ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.4829.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 4829/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně R. G., zastoupené JUDr. Petrem Kafkou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Kovářská č. 6, proti žalované Mateřské škole, Kuchařovice, okres Znojmo, příspěvkové organizaci se sídlem v Kuchařovicích, Okružní č. 297, IČ 70989974, zastoupené Mgr. Jarmilou Janků, advokátkou se sídlem ve Znojmě, Hakenova č. 21, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 1713/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2009 č.j. 49 Co 26/2006-242, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.610,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jarmily Janků, advokátky se sídlem ve Znojmě, Hakenova č. 21.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 16.7.2004 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Naplnění důvodu výpovědi spatřovala v tom, že na základě „Rozhodnutí o provedení organizační změny podložené normativními výpočty a závaznými ukazateli KÚ“, které „bylo provedeno dne 2.7.2004“, bylo „zrušeno jedno pracovní místo učitelky“, na kterém žalobkyně u žalované pracovala, a že žalovaná „nemá v současné době žádné volné pracovní místo, které by mohla žalobkyni nabídnout“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované pracovala od roku 1977 jako učitelka v mateřské školce a že výpověď jí byla dána přesto, že příslušný odborový orgán, jehož byla členkou, vyslovil nesouhlas s podanou výpovědí, což podle jejího názoru zakládá důvod neplatnosti „s ohledem na ust. §59 odst. 4 zák. práce“.
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 1.11.2005 č.j. 11 C 1713/2004-219 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení ve výši 6.575,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že byly splněny předpoklady pro dání výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, když na základě provedených důkazů bylo zjištěno, že rozhodnutí o snížení počtu zaměstnanců žalované o jednu učitelku, které učinila dne 2.7.2004 nová ředitelka žalované, jmenovaná do funkce (namísto dlouhodobě nemocné J. H.) s účinností od 1.7.2004 na základě výběrového řízení, „bylo namístě, neboť tomuto snížení odpovídal i snížený počet dětí v následujícím školním roce“, a rovněž bylo prokázáno, že žalovaná neměla ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce možnost nabídnout žalobkyni jiné vhodné pracovní místo (místo kuchařky, které bylo obsazeno „v dotyčnou dobu před nástupem nové ředitelky“, bylo „objektivně obsazeno prodloužením pracovní smlouvy“ s dosavadní učitelkou M. K.). Příslušný odborový orgán sice odmítl udělit souhlas k výpovědi, soud prvního stupně však shledal, že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby žalobkyni dále zaměstnávala, neboť ze tří zaměstnankyň žalované vykonávajících práci učitelky, které připadalo v úvahu propustit, bylo možno ukončit pracovní poměr pouze s žalobkyní, neboť J. H. byla v dlouhodobé pracovní neschopnosti, a tudíž „pod ochranou ustanovení §48 odst. 1 písm. a) zák. práce“, a K. K. byla jako osamělá zaměstnankyně pečující o dítě mladší 15 let „pod ochranou ustanovení §47 odst. 2 zák. práce“, které váže ukončení pracovního poměru na nalezení jiného vhodného zaměstnání, přičemž žalovaná „prokázala, že tato volná místa v okolí nebyla“; předmětná výpověď z pracovního poměru je proto platným právním úkonem.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27.5.2009 č.j. 49 Co 26/2006-242 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.783,- Kč k rukám advokátky Mgr. Jarmily Janků. Odvolací soud z výsledků provedeného dokazování dovodil, že ředitelka (statutární orgán) žalované E. Ž., jmenovaná dnem 1.7.2004 na základě konkurzního řízení, „jehož průběh a výsledek není soud v tomto řízení oprávněn přezkoumávat“, učinila dne 2.7.2004 rozhodnutí o organizační změně spočívající ve zrušení jednoho pracovního místa učitelky, jehož „důvodem se stal předpokládaný pokles dětí k dni 1.9.2004, který způsobil snížení závazného ukazatele limitu pracovníků“, a že „v příčinné souvislosti s touto organizační změnou“ se žalobkyně, která byla u žalované zaměstnána jako učitelka, stala pro žalovanou nadbytečnou. Rovněž v otázce splnění nabídkové povinnosti podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že žalovaná v době doručení výpovědi (tj. k 16.7.2004) neměla k dispozici žádné volné pracovní místo, které by mohla žalobkyni nabídnout, když – jak zdůraznil – veškeré námitky žalobkyně v tomto směru vycházejí toliko ze skutečností, které nastaly před doručením výpovědi (tj. ve vztahu k místu ve školní jídelně, které bylo dne 1.7.2004 obsazeno M. K., které ke dni 30.6.2004 končila pracovní smlouva na zástup učitelky K. K.) nebo až poté (ve vztahu k navýšení úvazku učitelky K. K. z 0,7 na 1,00). I když předmětná výpověď splňovala všechny hmotněprávní podmínky, příslušný odborový orgán odmítl udělit předchozí souhlas k tomuto úkonu; za tohoto stavu – jak odvolací soud dále uvedl – „je možnost nezávislého výběru nadbytečného zaměstnance do jisté míry modifikována zvýšenou ochranou členů příslušného odborového orgánu“, a to tak, že „z více zaměstnanců vykonávajících tentýž druh práce, který byl v dalším období pro zaměstnavatele potřebný jen v užším rozsahu, je možno vybrat jako nadbytečného odborového funkcionáře pouze tehdy, nelze-li po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby zaměstnance dále zaměstnával“ (§59 odst. 4 zák. práce). Z tohoto hlediska jsou přitom podle názoru odvolacího soudu rozhodující „konkrétní okolnosti, za nichž k organizační změně u zaměstnavatele, mající za následek nadbytečnost zaměstnance, došlo, s přihlédnutím k tomu, jaký dopad na plnění funkcí zaměstnavatele na jedné straně a na postavení zaměstnance na straně druhé, by jeho další zaměstnávání v prvém případě či skončení pracovního poměru ve druhém případě mělo“. Protože v daném případě „je evidentní“, že organizační změna nemohla být realizována výpovědí z pracovního poměru dané J. H., „jelikož tomu bránilo ustanovení §48 odst. 1 písm. a) zák. práce“, ani výpovědí dané K. K., „v jejímž případě by s ohledem na ustanovení §47 odst. 2 zák. práce výpovědní doba skončila až poté, co by jí žalovaná zajistila nové vhodné zaměstnání“, a protože „v důsledku poklesu žáků žalované došlo též ke snížení rozpočtových prostředků žalované“, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „v dané situaci nebylo možno po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobkyni dále zaměstnávala“, a že proto je třeba předmětnou výpověď z pracovního poměru „považovat za platnou, i když k ní žalovaná přistoupila přes nesouhlas příslušného orgánu odborové organizace, jehož byla žalobkyně členkou (předsedkyní)“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Dovolatelka především vytkla odvolacímu soudu, že napadeným rozhodnutím „zlegalizoval evidentní obcházení účelu zákona, především pak ustanovení §46 zák. práce ze strany žalované, která, ačkoliv věděla o potenciálním vzniku důvodu výpovědi z nadbytečnosti v době, kdy již bylo ukončeno konkurzní řízení na novou ředitelku a mělo dojít k jejímu formálnímu ustanovení do funkce (jako nové zaměstnankyně), přesto uzavírá nový pracovní poměr s další zaměstnankyní (K.)“. Žalovaná tak podle názoru žalobkyně „flagrantním způsobem porušila základní pravidla upravující pracovněprávní vztahy vtělená především do hlavy první všeobecných ustanovení zákoníku práce“, neboť „z výše uvedeného jasně vyplývá, že žalovaná rozhodla zcela vědomě a účelově o organizačních změnách (tedy o důvodu výpovědi žalobkyni) až po uzavření pracovního poměru s novou pracovnicí pí K., aby se tak vyhnula případné nabídkové povinnosti dle ustanovení §46 odst. 2 písm. b) zák. práce“. Soud se však odmítl těmito skutečnostmi (přijetím nové pracovnice k 1.7.2004, „uměle vytvořenou přezaměstnaností“ v důsledku přijetí nové ředitelky a „okamžitým“ rozhodnutím o organizačních změnách ze dne 2.7.2004), které předcházely předmětné výpovědi, zabývat a podle názoru dovolatelky „tak porušil svou povinnost hodnotit předložené důkazy vcelku i jejich vzájemnou příčinnou souvislost“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby „věc vrátil k dalšímu řízení“.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo „jako nedůvodné“ odmítnuto, neboť podle jejího názoru žádnou z námitek žalobkyně nelze považovat za opodstatněnou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) přezkoumal napadený potvrzující rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že na základě pracovní smlouvy ze dne 10.8.1977 žalobkyně pracovala u žalované (její právní předchůdkyně) jako učitelka mateřské školy. Z důvodu dlouhodobé pracovní neschopnosti ředitelky žalované J. H., trvající od 14.10.2003, byla dnem 20.10.2003 jmenována do funkce zástupkyně ředitelky dosavadní učitelka žalované K. K. K. K. jako učitelku zastupovala od 3.11.2003 na základě pracovní smlouvy uzavřené na dobu určitou do 30.6.2004 M. K. Dopisem ze dne 24.3.2004 se J. H. funkce ředitelky ke dni 1.4.2004 ze zdravotních důvodů vzdala, dále byla u žalované zařazena jako učitelka, ale do práce již nenastoupila; od dubna 2004 proto žalovaná zahájila výběrové řízení na funkci nové ředitelky. Podle „jmenovacího dekretu“ ze dne 1.6.2004 byla „na základě rozhodnutí konkurzní komise dne 19.5.2004, Rady obce Kuchařovice dne 24.5.2004 a souhlasu Krajského úřadu“ jmenována do funkce ředitelky žalované E. Ž. „s nástupem 1.7.2004“. Na základě „pracovní smlouvy“ ze dne 30.6.2004 uzavřené na dobu neurčitou, kterou za žalovanou podepsala K. K., pokračovala M. K. v pracovním poměru u žalované od 1.7.2004 jako kuchařka ve školní jídelně. Dne 1.7.2004 po nástupu do funkce nová ředitelka žalované E. Ž. odvolala ke dni 2.7.2004 K. K. z funkce zástupkyně ředitelky a zařadila ji zpět jako učitelku (vedle ostatních pedogogických pracovníků – dlouhodobě nemocné J. H., ředitelky E. Ž. a žalobkyně). Dne 2.7.2004 ředitelka žalované E. Ž. s poukazem na skutečnost, že „závazný ukazatel limitu pracovníků byl ke dni 1.1.2004 vypočítán dle normativů KÚ pro ped. pracovníky 2,54 (počet dětí 33)“ a „při poklesu dětí od 1.9.2004 (25 dětí) bude závazný ukazatel ped. pracovníků jen 1,92“, rozhodla „na základě rozpisu rozpočtu a uskutečněném zápisu dětí do MŠ o provedení organizační změny – zrušení 1 pracovního místa učitelky“. Dopisem ze dne 16.7.2004, který byl žalobkyni doručen téhož dne, dala žalovaná žalobkyni s odkazem na výše uvedené rozhodnutí o organizační změně výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce; v době doručení výpovědi žalovaná neměla žádnou jinou pro žalobkyni vhodnou práci ani ve sjednaném místě výkonu práce ani v místě bydliště žalobkyně. Po ukončení pracovní neschopnosti J. H. ke dni 19.7.2004 rozhodla ředitelka žalované E. Ž. dne 19.7.2004 o „zrušení dalšího pracovního místa učitelky“ a v souvislosti s tím rozvázala pracovní poměr dohodou s doposud práce neschopnou J. H. ke dni 22.7.2004, aby tak dosažením počtu pouze dvou pedagogických pracovníků (E. Ž. a J. K.) splnila od 1.9.2004 „závazný ukazatel limitu ped. pracovníků 1,92“.
Otázku platnosti předmětné výpovědi z pracovního poměru, kterou dala žalovaná žalobkyni dne 16.7.2004, je třeba i v současné době posuzovat podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2004, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 436/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zaměstnanosti (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným.
Žalobkyně v dovolání vytýká odvolacímu soudu vadné právní posouzení otázky splnění tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, neboť považuje pro posouzení věci za významné, že žalovaná obsadila dne 1.7.2004 volné pracovní místo kuchařky ve školní jídelně, které „by žalobkyně přijala“, kdyby jí bylo před dáním výpovědi nabídnuto.
Podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže
a) nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě,
b) zaměstnanec není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci.
Ustanovení §46 odst. 2 zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, jejíž splnění je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi. Její smysl spočívá v ochraně pracovního poměru tím, že před jeho rozvázáním upřednostňuje změnu sjednaných pracovních podmínek a že umožňuje jednostranné skončení pracovního poměru výpovědí teprve po splnění stanovených podmínek. Zjišťování podmínek uvedených v tomto ustanovení se děje vždy podle stavu v době výpovědi. Uvedený názor byl již v minulosti zveřejněn ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních občanskoprávních a rodinněprávních III, SEVT Praha 1980, str. 130, následně byl a v současné době je soudní praxí jako správný přijímán (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4.9.1998 sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Z uvedeného právního názoru – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - důsledně vycházel rovněž odvolací soud a nelze mu proto důvodně vytýkat, že závěr o splnění nabídkové povinnosti žalované ve vztahu k žalobkyni učinil na základě skutkového zjištění, že žalovaná v době dání výpovědi, tj. ke dni 16.7.2004, v němž byla žalobkyni ve smyslu ustanovení §266a zák. práce výpověď z pracovního poměru doručena, „neměla volné pracovní místo, které by mohlo být žalobkyni nabídnuto“, a že považoval z tohoto hlediska za nerozhodné okolnosti, které tomuto dni předcházely, případně po tomto dni následovaly.
Úvaha dovolatelky, že žalovaná „flagrantním způsobem porušila pravidla upravující pracovněprávní vztahy“, jestliže dne 1.7.2004 obsadila volné pracovní místo kuchařky, ačkoli v té době (po ukončení konkurzního řízení na novou ředitelku) již musela mít vědomost „o potenciálním vzniku důvodu výpovědi z nadbytečnosti“ v důsledku přijetí nové ředitelky, opomíjí především skutečnost, že nabídková povinnost zaměstnavatele nemůže vzniknout dříve, než vznikne důvod samotné výpovědi. Vyplývá to především z toho, že - jak uvedeno výše - splnění povinností zaměstnavatele vyplývajících z ustanovení §46 odst. 2 zák. práce (jako předpokladu pro podání platné výpovědi) zkoumá soud podle stavu v době výpovědi, podepřené již existujícím výpovědním důvodem. V případě výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce je proto samozřejmé, že kvalifikovanou nabídku jiné vhodné práce ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 písm. b) zák. práce může zaměstnavatel učinit až poté, co jsou naplněny předpoklady uvedené v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce a je dán důvod pro podání takové výpovědi. K nabídce podle ustanovení §46 odst. 2 písm. b) zák. práce tedy zaměstnavatel může přistoupit až poté, co jeho příslušný orgán (příslušný vedoucí zaměstnanec) přijme rozhodnutí o organizační změně, v důsledku níž se zaměstnanec stal (příp. v dohledné době, nejpozději do skončení výpovědní doby, stane) nadbytečným. Protože v projednávané věci došlo k naplnění předpokladů pro dání výpovědi žalobkyni podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce – jak vyplývá z výše uvedeného - až přijetím rozhodnutí nové ředitelky žalované E. Ž. ze dne 2.7.2004, ze kterého lze učinit závěr o nadbytečnosti žalobkyně, nemohla žalovaná před tímto datem učinit žalobkyni kvalifikovanou nabídku jiné vhodné práce ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 písm. b) zák. práce a zároveň neměla ani důvod k úvahám „o potenciálním vzniku důvodu výpovědi z nadbytečnosti“ žalobkyně, jestliže počet pedagogických pracovníků u žalované (4) se po nástupu nové ředitelky (v důsledku změny pracovního zařazení M. K. z učitelky na kuchařku) nezměnil.
Závěr o zásadním právním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu (§237 odst. 3 o.s.ř.) nelze učinit ani na základě námitky dovolatelky, že žalovaná rozhodla o organizační změně, která měla za následek nadbytečnost žalobkyně, „zcela vědomě a účelově“ až po obsazení výše zmíněného pracovního místa kuchařky, „aby se tak vyhnula případné nabídkové povinnosti dle ustanovení §46 odst. 2 písm. b) zák. práce“.
Dovolatelce lze přisvědčit potud, že zaměstnavatel vždy nemusí být v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru výpovědí veden při plnění povinnosti uložené mu ustanovením §46 odst. 2 zák. práce poctivým záměrem. Ukáže-li se, že zaměstnavatel nepřistoupil k uvedeným povinnostem s cílem (záměrem) naplnit jejich účel, ale v rozporu s ustálenými dobrými mravy s přímým úmyslem způsobit zaměstnanci újmu (a lze-li proto jeho jednání hodnotit jako zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce), nemůže výpověď z pracovního poměru požívat právní ochrany a je třeba ji považovat za neplatný právní úkon [§242 odst. 1 písm. a) zák. práce]; o takové jednání by mohlo jít například tehdy, kdyby zaměstnavatel záměrně přistoupil k podání výpovědi až poté, co u něj byla obsazena všechna pro zaměstnance vhodná volná pracovní místa, která by mu mohl nabídnout, a veden přímým úmyslem by tím vytvořil v době výpovědi takový stav, který by mu umožňoval (jinak úspěšně) tvrdit, že nemůže zaměstnance dále zaměstnávat, a mělo-li současně jeho jednání přímý (hlavní) cíl způsobit zaměstnanci rozvázáním pracovního poměru výpovědí újmu (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.2.2005 sp. zn. 21 Cdo 1573/2004, uveřejněném pod č. 59 v časopise Soudní judikatura, ročník 2005).
O takový případ se však v posuzované věci zřejmě nejedná. Z výsledků dokazování nevyplývá, že by žalovaná (jako zaměstnavatelka) tím, že tehdejší zástupkyně ředitelky K. K., která byla v té době oprávněna jednat za žalovanou (§9 odst. 1 zák. práce), ještě před nástupem nové ředitelky E. Ž. (která dne 2.7.2004 provedla dotčenou organizační změnu) využila dne 30.6.2004 svého práva obsadit od 1.7.2004 v té době volné pracovní místo kuchařky M. K., které ke dni 30.6.2004 končil pracovní poměr na zástup K. K. jako učitelky (a nejednalo se tudíž o „novou zaměstnankyni“, jak ve prospěch svých opačných úvah tvrdí dovolatelka), sledovala především poškození žalobkyně. I když důsledkem tohoto postupu bylo, že uvedené pracovní místo nemohlo být žalobkyni ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce žalovanou nabídnuto, nelze z této skutečnosti bez dalšího dovodit, že žalovaná v rozporu s ustálenými dobrými mravy (souborem nepsaných společenských a mravních pravidel, která jsou ve společnosti v převážné míře uznávaná) v přímém úmyslu žalobkyni poškodit záměrně rozhodla o organizační změně mající za následek nadbytečnost žalobkyně (a následně z tohoto důvodu přistoupila k podání výpovědi) až poté, co u ní bylo obsazeno jediné volné pracovní místo, které „by žalobkyně přijala“, kdyby jí bylo nabídnuto. Protože z obsahu spisu se nepodává, že by jednání žalované mělo přímý (hlavní) cíl způsobit žalobkyni rozvázáním pracovního poměru výpovědí újmu, nýbrž naopak je nepochybné, že zmíněná újma, která tímto byla žalobkyni způsobena (spočívající v tom, že před dáním výpovědi nedostala od žalované nabídku jiné vhodné práce ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce) je spíše nevítaným (eventuelním) vedlejším následkem jednání žalované, nelze z tohoto důvodu považovat předmětnou výpověď z pracovního poměru za neplatný právní úkon a odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že „rozhodl v rozporu s hmotným právem“.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.875,- Kč [srov. §7 písm. c), §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.175,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalované advokátka Mgr. Jarmila Janků osvědčila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobkyni za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 435,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované náklady v celkové výši 2.610,- Kč nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2010
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu