ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.4830.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 4830/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně E. J., zastoupené JUDr. Stanislavem Klíčem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. č. 2/2, proti žalované České dráhy, a.s. se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody č. 1222, IČO 70994226, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 17 C 2660/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. dubna 2009 č.j. 11 Co 451/2007-159, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 19.5.1997 žalovaná (její právní předchůdkyně) sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že žalobkyně „nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce“, neboť „dne 28.8.1996 nevykonala odbornou zkoušku pro funkci signalista a též opravné zkoušky ze dne 7. a 16.5.1997 byly vykonány s výsledkem nedostatečným“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované (její právní předchůdkyně) pracovala od roku 1970, nejprve jako průvodčí osobních vlaků a po mateřské dovolené od roku 1974 jako skladnice zavazadel a spěšnin, přičemž zkoušky potřebné pro výkon obou uvedených funkcí vždy „bez problémů zvládla“. Podle písemné dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 1.1.1996 sice měla od tohoto data pracovat jako signalista, ovšem „tuto práci do dnešního dne nikdy nevykonávala“. Za tohoto stavu tedy „zmíněná dohoda nikdy nebyla naplněna“ a žalobkyně má zato, že „by jí žalovaná měla stále přidělovat práci skladnice zavazadel a spěšnin“. Předmětná výpověď je podle jejího názoru neplatná, protože „není konkrétní a výpovědní důvod, ani takto obecně v ní uvedený, není dán“.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 10.4.2000 č.j. 17 C 2660/97-33 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že žaloba byla podána u soudu až po uplynutí dvouměsíční lhůty uvedené v ustanoví §64 zák. práce, a že proto „se jí již nelze po hmotněprávní stránce zabývat“. Vycházel přitom ze zjištění, že předmětná výpověď byla žalobkyni doručena dne 19.5.1997, že pracovní poměr účastníků na žádost žalobkyně, která byla v období od 29.5.1997 do 10.10.1997 v pracovní neschopnosti, skončil ke dni 14.10.1997 a že telefaxové podání obsahující žalobu sice došlo soudu v průběhu lhůty uvedené v ustanovení §64 zák. práce, avšak že k tomuto podání nelze přihlížet, neboť jeho doplnění originálem došlo soudu až dne 16.12.1997 po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §42 odst. 3 o.s.ř.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12.7.2001 č.j. 12 Co 729/2000-47 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud, který při stanovení počátku a konce běhu lhůty k podání žaloby v této věci vycházel z týchž úvah jako soud prvního stupně, dovodil, že posledním dnem třídenní lhůty uvedené v ustanovení §42 odst. 3 o.s.ř., v rámci níž bylo třeba doplnit žalobní návrh učiněný telefaxem dne 10.12.1997 ve 23.53 hodin předložením jeho originálu, byl den 13.12.1997; protože však tímto dnem byla sobota, připadl konec lhůty na nejblíže následující pracovní den, tedy pondělí 15.12.1997 (§57 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Protože žalobkyně tento den předala originál telefaxového podání k poštovní přepravě, zůstala tím podle názoru odvolacího soudu „třídenní lhůta zachována“. Soudu prvního stupně proto uložil, aby se v dalším řízení zabýval důvodností uplatněného nároku žalobkyně.
Okresní soud v Děčíně poté rozsudkem ze dne 28.5.2002 č.j. 17 C 2660/97-69 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 15.397,- Kč k rukám advokáta JUDr. Oldřicha Voženílka. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobkyní byla dne 1.1.1996 uzavřena „dohoda o výkonu práce, pro kterou nesplňovala předpoklady stanovené právními předpisy“, a že „z tohoto důvodu je tato dohoda ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce neplatná“. Protože za této situace žalobkyně v době podání výpovědi vykonávala na základě původní pracovní smlouvy ze dne 25.3.1970 funkci „nikoli signalisty, nýbrž funkci skladníka přepravy zavazadel“, musela by žalovaná podle názoru soudu prvního stupně použitý důvod výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce „vztáhnout právě k funkci skladníka přepravy zavazadel“; jestliže tak neučinila, pak předmětná výpověď z pracovního poměru nemůže být platným právním úkonem.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20.5.2004 č.j. 11 Co 10/2003-88 rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že právním předpisem ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce „je třeba rozumět nejen předpis uveřejněný ve Sbírce zákonů, ale i předpis žalované Ok 2/1, který podle tvrzení žalované blíže upravuje režim zkoušek, praxe, zařazování do funkce apod.“. Ačkoli tento listinný důkaz navržený žalovanou „může podle názoru odvolacího soudu prokázat právně významnou skutečnost, tj. zda žalobkyně mohla funkci signalistky vykonávat pod dohledem a po složení odborných zkoušek samostatně“, soud prvního stupně tento důkaz neprovedl, a proto skutkový stav jím nebyl zjištěn úplně. Odvolací soud mu proto uložil, aby v naznačeném směru zjednal nápravu.
Okresní soud v Děčíně po doplnění řízení rozsudkem ze dne 14.3.2005 č.j. 17 C 2660/97-109 žalobu zamítl a rozhodl, že „žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení“. Soud prvního stupně z obsahu „Zkušebního a výcvikového řádu pro pracovníky železnic Ok 2 ve znění č. 2“ (účinného od 1.4.1988) a „Přidruženého předpisu k ZVŘ pro služební odvětví dopravy a přepravy Ok 2/1“ dovodil, že pro výkon činnosti (funkce) signalisty je „po předchozí teoretické přípravě a zácviku“ nezbytná odborná zkouška, jejíž úspěšné složení je podmínkou „pro zařazení pracovníka k samostatnému výkonu činností“; do té doby lze činnost signalisty vykonávat „pod dohledem“. Soud prvního stupně proto „nespatřuje“ důvod neplatnosti dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 1.1.1996 v tom, že „v okamžiku jejího podpisu žalobkyně nesplňovala základní předpoklad výkonu funkce signalisty – úspěšné složení odborné zkoušky“, neboť, i když přímo funkci signalisty nevykonávala, „pracovala pod dohledem“ a „tím méně tak byla skladnicí přepravy zavazadel“. Protože žalobkyně „neprokázala“ své tvrzení o tom, že by práce signalisty neodpovídala jejímu zdravotnímu stavu a že jí nebyla dána možnost se na vykonání zkoušky připravit, nelze ani z uvedených důvodů dospět k závěru o neplatnosti zmíněné dohody o změně pracovní smlouvy, kterou žalobkyně „ve snaze vyhnout se výpovědi pro nadbytečnost“ na základě „svobodného rozhodnutí podepsala“, když „jako dlouholetý zaměstnanec drah musela velmi dobře vědět, co výkon funkce signalisty obnáší“. Za tohoto stavu tudíž soud prvního stupně dovodil, že žalobkyni, která odbornou zkoušku nezbytnou pro výkon funkce signalisty nesložila, „byla oprávněně dána výpověď právě z funkce signalisty“, a protože „v ní zaměstnavatel zcela jednoznačně skutkově vymezil uplatněný výpovědní důvod dle §46 odst. 1 písm. e) věty před středníkem zák. práce“, jde o platný právní úkon.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25.10.2006 č.j. 12 Co 571/2005-123 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že po vrácení věci odvolacím soudem provedl dne 14.3.2005 jednání, z jehož protokolu o něm sepsaném „není možné zjistit, zda a jaké důkazy soud prováděl, způsob provedení důkazů, stanoviska účastníků k provedeným důkazům, jak se účastníci nebo jejich zástupci na závěr k věci vyjádřili a jak byli před vynesením napadeného rozsudku soudem poučeni“. V důsledku neúplnosti protokolu o jednání je tudíž rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný a zatížen vadou řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Okresní soud v Děčíně nato rozsudkem ze dne 21.5.2007 č.j. 17 C 2660/97-136 žalobu opět zamítl a rozhodl, že „žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení“. Soud prvního stupně setrval na svých závěrech vyslovených v jeho předešlém rozsudku ze dne 14.3.2005 č.j. 17 C 2660/97-109 o tom, že podle „Zkušebního a výcvikového řádu pro pracovníky železnic Ok 2 ve znění č. 2“ (účinného od 1.4.1988) a „Přidruženého předpisu k ZVŘ pro služební odvětví dopravy a přepravy Ok 2/1“ je pro výkon činnosti (funkce) signalisty „po předchozí teoretické přípravě a zácviku“ nezbytná odborná zkouška, jejíž úspěšné složení je podmínkou „pro zařazení pracovníka k samostatnému výkonu činností“; do té doby lze činnost signalisty vykonávat „pod dohledem“. Soud prvního stupně proto opětovně „nespatřuje“ důvod neplatnosti dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 1.1.1996 v tom, že „v okamžiku jejího podpisu žalobkyně nesplňovala základní předpoklad výkonu funkce signalisty – úspěšné složení odborné zkoušky“, neboť, i když přímo funkci signalisty nevykonávala, „pracovala pod dohledem“ a „tím méně tak byla skladnicí přepravy zavazadel“, jak od počátku ve prospěch svých opačných úvah mylně tvrdí žalobkyně. Protože žalobkyně „neprokázala“ své tvrzení o tom, že by práce signalisty neodpovídala jejímu zdravotnímu stavu (z lékařských posudků ze dne 5.12.1995 a 27.5.1996 vyplývá zdravotní způsobilost žalobkyně pro výkon funkce signalisty) a že jí nebyla dána možnost se na vykonání zkoušky připravit, nelze ani z uvedených důvodů dospět k závěru o neplatnosti zmíněné dohody o změně pracovní smlouvy, kterou žalobkyně „ve snaze vyhnout se výpovědi pro nadbytečnost“ na základě „svobodného rozhodnutí podepsala“, když „jako dlouholetý zaměstnanec drah musela velmi dobře vědět, co výkon funkce signalisty obnáší“. Za tohoto stavu tudíž soud prvního stupně dovodil, že žalobkyni, která odbornou zkoušku nezbytnou pro výkon funkce signalisty nesložila, „byla oprávněně dána výpověď právě z funkce signalisty“, a protože v ní žalovaná „zcela jednoznačně skutkově vymezila uplatněný výpovědní důvod dle §46 odst. 1 písm. e) věty před středníkem zák. práce“, jde o platný právní úkon a žalobu jako „nedůvodnou“ zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16.4.2009 č.j. 11 Co 451/2007-159 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že vzhledem k připravovaným organizačním změnám, „podle nichž se rušila funkce skladníka přepravy zavazadel“, kterou žalobkyně v té době vykonávala, byla žalobkyni dne 5.12.1995 nabídnuta práce signalistky, jejíž náplň žalobkyně „s ohledem na dobu, od které u právního předchůdce žalované pracovala (25.3.1970), tedy téměř dvacet šest let, nepochybně znala“, a měla rovněž dostatek času si nabídku rozmyslet, „neboť její přijetí nebylo pro žalobkyni závazné“. Jestliže se žalobkyně rozhodla tuto práci přijmout a uzavřela proto se žalovanou dne 1.1.1996 dohodu o změně obsahu pracovní smlouvy „dle ust. §36 odst. 1 zák. práce“, pak podle názoru odvolacího soudu spočívá uvedená dohoda „v souhlasném projevu vůle obou stran a je i právním vyjádřením svobodné vůle zaměstnance vybrat si druh práce, místo jejího výkonu i den nástupu do zaměstnání“. V daném případě – jak odvolací soud dále uvedl – druh práce byl v této dohodě „zcela jednoznačně“ uveden, přičemž žalobkyně, která byla při nástupu do zaměstnání seznámena s bezpečnostními i právními předpisy žalované, „musela vědět, že práci signalistky nemůže vykonávat bez dalšího samostatně, ale po stanovenou dobu pod dohledem, o čemž byla informována opakovaně i na školení, kterého se účastnila“. Předpisy žalované „zcela jednoznačně předepisují“ pro výkon práce signalisty odbornou zkoušku a před tím možnost výkonu této práce v zácviku, přičemž „vzhledem k zajištění bezpečnosti železniční dopravy nelze pochybovat o tom, že požadavek žalované, aby práci signalisty vykonával zaměstnanec samostatně až po úspěšném vykonání odborné zkoušky, je odůvodněný“. Jestliže tedy žalobkyně „opakovaně (třikrát) u zkoušky neuspěla“, je podle názoru odvolacího soudu „zřejmé, že předpoklady pro výkon funkce nesplnila“, to z důvodů na její straně, a že proto byl naplněn důvod výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce, který žalovaná použila v dopise ze dne 19.5.1997 a náležitě jej skutkově vymezila (§44 odst. 2 zák. práce). Protože bylo „nesporné“, že žalovaná splnila svou nabídkovou povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce (jestliže „žalobkyně v podané žalobě, ani k vyjádření žalované, že splnila nabídkovou povinnost, nevznesla námitky“), ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně o tom, že předmětná výpověď je platným právním úkonem.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítala, že odvolací soud při zkoumání platnosti dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 1.1.1996 nepřihlédl k tomu, že práce signalisty nebyla pro žalobkyni vhodná s ohledem na její zdravotní stav, „který byl krajně nepříznivý a dále se zhoršoval“ (vyjádření závodního lékaře MUDr. H. žalobkyně „považuje za nedostatečné, neboť od roku 1982 trpěla chronickou plicní nemocí“), a že na pracovišti, kde žalobkyně pracovala ve skladu zavazadel, byla kromě funkce signalisty volná i jiná pracovní místa (mj. osobní pokladna), která jí však nebyla nabídnuta a pro které „zpravidla postačil jen zácvik“. Kromě toho podle názoru dovolatelky nelze přehlédnout, že skutečná praxe, která „všeobecně panovala na pracovišti skladu zavazadel“ u žalované, „byla taková, že zaměstnavatel fakticky trpěl dlouhodobou situaci, že u zaměstnanců důsledně netrval na splnění kvalifikačních předpokladů a požadavků“. Protože podpisem zmíněné dohody se „na této praxi nic nezměnilo“, žalobkyně se domnívala, že „zkoušky nebudou požadovány, jako tomu bylo v jiných případech“, a že „bude postačovat dlouhodobá praxe“. Ze strany žalované šlo tudíž „o simulovaný právní úkon“, neboť „věděla o tom, že se bude zdánlivě chovat tak, že mlčky, konkludentně promíjí nedostatek kvalifikace, protože tak tomu bylo i v jiných případech“. Další důvod neplatnosti dohody ze dne 1.1.1996 žalobkyně spatřovala v tom, že se jednalo „o nesvobodný projev vůle“, neboť k ujednání „došlo v situaci, kdy žalobkyně byla pod psychickým tlakem“, „kdy jí bylo řečeno, že má dojít ke skončení pracovního poměru výpovědí, avšak bylo jí naznačeno, že k této výpovědi nebude přistoupeno za podmínky, že bude vykonávat jinou práci, tedy signalista“. Žalobkyně dále zdůraznila, že zkoušky, na nichž zaměstnavatel „v tomto případě trval“, nesložila proto, že již „byla ovlivněna nepříznivým zdravotním stavem a nebyla schopná samostatné práce“. To však podle jejího názoru „samo o sobě nestačí k rozvázání pracovního poměru, jak k tomu přistoupila žalovaná“, která navíc nesplnila ani další hmotněprávní podmínku vyžadovanou zákoníkem práce pro platnost výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce, spočívající v tom, „aby zaměstnanec byl svým zaměstnavatelem písemně vyzván k odstranění nedostatků, a byla mu stanovena přiměřená doba na jejich odstranění“, a také „ve zdůvodnění výpovědi není vůbec zohledněna nabídková povinnost žalované“. Kromě toho soudy podle mínění dovolatelky neposuzovaly, zda žalobkyně „má vytvořeny požadavky pro řádný výkon práce bez zavinění zaměstnavatele“, kdy zavinění zaměstnavatele spatřovala v tom, že „zaměstnavatel trpí dlouhodobou nesprávnou praxi, když nevyžaduje plnění kvalifikačních požadavků a předpokladů, natož aby tuto oblast řádně kontroloval a vyžadoval důsledně plnění právních předpisů, kterých se dovolává, aby mohl přistoupit účelově k rozvázání pracovního poměru“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby „přikázal těmto soudům, či pouze soudu odvolacímu, aby ve věci bylo provedeno další jednání, projednání věci a rozhodnutí“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci - mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalobkyně pracovala u žalované (její právní předchůdkyně) na základě pracovní smlouvy ze dne 25.3.1970, nejprve jako průvodčí osobních vlaků a následně (po návratu z mateřské dovolené) jako skladnice přepravy zavazadel. S poukazem na skutečnost, že „ode dne 1.1.1996 se v obvodu ČD s.o. železniční stanice Rumburk připravují organizační změny, které mají za následek zrušení žalobkyní zastávané pracovní funkce skladník přepravy zavazadel“, žalovaná nabídla žalobkyni k 1.1.1996 novou funkci „signalista“ a současně ji upozornila, že „případě, že změní své (eventuelní) rozhodnutí o přijetí nabízeného místa, bude s ní rozvázán pracovní poměr dle ZP §46 odst. 1 písm. c.“; žalobkyně dne 5.12.1995 potvrdila svým podpisem, že „novou funkci signalista od 1.1.1996 přijímá“. Dne 1.1.1996 uzavřely účastnice dohodu o změně pracovní smlouvy, ve které si kromě jiného ujednaly, že žalobkyně bude od 1.1.1996 na dobu neurčitou zaměstnána u žalované jako signalistka. Podle „Zkušebního a výcvikového řádu pro pracovníky železnic“, ve znění účinném od 1.4.1988 (dále jen „předpis Ok 2“) a „Přidruženého předpisu k ZVŘ pro služební odvětví dopravy a přepravy“, účinného od 1.1.1988 (dále jen „předpis Ok 2/1“), je v zájmu „bezpečnosti a plynulosti železniční dopravy“ nezbytnou kvalifikační podmínkou pro „samostatný výkon“ činnosti (funkce) signalisty „úspěšné složení předepsané odborné zkoušky“ (dosažením známky 1 – 3) ze znalostí provozních předpisů a technologie provozní práce (srov. část II. – IV. bod 9, 11, 13, 14, 15, 21, 51 předpisu Ok 2 a část II. předpisu Ok 2/1). Po dobu přípravy k předepsané odborné zkoušce je „nově přijatý nebo přeškolovaný“ pracovník „ve výcviku“, v rámci něhož se mj. „seznamuje s pracovním prostředím a organizací pracoviště“, „teoreticky a prakticky se seznamuje se všemi provozními pracemi a úkony potřebnými pro pracovní činnost, pro kterou se připravuje“, „učí se samostatně pracovat“ a „dodržovat technologické postupy práce s ohledem na bezpečnost a plynulost železničního provozu“, přičemž „pracuje pod dozorem“; v případě neúspěšného složení předepsané odborné zkoušky „se opravná zkouška povoluje nejvýše dvakrát“ (srov. část IV a VI bod 54, 76, 80 předpisu Ok 2 a část. III. bod 13 předpisu Ok 2/1). Od 1.1.1996 byla žalobkyně zařazena do vyššího platového tarifu a nadále (až do skončení pracovního poměru) byla odměňována jako signalistka. Po absolvování výcviku, jehož součástí bylo mj. rekvalifikační školení konané v době od 12.2.1996 do 21.2.1996, žalobkyně vykonala dne 28.8.1996 předepsanou odbornou zkoušku pro pracovní činnost signalista s výsledkem nedostatečným (známka 4) a neuspěla ani u následujících dvou opravných zkoušek ve dnech 7.5.1997 a 16.5.1997. Dopisem ze dne 19.5.1997 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce proto, že žalobkyně „nesplňuje předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce“.
Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 19.5.1997, která byla žalobkyni doručena téhož dne, je třeba i v současné době posuzovat podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1999, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 S., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Vzhledem k tomu, že předmětná výpověď z pracovního poměru se vztahuje k druhu práce, který byl mezi účastnicemi sjednán (změněn) na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 1.1.1996, jejíž platnost žalobkyně v průběhu řízení zpochybňovala, bylo pro posouzení věci - kromě jiného - významné, zda se účastnice dne 1.1.1996 platně dohodly na tom, že žalobkyně namísto doposud vykonávané práce skladnice přepravy zavazadel bude od 1.1.1996 vykonávat činnost signalistky.
Podle ustanovení §36 odst. 1 zák. práce lze sjednaný obsah pracovní smlouvy změnit jen tehdy, dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na jeho změně. Byla-li pracovní smlouva uzavřena písemně, musí zaměstnavatel provést písemně i její změnu.
Dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek podle ustanovení §36 odst. 1 zák. práce je uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu (§244 odst. 1 zák. práce). Protože nedostatek předepsané písemné formy nezakládá její neplatnost (srov. §244 odst. 2 zák. práce), může být dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek platně sjednána i ústně; projev vůle směřující k uzavření této dohody se může stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěli účastníci projevit (konkludentně).
Žalobkyně v dovolání - mimo jiné - vyslovuje názor, že v případě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 1.1.1996 se „jednalo o nesvobodný projev vůle“, neboť k ujednání „došlo v situaci, kdy žalobkyně byla pod psychickým tlakem“, kdy jí ze strany zaměstnavatele „bylo řečeno, že má dojít ke skončení pracovního poměru výpovědí, avšak (současně) jí bylo naznačeno, že k této výpovědi nebude přistoupeno za podmínky, že bude vykonávat jinou práci“.
Právní úkon je platný [srov. §242 odst. 1 písm. b) zák. práce], jestliže vůle účastníka pracovněprávního vztahu, kterou projevil navenek, byla vážná a jestliže současně byla svobodná. Svobodu vůle přitom vylučuje zejména přímé fyzické donucení (vis absoluta) či bezprávná výhrůžka (psychické donucení, vis compulsiva). O bezprávnou výhrůžku, jíž je vůle jednajícího subjektu deformována, se však jedná pouze tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak hrozí něčím, co není oprávněna učinit (např. hrozbou ublížení na zdraví, hrozbou značné škody na majetku apod.), nebo vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna učinit, avšak prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být použita nesmí (např. jednajícímu je vyhrožováno, že musí uzavřít určitou smlouvu, jinak že bude příslušným orgánům oznámen jako pachatel trestného činu, který skutečně spáchal). Okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího (fyzický a psychický nátlak, tíseň) musí mít přitom základ v objektivně existujícím a působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich existenci jednající jen představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu.
V posuzovaném případě v důsledku organizačních změn u žalované s účinností od 1.1.1996 odpadl dohodnutý druh práce žalobkyně jako skladnice přepravy zavazadel a žalovaná tak od uvedeného data neměla objektivní možnost nadále přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy [§35 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Na straně žalované tak vznikl důvod k rozvázání pracovního poměru žalobkyně výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce pro tzv. organizační změny spočívající v nadbytečnosti žalobkyně. Aby se zmírnily anebo zcela vyloučily nepříznivé důsledky, které jednostranné skončení pracovního vztahu pro zaměstnance znamená, zakotvuje ustanovení §46 odst. 2 zák. práce jako hmotněprávní podmínku platnosti výpovědi pro zaměstnavatele tzv. nabídkovou povinnost, která představuje svojí povahou „přímus“ zaměstnavatele učinit ofertu směřující k uzavření dohody o sjednaných pracovních podmínek ve smyslu ustanovení §36 odst. 1 zák. práce, jestliže má v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v místě bydliště zaměstnance volné takové pracovní místo, které je pro zaměstnance vhodné, a to i za předpokladu, že by se zaměstnanec musel podrobit přiměřené předchozí průpravě [§46 odst. 2 písm. b) zák. práce]; za předchozí průpravu zaměstnance ve smyslu tohoto ustanovení nelze považovat získávání schopností a kvalifikace náročnými způsoby, např. absolvováním školy, vyučením v oboru apod. (srov. též závěry uveřejněné pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975). Rozhodnutí, zda této nabídky bude využito, závisí výlučně na zaměstnanci, který může tuto pracovní příležitost odmítnout. Přijme-li však zaměstnanec – tak jako žalobkyně v posuzované věci - nabízenou jinou pro něho vhodnou práci (třebaže podmíněnou absolvováním předchozí průpravy), kterou mu zaměstnavatel nabídl, potřeba rozvázání pracovního poměru tím odpadá a pracovní poměr se změněným obsahem (s jiným druhem práce) bez dalšího dále pokračuje; v opačném případě (při splnění dalších zákonem stanovených podmínek) skončí na základě jednostranného projevu vůle zaměstnavatele, aniž je zde vůli zaměstnance přiznávána jakákoliv relevance. V této souvislosti dospěl dovolací soud již v minulosti k závěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5.9.2001 sp. zn. 21 Cdo 1990/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 41, ročník 2002), že při porovnání obou uvedených možností nelze úspěšně dovozovat, že zaměstnanec jednal v důsledku tísně (fyzického nebo psychického nátlaku, donucení) ke svému neprospěchu, jestliže se rozhodl předejít jednostrannému skončení pracovního poměru výpovědí zaměstnavatele a přijal jeho nabídku jiné vhodné práce ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, tedy variantu pro něj výhodnější (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.6.2006 sp. zn. 21 Cdo 1852/2005).
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že se ze strany žalované nejednalo o psychický nátlak (bezprávnou vyhrůžku), jestliže svůj návrh (ofertu) na změnu sjednaných pracovních podmínek (druhu práce), byť podmíněný získáním kvalifikace předchozí průpravou (ukončenou úspěšným složením předepsané odborné zkoušky), odůvodnila tím, že podle jejího názoru jsou zde důvody (tedy nadbytečnost žalobkyně v důsledku organizačních změn), pro které by mohla se žalobkyní jednostranně rozvázat pracovní poměr výpovědí; sdělením své pohnutky, která ji vedla k nabídce jiné vhodné práce, totiž žalovaná hrozila tím, co za účelem skončení pracovního poměru byla oprávněna podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce učinit. Za této situace bylo pouze na zvážení žalobkyně, zda - jako dlouholetá zaměstnankyně žalované nepochybně dostatečně obeznámená s prostředím svého zaměstnavatele - nabízenou pracovní příležitost přijme a předejde tak jednostrannému skončení pracovního poměru výpovědí zaměstnavatele, či nikoliv. Protože - jak uvedeno výše - dohoda o změně sjednaných pracovních podmínek podle ustanovení §36 odst. 1 zák. práce je uzavřena, jakmile se účastníci shodli na jejím obsahu, nelze s ohledem na reálnou možnost přijetí (akceptaci) takovéto nabídky zaměstnancem sdílet úvahu dovolatelky, že se ze strany žalované jednalo „o simulovaný právní úkon“, jestliže z výsledků dokazování dále vyplynulo, že žalovaná v nadcházejícím období jednala v souladu s uzavřenou dohodou o změně sjednaných pracovních podmínek (zařadila žalobkyni do „výcviku“ pro nově sjednanou činnost, umožnila jí přípravu pro předepsanou odbornou zkoušku a rovněž ji za nově sjednanou činnost odměňovala); nelze jí proto důvodně vytýkat, že od žalobkyně oproti tomu požadovala odpovídající plnění pracovních povinností, včetně získání požadované kvalifikace předchozí průpravou. Namítá-li dále dovolatelka, že v daném případě, aby předešla rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany žalované, přijala nabídku práce signalistky s tím, že „se domnívala“, že předepsaná odborná zkouška nezbytná pro výkon této práce „nebude požadována, jako tomu bylo v jiných případech“, a že „bude postačovat dlouhodobá praxe“, potom opomíjí, že výpověď z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce by mohl zaměstnavatel dát zaměstnanci platně nejen tehdy, odmítne-li zaměstnanec nabídnutou jinou vhodnou práci, která odpovídá požadavkům ustanovení §46 odst. 2 písm. b) zák. práce, ale i případě, odmítne-li se zaměstnanec podrobit předchozí průpravě pro tuto jinou vhodnou práci.
Žalobkyně v této souvislosti rovněž namítá, že „podle jejího soudu práce signalisty pro ni nebyla vhodná se zřetelem na její zdravotní stav“. Opačný závěr, který odvolací soud v tomto směru učinil, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.). Zpochybňuje-li dovolatelka správnost tohoto závěru odvolacího soudu, uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkový závěr o tom, že žalobkyně neprokázala své tvrzení, že práce signalistky neodpovídala jejímu zdravotnímu stavu, převzal odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – ze závěrů soudu prvního stupně, který jej učinil na základě výsledků dokazování (zejména z lékařských posudků vyhotovených na základě „mimořádné prohlídky z důvodu změny funkce“ na žádost žalované závodním lékařem MUDr. H. dne 5.12.1995 a závodním lékařem MUDr. A. dne 27.5.1996, jež potvrzují zdravotní způsobilost žalobkyně pro činnost signalisty „za vyloučení chladu a přímých klimatických vlivů“), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř., a vysvětlil, proč nepovažoval z tohoto hlediska za „relevantní“ další lékařské posudky vyhotovené MUDr. A., které pocházejí až z doby po podání předmětné výpovědi z pracovního poměru. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, mají uvedená skutková zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Namítá-li dovolatelka, že vyjádření závodního lékaře MUDr. H. „považuje za nedostatečné“ a že „měla být vyžádána zpráva odborného lékaře“, předestírá tím vlastní hodnocení důkazů a napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě – jak uvedeno výše – není způsobilým dovolacím důvodem.
Dovolatelka dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že v daném případě byl naplněn důvod výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce, jestliže namítá, že opakované nesložení předepsané odborné zkoušky z její strany „samo o sobě nestačí k rozvázání pracovního poměru, jak k tomu přistoupila žalovaná“. Ani s touto námitkou dovolatelky nelze souhlasit.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce; spočívá-li nesplňování těchto požadavků v neuspokojivých pracovních výsledcích, lze zaměstnanci z tohoto důvodu dát výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců písemně vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil.
Citované ustanovení umožňuje dát zaměstnanci výpověď ze dvou důvodů, které je třeba důsledně rozlišovat. Zatímco předpoklady stanoví právní předpisy (§272 odst. 1 zák. práce), požadavky, které jsou nezbytnou podmínkou pro řádný výkon práce, stanoví zaměstnavatel sám; reflektují především konkrétní podmínky u konkrétního zaměstnavatele a jeho představy o tom, jaké nároky mají být kladeny na zaměstnance, který konkrétní druh práce (funkci) vykonává. Předpoklady pro výkon určitého druhu práce stanoví zákon nebo jiné obecně závazné právní předpisy (případně pracovní řády vydané na základě zmocnění uvedeného v ustanovení §82 odst. 1 zák. práce zaměstnavatelem, které jsou rovněž závazné jak pro zaměstnavatele, tak i pro všechny jeho zaměstnance - srov. §82 odst. 4 zák. práce) v zájmu zajištění odpovídající kvality práce, zabezpečení ochrany života a zdraví zaměstnanců a dalších fyzických osob a dodržení dalších pravidel, jejichž zachování nemusí odpovídat jen zájmům zaměstnavatele, ale také širším (obecným) zájmům společnosti, jako tomu bylo i posuzovaném případě, kdy úspěšné složení předepsané odborné zkoušky pro výkon sjednané práce bylo zaměstnavatelem důvodně požadováno v zájmu „bezpečnosti a plynulosti železniční dopravy“. Předpoklady pro výkon sjednané práce spočívají zejména v dosažení určitého vzdělání, stupně kvalifikace nebo určitých dovedností, v osvědčení znalostí zaměstnance složením stanovené zkoušky nebo jiným povinným přezkoušením anebo se týkají osoby zaměstnance. Předpoklady stanovené právními předpisy mající obecnou platnost, dopadají na všechny zaměstnance u všech zaměstnavatelů, kteří konkrétní funkci (druh práce) vykonávají, zatímco požadavky stanovené konkrétním zaměstnavatelem mohou být vztaženy jen na zaměstnance tohoto konkrétního zaměstnavatele. Nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce je důvod výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce naplněn bez dalšího, ledaže nesplňování požadavků spočívá v neuspokojivých pracovních výsledcích; tehdy může zaměstnavatel přistoupit k výpovědi ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem zák. práce pouze za předpokladu, že v době posledních 12 měsíců zaměstnance písemně vyzval k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků, avšak zaměstnanec neupokojivé pracovní výsledky neodstranil, ačkoliv mu k tomu byla poskytnuta přiměřená lhůta.
Z uvedeného vyplývá, že k tomu, aby v posuzovaném případě byl dán výpovědní důvod ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce, postačovala samotná skutečnost, že žalobkyně (tím, že po absolvování „výcviku“ ani na třetí pokus nesložila úspěšně předepsanou odbornou zkoušku nezbytnou pro výkon sjednané činnosti) nesplňovala předpoklady stanovené právními předpisy (vnitřním předpisem zaměstnavatele majícím obecně závaznou povahu) pro výkon sjednané práce. Namítá-li dovolatelka, že v daném případě chybí předchozí písemná výzva zaměstnavatele k odstranění nedostatků a že soudy „neposuzovaly, zda žalobkyně má vytvořeny požadavky pro řádný výkon práce bez zavinění zaměstnavatele“, potom přehlíží, že uvedené skutečnosti mají význam pouze tehdy, je-li zaměstnanci dávána výpověď pro nesplňování požadavků zaměstnavatele pro řádný výkon sjednané práce; z hlediska naplnění důvodu výpovědi, který uplatnila žalovaná v dopise ze dne 19.5.1997, jsou nerozhodné a při respektování zákonné skutkové podstaty tohoto důvodu výpovědi nemůže na uvedeném závěru ničeho změnit ani žalobkyní zdůrazňovaný „výňatek z pokynů pro výcvik a zkoušky zaměstnanců ČSD“.
Žalobkyně v dovolání konečně poukazuje na skutečnost, že „ve zdůvodnění výpovědi není vůbec zohledněna nabídková povinnost žalované“. Z obsahu spisu ovšem vyplývá, že skutkové tvrzení žalované, obsažené v jejím vyjádření k žalobě ze dne 13.10.1998, o tom, že k výpovědi „přikročila při respektování zákonné nabídkové povinnosti (pro žalobkyni neměla jinou vhodnou práci)“, žalobkyně až doposud v průběhu řízení nijak nezpochybnila; v žalobě, ani v jiném svém podání či vyjádření netvrdila ani neprokazovala, že by žalovaná v době dání předmětné výpovědi ze dne 19.5.1997 měla k dispozici volné pracovní místo, které mohla žalobkyni nabídnout.
Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem, které doposud nebyly tvrzeny, nebo k důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a které odvolací soud ani nemohl učinit podkladem svých úvah. Proto také ustanovení §241a odst. 4 o.s.ř. stanoví, že v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Dovolací soud tak nemohl přihlížet k novým skutečnostem tvrzeným dovolatelkou ohledně splnění nabídkové povinnosti ze strany zaměstnavatele, protože v řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím nebyly tvrzeny a odvolací soud se jimi za této situace ani nemohl zabývat.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst.1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu