ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.4907.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 4907/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. D. , zastoupené JUDr. Rudolfem Blažkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Trojdílná č. 13, proti žalovaným 1) RNDr. PhMr. J. R. , zastoupenému JUDr. Milanem Jebavým, advokátem se sídlem v Praze 3, Ondříčkova č. 321/22, 2) MUDr. J. R. , a 3) MUDr. T. R. , zastoupenému JUDr. Milanem Jebavým, advokátem se sídlem v Praze 3, Ondříčkova č. 321/22, o náhradu škody pozůstalým, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 24 C 51/95, o dovolání žalovaného 1) a žalovaného 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2009, č. j. 22 Co 529/2008-677, takto:
I. Dovolání žalovaných 1) a 3) se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou podanou dne 5.5.1995 proti právní předchůdkyni žalovaných D. R.), aby jí žalovaná zaplatila na náhradě škody pozůstalým částku 34.862,- Kč a aby jí od 1. 6. 1995 platila pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 3.000,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že její manžel L. D. pracoval jako topič v domě v P. 10, P., který byl ve vlastnictví právní předchůdkyně žalovaných D. R., a že dne 5. 6. 1994 utrpěl v kotelně předmětného domu smrtelný úraz otravou oxidem uhelnatým. Žalovaná však odmítá uplatněné nároky uspokojit s odůvodněním, že poškozený nezemřel při plnění pracovních úkonů nebo v přímé souvislosti s ním, a proto pozůstalým nepřísluší nároky z titulu odškodnění pracovního úrazu.
Obvodní soud pro Prahu 10 [poté, co usnesením ze dne 30.9.1996 č.j. 24 C 51/95-29 připustil, aby do řízení přistoupili na straně žalované žalovaná 2) M. D., bytem, a žalovaná 3) E. J.] rozsudkem ze dne 22. 10. 2002 č.j. 24 C 51/95-325 žalobě vyhověl proti žalované D. R., zatímco proti žalovaným 2) M. D. a 3) E. J. žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že za vzniklou škodu odpovídá D. R., neboť uzavřela s L. D. smlouvu o výkonu topičských prací ze dne 1.3.1992 a k úmrtí L. D. došlo dne 5. 6. 1994 při výkonu topičských prací v pracovním poměru k ní. Jedinou příčinou úmrtí L. D. byla jím provedená chybná obsluha kotelny, tj. vypnutí spalinového ventilátoru, přičemž požití alkoholického nápoje se na jeho úmrtí nepodílelo; bylo prokázáno, že v době po zátopu L. D. v kotelně nesetrval o své vůli, neboť na jeho vůli působila otrava oxidem uhelnatým. Vzhledem k tomu, že D. R. neseznámila L. D. s předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci dospěl soud prvního stupně k závěru, že se žalovaná své odpovědnosti za vzniklou škodu nezprostila.
K odvolání žalovaných 1) D. R. a 2) M. D. Městský soud v Praze usnesením ze dne 15.10.2003 č.j. 39 Co 103/03-376 rozsudek soudu prvního stupně „ve vyhovujících výrocích o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1), o nákladech státu a o soudním poplatku“ zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že se žalobkyni nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení vůči žalované 2). Ve věci samé odvolací soud uvedl, že „v tomto případě existují další okolnosti zjištěné soudem prvního stupně, které mohou závěr o pracovním úrazu zemřelého důvodně zpochybnit“. Zemřelý byl nalezen nikoliv přímo v kotelně, tj. v bezprostřední blízkosti obsluhovaného kotle, ale v přilehlé místnosti nazývané šatna, kde ležel na improvizovaném lůžku. Podle závěru znalce MUDr. Čížka se zemřelý nacházel v poloze spíše odpočívající, než v poloze vzniklé pádem těla při otravě. Primitivní lůžko bylo vědomě zhotoveno a pravděpodobně opakovaně užíváno a vedle těla byla nalezena poloprázdná láhev alkoholu. Zemřelý byl v době úmrtí ve stavu mírné opilosti. Podle výpovědi samotné žalobkyně tato žila se zemřelým ve společné domácnosti, avšak asi týden před jeho smrtí žalobkyně nevěděla, kde se její manžel zdržuje, neboť se pohádali a manžel odjel. Podle názoru odvolacího soudu lze dovodit, že v době bezprostředně předcházející úrazu zemřelého tento tedy nepřespával v bytě u své manželky, jak bylo jinak obvyklé. Soud prvního stupně také dostatečně nedocenil okolnost, že zemřelý byl v souvislosti s uzavřením pracovní smlouvy ze dne 1.3.1992 seznámen s bezpečnostními předpisy, jak to z této smlouvy vyplývá. Příčinou otravy oxidem uhelnatým byla podle názoru odvolacího soudu chybná obsluha kotle, jak bylo zjištěno z posudku znalce Ing. Novotného (zátop do studeného komína, nepřiměřený násyp paliva, neuvedení do provozu spalinového ventilátoru, případně jeho předčasné vypnutí). Za situace, kdy příčinou pracovního úrazu bylo uvedené porušení bezpečnostních předpisů, se kterými byl zemřelý řádně seznámen, lze podle názoru odvolacího soudu učinit závěr, že žalovaná by se v případě odpovědnosti za škodu vzniklou pracovním úrazem částečně zprostila své odpovědnosti podle ustanovení §191 odst. 2 písm. a) zák. práce. Odvolací soud také nepovažoval za správný závěr soudu prvního stupně, že požití alkoholu zemřelým nemělo žádný vliv na jeho smrtelný úraz. Nepochybné je, že zemřelý byl pod vlivem alkoholu, a že v rozporu s bezpečnostními předpisy ulehl v šatně sousedící s kotelnou na lůžko. Hypotéza znalce MUDr. Čížka, že zemřelý na lůžko ulehl z důvodu otravy oxidem uhelnatým, a nikoliv z důvodu své opilosti, není bez dalšího přesvědčivá. Znalec totiž nevysvětlil na základě jakých úvah tento závěr učinil a zejména blíže nevysvětlil, proč je vyloučeno, že se zemřelý nejdříve přivedl do stavu opilosti a v tomto stavu ulehl na improvizované lůžko, usnul a teprve poté byl otráven oxidem uhelnatým. Tato verze se přitom jeví pravděpodobná zejména s ohledem na skutečnost, že zemřelý se zjevně nezhroutil na zem, ale spořádaně ulehl na předem připravené a zřejmě i obvykle používané lůžko. Otázka, zda si zemřelý přivodil úraz svou opilostí, tak podle názoru odvolacího soudu nebyla dosud přesvědčivě zodpovězena.
Obvodní soud pro Prahu 10 [poté, co usnesením ze dne 3.1.2005 č.j. 24 C 51/95-402 rozhodl, že v řízení bude pokračováno v záhlaví tohoto rozsudku uvedenými žalovanými, jako právními nástupci po zemřelé žalované 1)] nato rozsudkem ze dne 12.7.2006 č. j. 24 C 51/95-454 žalobu zamítl a rozhodl, že „žalovaným nepřiznává soud náhradu nákladů řízení“ a že „o náhradě nákladů státu za znalečné soud rozhodne samostatným usnesením“. Ve věci samé dospěl soud prvního stupně k závěru, že „žalobkyně neprokázala, že by k úmrtí jejího manžela došlo při plnění pracovních úkolů, popřípadě v souvislosti s nimi, a to i za situace, kdy žalobkyně sdělením ze dne 17.1.1989, dohodou o užívání bytu ze dne 10. 2. 1989 s evidenčním listem, kopií občanského průkazu zemřelého a potvrzením ze dne 29. 6. 1994 prokázala, že ke dni úmrtí měli L. D. a ona sama každý vlastní byt, tedy, že pokud manžela v době před jeho smrtí nepostrádala z důvodu jejich hádky, že se mohla důvodně domnívat, že se zdržuje ve svém bytě“. Na základě znaleckého dokazování pak soud prvního stupně dovodil, že L. D. před smrtí požil alkoholického nápoje.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 19.2.2007 č.j. 22 Co 447/2006-477 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že závěr soudu prvního stupně o neprokázání existence pracovního úrazu je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů, a uvedl, že „na soudu prvního stupně nyní bude, aby vzal v úvahu: 1) že zemřelý byl předmětného dne nalezen v pracovním oděvu na svém pracovišti v době, kdy měl obsluhovat kotel KZ-5 na ohřev teplé vody v předmětném domě, 2) že příčinou smrti zemřelého byla otrava oxidem uhelnatým v důsledku špatného stavu těsnosti kotle KZ-5, přičemž požití alkoholu zemřelým před jeho smrtí nebylo prokázáno, neboť jde o skutečnost, která vzhledem k rozsahu posmrtných změn v době provádění pitvy zemřelého není objektivně zjistitelná, a v této souvislosti posoudil, zda se právní předchůdkyně žalovaných D. R. zprostila ve smyslu ustanovení §191 zák. práce odpovědnosti za tento smrtelný úraz“.
Obvodní soud pro Prahu 10 poté rozsudkem ze dne 23.7.2008 č.j. 24 C 51/95-632 žalobu zamítl a rozhodl, že „žalovaným soud nepřiznává náhradu nákladů řízení“ a že „náklady znalečného ponese Česká republika“. Vzhledem k tomu, že „dle Ing. P. a Zkušebního strojírenského ústavu a. s. mohl L. D. čichem poznat výron spalin, a to i v místnosti, kde byl nalezen, a měl dostatek času učinit opatření dle provozního řádu kotelny (mj. prostor opustit), přičemž s ohledem na tvrzení prof. MUDr. H., CSc. a nález těla L. D. v prostoru šatny na věcech popsaných v protokolu o ohledání místa činu s nedopitou lahví alkoholu a skutečností, že byl pod vlivem alkoholu z alkoholického nápoje vypitého před smrtí, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně neprokázala, že k úmrtí došlo v důsledku pracovního úrazu, a proto žalobu zamítl“. Soud prvního stupně se „přiklonil k závěru, že L. D. v šatně setrval mimo dobu potřebnou k obsluze kotle resp. vymezenou v provozním řádu pro obsluhu kotle, v souvislosti s požitím alkoholického nápoje“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.4.2009 č.j. 22 Co 529/2008-677 změnil rozsudek soudu prvního stupně „ v zamítavém výroku o věci samé pod bodem I.“ tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 22.732,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 17%, který ve výroku svého rozhodnutí specifikoval, „jinak“ jej v tomto výroku potvrdil, „v zamítavém výroku o věci samé pod bodem II.“ změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na výživu pozůstalé za období od 6. 6. 1995 do 30. 4. 2009 společně a nerozdílně 331.667,- Kč a dále jsou povinni platit žalobkyni společně a nerozdílně částku 2.000,- Kč měsíčně“, „jinak“ jej v tomto výroku rovněž potvrdil, žalovaným uložil zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 57.019,60 Kč společně a nerozdílně, „ve vztahu k žalobkyni“ České republice právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal a žalovaným uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni 1/3 nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 74.648,30 Kč a 1/3 nákladů odvolacího řízení tedy částku 14.066,70 Kč k rukám advokáta JUDr. Rudolfa Blažka. Ve věci samé dospěl k závěru, že přítomnost poškozeného v kotelně a v přilehlé místnosti v rozhodné době byla v přímé souvislosti v plněním jeho pracovních úkolů, přičemž na tomto závěru nemůže ničeho změnit skutečnost, že tyto úkoly v rozporu s předpisy o bezpečnosti práce případně plnil pod vlivem alkoholu. I když není pochyb o tom, že příčinou smrti poškozeného byl únik oxidu uhelnatého z příčin uváděných znalci, nemohl být dán důvod pro zproštění se odpovědnosti za škodu zcela ve smyslu ustanovení §191 odst. 1 písm. a) zák. práce, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by byl poškozený řádně seznámen s bezpečnostními předpisy. Odkaz obsažený v pracovní smlouvě na vyhlášku a na provozní řád, který nebyl po převzetí domu R. obnoven a přepracován, a který byl prohlídkou ze dne 20. 6. 1994 shledán nedostatečným a neúplným a v němž nebyla uvedena povinnost zapnout spalinový ventilátor, jakož i jiné pro provoz potřebné pokyny, není podle názoru odvolacího soudu dostatečným seznámením s bezpečnostními předpisy. I kdyby však byl poškozený s předpisy řádně seznámen, bylo zjištěno, že provozovatelé kotelny znalost a dodržování těchto bezpečnostních předpisů nevyžadovali a nekontrolovali, ba naopak sami povinnosti provozovatelů kotelny porušovali. Protože případná opilost poškozeného nebyla jedinou příčinou jeho smrtelného úrazu není dán důvod pro zproštění se zcela ani podle ustanovení §191 odst. 1 písm. b) zák. práce. Podle názoru odvolacího soudu ze žádného z provedených důkazů nebylo zjištěno, že poškozený zaviněně porušil předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, tedy že skutečně provedl chybnou obsluhu kotle, klapek, ventilátoru, apod. Stejně tak nebylo prokázáno, že by si zemřelý počínal lehkomyslně, například tím, že by přiložil více paliva a musel si být vědom toho, že si může přivodit újmu na zdraví [§191 odst. 2 písm. c) zák. práce]. Jinak je tomu podle názoru odvolacího soudu, jde-li o důvod k částečnému zproštění se odpovědnosti podle ustanovení §191 odst. 2 písm. b) zák. práce, neboť - jak odvolací soud dovodil - opilost poškozeného byla jednou z příčin vzniku škody. Přitom ale „nelze ignorovat na straně provozovatelů kotelny, že neprováděli pravidelné revize a odborné prohlídky a neprováděli potřebnou a včasnou údržbu zařízení kotelny. Kotelna nebyla předepsaným a správným způsobem odvětrána, kotel byl v dezolátním stavu, netěsnil a jeho ovládací mechanismy nebyly řádně fixovatelné v potřebných polohách. Provozovatelé nevedli deník a, pokud tuto povinnost uložili poškozenému, nemohli se své zákonné povinnosti v tomto směru zbavit“. Nelze rovněž přehlédnout, že „právní předchůdkyně žalovaných neprováděla a ani jinak odborně nezajistila pravidelné měření CO v kotelně tak, jak bylo předepsáno, a plnění této povinnosti dané také poškozenému nekontrolovala a nevyžadovala“. Vyjádřila-li se v řízení tak, že „poškozený často pil, občas nepřišel do práce, a v místnosti přilehlé ke kotelně bylo mnoho lahví a nepořádek, pak to opět byla D. R. jako zaměstnavatel poškozeného, kdo věděl, že poškozený pil, a tuto skutečnost neřešila a bez dalšího ji trpěla“. Vycházeje z uvedeného odvolací soud uzavřel, že „je namístě povinnost strany žalované k případnému plnění z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou pracovním úrazem snížit o 1/3“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalovaní 1) a 3). V dané věci „se jeví právně významným posouzení, zda poškozený utrpěl úraz v souvislosti s plněním pracovních úkolů, tedy zda z právního hlediska jde o úraz pracovní“. V této souvislosti namítali, že odvolací soud bez jakékoliv opory v provedeném dokazování učinil skutkový závěr, že přítomnost poškozeného v předmětné kotelně a v jí přilehlé místnosti byla v rozhodné době v přímé souvislosti s plněním jeho pracovních úkolů. Nesprávný je závěr, že se poškozený měl v kotelně vyskytovat 3x denně, neboť takovou povinnost měl pouze v topné sezóně; v předmětné době, kdy obsluhoval pouze jeden ze čtyř kotlů za účelem ohřevu teplé vody postačilo, pokud tuto kotelnu navštívil 1x denně. Z provedeného dokazování lze podle názoru dovolatelů učinit pouze jediný hodnověrný závěr a to, že v rozhodný den navštívil poškozený domovnický byt v prvním podlaží, kde byl později nalezen mrtvý. Neexistuje jediný důkaz, že navštívil i kotelnu, tím méně pak, že by plnil jakékoli pracovní povinnosti. Provedeným dokazováním nebylo ani zjištěno, kdy došlo k úmrtí, a konstatování soudu, že poškozený měl na sobě pracovní oděv, „je právně zcela irelevantní, a nelze z toho dovozovat žádné skutkové závěry, neboť z provedeného dokazování je zřejmé, že se mezi jednotlivými kotelnami pohyboval v pracovním oděvu“. Tvrzení soudu, že poškozený neměl žádného důvodu se v kotelně zdržovat mimo čas určený k obsluze, neboť měl svůj vlastní byt, je podle názoru dovolatelů zcela spekulativní, naopak z provedeného dokazování „je zřejmé s ohledem na provizorní lože a množství prázdných lahví od tvrdého alkoholu, že tak činil pravidelně a často“. Zejména popis nálezu těla poškozeného nasvědčuje tomu, že měl ve zvyku na lůžku odpočívat. Spekulativnost závěru odvolacího soudu, že když měl poškozený vlastní byt, tak neměl žádný důvod přespávat v domovnickém bytě spatřují dovolatelé i v tom, že soud se vůbec nezabýval zkoumáním otázky, kde se tento vlastní byt nacházel, zejména v jaké vzdálenosti a s jakým dopravním spojením bylo možné se k němu dostat, jak byl byt zařízen, zda byl obyvatelný apod. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by k úrazu manžela žalobkyně došlo v důsledku pracovního úrazu, dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že ve věci samé jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§240 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k době, kdy se postiženému měl stát úraz, ze kterého pozůstalá manželka odvozuje uplatněné nároky - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1995, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 118/1995 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o státní sociální podpoře (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §197 odst. 1 zák. práce jestliže zaměstnanec následkem pracovního úrazu zemřel, je zaměstnavatel povinen v rozsahu své odpovědnosti poskytnout:
a) náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s jeho léčením,
b) náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem,
c) náhradu nákladů na výživu pozůstalých,
d) jednorázové odškodnění pozůstalých,
e) náhradu věcné škody; ustanovení §187 odst. 3 platí i zde.
Dílčí nároky na náhradu škody příslušející pozůstalým v případě úmrtí zaměstnance jsou odvozené od nároku poškozeného zaměstnance. Proto musí být splněna podmínka, že příčinou úmrtí zaměstnance je pracovní úraz, za který zaměstnavatel odpovídá ve smyslu ustanovení §190 odst. 1 zák. práce. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za pracovní úraz jsou podle uvedeného ustanovení existence poškození na zdraví nebo smrt zaměstnance (pracovní úraz), ke kterým došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, vznik škody a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění.
V řízení o odškodnění pracovního úrazu má žalobce (poškozený zaměstnanec, pozůstalý) procesní povinnost tvrdit [srov. §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. §101 odst. 1 písm. b) a §120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.
Závěr o tom, že zaměstnanec utrpěl poškození na zdraví úrazem, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.). Správnost tohoto závěru lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že poškozený L. D. utrpěl smrtelný úraz v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z obsahu spisu a z výsledků dokazování (zejména ze znaleckých posudků včetně revizních znaleckých posudků Strojírenského zkušebního ústavu v Brně a Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně), a s přihlédnutím k tomu, že příčinou úmrtí poškozeného byl při zjištění 45% COHb v krvi delší pobyt v prostředí s nižší koncentrací CO, a k vlivu tohoto plynu na ovládací a rozpoznávací schopnosti člověka, zejména akcentoval skutečnost, že se „v rozhodný den nalézal na pracovišti“ v pracovním oděvu, přičemž provedené důkazy zhodnotil způsobem uvedeným v ustanovení §132 o.s.ř. Vysvětlil, jakými úvahami se při posuzování věci řídil (že poškozený v průběhu dne přejížděl mezi nejméně třemi pracovišti a neměl důvod dostavit se do kotelny z jiných důvodů, než pracovních). Současně vysvětlil, že na závěr o tom, že „přítomnost poškozeného v předmětné kotelně a jí přilehlé místnosti byla v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů“, nemůže mít vliv skutečnost, že „tyto úkoly v rozporu s předpisy o bezpečnosti práce případně plnil pod vlivem alkoholu“ (jak dále z odůvodnění rozsudku plyne, tuto skutečnost zohlednil v úvaze o míře zproštění se odpovědnosti žalovaných). Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Namítají-li dovolatelé, že jediný „hodnověrný závěr“ který lze učinit, je skutečnost, že poškozený navštívil „domovnický byt“ (t.j. prostor vedle kotelny), že není „jediný důkaz, že navštívil i kotelnu“, že konstatování, že měl na sobě pracovní oděv, „je právně zcela irelevantní“, neboť z provedeného dokazování „je zřejmé, že se mezi jednotlivými kotelnami pohyboval v pracovním oděvu“, že „nebylo zjištěno, ani kdy došlo k úmrtí (ani hodina ani den) a v návaznosti na to ani kdy do domovnického bytu, kde byl nalezen mrtvý, přišel (ani hodina ani den)“, pak ve skutečnosti napadají hodnocení důkazů soudem, které však samo o sobě – jak uvedeno výše – není způsobilým dovolacím důvodem.
Z uvedeného vyplývá že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolateli tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných 1) a 3) podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaní s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalobkyni, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2010
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu