kč a náhradu mzdy za dobu od 21.11.2005 do 14.5.2006 ve výši 45.133,- Kč, vše se zákonnými úroky z prodlení.
Okresní soud Praha - západ nejprve usnesením ze dne 27.2.2007 č.j. 10 C 172/2006-31 řízení vůči žalovanému 2) z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil a rozhodl, že "žalovanému se nepřiznává vůči žalobkyni náhrada nákladů řízení, a posléze rozsudkem ze dne 10.8.2007 č.j. 10 C 172/2006-88 žalované 1) uložil, aby zaplatila žalobkyni 12.000,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil, žalobu o dalších 45.133,- Kč "s příslušenstvím" zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení 8.624,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Stokláska. Z provedeného dokazování dospěl k závěru, že nárok na zaplacení mzdy je důvodný, když žalovaná 1) neprokázala, že by žalobkyni vyplatila mzdu za měsíce říjen a listopad 2005. Dokazováním bylo dále zjištěno, že mezi žalovanými 1) a 2) došlo dne 18.11.2005 k uzavření smlouvy o prodeji "podniku s názvem ORANGEBLUE v prostorách OD Kotva v Praze 1", což ve smyslu ustanovení §249 odst. 1 zákoníku práce a ustanovení §480 obchodního zákoníku způsobilo přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům podniku na žalovaného 2); žalobkyně proto nemůže mít proti žalované 1) žádné další "oprávněné finanční nároky z titulu pracovního poměru".
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.5.2008 č.j. 23 Co 158/2008-133 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že žalované 1) uložil, aby zaplatila žalobkyni 48.347,- Kč s úrokem z prodlení, který vyčíslil; současně rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 18.888,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.955,- Kč, vše k rukám advokáta Mgr. Ing. Jana Šeldera. Odvolací soud poukázal na to, že rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 28.6.2006 č.j. 10 C 378/2005-65 a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14.12.2006 č.j. 23 Co 423/2006-100 byla pravomocně určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně u žalované 1) ze dne 16.11.2005, a na svůj právní názor přitom vyslovený, a uzavřel, že na žalovaného 2) nepřešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu k žalobkyni a že žalovaná 1) je proto povinna poskytnout žalobkyni též náhradu mzdy ve smyslu ustanovení §61 zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že žalobkyně oznámila žalované 1) dopisem ze dne 23.11.2005, který se dostal do dispozice adresátky nejpozději dne 25.11.2005, že trvá na dalším zaměstnávání, vznikl žalobkyni nárok na náhradu mzdy po neplatném rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 odst. 1 zákoníku práce za dobu od 25.11.2005 do 14.5.2006 ve výši 41.392,- Kč; kromě této částky odvolací soud uložil žalované 1) zaplatit žalobkyni též "kapitalizovaný úrok z prodlení" za dobu od prosince 2005 do konce roku 2007 ve výši 6.955,- Kč a další úroky z prodlení podle "nařízení vlády č. 140/1994 Sb. ve znění pozdějších změn v závislosti na vývoji repo sazby stanovené Českou národní bankou".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Namítla, že "odvolací soud při svém rozhodování zcela ignoroval ustanovení §480 obchodního zákoníku, podle kterého přecházejí v případě uzavření smlouvy o prodeji podniku práva a povinnosti z prodávajícího na kupujícího", že podle judikatury soudů "přecházejí podle ustanovení §480 obchodního zákoníku práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k těm zaměstnancům, kteří jsou v pracovněprávním vztahu k prodávajícímu alespoň v den účinnosti smlouvy o prodeji podniku", a že smlouva o prodeji podniku nabyla účinnosti 18.11.2005, přičemž v tento den žalobkyně byla v pracovněprávním vztahu k žalované 1), neboť dříve sporné okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Protože byla žalobkyně zaměstnankyní žalované 1) ke dni uzavření smlouvy o prodeji podniku, přešla veškerá práva a povinnosti z pracovního poměru podle ustanovení §480 obchodního zákoníku na kupujícího [žalovaného 2)] a žalobkyni nemůže tedy svědčit nárok na mzdu a na náhradu mzdy. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že proti tomuto rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k názoru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc [z hlediska otázek, zda došlo k přechodu práv a povinností žalované 1) z pracovněprávního vztahu k žalobkyni na žalovaného 2) a kdo z nich je povinen poskytnout žalobkyni požadovanou mzdu a náhradu mzdy] je třeba i v současné době posuzovat zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 562/2004 Sb., č. 563/2004 Sb., 169/2005 Sb., č. 253/2005 Sb. a č. 413/2005 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2005 (dále též jen "zák. práce").
Podle ustanovení §249 odst.1 zák. práce k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených tímto zákoníkem nebo zvláštním právním předpisem.
Podle ustanovení §249 odst. 3 zák. práce práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztahy do dne převodu zanikly, zůstávají nedotčeny, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů na straně zaměstnavatele nastává jak podle zákoníku práce, v němž je upraven v ustanoveních §249 až 251a zák. práce (ustanovení §251 zák. práce ovšem upravuje pouze uspokojení nároků zaměstnanců zaměstnavatele, který byl zrušen), tak i v dalších případech stanovených jinými právními předpisy, například podle ustanovení §59 odst. 3 nebo §480 a §487 obchodního zákoníku nebo podle ustanovení §27a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele na jiného zaměstnavatele může dojít toliko na základě právního předpisu, a je vyloučeno, aby nastal jen kupř. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994 sp. zn. 6 Cdo 82/94, který byl uveřejněn pod č. 38 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995).
Pro přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů je charakteristické, že na přejímajícího zaměstnavatele přechází jednak práva a povinnosti z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu uvedená zejména v ustanoveních §35 a 233 zák. práce, jednak všechna práva a povinnosti, jež byly dosud (do dne přechodu práv a povinností) mezi zaměstnancem a jeho dosavadním zaměstnavatelem založeny, včetně všech nároků mezi nimi případně vzniklých (splatných či nesplatných, popřípadě též budoucích, přisouzených nebo dosud sporných a řešených v řízení před soudem), ledaže zákon výslovně stanoví, že se přechod týká jen jednotlivého nároku (jednoho z nároků nebo části jednoho z nároků) zaměstnance vůči jeho zaměstnavateli, popř. že na přejímajícího zaměstnavatele nepřechází žádný z jednotlivých nároků mezi zaměstnancem a dosavadním zaměstnavatelem.
Na přejímajícího zaměstnavatele přecházejí, nestanoví-li zákon jinak, práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele jen vůči těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah dosud (do dne převodu) nezanikl. Za dosud nezaniklý pracovněprávní vztah se přitom podle ustálené judikatury soudů považuje nejen pracovněprávní vztah nepochybně trvající, ale i takový, ve vztahu k němuž bylo v době přechodu sporné (pochybné), zda byl platně rozvázán, popř. zda skončil nebo zda bude dále pokračovat. Je-li totiž otázka platnosti rozvázání nebo otázka skončení či dalšího pokračování pracovního poměru v době přechodu práv a povinností z dosavadního na přejímajícího zaměstnavatele sporná (pochybná), není tu a ani nemůže být jistota, zda pracovní poměr skutečně skončil nebo zda bude dále (u přejímajícího zaměstnavatele) pokračovat; v okamžiku rozhodném pro přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu tedy nelze považovat za zaniklý pracovněprávní vztah u takového zaměstnance, u něhož uvedené otázky do té doby nebyly (konečným způsobem) vyřešeny. O sporný pracovněprávní vztah jde z tohoto pohledu nejen tehdy, byla-li platnost rozvázání pracovního poměru zpochybněna (podáním žaloby podle ustanovení §64 zák. práce) ještě před účinností přechodu (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.9.1997 sp. zn. 2 Cdon 1495/96, který byl uveřejněn pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997) nebo měl-li pracovněprávní vztah skončit (nebo dále pokračovat) na základě úkonů učiněných ještě před účinností přechodu, ale i v případě, že k postupu a úkonům podle ustanovení §61 až 64 zák. práce došlo až po účinnosti přechodu práv a povinností na přejímajícího zaměstnavatele.
Jedním z případů, v nichž dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, je - jak uvedeno již výše - uzavření smlouvy o prodeji podniku nebo smlouvy o prodeji části podniku (§476 a násl. obchodního zákoníku). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází dnem, v němž se smlouva o prodeji podniku (části podniku) stala účinnou. Z ustanovení §480 obchodního zákoníku vyplývá, že na kupujícího přechází práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vůči těm zaměstnancům prodávajícího, jejichž pracovněprávní vztah do účinnosti přechodu nezanikl, tedy že na kupujícího přechází práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů jak vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah v době převodu nepochybně trval, tak i k zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah byl tehdy sporný (pochybný) a nelze ho proto považovat za zaniklý.
V projednávané věci bylo mimo jiné zjištěno, že žalovaná 1) okamžitě zrušila se žalobkyní pracovní poměr podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce dopisem ze dne 16.11.2005, který žalobkyně obdržela (podle svého tvrzení) dne 21.11.2005. Dopisem ze dne 23.11.2005, který se - podle odvolacího soudu - dostal do dispozice žalované 1) nejpozději dne 25.11.2005, žalobkyně sdělila, že trvá na dalším zaměstnávání. Neplatnost rozvázání pracovního poměru žalobkyně uplatnila proti žalované 1) žalobou, podanou u soudu prvního stupně dne 20.12.2005. Žalovaná 1) v průběhu řízení před soudy tvrdila, že svůj podnik "s názvem OrangeBlue v prostorách OD Kotva, Nám. Republiky 8, Praha 1", v němž žalobkyně pracovala, prodala smlouvou o prodeji podniku ze dne 18.11.2005, uzavřenou ve smyslu ustanovení §476 a násl. obchodního zákoníku a účinnou dnem jejího uzavření, žalovanému 2).
Kdyby žalovaná 1) vskutku svůj podnik (popř. jeho část), v němž žalobkyně pracovala, s účinnosti ke dni 18.11.2005 prodala žalovanému 2), přešla by na žalovaného 2) všechna práva a povinnosti žalované 1) z pracovněprávního vztahu vůči žalobkyni, a to včetně nároků, které dosud vznikly mezi žalobkyní a žalovanou 1) a které do té doby nebyly uspokojeny nebo nezanikly jinak. Okamžité zrušení pracovního poměru žalobkyně obdržela (podle svého tvrzení) dne 21.11.2005; tímto dnem podle něho měl zaniknout pracovní poměr (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19.3.1971 sp. zn. 3 Cz 4/71, který byl uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Kdyby opravdu přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu k žalobkyni ze žalované 1) dnem 18.11.2005 na žalovaného 2), byl žalovaný 2) osobou pasivně věcně legitimovanou ve sporech se žalobkyní nejen u nároků, které by z jejího pracovněprávního vztahu vznikly do té doby, ale i u nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 až 64 zák. práce. Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně argumentovat tím, že by došlo "k významnému oslabení práva zaměstnance domoci se žalobou podle ustanovení §64 zákoníku práce určení neplatnosti skončení pracovního poměru", neboť zaměstnanec se o přechodu práv a povinností na přejímajícího zaměstnance nemusí dozvědět a nemusel by proto podat včas žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, popř. provést jiné úkony potřebné k uplatnění jeho práv u zaměstnavatele. Před přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů jsou dosavadní zaměstnavatel a přejímající zaměstnavatel povinni informovat o tom příslušný odborový orgán nebo radu zaměstnanců anebo, nepůsobí-li u něj příslušný odborový orgán a ani rada zaměstnanců, zaměstnance, kteří budou převodem přímo dotčeni, a projednat s nimi za účelem dosažení shody datum nebo navrhované datum převodu, důvody převodu, právní, ekonomické a sociální důsledky převodu a připravovaná opatření ve vztahu k zaměstnanosti (srov. §250 odst.1 a 2 zák. práce); v případě, že dosavadní zaměstnavatel a přejímající zaměstnavatel tyto povinnosti nesplní a že ani jinak nezajistí, aby se příslušný odborový orgán, rada zaměstnanců nebo jednotliví zaměstnanci o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů řádně a včas dozvěděli, odpovídají tím zaměstnancům za škodu, která by jim v důsledku porušení těchto právních povinností vznikla (§187 odst.2 zák. práce), na věcnou legitimaci zaměstnavatele ve sporu o nárocích z pracovněprávních vztahů zaměstnanců dotčených přechodem práv a povinností k přejímajícímu zaměstnavateli to však nemá (a nemůže mít) žádný vliv.
V projednávané věci však z uvedených závěrů nebylo možné v plném rozsahu vycházet. V řízení vedeném u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 10 C 378/2005 totiž bylo rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 28.6.2006 č.j. 10 C 378/2005-65 doplněným usnesením ze dne 7.9.2006 č.j. 10 C 378/2005-82, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14.12.2006 č.j. 23 Co 423/2006-100, pravomocně určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru, dané žalobkyni dopisem ze dne 16.11.2005, je neplatné vůči žalované 1). Uvedenými rozhodnutími tedy ve smyslu ustanovení §159 o.s.ř. nezměnitelně a ve smyslu ustanovení §159a odst.1 a 4 závazně jednak byla určena (vyslovena) neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru obsaženého v dopise ze dne 16.11.2005, jednak bylo stanoveno to, že osobou legitimovanou k uspokojení nároků žalobkyně z neplatného rozvázání pracovního poměru je jako zaměstnavatel - navzdory tvrzenému přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle smlouvy o prodeji podniku ze dne 18.11.2005 - žalovaná 1). Protože ustanovení §159a odst. 5 o.s.ř. brání tomu, aby v tomto řízení byly uvedené okolnosti posouzeny (znovu a) jinak, je třeba - i když námitkám dovolatelky (obecně vzato) nelze upřít opodstatnění - při rozhodování o nároku žalobkyně na náhradu mzdy za dobu od 21.11.2005 do 14.5.2006 podle ustanovení §61 zák. práce vycházet z uvedených pravomocných (nezměnitelných a závazných) soudních rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že, byla-li pravomocně určena neplatnost rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, brání ustanovení §159a odst.5 o.s.ř. tomu, aby byl v (následném) řízení při rozhodování o nároku zaměstnance na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru považován za zaměstnancova zaměstnavatele někdo jiný, než proti komu byla vyslovena neplatnost rozvázání pracovního poměru. V projednávané věci je z uvedeného závěru zřejmé, že žalobkyni požadovanou náhradu mzdy poskytovanou podle ustanovení §61 zák. práce je povinna zaplatit žalovaná 1), vůči níž byla pravomocným soudním rozhodnutím vyslovena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru obsaženého v dopise ze dne 16.11.2005.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je - i když nikoliv ze zcela přiléhavých důvodů - z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované 1) podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaná 1) nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2010
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu